Když jsem se během svého studia v rámci středověkého semináře poprvé zabýval problematikou filozofického realizmu a nominalizmu, byl nám studentům přednášejícím profesorem doporučen román Umberta Eca »Jméno růže« s jeho esenciálním poselstvím: věci nemusí být tak, jak se na první pohled jeví, takže na naší pouti tímto světem často podlehneme iluzi „nezvratných faktů“, které necháme platit i tehdy, když se přesvědčíme o jejich bezobsažnosti. Jinými slovy šlo o jednu ze základních otázek života: co s pojmy, které ztratily svůj obsah?
Jestliže existuje v naší (post)moderní době společenská oblast, která takřka beze zbytku podlehla babylonizaci slova a devastaci pojmů, pak je to oblast politiky. Zamyslíme-li se na počátku 3. tisíciletí nepředpojatě nad reálněpolitickým obsahem obecně a celospolečensky frekventovaných pojmů jako demokracie, občanská společnost, právo/právní stát, tržní hospodářství (ať již s přívlastkem „sociální“ či bez něj), potom si musíme přiznat, že se jejich aktuální význam pohybuje někde mezi iluzí a ideologií. Bombardování Jugoslávie a útok na Irák odhalily tuto skutečnost v celé její nahotě. Podíváme-li se na realitu české politické scény, můžeme si položit otázku, jak z hlediska vlastní tradice a z ní vycházející politické sebedefinice reprezentuje česká sociální demokracie obsah toho, co sugeruje její název.
Po listopadu 1989 existovaly dvě alternativy pro naši, tehdy ještě československou, politickou scénu: vlastní tvořivost či pasivní přizpůsobení mezinárodním trendům spojené s následnou poddajností vůči vnějším tlakům. Se sociální demokracií byla spojena naděje na onu první variantu. Ta totiž znamenala vypracování konceptů a alternativ vycházejících z přesvědčení, že existují oblasti společenského života, které nemohou být zdevastovány sociálním darwinizmem a vydány na pospas logice zisku.
Sociální demokracie symbolizuje politického zástupce solidární společnosti a protagonistu historického pokusu o sociální vyváženost ba – nebojme se to slovo vyslovit – spravedlnost bez toho, že by tato byla vykoupena ztrátou občanských svobod. Sociální demokracie stojí zároveň v tradici mezinárodní solidarity a důsledné antiimperiální politiky všech azimutů. Obecně se v běžné komunikaci pro takto akcentovaný politický program používá pojem „levicový“ (samozřejmě ve smyslu demokratické levice).
Potřeba obojího z politicko-sociální mapy dnešního světa nezmizela, ba naopak: devadesátá léta odstartovala razantní, globálně orientovaný nástup neoimperiální politiky vítězů studené války a zahájila pozvolný návrat ke společnosti tvrdých loktů a arogance finančních elit. Ten byl navíc spojen s odklonem od modelu národního celospolečenského konsenzu k hospodářskému diktátu nadnárodních hospodářsko-finančních korporací a politických institucí reprezentujících jejich zájmy: klasického občana Francouzské revoluce nahradil globální majitel akcií. Je nutné se zamyslet nad otázkou, jakou roli v tomto procesu hraje sociální demokracie a do jaké míry současná ČSSD ještě vůbec levicový program zosobňuje.
Hned na začátku je nutné uvést na adresu těch, kteří zastávají přesvědčení, že takto chápaná levicovost je přežitek minulosti, následující: kromě technického pokroku neexistuje snad jediná oblast veřejného života, která by nezaznamenala regresi a odklon od těch ideálů, které coby program politické a sociální emancipace širokých lidových vrstev formulovala Francouzská revoluce: faktická možnost občana spolurozhodovat o věcech veřejných je v podmínkách zastupitelské demokracie, naprosté dominance ekonomie a stoupajícího vlivu nadnárodních institucí (Evropská unie, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a jiné) takřka rovná nule, model solidární společnosti se postupně opouští a jak v národním tak i mezinárodním rámci přestává fungovat postulát o rovnosti před zákonem (mnozí jsou si opět rovnější než ti druzí a o příslušenství k té či oné kategorii rozhodují „správní“ přátelé a finanční či vojenská potence).
