Navzdory dlouhodobé, systematické a jednostranné protiirácké propagandě drtivé většiny zglajchšaltovaných masových médií jsme byli 15. února svědky impozantní, nebývalé protestní akce celosvětového rozsahu. Nápadný nesoulad mezí mohutností protestní vlny a jejím ignorováním vládnoucími elitami vypovídá nejen o potenciální síle kritických občanů, nýbrž i o prolhanosti a farizejství politického systému reálně existujících zastupitelských demokracii.
Zejména v Německu se dá dobře pozorovat onen mediální fenomén, jehož základním rysem je více či méně vyhraněná kritika nekonformního postoje vlády kancléře Schrödera; ať již je jeho motivace jakákoliv, vládní postoj se kryje s míněním velké většiny obyvatelstva, a přesto je slyšet základní tenor politických komentářů o ‚škodlivosti‘ této politiky pro Německo: jejím důsledkem je prý izolacionismus (!) a narušováni transatlantických vztahů. V záplavě banálních, tendenčních a propagandisticky laděných, v nejlepším případě povrchních zpráv postrádajících jakoukoliv hlubší reflexi situace se však přece jen najdou odvážné pokusy o objektivní zpravodajství či analýzu. V Německu se jich za poslední dva roky odvážily tři veřejnoprávní televizní stanice: ARD, Phoenix a francouzsko-německá stanice Arte.
Celkový trend monopolizace medií a s ním spojená názorová unifikace nabyly děsivé rozměry. Zejména situace v USA musí budit vážné obavy u každého člověka, který chápe klíčový význam svobodného tisku a nezávislých médií pro organický život demokracie. 98% amerických médií včetně vydavatelství knih a novin, provozovatelů rádií a televizních stanic je kontrolováno deseti společnostmi, které mají většinové finanční zájmy či podíly v obchodu s automobily, ropou a zbraněmi. To by mohlo objasnit skutečnost, že na stránkách tamního tisku bylo koncem minulého roku věnováno více pozornosti sporům o honu na lišku v dalekém Albionu nežli půlmiliónu protestujících občanů v ulicích Washingtonu, Bostonu a San Franciska.
Fundované, leč kritické hlasy byly z hlavního mediálního proudu takřka vyloučeny, lidem jako Scott Ritter (bývalý inspektor OSN v Iráku) či Hans von Sponeck (bývalý koordinátor OSN pro Irák) je poskytován prostor pouze v okrajových oblastech zpravodajství a publicistiky. Trend, který započal v době války v Perském zálivu v r. 1991, směřuje k záměně objektivního analytického zpravodajství vojensko-ideologickou propagandou. Masová média se stávají nástrojem politické manipulace. O to větší uznání patří všem těm kolektivům a jedincům, kteří se i nadále snaží prolomit onu bariéru vystavěnou s pomocí finančních a politických tlaků. Díky jim je možné dostat se k informacím, které by jinak neměly nejmenší šanci proniknout k občanovi.
Vztahy západních zemí, zejména Spojených států, k zemím Středního východu a Arabského poloostrova po II. světové válce jsou především určovány strategickými zájmy v oblasti bohaté naftou a ropným plynem. V této části světa tehdy po rozpadu starých monarchií, závislých na politické vůli Anglie a Francie, přichází k moci nová, mladá generace vůdců, kteří nejsou ochotni dřívější klasický politický kolonialismus vyměnit za kolonialismus hospodářský, s jehož pomocí by se opět zadními vrátky vrátila závislost politická. Ačkoliv se u nových režimů jednalo o ideologii představující směsici evropských prvků idejí národního státu a umírněného, “liberálního“ islámu, stačilo znárodnění ložisek ropy a zemního plynu, aby Amerikou zazněl výkřik o nebezpečí komunismu v těchto zemích, což byla již tehdy dostatečná legitimace pro mobilizaci všech prostředků schopných tyto země destabilizovat.
