Shrnutí:
Evropský integrační proces kráčí rychle vpřed, nicméně velmi jednostranným způsobem. Mimo ideu otevřeného trhu a volného pohybu zboží a kapitálu, mimo share-holder-value a podnikové bilance, chybí Evropě pozitivní sociální a kulturní projekt, z něhož jedině může vyplynout skutečná politická identita. Neoliberální krédo protagonistů neomezeného kapitalismu vyžaduje ústup státu na pozici nočního hlídače, omezení pracovních a sociálně právních regulací a rozpoutání tržních sil: negativní utopie, která by se postupným zbavením moci národního státu, tradičního garanta spravedlivého rozdělování a práv na sociální účast, mohla stát při současném nedostatku vhodných nadnárodních regulačních instancí, postupně skutečností. Proti neoliberálnímu útoku na moderní stát, jehož „levá ruka“ uměla dosud částečně spoutat a odlehčovat ty nejhorší výstřelky kapitalistických tržních sil, je třeba ze strany progresivních a kritických politických sil, především ze strany odborových organizací a nových sociálních hnutí, rozpoutat protipalbu na bázi nových, hranice překračujících organizačních a komunikačních forem, pracovat solidárně na politických a kulturních základech ryzího internacionalismu.
*
Evropské národy stojí dnes na dějinné křižovatce. Vymoženosti celých staletí sociálních střetů, dlouhotrvajících intelektuálních a politických bojů za důstojnost dělníků, jsou bezprostředně ohroženy. Proměny, které můžeme pozorovat všude ve světě a které probíhají bez vzájemné koordinace, je třeba chápat vesměs jako vzpouru proti politice, která má sice v různých oborech a zemích různé formy, za níž však vždy vězí tentýž úmysl, totiž zničení systémů sociální jistoty, které patří k nejvyšším vymoženostem civilizace. Jde o to, rozšířit tyto vymoženosti do celého světa, globalizovat je, místo toho, aby se globalizace a konkurence ekonomicky a sociálně méně vyvinutých zemí brala za záminku k jejich zpochybňování. Nic není přirozenější a legitimnější než obrana těchto vymožeností, byť i je mnozí chtějí představovat jako konzervativní nebo archaické. Byla by obrana kulturních vymožeností lidstva, byli by Kant nebo Hegel, Mozart nebo Bach zatracováni jako konzervativní? Právo na práci a sociální zajištění, za něž muži i ženy trpěli a bojovali, nejsou méně významné a cenné vymoženosti, které ostatně nepřetrvávají jen v muzeích, knihovnách a akademiích, ale zůstávají v životě lidí živé a účinné a utvářejí jejich existenci.
Proto mě rozhořčují politici, intelektuálové a žurnalisté, kteří - kteří v souladu s duchem doby - jako spojenci neomezeného tržního hospodářství odsuzují ty, kteří obhajují svoje vymoženosti, označované neprávem za privilegia, a tím také obhajují vymoženosti všech mužů a žen v Evropě i jinde.
Jsme často nakloněni domnívat se, že měnová unie vytvořená s eurem je obligátním předpokladem, nutnou a postačující podmínkou pro politické sjednocení Evropy, respektive, že politické sjednocení Evropy nutně a nezvratně vyplývá z měnové unie. Tím je každý odpor proti politice měnového sjednocení a jejím představitelům hanoben jako odpor proti politickému sjednocení a označován jako antievropský.