Pokus o vlastní, originální politickou a hospodářskou koncepci, odpovídající podmínkám a potřebám země a zároveň snaha o splnění požadavků vytýčených politikou nadnárodních koncernů, SB a MMF, se rovná obdobné snaze o kvadraturu kruhu jako úmysl provádět hospodářské a politické reformy reálně existujícího socializmu pod taktovkou SSSR, vedoucí úlohy Strany a v rámci byrokraticko-centralisticky řízeného hospodářství. Jen ten, kdo nechce vidět a nechce slyšet bude popírat, že současná podoba světa má pramálo co společného s „vizemi občanské společnosti“ exaltovaných absurdních dramatiků a profesionálních humanistů, kteří jej u nás nejprve pomohli etablovat, poté se v něm velmi dobře zabydleli a nakonec ještě v roli jeho „morálního svědomí“ pravidelně přebírají ceny za jejich opatrnou a prostoduchou kritiku.
Odpoutáme-li se tedy od současných ideologických brýlí reálně existujícího kapitalizmu na straně jedné a komplexu ze zneužití socialistických ideálů, ke kterým se m.j. hlásil i T. G. Masaryk, bývalým reálně existujícím socialismem na straně druhé, potom zjistíme, jak bohatou a úctyhodnou tradicí se česká sociální demokracie může pochlubit a kolik moderních elementů tato tradice obsahuje.
Stará česká nemoc, které je bližší adorace cizích vzorů nežli kategorické a sebevědomé přihlášení se k vlastní autentické tradici, spolu s politickým oportunizmem a nadbíháním aktuálním trendům včetně okouzlení všemi těmi dynamickými a usměvavými Blairy a Schrödery se ovšem nevyhnula ani jí a tak se z potenciálně sebevědomé, čitelné strany stala jakási amorfní, přizpůsobivá politická masa bez profilu. Přitom pokud na naší politické scéně existuje subjekt, který v sobě spojuje tradici a modernost, národní sebevědomí a univerzální hodnoty, ideály sociální spravedlnosti a demokracie (připomeňme si na tomto místě úctyhodnou tradici Českoslovanské sociálně demokratické strany pracujících z druhé poloviny minulého století), pak je to – momentálně žel Bohu pouze teoreticky – sociální demokracie.
Současná politika ČSSD se ale přizpůsobuje neoliberálním proudům, což v praxi znamená zásadní odklon od její tradice. Tento trend potvrdil premiér V. Špidla během své návštěvy Londýna, když v duchu dávných Galileových oponentů nabádal českou společnost, aby se přizpůsobila směru i rychlosti rotace tohoto světa – z úst sociálně demokratického politika věta vskutku historického významu, a sice ze dvou důvodů. Za prvé připisuje současné podobě světa jakýsi neměnný přirozený charakter, ke kterému je navíc nutné se postavit s pozitivní akceptancí. Tím se řadí do zástupu těch, kteří nejenže současný stav (západního) světa považují za jeho vývojový vrchol, nýbrž přisuzují „trhu“ (tedy tomu, co se momentálně za něj vydává) a zákonu zisku coby hlavnímu, ba jedinému hodnotovému měřítku jakýsi metafyzický rozměr. Za druhé vyzývá k přizpůsobivosti stavu, nikoliv ke snaze o jeho aktivní nápravu.
V praxi obojí znamená rozchod se sociálně demokratickým principem, který chápal politiku nikoliv coby jakýsi druh úřednictví, správy daného stavu, nýbrž prostředek k aktivnímu, tvořivému přístupu k realitě ve smyslu snahy o její kultivaci. ČSSD se zařadila do zástupu „moderních“ – v opatrnickém politickém žargonu 90. let „středolevých“ a tedy zbytečných – sesterských stran, které se takřka ničím kromě mediálního charismatu jejich vůdců neodlišují od liberálních či – jak jinak! – středopravicových stran.
Je možné (to nechť vzhledem k oblasti vnitřní politiky a její konkrétní podoby posoudí kompetentnější kolegové), že se snad předchozí vládě pod vedením Miloše Zemana dalo v souvislosti s opoziční smlouvou s ODS jak z hlediska sociálně demokratických zásad tak i praktické politiky leccos vytknout. Vše ovšem nasvědčuje tomu, že současná koalice s US-DEU a KDU-ČSL znamená pro ČSSD politickou katastrofu. Nejprve k Unii svobody.
