Absurdita iráckého dramatu překračuje všechna očekávání, aktuálními se ovšem nestávají bývalí absurdní dramatici, nýbrž starý dobrý Shakespeare a jeho zasmušilá, přemýšlivá věta o ‚shnilém království‘. Anglosaské duo, dle mnoha našich polistopadových profesionálních humanistů a strážců právního státu dvě „nejvyspělejší“ občanské demokracie světa, dávají pořádně co proto právu, ať již vnitřnímu či vnějšímu, a světu udělují lekci, že všelijakým doktrínám mocných supervelmocí ještě zdaleka hrana neodzvonila. Spojené státy předkládají Spojeným národům jedno ultimátum za druhým a světová veřejnost je více či méně nucena přihlížet této frašce. Televizi lze vypnout, realitu za ní nikoliv. Pokud by stáli u řečnického pultu zástupci jiných zemi nežli USA a Velké Británie, musela by zasedání OSN skončit fiaskem a vypískáním jejich hlavních aktérů z ringu. Jenže do něj bílý ručník vhodit nelze a tak zbývá pouze otázka, čemu že to vlastně Spojené národy jako politická platforma slouží.
Odpor světové veřejnosti proti hrozící válce sice každým dnem roste, vlády zastávající pozici preventivní bombové terapie jím ovšem i nadále zůstávají nedotčeny, a to navzdory faktům, které nekompromisně odhalují pravé úmysly „osy dobra“. Za normálních okolností, při každém korektně vedeném soudním sporu v demokratickém státě by byl rozsudek jasný: žalobci, který nejenže se stylizuje do role soudce, ale navíc již i brousí gillotinu, by po jeho vykázání ze soudní síně byla odebrána právní licence. O které skutečnosti jde? Zopakujme tři příklady za mnohé jiné, každý z jiného koše.
Již v druhé polovině ledna přinesly tiskové agentury zprávu Mezinárodního úřadu pro atomovou energií (IAEA), která potvrzovala, že Irák během inspekcí uspokojivě spolupracoval. Mluvčí IAEA Marc Gwozdecky udělil v rozhovoru s agenturou AP irácké vládě jako známku dvojku. Ačkoliv ještě žádná země nebyla podrobena tak tvrdým a dalekosáhlým inspekcím a Spojené státy s Velkou Británií by na svém území nepřipustily ani zlomek z toho, co vyžadují od druhých, nedalo se ze zprávy ani při sebevětší snaze uplést onen vytoužený bič.
Zanedlouho poté se stal německý Spolkový sněm svědkem pozoruhodné události. Právní sekce jeho Vědecké služby vydala dva znalecké posudky týkající se aktuální situace kolem Iráku. V prvním z nich konstatuje, že pokud USA zahájí svévolně útok na Irák, může jim Spolková vláda zakázat používání německých základen a vzdušného prostoru. Podle právníků nepožívají Američané automaticky právo k vedení samostatného preventivního útoku přes teritorium SRN či dokonce z něj. Tím odporují tvrzení generálního tajemníka SPD Olafa Scholze, který s odvoláním na spojenecké závazky Německa obhajoval kancléřův příslib, daný prezidentu Bushovi během sumitu NATO v Praze. Jak statuty Severoatlantické aliance tak i dodatkové bilaterální smlouvy dovolují automatické užívání obého pouze při vojenských cvičeních nebo v případě spojenecké obrany.
Druhé dobrozdání zabývající se právním rozborem rezolucí OSN o Iráku došlo k závěru, že žádná z dosavadních rezolucí neopravňuje k vojenskému zákroku. Ke stejnému závěru došla o několik týdnů později skupina právníků z Freiburgu, mezi nimi přední specialisté na domácí i mezinárodní právo z Institutu Maxe Plancka. Jejich otevřený dopis spolkovému kancléři a prezidentovi republiky varuje před negativními právními konsekvencemi případné německé účasti na válce. V něm se praví, že útok, který by měl mandát Rady bezpečnosti, odporuje mezinárodnímu právu, neboť překračuje její materiální kompetence (podle čl. 39 Charty Spojených národů musí být před zplnomocněním k užití násilí dokázáno evidentní ohrožení míru obžalovaným státem). Ba dokonce spoluúčast na útoku, který by formálně neodporoval mezinárodnímu právu, by byla více než problematická, neboť by došlo ke kolizi se statuty NATO, které tuto organizaci jasně deklarují jako čistě obranný spolek. Bilaterální smlouvy mezi SRN a USA jsou tomu přizpůsobeny.
