V noci z 20. na 21. srpna 1968 armády zemí Varšavského paktu s výjimkou Rumunska vstoupily do Československa, aby zlikvidovaly Pražské jaro, proces politické, společenské a hospodářské obnovy socialistické společnosti. Ozbrojená okupace byla úspěšná, i když narazila na neozbrojený odpor jak ze strany politického vedení, tak československých občanů. V následujících měsících začala "normalizace", změny se zastavily a v celé společnosti nastal vynucený pohyb zpět. Jak tyto události vnímaly a hodnotily USA? A hlavně: Proč proti intervenci nic neudělaly? Odpověď můžeme hledat v Lyndon Johnson Library v Austinu, Texas, USA, kde je dnes zpřístupněna velká část dokumentů vztahujících se k Johnsonově vládě, do jehož funkčního období invaze do Československa spadá.
Když listujeme těmito dokumenty, překvapí nás nejdříve, že Spojené státy vůbec nepředvídaly akci vojsk zemí Varšavské smlouvy. Walt Rostow, prezidentův osobní asistent pro mezinárodní vztahy, ještě 24. července na setkání prezidenta Johnsona s jeho poradci pro zahraniční politiku tvrdil, že Sovětský svaz nezasáhne vojensky proti Pražskému jaru, a doporučil nepřiznat prozatím Československu doložku nejvyšších výhod, aby snad nevzniklo podezření, že USA chtějí zasahovat do vnitřních záležitostí země komunistického bloku. Na schůzi týchž poradců dne 30. července 1968 státní tajemník Dean Rusk citoval svého zástupce Charlese Bohlena, podle jehož názoru pravděpodobnost, že SSSR nezasáhne, je 51 ku 49. Podle Ruska samotného pak tato pravděpodobnost byla ještě vyšší - 60 ku 40 - a podle šéfa CIA Richarda Helmse dokonce 75 ku 25. Na pochybující poznámku ministra obrany, který zmínil tvrdost sovětských požadavků vůči československému vedení, odpověděl pak Dean Rusk, že "se jedná o citové otázky", což byl také názor Charlese Bohlena. 20. srpna, den před invazí, během obvyklého Tuesday luncheon (Úterní oběd - pozn. red.) prezidenta s poradci pro zahraniční politiku a bezpečnost, se o hrozícím zásahu Sovětského svazu proti Československu nezmínil nikdo. Americká exekutiva dostávala nicméně dost informací o blížícím se ozbrojeném zásahu SSSR. Můžeme zmínit například kabelogram CIA z 26. července, v němž se popisují "přípravy k vojenskému zásahu v Československu" a přesuny vojsk zemí Varšavské smlouvy, zejména sovětských, "směrem k polsko-československé hranici". V tomto dokumentu CIA předpovídala mylně jen načasování operace - k zásahu Sovětského svazu by mělo dojít v září, s nejvyšší pravděpodobností po mimořádném sjezdu KSČ.
O možnosti invaze se mluví i v mnoha dalších dokumentech. Proč je Johnsonova vláda nebrala vážně? Z materiálů, které máme k dispozici, plyne, že představitelé Johnsonova kabinetu uvažovali o možné invazi především z politického hlediska. Státní tajemník Dean Rusk řekl například na schůzi vlády 22. srpna, že důvodem, proč nepovažoval takový zásah za pravděpodobný, byla politická cena, kterou za ni Sovětský svaz platil. Politické hledisko vysvětluje také chování Spojených států po invazi. Nejzávažnější hrozbou pro národní zájmy USA byla tehdy válka ve Vietnamu a situace na Blízkém východě, zatímco nejdůležitější nadějí byla připravovaná jednání o oboustranném omezení strategických zbraní (SALT) a s ní úzce spjatá Smlouva o nerozšiřování jaderných zbraní. Nemůžeme se proto divit, že na zmíněné schůzi kabinetu 22. srpna prezident zdůraznil, že "mezi USA a Československem neexistují žádné vzájemné závazky, a proto by jakákoli forma vměšování nebyla v zájmu ani jedné ze stran". Dodal, že vztahy mezi USA a SSSR jsou v "přechodné fázi" a že Spojené státy jsou ochotny podniknout kdykoli jakékoli kroky "v zájmu míru". Postoj USA k světové politické situaci vyložil státní tajemník Rusk na briefingu prezidenta a lídrů Sněmovny 9. září. Za nejdůležitější podmínku pro dosažení svých prioritních cílů Spojené Státy považovaly "všeobecnou atmosféru klidu a uvolnění". Rusk prohlásil, že dostal od Sovětského svazu ujištění o tom, že nehrozí eventuální zásahy vůči Rumunsku či Berlínu (to bylo nejdůležitější), a že by proto "situace v Československu neměla zablokovat jednání" o omezení jaderných zbraní a další jednaní o důležitých otázkách, jako byla válka ve Vietnamu, situace na Blízkém Východě a oběma stranami již podepsaná smlouva o nerozšiřování jaderních zbraní, která čekala na schválení Senátem USA.
