Zákon týkající se zásluh Edvarda Beneše o stát (který třikrát vydal do rukou nepřátel - v r. 1938 nacistům, v letech 1943-48 v řadě na sebe navazujících kroků Stalinovi a v roce 1948 definitivně Stalinovým domácím rezidentům) byl anachronismem už ve 30. letech 20. století. Tehdy se týkal Masaryka a dnes by odpovídal spíše politické kultuře postsovětských nacionalistických režimů, které se svoji labilitu snaží překrýt kultem vůdců. Ale budiž - malodušní se ve své (ne)víře potřebují ujistit třeba i zákonem. Myšlenková zastydlost poslanců, kteří nyní zákon schválili, sice padá na celou společnost, ale jistě se shodneme, že například problém korupce je bolavější.
Přesto má celá věc zcela zásadní, "systémovou" vadu. Zákon spolu se dvěma členy ČSSD navrhl i reprezentant komunistů, a přesto jej podpořily i další strany.
Ano, o to právě jde. Byli to přece komunisté, kteří vždy bojovali proti demokratickému Československu a jeho reprezentantům. T. G. Masaryka a celou hradní suitu včetně prezidentovy pravé ruky Edvarda Beneše označovali komunisté za poskoky západních imperialistů, za fašisty, kteří "vykořisťují proletariát a chystají válku". V době, kdy Československo začalo být ohrožováno agresivním hitlerovským režimem, komunisté v parlamentu prohlašovali, že mezi nacismem a československou demokracií je rozdíl čistě formální - "ve skutečnosti je to stejný fašismus, stejná reakce, stejné nebezpečí, stejná diktatura".
Stejně jako později henleinovci komunisté hlásali, že Československo je umělý výtvor, který má pomoci západním imperialistickým mocnostem udržet v Evropě "zločinný" status quo - tedy "mír versailleských lupičů a práva české buržoazie vykořisťovat Ukrajince, Slováky, Maďary a Němce". Dnešní komunisté tvrdí, že zákon je "vzkazem do zahraničí proti zpochybňování Benešových dekretů". Jde tedy také - či především - o sudetoněmeckou otázku. Aby ne, v té jsou komunisté přece odborníci. Byli to oni, kdo dávno před Hitlerem hlásali odtržení českého pohraničí s německou menšinou. "My, čeští komunisté, prohlašujeme," kasali se v roce 1931 v parlamentu, "že budeme... právo na sebeurčení částí německého lidu utlačovaných českým imperialismem hájit a prosazovat do posledního důsledku". Místo slov čeští komunisté si můžeme dosadit slova my, němečtí nacionální socialisté, a máme Hitlerův štvavý protičeskoslovenský projev z roku 1938.
V podobném duchu v rámci svého tažení proti demokratickému Československu žádali komunisté nezávislost pro Slovensko a se stejným záměrem uložila Kominterna v roce 1924 československým komunistům, aby usilovali o připojení východní části Československa k sovětské Ukrajině.
Národnostní či menšinové otázky komunisté využívali jako vhodný prostředek k rozvratu stávajícího demokratického řádu (stejně jako Hitler), což jim v případě nouze nebránilo přejít na opačné pozice - po válce se komunisté zasadili o centralistický stát, kde pro autonomii "odbojného" Slovenska (v roce 1946 tam komunisté prohráli volby) najednou nebylo místo a boj za sebeurčení sudetských Němců se přeměnil v jejich vyštvání.
V rámci své ničím neohraničené demagogie dnes komunisté vydávají poválečnou perzekuci německého civilního obyvatelstva za boj proti nacistům. Vědí, o čem mluví. Komunistická internacionála uvítala v roce 1933 uchopení moci nacisty v Německu jako režim, který "pomůže masám zbavit se iluzí o demokracii" (rozuměj nacisté odvedou práci za komunisty: zničí nejen nenáviděnou demokracii, ale také odstraní v boji o proletáře komunistům konkurující německou levici), a připraví tak cestu "proletářské revoluci" (rozuměj komunistické diktatuře).
KSČ uvítala napadení svobodného světa nacistickým Německem, kterému přisoudila historicky kladnou úlohu zničit britské impérium. "Musíme udělat vše pro to, aby Anglie dostala zdrcující ránu," hlásali komunisté v roce 1940, varovali před "kontrarevoluční činností" Beneše, "benešovských agentů" a jejich "šovinistickým štvaním" (rozuměj hlásání protinacistického odboje).
V době, kdy byli gestapem naháněni čeští vlastenci, Gottwald z bezpečí Moskvy nabádal komunisty v protektorátu, že musí "přejít k rozhodující ofenzivě" - ne však proti nacistům, ale proti "zrádcovské politice sociální demokracie"!
I po útoku nacistů na Sovětský svaz, kdy se komunisté zapojili do odboje, využívali antinacismus pouze jako nástroj vhodný k získání vlivu a nastolení komunistické diktatury a po únoru 1948 dovršili nacistickou perzekuci českých vlastenců a protiokupačních odbojářů.
Atak tomu bylo i s Edvardem Benešem. Poté, co nemocného, politicky dezorientovaného prezidenta, trpícího mnichovským komplexem, komunisté využili k uchopení moci, začali na něj po jeho smrti opět kydat hnůj.
Nápad ocenit prezidenta Beneše ruku v ruce s komunisty byl skutečně obludný a je to urážka všech vlastenců umučených komunisty a koneckonců Edvarda Beneše samého, který si v tragickém závěru svého života svůj obrovský omyl (ohledně cíle komunistů) uvědomil.
Symboly hrají ve společnosti nezastupitelnou roli. Neznevažujme je spoluprací s politickým gangsterstvím. Ti, kdo hlasovali pro tento zákon navržený (či spolunavržený) komunisty, kteří se ke své minulosti hrdě hlásí, přistoupili na nacistickokomunistickou interpretaci československých dějin.
Autor je šéfredaktorem studentského listu Babylon
MF DNES, strana: 7, 25. 2. 2004