Globalizace stále představuje dosti vágní pojem, který často díky přímo inflačnímu nadužívání zcela ztrácí na obsahu - dodnes neexistuje jednoznačná definice globalizace, stejně jako neexistuje její jednotná a ucelená teoretická reflexe. Velmi obecně může být ke globalizaci přistupováno např. jako k procesům vytváření planetárních struktur ve všech oblastech lidských aktivit probíhajících s různou dynamikou (ve sféře technologické, ekonomické, politické, kulturní aj.). Mnozí zde zdůrazňují, že jde především o "spontánní, neřízený proces" (Mezřický, V. (ed.): Globalizace. Praha, Portál 2003, s. 10), kdy globalizace může být přirovnána k jakési neřízené střele. Např. podle Z. Baumana pojem globalizace v nejhlubším významu znamená "... nedeterminovaný, neurčitý, sebepohánějící pohyb světových událostí. Znamená absenci centra, řídícího panelu a manažerského ústředí ..." (cit. podle Mezřický, s. 107 - srov. Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha, Mladá fronta 2000). Globalizace je tak zde odlišována od osvícenské ideje univerzalizace, kdy globalizace je "souborem globálních efektů, nikoli záměrem, je souborem efektů notoricky nečekaných a nezamýšlených ..." (tamtéž, s. 108). Podle Mezinárodního měnového fondu globalizace reprezentuje "rostoucí ekonomickou vzájemnou závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií" (tamtéž, s. 10). Globalizace bývá mnohdy vnímána především a prvotně ve smyslu ekonomických aktivit a procesů s celou řadou závažných společenských důsledků; jiní (A. Giddens) zase považují za nejdůležitější sílu globalizačních procesů transformaci času a prostoru v našem životě, mající za následek, že: "vzdálené skutečnosti, ať již ekonomické, nebo jiné, nás dnes ovlivňují mnohem příměji a zejména bezprostředněji, než tomu bylo v minulosti" (dtto).
U globalizace je nutno odlišovat rovinu objektivního procesu (především rozvoje výrobních sil, resp. procesu zespolečenštění), který však nemá pouze ekonomický rozměr (propojování trhů, zemí či internet) a stávající kapitalistickou (resp. neoliberální) formu globalizačních procesů. Tato je sice pro někoho jediná myslitelná, ale právě ona je nejčastějším terčem kritiky a útoků "anti", resp. "alter" globalizačních proudů, které často operují s termíny "amerikanizace", "westernizace", ale i "univerzalizace" (kdy liberální hodnoty, schémata myšlení, mechanizmy i západní způsob života, včetně konzumerismu a plýtvání, jsou "po dobrém i po zlém" celosvětově "misionářsky" šířeny např. pod pláštíkem doktríny lidských práv). Západní učebnicové definice globalizaci člení na etapy internacionalizace (spojené s exportem a volným obchodem), transnacionality (přeshraniční investice) a vlastní současnou globalizaci (jako rozšíření světových výrobních a informačních sítí). Zde je globalizace - ve smyslu "přirozeného zesvětovění", probíhajícího po celou historii kapitalismu - redukována pouze na ekonomický rozměr a fakticky představuje "ring co nejvolnějšího trhu". K nositelům tohoto "oficiálního" pojetí globalizace, reprezentujícího zájmy finančního kapitálu, s cílem "zmocnit se globálu" je řazeno tzv. "globalizační politbyro" (MMF, SB, WTO, OECD). Záměrně a často zde však bývá opomíjena nekontrolovatelná role integrujících se gigantických nadnárodních korporací (již vlastně "stojících nad zákony") a jejich rostoucí vliv na politiku jednotlivých států i mezinárodních organizací - tyto mohou být přirovnány k jakýmsi "pavoukům - křižákům" celosvětových pavučin a sítí. Někteří dokonce přímo odmítají používání termínu globalizace a preferují francouzské označení mondializace (např. v pojetí blízkých sociálním demokraciím či křesťanským proudům); část levice místo neoliberální globalizace (coby termínu maskujícího soudobý imperialismus) propaguje skutečnou internacionalizaci, kdy "proti globalizaci finančních trhů a kapitálu staví globalizaci solidarity a odpovědnosti" atd. Neujasněnost a četné problémy tedy panují také v otázkách identifikace objektu a subjektů globalizace - "globalizuje se svět" či "je kýmsi globalizován"? Opomíjena by však neměla být ani existence odklonů, resp. přímo protitrendů k procesům globalizace ekonomického i sociálního života - procesy diverzifikace, fragmentace či lokalizace, a to v celosvětovém měřítku. Z těchto termínů pak na Mezinárodním fóru o globalizaci za účasti Světové banky konaném v červu 2002 v Říme vyplynulo přijetí souhrnného názvu "glokalizace" pro tento nový fenomén, nabývající v posledních letech na dynamice i intenzitě.
