Demografický démon pracuje v poslední době přesčas. Tento týden prodloužil Kneset platnost dočasných pravidel, která brání občanům arabské národnosti ve sňatcích s Palestinci z [okupovaných] území (pokud se pár nerozhodne emigrovat [z Izraele]). Parlament také v předběžném čtení schválil zákon, který zabrání příbuzným nežidovských občanů Izraele ve spojení s rodinami. Ministerstvo vnitra momentálně diskutuje zda udělovat občanství adoptovaným nežidovským dětem přistěhovalců. A jako kdyby toho nebylo dost, právě se ukázalo, že se k modernizaci rasismu používá testů DNA. Ministr vnitra občas požaduje, aby se rodiče, žádající o občanství, podrobili těmto testů a prokázali tak, že jejich děti jsou skutečně jejich vlastní.
Smysl “Zákona o návratu” nikdy nebylo vytvořit Izrael jako rasově čistý stát. Právě naopak, jeho cílem bylo vytvořit útočiště pro Židy, kteří byli pronásledováni rasisty. Poté, co se do Izraele v důsledku svých rodinných vazeb s Židy přistěhovaly miliony ne-Židů z někdejšího Sovětského svazu, už by člověk mohl čekat, že se Izraelci umírní a pochopí, že není možné vytvořit demokratický stát, který by byl stoprocentně židovský. “Stát Židů” už dávno přestal být založen na genetice nebo náboženství. Pravdou je, že kdyby byly provedeny testy DNA u přistěhovalců druhé vlny z počátku 20. století (jejich kosti by bylo možno exhumovat), není pravděpodobné, že by prokázaly čistě židovskou krev.
Demokratický stát nemůže existovat, skrývají-li se stále za rohem paranoidní obavy z demografické hrozby, čas od času rozdmýchávané demagogickými politiky. Demografické obavy vedou k rasistické politice. Člověk by čekal, že ministr spravedlnosti Josef Lapid by mohl dělat víc, než kázat jiným o poučení z holocaustu. Mohl by aplikovat toto poučení způsobem, který upevní izraelskou demokracii. Ale ministři z Lapidovy strany Shinui znají dobře názory svých voličů; vědí, že je občanská práva Arabů jen málo zajímají. Mnohem víc politického kapitálu lze sklidit tím, že se před televizními kamerami diskutuje o udělení povolení k pobytu a občanství pro nežidovského hráče basketbalu - zatímco takové reklamní kousky kvetou. Izrael změnil své zákony o občanství způsobem, který vyhání palestinské životní partnery izraelských Arabů.
Stát Izrael má heterogenní společnost; velká část jeho občanů nejsou Židé. Proto přišel čas, aby se přestala pod mikroskopem zkoumat identita přistěhovalců. Místo toho by měl Izrael konečně prohlásit, že přijímá osvícenou imigrační politiku (a jako součást takové politiky by měl zrovnoprávnit naturalizované státní občany). Každý izraelský občan, Žid i ne-Žid, má mít možnost svobodného sňatku. Rodičům naturalizovaných nežidovských občanů by mělo být udělováno neomezené povolení k pobytu, i když žijí v zahraničí, stejně by se mělo zacházet také se starými lidmi, kteří si přejí dožít se svými vnoučaty i s dětmi z předchozího manželství.
Takto revidovaná přistěhovalecká politika by vycházela z příkladu EU. Izrael má právo důkladně prověřovat všechny, kdo žádají o naše občanství: kontrolovat, zda tito žadatelé nevstupují do předstíraných manželství, a ptát se po zdrojích jejich příjmů. Jakmile se ale někdo stane izraelským občanem, má mít nárok na všechna občanská práva. Je chybou diskriminovat nežidovské občany a k jejich zámořským příbuzným se chovat, jako by byli demografickou hrozbou. Od kolébky až do hrobu by si každý Izraelec měl neustále opakovat několik základních faktů: toto je poslední země, která si může dovolit zavádět rasistické přístupy diskriminující menšiny.
Politici v Izraeli pravidelně citovali předpokládaná demografické ohrožení aby odvedli pozornost občanů od jejich skutečných potíží. Je snadné říkat nezaměstnaným, že jim sebrali práci cizí dělníci. Je snadné říkat občanům obávajícím se terorismu, že izraelští Arabové, kteří se ožení s Palestinkou, jsou hrozbou. Náboženské strany se připojí k tomuto zastrašujícímu sboru, a kážou o nebezpečích smíšených manželství.
Politická pravice v Izraeli má výrazný talent pro nestydatou hru s kartou problémů s Araby. Pravičáci se nestarají o identitu přistěhovalců do Izraele tak dlouho, pokud tito přistěhovalci přispívají k válce s Araby. Z pohledu pravičáků jsou vítáni přistěhovalci z Mongolska nebo Ruska, Židé i ne-Židé, jsou-li připraveni usídlit se v osadách na okupovaných územích, ničit tam olivovníky a sloužit v izraelské armádě. Každý, kdo podporuje občanská práva izraelských Arabů - ať jde o Američana, který protestuje proti rozdělujícímu plotu [zdi], nebo o Palestince, který se oženil v Izraeli - je předmětem posměchu. Toto jsou dva předpoklady, na nichž je založena imigrační politika Izraele, a [strana] Shinui je teď podporuje.
Rozumnou imigrační politiku nelze plánovat, dokud nemá Izrael hranice. V ironické osudové zápletce nemohou izraelským občanům přinést klid mysli rozdělující ploty, jaderné zbraně, kontrolní stanoviště na silnicích, bezpečnostní stráž u vchodů do restaurací, přísná cizinecká a přistěhovalecká policie, ani rasistické přistěhovalecké zákony z posledního týdne. Obava z invaze cizinců - “demografická hrozba” v izraelské frazeologii - je symptomem nemocné společnosti, která není schopna určit své vlastní hranice nebo svou identitu.
Z originálu A democratic, not demographic, threat, Haaretz (angl. vydání z 23. 7. 2004)
http://www.haaretz.com/hasen/objects/pages/455088.html
přeložil Jiří Hudeček 3. 8. 2004 .