Nejnaléhavějším problémem byla určitě válka ve Vietnamu. V Paříži právě probíhalo vyjednávání mezi USA a Vietnamskou demokratickou republikou o příměří a následném politickém uspořádání Vietnamu. Státní tajemník pro obranu považoval za velmi zneklidňující skutečnost, že ve Vietnamu přibývá nepřátelských aktivit a že se předvídá ofenzíva velkého rozsahu, což by mohlo mít negativní dopad na mírová jednání, která už tak stagnovala. Rusk ve své zprávě pro lídry Sněmovny podtrhl, že americké návrhy nebyly v současnosti vietnamskými vyjednavači přijaty a jednání jsou proto na mrtvém bodě. V této nepříznivé situaci se Johnsonova vláda obrátila přirozeně na hlavního spojence Vietnamu, na Sovětský svaz, který skutečně nabídl - jak výslovně uvádí prezident Johnson na schůzi kabinetu 22. srpna - že bude intervenovat u Vietnamské demokratické republiky. SSSR požádal o zastavení bombardování na 37 dní, aby tak Vietnam měl hmatatelný důkaz o jeho váze v procesu vyjednávání. Ve své zprávě z 11. listopadu pro budoucího prezidenta Nixona prezident Johnson ( v USA se v podzimních volbách zvolený prezident ujímá úřadu až v lednu následujícího roku - pozn. red.) prohlásil, že "váha SSSR přinesla konkrétní výsledky v říjnu, kdy Hanoj konečně vyslovila souhlas s účastí představitelů vlády Jižního Vietnamu na mírových jednáních". Severní Vietnam přijal později i další dvě podmínky kladené Spojenými státy - respektování demilitarizované zóny na 19. rovnoběžce a zastavení útoků na města jižního Vietnamu. V rámci tohoto uvolnění severní Vietnam požadoval zastavení bombardování svého území, k němuž se USA zavázaly 1. listopadu.
Druhým naléhavým problémem pro USA tehdy byla výbušná situace na Blízkém východě, kde pouhý rok po šestidenní válce stále panovalo silné napětí a možnosti poválečného politického uspořádání regionu byly ještě zcela nejasné. Pokusy o dialog mezi USA a SSSR na toto téma byly dost časté, ale naprosto protichůdná hlediska arabských států a Izraele znemožňovaly dosažení konkrétních dohod. Spojené státy a Sovětský svaz usilovaly společně o udržení vzájemných kontaktů a podpořily velvyslance Jarringa v jeho pokusu nastolit atmosféru alespoň částečné důvěry v regionu. Všechna tato jednání pokračovala navzdory invazi do Československa. Jen několik dní po invazi, 4. září, sovětský velvyslanec ve Spojených státech Anatolij Dobrynin předal státnímu tajemníku Ruskovi návrh vlády SSSR na "uspořádání situace na Blízkém východě". Z odpovědi Spojených států z 29. září jasně vyplývá vůle obou stran spolupracovat na řešení strategických problémů, navzdory rozdílnému hodnocení například právě okupace Československa. To potvrzuje i zpráva, kterou 27. září vypracoval pro prezidenta Johnsona jeho zvláštní poradce pro zahraniční politiku Walt Rostow. Tvrdí se v něm, že odpověď na sovětský návrh ze 4. září je užitečná, protože potvrzuje odpovědný postoj Spojených států na Blízkém východě, "aniž by se ale nějak měnila základní linie americké politiky v této neklidné oblasti a americká vláda byla postavena do nepříjemné situace ve vztahu k Izraeli". Dokladem toho, jak důležitý byl pro obě strany dialog o věcech, které považovaly za naléhavé, jsou poznámky ze schůze poradců pro zahraniční politiku ze 14. října, jejímž hlavním tématem bylo rozhodnutí zastavit bombardování severního Vietnamu. V závěru schůze prezident Johnson řekl, že 17. září vláda Spojených států "navrhla" neoficiálně vládě Sovětského svazu, aby přispěla ke snížení mezinárodního politického tlaku, jemuž se vystavila okupací Československa, "zahájením dialogu o situaci na Blízkém východě". Jednodušeji řečeno: když budete vstřícnější k našim zájmům na Blízkém východě, kritika invaze do Československa se oslabí.