V Iránu se dostal do čela státu Mossadek, v Iráku Abdel Kerim Kassem; oběma byla společná snaha o národní kontrolu ropných polí. Mossadek se po krátké době stal obětí puče, jímž byl — za vydatné pomoci CIA - nastolen režim šáha Rézy Pahlavího, který pak byl až do islámské revoluce ajatoly Chomejního nejoddanějším americkým spojencem v regionu. Klíčovou roli šáha Pahlavího coby amerického hlídacího psa v této časti světa podtrhuje mj. vojenská spolupráce mezi Iránem a USA. Podle bývalého amerického ministra spravedlnosti Ramseyho Clarka dodaly Spojené státy v letech 1972 - 1976 Iránu zbraně v hodnotě 22 miliard dolarů.
V Iráku se počátkem 60. let uchopila moci strana Baath a v r. 1968 dokonce její radikální křídlo pod vedením Ahmeda Hassana Al-Bakra. Jeho nástupcem ve funkci prezidenta se v roce 1979 stal Saddam Hussejn, tehdy „favorit“ Západu. Tuto roli měl určenu zejména během dlouholeté irácko-iránské války. Měla ospravedlnit naději, že dojde k zásadnímu oslabení fundamentalistického, protizápadně naladěného Iránu. Otevřená podpora Saddamu Hussejnovi nebránila ovšem západním zemím v tom, aby válku nevyužily k masovému prodeji zbraní oběma bojujícím stranám. Stockholmský institut pro mírový výzkum udává, že během této války dodávalo jedné či druhé zemi zbraně 52 států, přičemž 29 států včetně USA zásobovalo obě strany zároveň. Tento fakt byl potvrzen v roce 1992 vyšetřovací komisí Kongresu Spojených států, která zjistila vysokou americkou účast na vyzbrojení Iráku chemickými a biologickými zbraněmi. Studie prokázala, že jak CIA, tak i ministerstvo zahraničí byly nejpozději v listopadu 1983 o této skutečností informovány. Přesto (nebo právě proto?) dostal Saddam od USA kredity v hodnotě 1,7 miliardy dolarů. Během vlády prezidentů Reagana a Bushe st. nebyly Kongresu o těchto a podobných záležitostech podávány žádné informace.
Na konci ozbrojeného konfliktu mezi Irákem a Iránem v roce 1988 čítalo irácké zadlužení okolo 40 miliard dolarů. Bagdád se snažil vyrovnat je maximilizací těžby ropy. V této situaci zasáhl Kuvajt (který byl v roce 1928 odtržen Brity od iráckého teritoria a ustanoven jako samostatný „stát“): zvýšil vlastni těžbu o 20%, čímž Iráku způsobil prudký propad ceny -zhruba o třetinu. Zajímavý byl postoj USA, které na Saddamovy hrozby vůči Kuvajtu reagovaly více než zdrženlivě: formou jakési reakce-nereakce sdělila mluvčí amerického ministerstva zahraničí, že ze strany Spojených států neexistují (sic!) žádné další bezpečnostní garance Kuvajtu. Krátce nato, v srpnu 1990, dochází k irácké invazi.
Filmové dokumenty dokládají rovněž velké diskrepance mezi oficiální verzí americké vlády a zákulisními skutečnostmi. Přípravy americké armády na „osvobozování Kuvajtu“ probíhaly ještě před jeho obsazením, což nepřímo přiznal i generál Norman Schwarzkopff (velitel amerických intervenčních vojsk). Také dodnes chybí jakýkoli důkaz o údajném masovém stahování iráckých tankových jednotek k hranicím Saudské Arábie. Ba naopak: americký deník St. Petersburg Times a televizní -stanice ABC přinesly v lednu 91 zprávu doplněnou satelitními snímky, které dokazují pravý opak. Ačkoliv začalo jednání mezi Bagdádem a OSN o podmínkách stažení vojsk z Kuvajtu, USA tlačily na válku. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Její politická bilance naplnila svět podivem, lidská hrůzou.