Ale tak tomu není. Jde zde o roli státu (tedy v současné době existujících národních států, nebo společného evropského státu, jenž má být vytvořen) především s ohledem na společenská práva. Jde o roli sociálního státu, který je jedině schopen působit proti neúprosným mechanismům ekonomiky ponechané sobě samé. Můžeme být naprosto proti Evropě takového pana Tietmeyera, která slouží jako opěrný bod finančním trhům, a současně pro Evropu, která soustředěnou politikou zadrží nespoutanou moc těchto sil. Ale nic nenasvědčuje tomu, že můžeme takovou politiku očekávat od Evropy bankéřů, kterou nám právě nadělují. Nemůžeme očekávat od měnové unie, že zajistí společenské sjednocení. Právě naopak. Je známo, že státy, které chtějí v oblasti, kde platí euro, potvrdit svou konkurenční schopnost na účet svých partnerů, nemají jiný prostředek než snížením sociálních dávek omezit mzdové výdaje. Pro státy, které již nemohou operovat směnným kurzem, jsou potom k dispozici sociální dumping, snižování mezd a pružnost (flexibilita) trhu práce jako jediné instrumenty. K následkům těchto mechanismů se bezpochyby přidruží tlak ochránců měny, jako je Spolková banka a jejího vedení, kteří neustále řeční o politice snižování mezd. Jedině evropský sociální stát by byl schopen čelit tomuto rozkladnému působení ekonomiky peněz. Neoliberálové však nechtějí ani silné národní státy, v nichž docela jednoduše spatřují překážku pro volné hospodářství, ani, tím spíše, skutečný nadnárodní stát, jehož funkci by rádi redukovali na funkci banky. Pokud tedy zamýšlejí oslabit národní státy nebo ministerskou radu EU a omezit jejich moc, tak přirozeně v žádném případě s cílem vybudovat místo nich nadnárodní stát, který by jim mohl s ještě většími než mocenskými pravomocemi ukládat pravidla především v sociální politice, od nichž se chtějí za každou cenu osvobodit.
Je jisté, že mezinárodní a zvláště vnitroevropská konkurence představuje překážku pro izolované prosazení tak zvaného zákazu regrese v jedné jednotlivé zemi. To se dá dobře zjistit na příkladu zkrácení pracovní doby nebo oživení hospodářství (přes okolnost, že se zkracování pracovní doby samo financuje pravděpodobným zvýšením produktivity práce a přináší s sebou uvolnění enormních finančních prostředků, jež by jinak musely být použity pro boj proti nezaměstnanosti). John Major to dobře pochopil a cynicky poznamenal: „Vy dostanete sociální náklady a my práci“. To pochopili také ti němečtí zaměstnavatelé, kteří začali s přemisťováním určitých podniků do Francie, kde již omezování sociálních práv více pokročilo. Pokud tedy platí, že konkurence je převážně vnitroevropská - a to platí, neboť asi tři čtvrtiny zahraničního obchodu evropských zemí se nyní odehrává uvnitř hranic Evropy - a pokud je skutečností, že francouzští pracující odnímají práci svým německým kolegům a naopak, potom je jasné, že negativní účinky zkracování pracovní doby bez snížení mezd by byly velmi oslabeny, kdyby mohly být rozhodnuty a provedeny v evropském rámci.
Totéž platí pro politiku oživení poptávky nebo investic do nových technologii, které, jak do nekonečna přežvykují nedouci, jsou pro jednotlivou zemi nesmyslné nebo zhoubné, v kontinentálním rámci však zcela rozumné. A to platí všeobecněji také pro každé jednání, které se orientuje podle principů pravé ekonomie štěstí, jež je schopna započítat všechny symbolické a hmotné zisky a náklady, které vznikají z lidské činnosti a zvláště z aktivity a neaktivity. Krátce řečeno: je zcela nutné postavit proti Evropě peněz, která odstraňuje sociální vymoženosti, sociální Evropu, která je postavena na svazku zaměstnanců různých evropských zemí a je schopna neutralizovat ony hrozby, především sociální dumping, které by mohly povstat z konkurence zaměstnanců různých zemí a z boje o pracovní místa.
Tváři v tvář této perspektivě musí být vytvořen nový internacionalismus. Tato úloha přísluší v prvé řadě odborům. Ale internacionalismus je ve své tradiční formě nejen diskreditován tím, že si jej podřídil sovětský imperialismus, nýbrž stojí i před velkou překážkou způsobenou tím, že se odborové struktury vzájemně liší národně (jsou vázány na stát a částečně jím vytvořeny) a rozdílnými historickými tradicemi. V Německu jsou například sociální partneři silně autonomní, zatím co ve Francii je konfrontována slabá odborová tradice se silným státem. Kromě toho jsou velké rozdíly ve formách sociálního zajištění: v Anglii je financováno ve velké míře přes daně, v Německu a Francii především placením příspěvků. Na evropské úrovni není v tomto ohledu prakticky nic. Tak zvaná sociální Evropa, o kterou se strážci eura málo starají, se omezuje na několik abstraktních principů, jako například společnou Chartu sociálních základních práv, v níž je definován základní soubor minimálních práv, jejichž uplatňování se ponechává na dobré vůli jednotlivých členských států. K Maastrichtské smlouvě přiložený Sociální protokol předvídá možnost většinového převzetí směrnic v oblastech pracovních podmínek, informací a konzultací zaměstnanců a rovností příležitostí pro muže a ženy. Předpokládá se také, že evropští sociální partneři mají mít pravomoc projednávat společné dohody, které po přijetí ministerskou radou získávají sílu zákona.
