My cizinou jsme bloudili

Pavel Dostál

Mám kamaráda. Známe se od roku pětašedesát. Žije už přes dvaadvacet let v emigraci v sousedním Německu, které mu poskytlo dočasný domov a současně i možnost dvojího občanství. Německého i toho našeho, které ale i jemu už také pomalu končí. Československého. Jeho písničky pomáhaly lidem přežít reálný socialismus. Nedávno mi napsal, že než být občanem Protektorátu či Slobodného štátu, stane se raději říšským Němcem. A připojil k svému dopisu jednu ze svých nejnovějších básní. Tvrdou jako ta slova v jeho dopise, ze kterého jsem citoval.

Pozér? Fantasta? Bolševik? Zrádce českých zájmů? Nikoli. Ten kamarád, který mi poslal báseň a list, žije nyní po všech těch složitých peripetiích naší generace ve Waldkirchenu, Postfach 1172, SRN, a jmenuje se Karel Kryl. Syn znárodněného a zlikvidovaného tiskaře. zpěvák a básník, který si nikdy před nikým nebral servítek a dávno, „dávno už tomu“, co v divadle, ve kterém jsme prožili svá zlatá šedesátá léta Beatles a rokenrolu, zpíval písničky, ve kterých dovedl již tenkrát, dávno před jarem 1968, nazývat věci pravými jmény: Pieta, Důchodce, Neznámý vojín, Nevidomá dívka, Král a klaun a spoustu dalších písní, které se po sovětské invazi zachovaly díky Miloši Zapletalovi na rozhlasovém pásu a později posloužily Karlovi jako základ k jeho první dlouhohrající desce Bratříčku, zavírej vrátka! Právě díky ní pár lidí v Olomouci již na podzim roku 1969 zažilo svou první domovní prohlídku. Když jsme se s Karlem Krylem sešli po těch letech opět někdy na jaře roku 1990 v hospodě, kam jsme kdysi spolu chodívali, bylo nám fajn, ačkoli na obou roky a epidemie vykonaly své. O to hůře nám ale bylo při našem nedávném setkání v jiné české hospodě, kde jsme spolu hovořili o věcech veřejných, které taktéž na nás zanechaly stopy. Obávám se, že rovněž nesmazatelně.

„Poslechni, dědku, když jsi ještě pořád ten poslanec,“ zeptal se mě Karel uprostřed svého tradičního obřadu půlení cigarety, „nemohl bys, sakra, zařídit, abych dostal jak české, tak i slovenské občanství?“ — „Nemohl, Karle,“ povídám já na to. „To bez zákona nepůjde!“

„Tak ten zákon navrhni, když jsi poslanec!“ oponoval.

„Neschválej mi ho!“ opáčil jsem. „Jsem opoziční poslanec.“

Zapálil si druhou půlku rozpůlené cigarety, maje pocit, že kouří méně a tím dbá na rozdíl ode mne o své zdraví:

„Taky bys už na starý kolena mohl být v pozici, vole!“

„Bojím se, bojím, že budu jednou rozumný.“ dovolil jsem si Mistrovi připomenout verš ze své jedné „avantgardní“ básně, kterou jsem kdysi recitoval v našem společném textappealu v olomouckém DEX klubu. „Bál ses asi tehdy zbytečně.“ lakonicky okomentoval připomínku mých autorských začátků a poslal mě daleko. Dál než k šípku, pokud jeho nápad neproměním v zákonodárnou iniciativu. „Bereš mi jinak, dědku, právo na vlast. A to se nemá,“ dodal.

Rozešli jsme se s tím, že já vyvinu v intencích jeho nápadu poslaneckou iniciativu a on že o tom napíše novou píseň, ačkoli jistý český týdeník uvedl, že je u nás již překrylováno.

Nevím, jestli tu píseň napsal, ale pokud se týče mé poslanecké iniciativy, bude už zřejmě irelevantní, jak se v parlamentu vznešeně praví, neboť jsem se z tisku dozvěděl, že po setkání republikových vlád v Kolodějích budou nejspíše Slováci v Česku cizinci. Pokud se ovšem nestanou Čechy. Příšerná perspektiva pro spoustu mých slovenských přátel, žijících na území České republiky. S některými z nich jsem si v bývalém parlamentu vjel několikrát do vlasů. Jako například s panem poslancem Mlynárikem kvůli československo-německé smlouvě. Přesto ale nechápu a pochopit nechci, proč by měl být například také zrovna právě on cizincem ve své vlastní zemi. Pro jejíž svobodu pobýval jen tak mimochodem několik měsíců ze svého života ve vazbě v českém kriminále. Nikoli slovenském, vážená česká vládní koalice. To podtrhuji a podotýkám. A teď se má stát doma cizincem. Na základě nápadu s udělováním českého státního občanství Slovákům žijícím v České republice.

A stát se tak případně v Česku novou národní menšinou. Tentokrát slovenskou. A dbát o dodržování svých lidských práv. O školství, řeč a identitu. Společně s Poláky a Němci. Připočteme-li k tomu ještě Romy, mohou se za pár let stát menšiny u nás výraznou většinou. V těchto souvislostech se mi čím dál tím více líbí nápad Karta Kryla s udělováním dvojího občanství. Například jako druh jistého občanského postoje. Jako druh protestu proti rozdělení státu, neboť jinak hrozí reálné nebezpečí, že osudovou písní Slováků v Čechách se stane proslavený duet z Dvořákova Jakobína „My cizinou jsme bloudili“ a náš polistopadový vývoj zaznamená pro historii další vítězství idejí nad zdravým rozumem.

Nedávno jsem si přečetl v novinách, že prý Karel Kryl pravil v souvislostech, o kterých dneska píší, že tato noc nebude krátká. Kéž by se tentokrát mýlil.

Rudé právo, 19. října 1992