V pořadí zatím poslední, z hlediska marciální koalice Američanů a bojechtivých Evropanů nadmíru nepříjemná zpráva přišla v pátek 7. února z Londýna. Její obsah by měl podle všech pravidel demokratického státu znamenat červenou kartu pro Tonyho Blaira a jeho kabinet. Nezávislí vědečtí pracovníci totiž dokázali, že tzv. zpráva o Iráku, ve které se měly údajně nacházet jasné důkazy britské tajné služby proti Saddamovi, nebyla v podstatě nic jiného než souhrn informací ze starších studií, které jsou již léta volně k dispozici. Podle nich se jedná o jasný pokus vlády o manipulaci veřejného mínění ve prospěch války. Brizantní na celé záležitosti je i to, že se na ni odvolával rovněž Colin Powell při prezentaci svých „důkazů“. Dan Plesch, odborník na otázky obrany londýnského Royal United Service Institute označil tento čin vlády za skandální. Dle informací vysílací stanice ‚Channel 4‘ jsou předkládané údaje až dvanáct (!) roků staré. Tak například americký vědec Ibrahim al-Marashi z Kalifornie v „senzační“ zprávě objevil části své práce — i s chybami, které v ní tehdy udělal.
Co z toho všeho pro nás plyne? Již při průměrně hlubokém zamyšlení zjistíme věci nepříliš radostné. Nejde totiž pouze o Irák (jakkoliv je otázka války a jejich pravých motivů již z hlediska humanity důležitá), nýbrž o vnitřní řád západního světa, jeho poměr k okolnímu světu a budoucí podobu celé civilizace.
Celá procedura‚ předkládání důkazů, ať již na půdě OSN či mimo ni, připomíná směsici absurdního divadla a božské komedie, ve které se snášejí všechny možné i nemožné rekvizity, jen aby se z nich slátala patřičná kulisa pro raketové orgie. Za tento scénář by se nemusel stydět ani sametový exprezident vizionář, který se ostatně se svým úřadem rozloučil podpisovým gestem hodným skutečného dramatika: neonové srdíčko nad Hradem zhasni, demokratická raketo na Bagdád padni.
Legitimační heslo, pod kterým je možné napadnout jakoukoliv zemi, je „boj proti terorizmu“ a kdo terorista je a kdo není, určuje výhradně Strýček Sam. Obsazeni role nepřítele Nr. One se podle potřeby rychle mění a tak Bin Ládina, který byl aktuální pouze do obsazení Afgánistánu, vystřídal starý nejprve dobrý, posléze zlý Saddam. Záhadný Osama, jehož zadržení bylo původně Bushem juniorem vyhlášeno za národní prioritu, se zatím ještě na slunné základně Guantanamo nenachází a zůstává v záloze, zato se občas jakoby zázrakem vynoří videové kazety s poselstvími tohoto novodobého Fantomase. A když ani to nestačí, tak se přejde k jednoduché rovnici: žádný důkaz taky důkaz, neboť právě skutečnost, že se nic nenajde, ukazuje rafinovanost obžalovaného a prokazuje jeho vinu. Raději nedomyslet do konce, jaké následky by měl podobný soudní postup, pokud by se uplatnil ve „vyspělých demokraciích“: minimálně dvě třetiny její politické reprezentace by musely putovat za mříže a hospodářská elita by zřejmě přestala existovat. Jak to, že v tak závažném případě jako je otázka (preventivní) války, může být demokratický mechanizmus právního státu odstaven na vedlejší kolej, jako by se jednalo o nepotřebnou banalitu?
V probíhající irácké — a je nutné připomenout, že stejně předtím jugoslávské — kauze se vcelku nesametovým způsobem vzdáváme všech zásad demokratického práva. USA a Velká Británie se stylizují do role žalobce, soudce i exekutora a ruší tím zásadu dělby moci. Zároveň nedodržují právní proceduru, při které je možné vyřknout rozsudek až po předložení nezvratných důkazů, o výkonu trestu ani nemluvě. Aktuální anglosaská mezinárodní praxe by se dala shrnout takto: pateticky přednesme patřičně mediálně stylizované obvinění - a než se svět vzpamatuje proveďme exekuci; důkazy jsou pro slabochy a „starou Evropu“.
