S KSČM se musí počítat nejen nyní, ale i do budoucna. Jde jen o to, zda využijeme připravenost lidí komunikovat s námi k tomu, abychom je přesvědčili, že to s námi mají zkusit, že dokážeme většině lidí v této zemi vrátit naději na slušný, lidsky důstojný život, anebo budeme zbytkovým fenoménem české politiky. Tak stojí před naším sjezdem volba. Buď - anebo. Těžko může být něco mezi tím. Ten, kdo čeká, že se k nám lidé přikloní automaticky, se těžce mýlí. Na druhé straně jistě nenajdeme člena strany, který by si nepřál vzestup KSČM k pozici první síly v zemi.
Co pro tuto perspektivu udělat? Myslím si, že je to podobné jako v každém úspěšném podniku. Ty praktikují takzvané cílové řízení. Vedoucí podniku vyberou strategii a výrobní program, strategie se dále rozpracuje do taktických postupných kroků a pro jejich realizaci se vyberou vhodní lidé. S tím ovšem, že u politické strany našeho typu by vše mělo probíhat na základě shody a co nejširší spoluúčasti členů na tvorbě politiky.
Moje poznámky se týkají především té třetí fáze, na které může vše ztroskotat. Pokud nebudou lidé schopní programové cíle realizovat, sebesmělejší myšlenky nemohou uspět. Má KSČM takový potenciál? Nepochybně má. Uvědomme si, že máme například 5500 zastupitelů, což je skoro šestkrát více, než je členů US-DEU. Mrzí mne ovšem, že s lidským kapitálem KSČM hospodaří velmi neefektivně.
Říkáme, že máme strukturu pokrývající republiku a že to je naše přednost. To je pravda jen tehdy, pokud bude fungovat jako síť, která zachytí každý politický talent. Vím o mnoha případech, kdy nastavený a zaběhnutý způsob práce talenty ubíjí. Lidé musí dostat příležitost, aby se ukázalo, co umí. A jak dokážou na sobě pracovat. KSČM musí systematicky pracovat na politickém prostředí, které podporuje růst kompetentnosti. Jedno z hesel roku 1989 bylo inspirující i pro nás: všechnu moc představivosti a tvořivosti! Ať už ho vymyslel kdokoliv, musíme ho vzít za své. Opakování a rutina nás k cíli nedovedou.
Myslím si také, že nemůžeme ignorovat zájmovou strukturu společnosti. Stará organizační struktura vycházela z toho, jak byla v době do roku 1989 sjednocena sociální struktura. To už neplatí. Různorodé zájmy musí mít šanci se v našem vnitřním životě odrážet a projevovat, musí tu být také prostředky jejich slaďování. Při dnešní bitvě o přežití celých rodin a časovém snímku ať už zaměstnanců nebo podnikatelů nemusí klasická forma členství vyhovovat. Nabídku spoluúčasti na formování politiky strany, na solidaritě s ní a s její politikou je potřeba rozšířit. Nejde jenom o statut sympatizanta a jeho případné zakotvení do stanov. Jde o to, uvědomit si, že strana musí mít šanci stát se jádrem širšího hnutí za dovršenou, skutečně obsahovou demokracii, která není zredukována jen na volební akty jednou za pár let. KSČM prostě musí i ve své vnitřní politice předvést, že jí jde o zachování prostoru pro svobodnou volbu, pro alternativy.
Je třeba odmítnout každý pokus učinit ze stanov krunýř určující chování ve všech možných oblastech politického života. Stanovy by měly být strážcem svobodného rozvoje strany, budování její autonomní a do hloubky a šířky budované politické kultury nezávislé na panujícím politickém diskursu. Jde o vymezení hřiště a pravidel hry, a nikoli o nasazení svěrací kazajky. Výkřiky o stmelení řad a nastolení jednoty je třeba odmítnout. Jde o jednotu akční a ideovou na základě bohaté a otevřené diskuse. I zde by politika strany měla zachytit každý rozumný nápad, každou nosnou myšlenku, i když bude zpočátku ve výrazné menšině. Stoprocentní jednota je jen na hřbitově, ale pak už není ani ideová, ani akční.
Růst kompetence se nedostaví hned. Pomůže mu řada spontánních i organizovaných diskusí, bohatá publikační činnost dávající prostor nejen překladům špičkových děl v zahraničí, ale i naší tvorbě, nemůžeme opomenout ani promyšlenou přípravu našich funkcionářů, aktivistů a zastupitelů. V tomto směru jsme udělali naprosté minimum a další odklady se nám vymstí. Žití z podstaty je právě cesta k rutinní šedi, která tvůrčí politiku ubíjí. Rituály, které někde tvoří většinovou náplň práce, sice mají pozitivní efekt v budování pocitu soudržnosti, ale samy o sobě nemohou stačit. Dnes chceme více, chceme šířit celou společností své myšlenky samosprávného společenství spojeného etikou bratrství a solidarity.
Prostor pro takový typ politické kultury vyžaduje promyšlenou dělbu rolí. Myslím, že je potřebné mít ÚV jako dělný parlament, což přílišná početnost reprezentativního orgánu ztěžuje. 50 až 60 lidí je krajní hranice pro zajištění funkčnosti ÚV. Výkonný orgán by neměl přesáhnout 10-15 lidí a měl by snad být vystaven na tom, že každý člen má jako mluvčí svůj obor, za který zodpovídá. Nová struktura by měla skoncovat s pojetím kontrolních orgánů jako zbytkového jevu: jejich posílení by zaručilo existenci zpětné vazby. A sjezd by měl přicházet častěji než dosud, jednou za dva roky, obsahová konference by mohla proběhnout v mezidobí.
Někteří říkají, že zastánci změn chtějí odstavit staré a osvědčené kádry. Tak to není. Tradice jsou naše kořeny, máme k nim vztah úcty i kritického a funkčního přehodnocování. Ale jak říkal Zdeněk Nejedlý v době svého mládí: Tradice je silná proti reakci, ale slabá proti pokroku. Pokud není oživena svěžím dechem současného života, jeho bolestí i nadějí. A nám jde o to, odpoutat český politický život od ubohosti a trapnosti dneška.
Haló noviny, 18. prosince 2003