Máme-li na mysli tradiční, autentické sociálně demokratické hodnoty a jejich politické uplatnění ve společnosti, potom je nutné naprosto jednoznačně prohlásit, že jsou neslučitelné s pravicově-neoliberálním pohledem na společnost a svět, které Unie svobody zosobňuje. Zajímavý je v této souvislosti požadavek vůči (demokratické) levici, aby svůj hodnotový systém revidovala a ještě zajímavější je její defenzivní přístup k němu. Zatímco se tato revize v rámci celospolečenského klimatu, ovlivňovaného pravidelnou mediální masáží mozků, bere jako samozřejmost a jakékoliv se přihlášení k zásadám autentické levicové, chceme-li sociálně demokratické politiky, je klasifikováno jako sklon k ideologickému extremizmu, neoliberální či liberálně-pravicové (důrazně odlišuji od pojmu konzervativní) teorie jsou přijímány coby faktografické, objektivní uchopení společenské reality. Přitom ani ona nespadla z nebe, nýbrž je produktem působení konkrétních politických sil a ekonomických tlaků, které jsou opětovně výrazem určitých skupinových zájmů („Trh neexistuje, ten se vytváří.“ – slova jednoho vysoce postaveného manažéra jisté německé firmy expandující na východ, vyslovená během našeho soukromého rozhovoru).
Změnil se svět natolik, že tyto hodnoty ztratily na politické aktualitě, naplnily se a není důvod k ostražitosti vzhledem k snahám pracně a s nemalými oběťmi dosažený stupeň občanské politické a sociální emancipace zvrátit? Či byly od počátku pouze ideologickým bludem, který narušil idylu radostného budování kapitalistického ráje? Potvrdil jeho vývoj skutečně tezi ideologů z opačného konce politického spektra s odvoláním na historii reálného socializmu o jejich přebytečnosti ba škodlivosti?
Unie svobody představuje politický proud negující v podstatě všechny ty sociálně demokratické hodnoty, o kterých jsme se zmínili úvodem, a sice jak v hospodářské a sociální sféře společnosti tak i v zahraničněpolitických otázkách. Zatímco s ODS, která pod vedením Václava Klause projevila tendenci převzít roli národní pravice, existovaly alespoň určité styčné body v zahraniční politice, představuje nynější koaliční partner, a to včetně současných lidovců, politickou sílu, která je – děj se co děj – naprosto konformní s našimi euroatlantickými vzory, především novým Velkým Bratrem za Velikou vodou.
Zcela jinak by – alespoň teoreticky – mohla vypadat spolupráce s KDU-ČSL, ovšem pouze za předpokladu, že by tato opravdu reprezentovala to, za co se vydává, totiž křesťansky orientovanou konzervativní stranu. Pokud by tomu tak bylo (co platí o věrnosti evropských socialistických a sociálně demokratických stran k vlastním konstitučním hodnotám lze takřka shodně prohlásit i na adresu křesťansko-konzervativních stran), zřejmě by existovalo daleko více vztyčných bodů mezi ní a sociální demokracií nežli mezi lidovci a unionisty.
Chápeme-li slovo konzervativní v případě KDU-ČSL ve smyslu křesťanských hodnot, potom by to pro politickou sféru znamenalo přesvědčení, které několikrát jasně a srozumitelně vyjádřil Jan Pavel II, že totiž společnost nemůže žít a prosperovat pod diktátem zisku a komerce a že existují oblasti společenského života, které musí být před jejich vlivem chráněny. Zatímco liberálně-pravicový společenský koncept je vysoce individualistický, stojí křesťanský model společnosti, resp. ten, který vychází z katolické sociální etiky, na principu solidarity a úcty k lidskému životu a jeho duchovní i sociální důstojnosti.
A pokud by čeští lidovci byli opravdu strana hlásící se ke křesťanským hodnotám, potom by musela projevit i kritický postoj vůči válečným akcím proti Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku. Jako první by se musela ostře postavit proti křesťansko-fundamentalistické rétorice amerického prezidenta, která alespoň pro okolní svět opět spojuje novodobý brutální kolonializmus s křesťanstvím. To by ovšem nejprve musela proběhnout zásadní vnitrostranická diskuze na téma, co pro koho znamená hlásit se ke křesťanským a konzervativním hodnotám (zda i něco víc než boj o církevní majetek) a jakou tyto pojmy mají v současné době politickou relevanci. Postoj k nim (tak jako naopak postoj křesťanů k idejím demokratického socializmu), nikoliv k reálně existujícím církvím, představuje pro ČSSD, sociálně demokratický myšlenkový proud (pokud ještě vůbec nějaký existuje) a levici obecně, skutečnou duchovně-politickou výzvu budoucnosti.