To všechno je sice velmi pěkné, ale kde je v evropském měřítku sociální síla, která by byla schopna prosadit takovou dohodu s evropskými zaměstnavateli? Mezinárodní instance, jako třeba Evropský odborový svaz, mají proti organizovaným svazům zaměstnavatelů slabou pozici. K tomu přenechávají paradoxně iniciativu téměř vždy institucím EU a technokratům, i když se jedná o sociální práva. Evropské závodní rady by mohly být, jak bylo vidět při různých konfliktech v multinacionálních podnicích, velkou silou, jsou však vždy konfrontovány s rozpornými zájmy, které je rozdělují podle příslušnosti k jednotlivým zemím, nebo je dokonce přivádějí do vzájemné opozice. Koordinace pracovních bojů na evropské úrovni je ještě velmi nedostatečně rozvinuta. Odborové organizace propásly dobré příležitosti, jako třeba německou stávku za 35 hodinový týden, která nebyla přenesena na evropskou úroveň, nebo velké manifestace na konci roku 1995 a počátku roku 1996 proti přísné úsporné politice a omezování veřejných služeb ve Francii a v jiných evropských zemích. Intelektuálové - především v Německu - k tomu mlčeli nebo byli dokonce zastánci panujícího diskursu.
Jak se nyní dají vytvořit základy pro nový internacionalismus v odborech, u intelektuálů a v lidu? Můžeme rozlišovat dvě formy možné akce, které se navzájem nevylučují. Je to především mobilizace národů, která v tomto případě předpokládá zvláštní podíl intelektuálů, neboť demobilizace je přinejmenším částečně důsledkem demoralizace, způsobené dlouhodobou propagandou esejistů a žurnalistů, nenápadnou propagandou, která není jako taková vnímána.
Vliv vědeckých autorit, které působí na sociální pohyb a na uvědomění pracujících, je velmi veliký. Způsobuje určitý druh demoralizace. Jeden z důvodu jejich vlivu spočívá v tom, že se nachází v rukou lidí, kteří se zdají být úplně jednotní, konsensus platí všeobecně jako známka pravdy. Další důvod spočívá okolnosti, že se vědecká autorita v ekonomii opírá o zdánlivě nejmocnější nástroje, které má dnes myšlení k dispozicí, zvláště o matematiku. Roli vládnoucí ideologie převzalo v současnosti určité používání matematiky. Přirozeně je to možná přehnané, ale chtěl bych tím obrátit pozornost na to, že racionalizace - tedy okolnost, že jsou uváděny důvody pro ospravedlnění věcí, které často vůbec nejsou hodné ospravedlnění - nalezla v současnosti v matematické ekonomii účinný nástroj. Proti této ideologii, která prezentuje prosté a jednoduché konzervativní myšlení pod pláštíkem čistého rozumu, je třeba postavit rozumné důvody, argumenty, námitky, důkazy, krátce: je třeba vědecky pracovat a výsledky této práce postavit do služeb společenských hnutí, které čelí ideologickému „hlavnímu proudu“.
Společenské základy pro rozsáhlou mobilizaci jsou k dispozici. Uvádím zde především zklamané očekávání mnoha mladých výdělečně činných lidí po školské reformě šedesátých let a po ní dosaženém zvýšení kvalifikační úrovně. Ve Francii již v šedesátých letech a v Německu se zpožděním až v sedmdesátých a osmdesátých letech byly často zklamány nároky mladých akademiků na kvalifikovanou práci, odvozené od jejich vyššího vzdělání. Došlo k širokému strukturálnímu znehodnocení kapitálu vzdělání. Vzpomínám na vysokou nezaměstnanost mladých učitelů v sedmdesátých letech v Německu (tzv. náplava učitelů). Ve Francii zmenšilo znehodnocení získaných akademických titulů propast mezi studenty a dělníky (propast mezi starými a mladými, mezi zaměstnanci s definitivou a zaměstnanci s nejistým a zproletarizovaným pracovním poměrem dále existuje, ale vznikla také například pevná spojení mezi dělnickými dětmi s vyšším školním vzděláním, postiženými krizí). Ale především je zde změna společenské struktury, která - nehledě na mýtus nivelizované středostavovské společnosti, výrazný zvláště v Německu - jde ruku v ruce se zvyšováním sociální nerovnosti: kapitálové důchody se ve světovém měřítku zvýšily o 60 %‚ zatím co příjmy z placené práce zůstaly stejné.