Nejprve k té první. Všichni účastníci války, kteří poskytli dokumentaristům rozhovor, uváděli očividnou, diskrepanci mezi propagandou o údajné síle irácké armády, která je očekává v Kuvajtu (ministerstvo obrany udávalo počet 250 tisíc mužů!), a skutečností, se kterou byli konfrontováni. Relativně slabý odpor protivníka nebylo ovšem jediné překvapení, které na vojáky v terénu čekalo. Ve chvíli, kdy bylo možné bez větších problémů během 24 hodin obsadit Bagdád, dostal generál Schwarzkopff k jeho vlastnímu údivu povel k zastavení bojů (28. února 91). A nejen to: irácká armáda, najednou podivně kompaktní, dostává od Američanů „zelenou“ k potlačení povstání na šíitském jihu a kurdském severu. Saddam zůstává u moci a USA prosazují v Bezpečnostní radě OSN sankce. Ještě v r. 95 mohla irácká armáda potlačit nové povstání, kterému se ze strany USA či Velké Británie opětovně nedostalo žádné podpory. Podle R. Clarka neměla Bushova vláda tehdy naprosto žádný zájem na sesazení Saddama, ba naopak: ten sloužil jako alibi pro trvalou americkou vojenskou přítomnost v regionu (Kuvajt, Saudská Arábie), pravidelné bombardování a pokračující devastaci iráckého hospodářství a celé společnosti trvajícími hospodářskými sankcemi.
„Spotřeba“ munice, raket a bomb byla ovšem nemalá. Ramsey Clark mluvil o 110.000 náletech, při kterých bylo na Irák svrženo kolem 88.500 tun bomb — sedm a půl krát větší síla než ta, která dopadla na Hirošimu. Jejich přímé následky Irák a jeho obyvatelé pociťují do dnešní doby. Počet obětí války se odhaduje mezi 150 - 200 tisíci, a byli to z velké části civilisté či vojáci na ústupu; příkladem může být 10.000 iráckých vojáků, zmasakrovaných ze vzduchu na ústupu po silnici do Basry. Zničeny nebyly v prvé řadě vojenské objekty, nýbrž hospodářství a infrastruktura země (přehrady, zásobárny vody, pumpy, potravinové zásobovací řetězce, energetické zdroje a elektrická vedení).
Stažením iráckých jednotek z Kuvajtu se staly bezpředmětnými sankce proti Iráku. Ačkoliv jejich vyhlášení stálo v jasné souvislosti s okupací Kuvajtu, nebyly do dnešního dne odvolány. Podle bývalého zmocněnce Spojených národů pro Irák Dennise Hallidaye zemřelo následkem těchto sankcí na 1,5 miliónu lráčanů (oběti mezi civilním obyvatelstvem v důsledku pravidelných americko-britských náletů v to nepočítaje). Podle údajů UNICEFu z roku 1999 zemřelo v přímém či nepřímém důsledku sankcí 500.000 dětí mladších pěti let. Tuto bilanci války a sankcí shrnula bývalá ministryně zahraničních věcí USA Madelaine Albrightová v publicistickém pořadu stanice CBS ‚60 Minutes‘ dne 12. května 96. Na dotaz reportéra ohledně statisíců mrtvých iráckých dětí po krátkém zamyšlení odpověděla: „Celkově si myslíme, že to stálo za to.“ Tato sekvence byla krátce poté ve vysílači zcenzurována.
