Vladimír Špidla zahájil boj na dvou frontách - ve Sněmovně o důvěru vládě, v Lidovém domě o post předsedy strany. Zatím převládá snaha co nejvíce změnit styl a co nejméně vyměnit lidi.
Když ODS zamířila do eurovoleb s požadavkem udělat z hlasování referendum o důvěře vládě, netušila, že během necelého týdne se pokusí o naplnění tohoto hesla sociální demokracie. Vše může být vyřešeno hlasováním o důvěře vládě už ve čtvrtek, když o to premiér Vladimír Špidla požádá a nezíská nadpoloviční většinu. Nebo v sobotu, kdy Vladimír Špidla v roli předsedy ČSSD ztratí důvěru tří pětin ústředního výkonného výboru ČSSD. A nebo se také nemusí změnit nic.
Vzniklá situace nevyhovuje téměř nikomu. Na počátku byl velký neúspěch sociální demokracie ve volbách do Evropského parlamentu. Prudká reakce některých funkcionářů ČSSD požadujících odstoupení předsedy ČSSD a předsedy vlády Vladimíra Špidly nabízí dvojí vysvětlení:
Krizi důvěry v ČSSD lze snadno vyčíslit. Přede dvěma lety získala ČSSD 30,2 % hlasů, tedy nejvíce ze všech politických stran. Vezmeme-li jako příklad agenturu CVVM, pak byla ČSSD v únoru 2003 v preferencích předstižena občanskými demokraty, v červnu téhož roku se dostala pod 20 %. Potupa pak byla završena na přelomu loňského a letošního roku, kdy preference ČSSD klesly pod úroveň důvěry v komunistickou stranu. V ČSSD zavládl strach. Z uvedené datové řady se zdá zřejmé, že volební úspěch v roce 2002 nevytvořilo vedení ČSSD v čele se Špidlou, ale vláda v čele s Milošem Zemanem. Na druhé straně je pravda, že v polovině volebního období byly i za Zemanovy vlády volební preference ČSSD velice nízko, sociální demokracie prohrála volby do Senátu i do krajských zastupitelstev. Vstala však z popela, a to především díky ekonomicko-sociálním úspěchům vládní politiky. Opakování tohoto vývoje se dnes zdá málo pravděpodobné. Problémem sociální demokracie tak není jen Špidla, ale i fakt, že jeho potenciální nástupce nepředstavil žádný alternativní sociálně-ekonomický program.
Dlouholetý korunní princ ČSSD Stanislav Gross již natáhl ruku po koruně. Protože král ještě není mrtev, vyzval k jeho svržení. Podle dostupných informací neváhal zajít za prezidentem s dotazem, zda to bude on, koho v případě Špidlovy abdikace prezident pověří sestavením vlády. A hraje hned o dvě koruny. Původní představy o tom, že dojde k rozdělení předsednických funkcí - předsedy ČSSD pro Grosse a předsedy vlády pro Špidlu - se nyní zdají jako nevhodné. Odzkoušeno to bylo ve čtyřech zemích, ale úspěch byl slaven jen v Česku za Zemana, když byla práce vlády úspěšná. V Řecku, Polsku i Německu se po rozdělení funkcí předsedy strany a premiéra prestiž vládnoucí strany nezvedla.
Mnozí z funkcionářů ČSSD hledají v Grossovi dvojjedinou spásu. Vidí v něm naději na oživení práce sociální demokracie i vlády. Pravdou je, že Gross je dlouhodobě nejpopulárnějším politikem s výjimkou prezidenta. Jenže pravdou je také, že podle výzkumů CVVM Grossova obliba od začátku loňského roku klesá. Navíc je patrné, že se jeho popularita opírá o fakt, že se tento politik umně vyhýbá nepopulárním tématům. To lze na Ministerstvu vnitra, ale je to téměř nemožné ve funkci premiéra. Ovšem nezíská-li tentokrát předsednické posty, bude to jeho osobní porážka.
Popularita je věno, které Gross sociální demokracii nabízí. Zatím nepředstavil žádnou novou vizi. Jako druhý muž se podílel na všech prohrách ČSSD v posledních letech, a to včetně špatné mediální politiky, za kterou odpovídal. Ovšem mohl by přinést nový styl práce. A to není málo. Schopnost komunikovat s médii a veřejností je v postmoderní době často důležitější než vlastní obsah politické práce. Zároveň v uplynulých letech Gross mnohokrát ukázal, že je schopen stavět mosty mezi protivníky. Na konci minulého týdne nabídl spolupráci i Zemanovi, na jehož politické likvidaci se aktivně podílel. Ukázal tím velikou pružnost, kterou mnozí funkcionáři ČSSD přijali s povděkem. Spolupráci nabídl bez omluvy a bez přiznání chyb, což přijal Zeman jen jako další důkaz nevěrohodnosti. To, že se na předsednictvu ČSSD ozývala kritika Zemana za odmítnutí podané ruky, nemusí znamenat, že Zeman chybil. Pouze může naznačovat, že mnozí funkcionáři nepochopili, že výměna předsedy za místopředsedu není zárukou vítězství. Také se může pouze jednat o přechodnou fázi, kterou musí ČSSD protrpět.
Sociálnědemokratické hádání otřásá vládní koalicí. To neplatí pouze o Unii svobody, která v nové vládě nemusí již zasednout. Skupiny, které stojí za touto stranou, stále nejsou bez vlivu a jejich přeskupování za Evropské demokraty zdaleka nebylo dokončeno. Také předseda lidovců Miroslav Kalousek jistě není nadšen představou, že by měl s ČSSD zasednout do menšinové vlády, či potvrdit ministerské křeslo pro Cyrila Svobodu. V této chvíli jako jediný uklidňující faktor působí prezident Václav Klaus. Dlouhodobě hájí zásadu, že není důvod pro nestandardní řešení v podobě úřednické vlády či předčasných voleb. Ovšem osobní i stranické zájmy vnášejí do celé situace nepřetržitý zmatek.
Ekonom, 24. 6. 2004