Mezinárodní mobilizace lidí závislých na zaměstnání předpokládá, že intelektuálům připadne důležitá role a že skončíme s fixací na dělnickou tradici, která, zejména ve Francii, ovládá sociální hnutí a zabraňuje, aby v sociálních konfliktech byla zajištěna přiměřená pozice intelektuální výměně názorů. Předpokladem je však také kritika běžných:představ, které vládnoucí instituce a jejich služební myslitelé soustavně produkují a propagují, kritika zfalšovaných statistik, mytologie zdánlivě plné zaměstnanosti v Anglii nebo v USA atd.
Mezinárodní iniciativa, lépe hnutí, za vybudování evropského sociálního státu, musí působit na národní státy, které v důsledku chybějící ucelené vize budoucnosti nejsou dnes schopny formulovat všeobecný zájem společnosti a zastupovat ho. Působení na národní státy musí nejprve sledovat cíl obhajovat a posilovat vymoženosti nynějšího národního státu; jsou často o to významnější a hlouběji založené, oč je daný stát silnější, jak vidíme na příkladu Francie. Na pozadí oslabování národních států, které lze všeobecně pozorovat, se totiž ukazuje, že odpor proti neoliberálnímu myšlení a neoliberální politice v jednotlivých zemích je tím silnější, čím výraznější tam byly státní tradice. Tyto tradice jsou zakotveny dvojím způsobem. Stát je jednak objektivní realitou jako soubor institucí, stanov, úřadů a ministerstev, a existuje v hlavách lidí. Uvnitř francouzské byrokracie např. sociální ministerstva bojovala s ministerstvem financí od samého počátku proti reformě bytové výstavby, aby bránila svou sociální bytovou politiku. Tito úředníci tím přirozeně hájili také své úřady a svá místa, ale dělali to ne v poslední řadě z vlastního přesvědčení. V každé zemi je stát výsledkem společenských bojů a výdobytků. Ministerstvo práce je například jedním z takových uskutečněných výdobytků, i když někdy může být i nástrojem represe. A stát existuje v hlavách dělníků v podobě subjektivních právních nároků („to je moje právo“, „to mně nemohou udělat“), je spjat se sociálními vymoženostmi. Jeden z velkých rozdílů mezi Francií a Anglií, to dnes zjišťují thatcherizovaní Britové, a jeden z důvodů neúspěšnosti jejich odporu je třeba hledat především v tom, že tam byla pracovní smlouva právem založeným na zvyklostech (common law) a ne státem chráněná dohoda jako ve Francii. Dnes, protože se na evropské pevnině obdivuje anglický model, dívají se angličtí pracující na kontinent a odkrývají tam věci, které se v jejich tradici nenalézají, možná myšlenku pracovního práva.
Stát má vždy dvě tváře. Bylo by velké zjednodušení, vidět v něm jen nástroj ve službě vládnoucích. Stát určitě nikdy není zcela neutrální, úplně nezávislý na vládnoucích, ale má přece jistou autonomii, která je tím větší, čím je starší, mocnější, čím více jeho instituce ztělesňují společenské úspěchy.
Dnes jde o to, zavázat národní státy, aby se zasadily o vytvoření evropského sociálního státu, který spojí nejpokrokovější sociální vymoženosti různých národních států (více dětských jeslí, škol a nemocnic, méně armády, policie a vězení) a který učiní zřízení společného trhu odvislým od rozvinutí sociálních opatření, která jsou schopna čelit hrozbám a negativním sociálním důsledkům neregulovaného tržního hospodářství. Zde může sloužit za příklad Švédsko, jež odsunulo přístup k euru až k novému jednání, při němž bude koordinování hospodářské a sociální politiky stát v popředí. Sociální soudržnost jako cíl je stejně důležitá jako měnová parita, a sociální harmonizace je podmínkou pro úspěch skutečné měnové unie.
