Osmašedesátníci pomalu odcházejí. Nedávno po Otovi Šikovi Rudolf Zukal, oba významní ekonomové.
Kdo to vlastně jsou a co všechno s nimi odchází? Byli to členové komunistické strany, kteří věřili v možnost demokratického, a přitom prosperujícího socialismu, a angažovali se pro něj. Byly mezi nimi velké rozdíly, ale spojovala je naděje, že se původně nemýlili úplně. A co s nimi odchází? Iluze? Řekne se přece, že pražské jaro skončilo porážkou, že tedy bylo iluzí. Porážka sama není důkazem iluzornosti toho, co prohrálo. Jaro však skončilo porážkou potupnou, potupnou pro všechny, kteří mu uvěřili a byli ochotni i k obětem. Jeho hlavní protagonisté se totiž až na výjimky drželi po srpnu 1968 funkcí, jako by jim šlo o život. Podepsali i ortel nad lidmi, kteří je šli podpořit do ulic proti tankům. Udrželi by se na nějakých nižších funkcích celých dvacet let, kdyby jim to Husák dovolil. Jejich zrada potupila, někdy zlomila, ty, kteří jim dali důvěru. Iluzí byly lidské kvality vůdců.
Bylo ale tohle hanebné ustupování charakteristické pro celou generaci osmašedesátníků? Nebylo. Neprošli u prověrek, protože odmítli uznat okupaci.
Byl iluzí také celý koncept demokratického socialismu, setkání lidské svobody a vědeckého světového názoru, zajištění zároveň rovnosti i bohatství, spojení trhu a plánu? Byl. Stačí však říci toto?
Kdo by dnes dal ruku do ohně za tzv. washingtonský konsensus (okamžitá liberalizace zahraničního obchodu, rychlá privatizace, všemožná deregulace a přísná makroekonomická politika) jako za všeplatnou strategii pro ekonomiky transformujících se zemí? Cožpak se tyto recepty bohorovně oktrojované nej-autoritativnějšími institucemi světa trhu neukázaly být rovněž iluzí? Ekonomické i politické poměry v tzv. východních zemích SRN (bývala NDR) jsou toho jen nejkřiklavějším příkladem. Řekne se, že toto byly jen chyby a ty se dají napravit... Snad. Je to však práce na dalších - patnáct let?
Osmašedesátníkům se za normalizace říkalo ironicky "strana vyloučených". Až do listopadu 89 se totiž s výjimkou pozdní "Obrody" nedokázali zorganizovat. Mělo se za to, že je to nedostatkem odvahy - nebyl to ale důsledek realistického ocenění životaschopnosti jejich vlastních představ? Jejich menší, nikoli však nevýznamná část se stala aktivní součástí disentu. Není pravda, že se v něm opět chápali role vedoucí síly. Učili se v něm, a mnozí skutečně naučili, pokoře, toleranci, tedy předpokladům demokracie.
Po listopadu 1989 nesehráli tedy jako politická generace významnější roli: byli totiž o celých dvacet let starší, někdy už nedokázali držet krok se světem, ale hlavně skoro nikdo na ně nečekal. Kocovina po normalizaci našincům sugerovala, že všechno nalevo od středu je nepřijatelné; nosila se - i když spíše jen verbálně - pravicovost.
Nejspíše se tedy jim přihodilo, že už při těch srpnových karambolech (1968, 1969) jaksi vypadli z dějin. Přitom právě pražské jaro a zejména způsob jeho rozdrcení nesporně uspíšily konec sovětského bloku: hle, dějinotvorný neúspěch! Ještě něco však s nimi také odchází: jejich naděje, že svět může být lepší nejen pro mne osobně, pro naši rodinu, ale pro všechny. Jistě, étos šedesátých let zavání dnes trestuhodnou naivitou, ale člověku se po něm občas zasteskne. Rychle se však vzpamatuje: z opojného, rozpínavého socialistického kolektivismu se v letech normalizace vyklubalo pustošivé sobectví, které převažuje dodnes: to jsou ty konce příliš velkých ideálů.
Osmašedesátníci se totiž vesměs minuli s poznáním, že svět nemůžeme začít měnit jinde a jinak než u sebe a že teprve potom to ostatní nám možná bude, možná nebude, přidáno.
(Autor je předsedou Senátu)
Právo, 28. 8. 2004