Smrt v ‚Pouštní bouři‘ se nevyhnula ani americkým vojákům. Paradoxně ovšem mezi ně nebyla zaseta Saddamovými biologickými či chemickými zbraněmi, nýbrž vlastní protitankovou municí, obsahující obohacený uran 238. (Toto vysoce jedovaté, radioaktivní střelivo bylo rovněž nasazeno v Jugoslávii a americká armáda s ním cvičí v Porto Ricu a Japonsku na ostrově Okinava.) Informace o této strašné zbrani a jejím dopadu jak na irácké civilisty (okolí města Basry je de facto radioaktivně zamořeno, počet pacientů s rakovinou stoupnul v letech 1988-98 z 34 na 428, v dětské klinice se rodí 1-2 znetvořené děti denně!) tak na americké veterány shromažďuje spolu s nimi a iráckými lékaři m.j. Doug Rokke, fyzikální vědec a bývalý spolupracovník amerického ministerstva zahraničí. Na kontaminovaném území se mělo nacházet asi 436.000 amerických vojáků; do 1. ledna 2000 jich podalo 183.629 žádost na uznání služební neschopnosti a 9.592 zemřelo. Americké úřady nejeví o postižené vojáky naprosto žádný zájem, problém je ze strany vlády tabuizován.
Dle oficiálních prohlášení vlád USA a Velké Británie, jakož i tajných služeb těchto zemí, nepřestal Irák vyrábět zbraně hromadného ničení. Tomuto tvrzení rezolutně odporují někteří bývalí inspektoři či koordinátoři OSN (UNSCOM). Dva nejangažovanější, Američan Scott Ritter a Němec Hans von Sponeck opakovaně prohlásili, že po ustavení Richarda Butlera výkonným sekretářem UNSCOMu ztratila tato instituce svoji nezávislost a stala se pro americkou a britskou vládu nástrojem špionáže, provokace irácké vlády a manipulace světové veřejnosti. Do jeho jmenování pracovali zbrojní inspektoři nejen nezávisle, ale i svědomitě: z iráckého zbrojního programu zaměřeného na chemické a biologické bojové látky nezbylo nic a inspekce byla oficiálně považována za ukončenou. Oba dva rovněž vyjádřili notnou dávku skepse vůči současnému šéfovi inspektorů Hansi Blixoví, jehož chování prý v poslední době nedává jasnou odpověď na otázku, komu je vlastně ze svého konání zodpovědný: Spojeným národům nebo americké vládě?
H. von Sponeck uvedl v pořadu ‚Weltspiegel‘ na programu ARD podle jeho slov nejnovější příklad záměrné manipulace z americko-britské strany - továrny na výrobu očkovací látky proti slintavce a kulhavce v bagdádské čtvrti Aldora, ve které měla podle čerstvých zpráv tajných služeb pokračovat výroba látek pro biologické zbraně. Fabrika byla v roce 96 zavřena a zařízení kompletně zničeno. V důsledku toho potom pošlo půl miliónu zvířat, dva milióny byly infikovány uvedenou nemocí. Von Sponeck tuto ruinu navštívil. Celé místo našel nezměněné, včetně fungujících kamer, zabudovaných inspektory OSN.
Vše nasvědčuje tornu, že z hlediska dlouhodobé americko-britské strategie v oblasti bylo výhodné ponechat Saddama tak dlouho u moci, dokud „nenastane“ pravá chvíle k politickému a hospodářskému ovládnutí Iráku. Dostupná fakta přinejmenším nevylučují hypotézu, že se od počátku 90. let jednalo o snahu tuto zemi hospodářsky vysílit a sociálně destabilizovat, prostě „připravit“ ji na americko-britský protektorát: pro novou sebevědomou iráckou vládu, která by sice odstranila Saddama, ale zároveň obhajovala iráckou nezávislost, nebylo a není v rámci globální strategie americké politiky místo.
A tak nám zbývá závěrem citovat bývalého ministra ropného průmyslu a Saddamova odpůrce Fadela Chalabiho, který se s hlubokým smutkem vyjádřil o Iráku jako o zemi, která měla znamenitou kulturu a širokou sebevědomou, pokrokovou a proevropsky orientovanou střední vrstvu. Toto všechno je nyní podle jeho slov zničeno.