Chápeme-li sociální harmonizaci a solidaritu, která ji vytváří a předpokládá, jako nezbytnou předběžnou podmínku, potom se musí se stejnou přísností, která je dosud vyhrazena ekonomickým směrným číslům (jako např. slavným 3% z Maastrichtu), neprodleně začít projednávat i určitý počet společných cílů: stanovení minimálních mezd (diferencovaně podle pásem, aby se zohlednily regionální rozdíly); rozvoj opatření proti korupci a neplacení daní, které snižuje přínos finančních aktivit pro veřejné výdaje a které současné nepřímo přispívá k vyššímu zdanění práce, stejně jako opatření proti sociálnímu dumpingu mezi hospodářskými jednotkami, které si bezprostředně konkurují, i vypracování společného sociálního práva, které sice předvídá pro přechodné období diferenciaci podle pásem, jež si však dává za cíl sjednocení rozdílných forem sociální politiky a sociálního práva tam, kde již existuje, případně jeho rozvinutí tam, kde ještě neexistuje. K tomu patří např. zavedení minimálního příjmu pro osoby nevýdělečně činné nebo bez jiných příjmových zdrojů, snížení poplatků zatěžujících práci, rozvoj sociálních práv jako je právo na vzdělání, vypracování práva na práci a bydlení, právě tak jako vytvoření zahraniční politiky v sociální oblasti s cílem rozšířit a zobecnit sociální normy, nakonec pak koncepce a provádění společné investiční politiky sloužící obecným zájmům: v protikladu k investičním strategiím, které vycházejí z osamostatnění čistě spekulativních nebo na krátkodobé zájmy na zisk orientovaných finančních aktivit, nebo které jsou zaměřeny na snižování počtu pracovních míst jako důkazu úspěšnosti managementu, by měly být podporovány investice sloužící udržení neobnovitelných energetických zdrojů, rozvoji evropských transportních a energetických sítí, rozvoji sociální výstavby bytů a ozdravění měst (včetně ekologické veřejné dopravy), investice do výzkumu a rozvoje ve zdravotnictví a v ochraně životního prostředí, a financování nových forem výdělečné činnosti, zdánlivě riskantních a finančnímu světu neznámých (malé podniky, samostatná práce).
Co se zde může jevit jako jednoduchý katalog izolovaných opatření, je ve skutečnosti vedeno vůlí rozbít, případně zbavit kouzla fatalismus neoliberálního myšlení tím, že se formulují politické alternativy, které nahrazují zavedenou ekonomii neoliberalismu ekonomií dobrého života, která je založena na lidské iniciativě a na lidské vůli a jejíž kalkulace zohledňují náklady utrpení stejně jako zisky z naplnění a ze seberealizace, které jsou cizí výlučně ekonomicky orientovanému kultu produktivity a rentability.
Mluvil jsem o globalizaci: je to mýtus v plném slova smyslu, diskuse o moci, mocná idea, představa, která má společenskou moc, která k sobě přitahuje víru. Je to rozhodující zbraň v boji proti vymoženostem sociálního státu: evropští dělníci se prý musí utkat v soutěži s pracujícími celého světa. Odkazují se na země, kde není žádná minimální mzda, v nichž se za 12 hodin práce denně obdrží mzda, činící něco mezi čtvrtinou až patnáctinou evropské mzdy, kde nejsou žádné odbory, kde nechávají pracovat děti. A ve jménu tohoto modelu se od nich požaduje větší flexibilita, další klíčové heslo liberalismu, jímž se míní noční práce, práce o víkendech, přesčasové hodiny, všechny ty věci, které se věčně vracejí v podnikatelských snech. Vůbec dodává neoliberalismus pod pláštíkem velmi dovedného a moderního poselství prastaré představy podnikatelů. Časopisy v USA uveřejňují žebříčky soupeřících podnikatelů a jejich seřazení se tam řídí nejen podle příjmu v dolarech, ale také podle počtu lidí, které statečně propustili.