Dalším významným předmětem sovětsko-amerického dialogu byl začátek rozhovorů o omezování a následném snižování počtu strategických zbraní a schválení dohody o nešíření nukleárních zbraní Senátem. V této poslední otázce vláda USA vyvíjela velmi silný tlak, aby smlouva byla podepsána co největším počtem států a přirozeně schválena v Senátu co největší většinou. Johnsonova vláda se snažila dosáhnout těchto cílů ještě před vypršením svého mandátu v lednu 1969. Podmínkou úspěchu této smlouvy a následného mezinárodního uvolnění bylo stanovisko Spolkové republiky Německo, která zaujala po 21. srpnu vyčkávací postoj. Sovětský svaz by samozřejmě nikdy nepřipustil z mezinárodně bezpečnostních důvodů, aby západní Německo dohodu o nešíření jaderných zbraní nepodepsalo. Tyto obavy výslovně formuloval Dean Rusk na schůzi z 11. listopadu se zvoleným prezidentem Nixonem. Ten se také zeptal, "jaká je situace v Československu", a Dean Rusk odpověděl, že se již "normalizuje" . Se smlouvou o nešíření jaderných zbraní byly úzce svázány rozhovory o omezování a následném snižování počtu strategických zbraní (SALT). První kontakty a pokusy v tomto směru začaly několik měsíců před okupací Československa, na začátku roku 1968. Kontakty se množily a posilovaly počátkem léta téhož roku, vlády obou velmocí projevovaly vůli věnovat se tomuto tématu hlouběji a konkrétněji. V dopise z 21. června se sovětský premiér Kosygin výslovně odvolává na americká poselství z 22. ledna a 2. května a vyslovuje naději na brzkou "hlubší výměnu názorů" na toto téma. V odpovědi na tento dopis je formulován návrh "využít" dne podpisu smlouvy o nerozšiřování jaderných zbraní, 1. července, k veřejnému prohlášení, že USA a SSSR se dohodly na zahájení rozhovorů o otázkách odzbrojení. Návrh byl 27. června přijat sovětským vedením, podle jehož názoru takové prohlášení významně přispěje k tomu, že se ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní přidají další, dosud váhající státy. Prezident Johnson pak obdržel 25. července poselství premiéra Kosygina s žádostí o upřesnění místa a času předběžného setkání k zahájení rozhovorů o odzbrojení. Poselství doručil sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin, který na žádost Deana Ruska zdůraznil, že "spory a rozdílné názory na řadu problémů mezi oběma zeměmi nesmí být důvodem k zablokování jednání v otázce nejdůležitější - v otázce jaderného odzbrojení". Spojené státy navrhly ve své odpovědi z 31. července jako místo zahájení rozhovorů Ženevu a období mezi koncem srpna a polovinou září, a to i přes rostoucí nebezpečí zásahu Sovětského svazu v Československu. Walt Rostow navrhoval ve zprávě adresované Lyndonu Johnsonovi 26. července jednoznačně "riskovat další styky se Sověty navzdory situaci v Československu" a dodal, že eventuální schůzka může být "v případě náhlých událostí" odložena.