Dalšími oběťmi americko-britského konsorcia pro „Trvalou svobodu“ na bitevním poli justice jsou tzv. vedení důkazů a s tím úzce spojená presumpce neviny: žalobce musí dokázat vinu obžalovaného a dokud se mu to nepodaří, považuje se dotyčný za nevinného. V případě Iráku ovšem není obžalován Bush, Rumsfeld, Berlusconi, Kohl, Sharon či jiný vyspělý západní politik, ani jejich kamarád Pinochet, nýbrž arabský diktátor - tak je otázka viny od počátku pevně stanovena. V praxi to znamená, že Irák musí dokázat svoji nevinu a nic nevadí, že tím byla celá procedura postavena na hlavu. Oficiálně se starosti OSN a její rezoluce týkají iráckých zbraní a ne formy Hussajnovy vlády. Když se ale v tomto směru nic neprokáže, irácká vláda pozve do země dokonce pracovníky CIA, aby navštívili ona místa, kde se podle nich zakázané bojové látky vyrábějí, a irácký prezident podepíše oficiální dokument zakazující jejich výrobu, přehodí se vyhýbka do politické roviny: Saddam je diktátor (je, ale ne jediný) ohrožující svět (sic !!) a proto se musí vést válka. K vojenskému úderu za účelem změny politického systému ovšem zaujímají stanovy OSN jasnou pozici. Vskutku jedinečná škola práva pro „nevyspělý“ svět a zejména „novou Evropu“. S bravurou dokazujeme. že jsme praví dědicové Francouzské revoluce: heslu volnost, rovnost. bratrství dáváme nový, globální rozměr.
Poznámka na závěr. Kdo si snad bláhově myslí, že zrušení práva se bude týkat jen muslimských a jiných nezápadních, „nevyspělých barbarů“, nechť se podívá do Spojených států a částečně i do hrdého Albionu, jak rychle mohou občanská práva mutovat do preorwellovské podoby.
To, co uvnitř systému prozatím tolerováno není, mu prochází navenek, ve vztahu k okolnímu světu a jiným kulturám. Jak je tato „tolerance“ možná a jak to, že mnohé skutečnosti pokládáme za naprosté samozřejmosti, nad kterými se již ani nepozastavíme? Několik příkladů:
Žádný jiný stát s výjimkou Velké Británie neudělal z armády nástroj zahraniční politiky tak důsledně jako Spojené státy americké, žádná jiná země neprovedla ve své historii tolik vojenských operací na cizích územích, od „menších“ intervencí až po standartní válku s milióny mrtvých v jejím přímém důsledku (ty nepřímé nepočítaje). Žádná jiná země kromě USA nemá po světě rozmístěno tolik vojenských základen a opěrných bodů, ať již za účelem nátlaku, strategické kontroly či špionáže. Připomeňme si jen, s jakou samozřejmostí Američané před několika roky požadovali zpět špionážní letadlo, které tehdy nouzově přistálo v Číně. V daném případě se jedná o pravidelné výzvědně lety podél čínského pobřeží. Dovedeme si něco podobného představit obráceně?
Příklad z jiného konce. Rétorická analýza Bushových projevů odhalí neobvykle vysokou frekvencí náboženských pojmů jako „Bůh“, „Dobro“ a „Zlo“, „vyvolený národ“. Evangelikál George W. Bush mluví dokonce o dějinném náboženském poslání amerického národa, a sice ve smyslu politicky klasifikujících kategorií. Co by bylo v případě muslimů všeobecně a nereflektovaně chápáno jako znak a projev náboženského fanatizmu a fundamentalizmu, prochází americkému prezidentovi pod nálepkou „patriotizmu“. Americký prezident není ani v médiích, ani na etablované politické scéně nazýván křesťanským fundamentalistou a nebezpečným fanatikem. Mnohým bdělým českým a slovenským strážcům „osvíceného světa politické tolerance a slušnosti“, kteří se v polistopadovém Česko-Slovensku starali - a stále ještě starají - o osvětu společnosti, naopak imponuje rozhodnost, s jakou chce Bush junior jednou provždy zavést ve světě globální společenství pravdy, lásky a akcií. My se ovšem nevyhneme otázce ohledně legitimačních mechanizmů našeho „západního“ nároku na světovládu.