Abychom mohli potírat mýtus globalizace, který chce restauraci a návrat k současně divokému, racionalizovanému a cynickému kapitalismu učinit přijatelnými, musíme se nejprve podívat na fakta. Statistiky ukazují, že se sílící soutěž evropských pracovních sil projevuje především uvnitř Evropy: 70 % evropské výměny zboží se odehrává mezi členskými zeměmi EU. Dlouhotrvající odkazy na mimoevropské hrozby zakrývají, že nebezpečí nového hospodářského uspořádání, na které se tolik poukazuje, vycházejí v prvé řadě ze soutěže evropských zemí, z toho, co se někdy nazývá sociálním dumpingem. Evropské země s malým sociálním zajištěním a s nízkými mzdami mohou této soutěže využít ve svůj prospěch, ale strhávají s sebou jiné země, a zesilují na ně nátlak, aby se vzdaly svých sociálních vymožeností. Zdejším dělníkům připadá, aby před touto hrozící podbízivou soutěží bránili právě ve svazku s dělníky méně vyvinutých zemí tyto své vymoženosti a tlačili na jejich rozšíření za hranice vlastních zemí - jistě žádná lehká úloha, když pomyslíme na rozdílné národní tradice, zvláště s ohledem na moc odborových organizací vůči státu a na způsoby financování systémů sociálního zabezpečení.
Ale to zdaleka není všechno. Můžeme zjistit ještě mnoho dalších forem působení neoliberální politiky. Tak ukazují některé anglické výzkumy, jaké bezpříkladné znejistění vyvolala politika thatcherismu, jaký pocit utrpení, který je rozšířen mezi dělníky, ale také drobnou buržoazií. Přesně totéž lze pozorovat ve Spojených státech, kde se zmnohonásobil počet dočasných a špatně placených zaměstnaneckých poměrů, jimiž se dá počet nezaměstnaných uměle snižovat. Také americké střední třídy trvale a brutálně ohrožené propouštěním jsou hluboce znepokojeny a ukazují zřetelně, že lidem nejde jen o práci a chleba, ale také o jistotu, kterou poskytuje zaměstnání. Ve všech zemích stoupá počet přechodně zaměstnaných proti počtu trvale zaměstnaných. Tato rostoucí nejistota a disponibilita vede ke ztrátě těch mála předností, jež by mohly odškodnit za nízké příjmy: pevné pracovní místo, zdravotní péče a starobní důchod. A tak privatizace společenských rizik vyvolává urychlenou ztrátu kolektivních vymožeností. Ve Francii jsou například tři čtvrtiny nově vzniklých pracovních míst dočasná zaměstnání a jen jedna čtvrtina zaměstnaných bude nakonec zajištěna v trvalém postavení. Nová nejistota postihuje především mladé lidi, ve Francii (jak jsme zachytili v naší knize „Bída světa“) a také v Anglii, kde je bída mladistvých největší, se všemi svými důsledky, zvýšenou zločinností a jinými velmi nákladnými jevy.
Konečně zažíváme rozrušení hospodářských a společenských základů našich nejcennějších kulturních institucí. Nezávislost kulturní produkce na trhu, která díky boji a obětem spisovatelů, umělců a vědců trvale rostla, je dnes stále více ohrožena. Panství obchodníků se prosazuje každým dnem, v literatuře na základě rostoucí koncentrace nakladatelství, ale také v důsledku rostoucí služebnosti literární kritiky, jejímu podřízení tlakům rychlého nakladatelského zisku, a potom zejména ve filmu (ptáme se, co se stane během deseti let z experimentálního evropského kina, když nikdo neposkytuje své avantgardě finanční podporu a půjčovny), vůbec nemluvě o společenských vědách, které jsou odsouzeny k tomu, aby buďto vyšly vstříc nezakrývaným přáním podniků nebo státní byrokracii, nebo šly ke dnu na základě cenzury moci a peněz).
Jestliže je tedy globalizace především ospravedlňující mýtus, pak je přece oblast, kde je velmi zřetelně viditelná: svět finančních trhů. Zrušení právních omezení a rychlý rozvoj moderních komunikačních prostředků vedly k tomu, že se stále více pohybujeme na jednotném finančním trhu, na němž ovšem nejsou všichni aktéři rovnoprávní. Neboť tento finanční trh je ovládán hrstkou ekonomií nejbohatšími zeměmi, především ale těmi, jejichž peníze se používají jako mezinárodní měnová rezerva. Zvláště Spojené státy zde zaujímají postavení, z něhož mají možnost určovat většinu pravidel hry. Toto sjednocení finančních trhů pod panstvím několika málo národů očividně oslabilo nezávislost národních finančních míst. Politika jednotlivého státu je tak dalekosáhle určována jeho postavením v rozdělovací struktuře finančního kapitálu, který dnes ovládá strukturu světového hospodářství.