Po 21. srpnu nemohly být všechny tyto přípravné práce ani zahozeny, ani na dlouho odloženy. Ministr obrany Clifford ve zprávě pro prezidenta Johnsona s datem 2. prosince vysvětluje, že Spojené státy by měly v záležitosti odzbrojení využít toho, že jsou v současnosti ve výhodné pozici, protože v případě úspěchu jednání USA udrží svůj strategický náskok, který by v opačném případě Sovětský svaz rychle vyrovnal. Pro nově zvoleného prezidenta a jeho vládu, nastupující v lednu roku 1969, představuje zahájení jednání nepochybnou strategickou výhodu, kterou každé opoždění významně zmenšuje. Posledním problémem, jímž se ministr Clifford zabýval, byl postoj spojenců, zvláště pak evropských členů NATO. Účastníkům schůze Rady pro národní bezpečnost 25. listopadu připomenul především fakt, že Spolková republika Německo a Velká Británie velmi naléhají, aby rozhovory o odzbrojení byly zahájeny. Takové naléhání bylo zbytečné. Už 23. srpna, dva dny okupaci Československa, poradce pro obranu Paul Nitze podává na setkání spolupracovníků tajemníka pro obranu ve státním departmentu zprávu o schůzi z předchozího dne , jejímž předmětem byly přípravy na rozhovory o odzbrojení, které tedy pokračovaly navzdory zhoršení mezinárodní situace .
Analyzované dokumenty jednoznačně ukazují, že USA měly jasnou představu o svých strategických a životně důležitých cílech a snažily se ji nesmlouvavě realizovat. Americká reakce na okupaci Československa byla triumfem reálpolitiky, jejíž vrcholnou ukázkou jsou protichůdné návrhy státního tajemníka Deana Ruska a amerického velvyslance v SSSR Thompsona na 590. schůzi Rady pro národní bezpečnost ze 4. září. Podle Ruskova názoru by USA měly přijmout vlnu československých emigrantů a dát jim politický azyl, protože v opačném případě by tito lidé byli donuceni se vrátit do Československa, kde by vyvíjeli "protivládní činnost" a ta by vedla k růstu napětí mezi bloky, zatímco zájmem USA je naopak toto napětí co nejvíce snížit - USA vítají vše, co může přispět k "normalizaci situace" a k uvolnění atmosféry. Velvyslanec Llewellyn Thompson navrhoval naopak nepovzbuzovat československé emigranty, kteří by se chtěli usadit v USA, a tak přesvědčivě ukázat Sovětskému svazu, že americká vláda se vyhýbá všem krokům, které by mohly zvýšit napětí nebo rivalitu mezi bloky a vždy volí "politiku nezasahování" . Ta byla conditio sine qua non dohody o jaderném odzbrojení, kterou USA považovaly v roce 1968 za absolutní prioritu, protože podle názorů odborníků na otázky obrany je strategicky zvýhodňovala. Protikladné názory velvyslance Thompsona a tajemníka Ruska mají jedno společné - zájem na co nejrychlejší normalizaci situace v Čes koslovensku, aby rozhovory o odzbrojení mohly rychle pokračovat. Oba tyto návrhy jsou ukázkou filosofie reálpolitiky , politického realis mu. Vidíme především, že na rychlé normalizaci měl zájem nejen SSSR, ale i USA. Za druhé pak musíme konstatovat, že mezinárodně politický význam Pražského jara byl v očích USA velmi malý.
Byl americký postoj zásadního "nevměšování se" do způsobu, kterým Sovětský svaz spravoval tehdy své impérium, cynický? Po pádu bipolárního světa převládla filosofie eticky inspirovaného vměšování se do vnitřních věcí svrchovaných států a v tomto kontextu můžeme definovat americkou reakci na násilné ukončení Pražského jara jako "ultrarealistickou až cynickou". Nezapomínejme ale, že zabránit jaderné válce a snižovat její pravděpodobnost bylo - realisticky vzato - nejvyšším etickým imperativem období studené války.
CRISTIANO PINZANI (1973) dokončil studia na Fakultě politických věd Univerzity v Terstu a pracuje nyní pod vedením Georga Meyera a Václava Bělohradského na diplomové práci v oboru dějin mezinárodních smluv USA a Pražské jaro. V roce 2000 navštívil Pinzani L. B. Johnson Library v Texasu v USA, kde studoval nově zpřístupněné dokumenty. Samostatný text vzniklý během této práce, který zde přinášíme, shrnuje obsah vybraných dokumentů objasňujících postoje tehdejší vlády USA k sovětské okupaci Československa.
Právo, 17.08.2002