Právní prohřešky, politické manipulace a následné harašení zbraněmi, zanechávající za sebou krvavou stopu „kolaterálních škod“, se legitimují ochranou univerzální hodnoty lidských práv. Jakkoliv je aspekt „dvojího metru“ důležitý a z hlediska konkrétní analýzy jednotlivých případů dokonce rozhodující, nejde v této souvislosti v prvé řadě o odhalení a analýzu bezbřehého cynizmu praktické selekce na hodné a zlé diktátory na základě jejich politické koherence a hospodářské kompatibility s americkými, britskými či jinými zájmy. Jedná se o pokus zamyslet se nad tím, že naše chápání anticko-křesťanských hodnot probíhá ve smyslu civilizační nadřazenosti. Tento druh sebevědomí smíchaný s moderní filozofií pokroku (jak technického tak kulturního) vytvořil prostor pro toleranci k expanzi a násilí, směřované navenek do jiných kultur: Západ v roli světlonoše pokroku a civilizace. Problém je ovšem v tom, že se obsah pojmu lidských práv začal zejména po II. světové válce ve vleku enormního růstu kulturního, hospodářského a politického vlivu Spojených států čím dál více zužovat do podoby neoliberální ideologie dravého individualizmu americké provenience; zároveň slouží k legitimování expanze globálního kapitalizmu přes hranice euroatlantického společenství. Obojí zažilo svůj kulminační bod na přelomu 80. a 90. let, kdy najednou ustala diskuse o tom, do jaké míry a zda vůbec jsou spolu svázány pojmy demokracie, lidská práva, občanská společnost a kapitalizmus, o roli takových kategorií jako národ, náboženské hodnoty a svébytná kultura ani nemluvě. Pád komunizmu jako by automaticky dal odpověď na všechny tyto otázky. Zároveň odstartoval poslední kolo hospodářské unifikace světa pod taktovkou dravých, bezohledných nadnárodních koncernů a otevřel prostor pro hledání nového nepřítele legitimujícího neochabující vojenskou potenci Západu. Politická reprezentace zastupitelské demokracie ztrácí čím dál tím víc zpětnou vazbu na občany a průmysloví giganti se pohybují mimo sféru kulturní identity či sociální zodpovědnosti. Vnitřní odcizení naší civilizace, která takřka ve všech oblastech dostává čím dál více patologické rysy, s sebou nese evidentní rozpad jejího vnitřního řádu. Klasického občana Francouzské revoluce závratným tempem nahrazuje globální majitel akcii V důsledku toho se základní konstituční hodnoty demokratické společnosti jako právo, spolurozhodování a solidarita v jejich autentickém smyslu hroutí a stávají se laciným ideologickým nátěrem, který má za úkol legitimovat zájmy vládnoucích politickohospodářských oligarchií. Jugoslávská a nyní irácká kauza ukázaly jasný posun směrem od právního řádu k politické libovůli, podpořené brutálním vojenským násilím: dovoleno je to, co dovolí mocenské poměry, ať již na domácí či mezinárodní scéně.
Vedeme tedy nejen boj proti válce jako takové, nýbrž zároveň o vnitřní řád naší společnosti, o osud mezinárodního práva a tím pádem o celkový charakter civilizace Jinými slovy jde o to, zda okcidentální svět prožije své „obrození zdola“ usilováním o praktickou celospolečenskou aplikaci humanity, práva a občanské demokracie, či zda tyto pojmy budou zdiskreditovány a stanou se obětí všeobecné lhostejnosti stejně jako předtím mnohé jiné. Zda mezinárodní vztahy budou určovány řádem a pravidly vzešlými ze širokého interkulturního konsenzu anebo se budou řídit podle hesla „rozděl a panuj“ právem silnějšího. Jednou větou - zda naše civilizace bude mít solidární či imperiální podobu. Tyto hodnoty již nemají vnější oporu v rovnováze sil a vzájemné kontrole bipolárního světa. Teprve nyní se ukáže jejich opravdová životnost a vnitřní stabilita Viděno z tohoto hlediska nejednalo se o zlomový bod moderních evropských a světových dějin na přelomu let 89/90, nýbrž nyní: přežijí rok 2000? Poněkud fundovanější vize nežli byly ty, kterými svět častoval exprezident-dramatik s roztomilým neonovým srdíčkem, se nevyhnou zpětnému pohledu do historie: i zánik Říše římské byl proces, ve kterém diskrepance mezi nárokem a realitou sehrála důležitou, ne-li rozhodující roli.
Právě v této souvislosti by byla namístě malá a možná i poněkud neobvyklá vize. O světovém pořádku nerozhoduje právo nýbrž síla. „Pax americana“ následoval svého římského předchůdce a stal se předmětem výuky a vědeckého bádání, na místo Ameriky nastoupila expandující Čína se svými měřítky, zájmy a množícími se spojenci. Jedním z prvořadých úkolů se stalo odstranění posledních zbytků dřívější západní dominance. Čína se rozhlédne po mapě světa a rozdělí jej podle svých potřeb na „říši zla“ a „říši dobra“. Kampak budou patřit Česko a Slovensko?
úvaha z mimořádného 70. čísla Bulletinu EIT/AET květen 2003