Co můžeme dělat vzhledem k těmto mechanismům? Nejdříve by se muselo uvažovat o imanentních omezeních ekonomické teorie, která zapomínají počítat s tím, čemu říkáme sociální náklady. Bytová politika, jak byla v roce 1970 za Giscarda d‘Estaing rozhodnuta, způsobila dlouhodobě sociální výdaje, které nejsou nikde uváděny - kdo si tedy, kromě sociologů, vzpomene po dvaceti letech na toto opatření? Kdo by dával do souvislosti nějaký kravál z předměstích Lyonu ještě v 1990 s politickým rozhodnutím v roce 1970? Tato provinění zůstávají neodpykána, protože jsou zapomenuta. Důsledně vzato by měly dnes všechny kritické sociální síly trvat na úplném vyúčtování ekonomických rozhodnutí, měly by požadovat započtení sociálních výdajů. Co dlouhodobě při tom naběhne, počítáno v propouštění, v nemocech, sebevraždách, alkoholismu, užívání drog, rodinném násilí? To vše jsou jevy, které mnoho stojí, nejen peněz, ale také mnoho utrpení. Přesně vzato, museli bychom pochybovat o onom ekonomickém ideálu, který všechno individualizuje: zaměstnání, soudnictví nebo zdraví, výdaje a zisky, přitom ale zdá se zapomíná, jak mnoho účinnost, která je zde tak úzce a abstraktně definována, neboť se mlčky ztotožňuje s finanční rentabilitou, zcela zjevně závisí od sledovaných cílů. Účinnost, která se dnes orientuje na rentabilitu pro akcionáře a investory, je zásadně odlišná od té, která má za cíl spokojenost spotřebitelů nebo dokonce spokojenost a vzájemnou dohodu výrobců i spotřebitelů, tedy stále většího počtu lidí. Proti dnešní zúžené a krátkozraké ekonomii by měla být postavena ekonomie štěstí, která započítá všechny individuální i kolektivní, hmotné i symbolické zisky, které poskytuje práce (např. jistotu) a proti níž stojí všechny hmotné i symbolické náklady, které vznikají nezaměstnaností nebo jinými nejistotami (např. spotřeba léků: Francie drží rekord ve spotřebě uklidňujících prostředků). Poučku o uchování násilí nelze ošidit: násilí nikdy nezaniká, strukturální násilí, které způsobují finančními trhy, tlak na propouštění a hluboké znejistění životních poměrů se po čase vrací v podobě sebevražd, zločinnosti, zneužívání drog a alkoholismu, v podobě drobných či velkých násilností všedního dne.
Všechny tyto individuální a společenské náklady, které jsou důsledkem ekonomicky zúženého pohledu na politické priority, je třeba bezohledně bilancovat a znovu a znovu vnášet do veřejné diskuse, aby se otázka o budoucí Evropě politizovala.
Tato budoucnost závisí z velké části na progresivních silách v Německu - na jejich vůli a schopností postavit se proti politice silného eura. Záleží dále a především na tom, aby se pokrokové síly ve všech evropských státech spojily, aby zabránily evropským vládám přijmout politiku Nového středu, formulované Clintonem a Blairem. Odstoupení Lafontaina, které bylo vyprovokováno a patrně nevzniklo z jeho vlastní vůle, znamená jistě konec mnoha nadějí pokrokových sil, že by bylo možné vytvořit z koaličních vlád v Evropě, vedených sociálními demokraty, protiváhu proti pokračování neoliberální politiky v novém rouše. Všichni, kteří dnes chtějí bojovat proti tyranii volného trhu vědí, že jsou při tom odkázáni sami na sebe.
Autor je profesorem sociologie na College de France v Paříži.
Ze sborníku „1999/2000 Jahrbuch Arbeit + Technik“‚ vydaného v nakladatelství J. H. W. Dietz v Bonnu přeložil Bohumil Flemming.