Diskuzi obdobného charakteru má zřejmě před sebou i sociální demokracie. Současná ČSSD tak, jak se ve vládě jeví navenek, je ve vleku koaličního partnera a přizpůsobuje se neoliberálním trendům, které již dříve více či méně ovládly její sesterské evropské strany. První bod se projevuje dalekosáhlými programovými ústupky a naprostou bezkoncepčností zahraniční politiky. Neuvěřitelné exhibice ministra zahraničí Svobody během irácké války vznesly otázku, do jaké míry je vůbec premiér Špidla pánem situace.
Zatímco zahraniční politika pod taktovkou Jana Kavana projevovala smysl pro vyváženost i politickou odvahu a dokázala systematicky budovat prostor pro vlastní pozici (viz úctyhodná česko-řecká iniciativa během bombardování Jugoslávie), budí Špidlova vláda dojem, že její prioritou je najít švejkovskou polohu mezi huráevropanstvím a transatlantickým poslušenstvím. Český tanec mezi koalicemi ochotných a neochotných připomínal rozhodování vazala mezi císařem (USA) a zemským pánem (Francie, Německo) ve snaze vyhovět všem a neurazit nikoho.
Druhý bod se týká nejen aktuálního stavu, nýbrž zásadní otázky: „Quo vadis, sociální demokracie?“ Velké nebezpečí pro kvalitu politické kultury vůbec spočívá v moderním lákadle, které se již i na západ od našich hranic zapsalo na její nebývalé devastaci – mediální pózy namísto vlastních myšlenek a tvořivé práce. Ale co znamená vůbec politická práce? Získání a udržení moci pro ni samotnou spojené s pasivním přijímáním toho, čemu se obecně říká ‚realita doby‘ a nebo snahu o změnu, což prakticky znamená zasadit se za ideály, které hnutí reprezentuje?
Klíčovým slovíčkem politické nudy a pasivního se odevzdání trendovnímu toku se již od první poloviny 90. let stal pojem-nepojem ‚politický střed'. Zamysleme se krátce nad tím, co tento výraz ovšem v dnešní době znamená.
Je otázkou, zda z hlediska ideového něco takového jako politický střed vůbec existuje, či zda se z hlediska procedurální demokracie nejedná pouze o místo praktického politického setkávání. Z toho by vyplývalo, že v době, kdy národní politika ještě měla smysl a v politickém ringu se utkávaly svébytné a svérázné strany a myšlenkové proudy z obou stran politického spektra, mohla být středová poloha chápána nikoliv jako alibi pro nečinnost, nýbrž jako snaha o vyváženost praktické politiky. Je totiž zásadní rozdíl v tom, zda se v onom pomyslném středu setkáme či zda z něj od počátku tak říkajíc vycházíme. V druhém případě se potom nevyhneme otázce proč vlastně volit sociální demokracii.
Žijeme v době, kdy národní politika rapidně ztrácí na významu a její otěže čím dál tím více přebírají nadnárodní organizace ( EU, NATO). Zároveň přestává být politika jako taková svébytnou, tvořivou společenskou oblastí a stává jakousi administrativní převodovou pákou, pomocí které oblast průmyslu a financí formuje společnost tak, aby jejich (ziskovým) zájmům byl otevřen co největší prostor.
Za této situace se před českou sociální demokracií otevírají dvě možnosti: buď se stát součástí duchovně mdlého „středového“, a tedy v podstatě neoliberálního západního proudu (začíná v něm být opravdu těsno, chtějí do něj všichni ti zprava i zleva, kdo dbají na ‚political correctness', v Německu se k němu hlásí již i Zelení), a nebo se postavit proti proudu a odvážit se vlastní koncepce. Ta by měla vycházet z podmínek a potřeb země a čerpat z vlastní tradice snahy o co nejhlubší a nejširší participaci občana na správě věcí veřejných a jednoznačným angažmá ve prospěch myšlenky, že občané, nikoliv peníze jsou nejen papírově nýbrž i fakticky rozhodující hybnou silou společnosti. Celkově se jedná o to, zda se podaří čelit nynějšímu trendu a vtisknout naší západní civilizaci dovnitř i navenek solidární, nikoliv imperiální podobu.
Pokud ne, pak nezbude než citovat mnicha Adsona z již zmíněné knihy Umberta Eca: „Z růže z dřívějška zbylo jen pouhé jméno, nic než holé jméno.“
Petr Schnur, Hannover, září 2003
Vyšlo v časopisech 4D, č.a a BulletinuEIT/AET č.75 počátkem října
2003,
přičemž se obě verze mírně liší nadpisy oddílů a strukturou odstavců.