Při zkoumání procesů globalizace (často spojovaných např. s rozvojem mezinárodního obchodu a odehrávajících se již od 16. - 17. století), resp. její nových aspektů je nutné i naznačení, proč teprve až dnes jde o jedno z nejfrekventovanějších témat - a to nejen v odborných časopisech. O. Turek v tomto kontextu vysvětluje: "V posledních zhruba třech dekádách globalizace dramaticky akceleruje a dostává se do kvalitativně nové fáze, přinášející - vedle tradičních pozitivních efektů - i efekty prohlubující nejkardinálnější ekonomické i politické problémy současného světa" (Globalizace stará a nová. Listy, 2004, č. 2, s. 35 - tučně zvýrazněno PS). Odlišována také bývá globalizace "jako stadium historické evoluce lidstva" od "politického projektu řídícího svět jistým směrem" - ve smyslu "politické" globalizace se však již nejedná o postupně se vyvíjející spontánní procesy, kdy např. N. Fergusson prohlašuje: "... Politická globalizace je galantní slovo pro imperialismus, pro vnucování našich hodnot a institucí jiným" (cit. podle Turek, dtto). Současná fáze globalizace je charakterizována zostřujícími konflikty mezi čtyřmi hlavními aktéry - "předně mnohonárodními společnostmi, pak zeměmi, které z globalizace sklízejí ten rozhodující díl ovoce, dále světovými institucemi, jakými jsou Světová obchodní organizace a Mezinárodní měnový fond, a konečně zaostávajícími zeměmi, které jsou v ostré opozici ..." (tamtéž, s. 36). O. Turek zde zdůrazňuje: "... máme-li postihnout podstatu současné fáze globalizace, musíme poznávat vzorce chování každého ze čtyř aktérů, jejich společné či konfliktní zájmy a vzájemné interakce. Tam se odehrává ono drama. To, co ukazují statistická čísla, je spíše kulisa, záležitost scénografie" (dtto).
Jak tedy lze globalizaci chápat a kdy tato vůbec vzniká? Stručně zrekapitulujme, a to pod zorným úhlem systémového pohledu a přístupu. Globalizaci můžeme spojovat s ekonomikou (procesy internacionalizace či ekonomické integrace) - zde bývá její počátek vztahován k 16. - 17. století. V případě globalizace spojené s nadstavbou (ve smyslu procesů internacionalizace kultury a hodnot) někteří hovoří již o antice. Pokud globalizaci spojujeme především s technologickými změnami (a jejich následným vlivem na ekonomiku a nadstavbu) bývá její vznik vztahován např. k 80. létům 20. století - globalizace zde vystupuje jako určitá forma rozvoje výrobních sil, především na bázi informačních a komunikačních technologií. Nicméně o globalizaci vývoje mnozí často hovoří již od 60. let 20. století, kdy společenské rozpory definitivně ztrácejí lokální charakter - což lze vysvětlit jako důsledek aplikací nových technologií IV. dlouhé vlny, kdy 40. a 50. léta byla ve znamení vzestupné části IV. Kondratěvova dlouhodobého ekonomického (a šířeji i společenskoekonomického) cyklu. Ještě uveďme, že cca v 70. letech se rozšiřuje pojem globální problémy (týkající se celého "globu" a vyžadující celoplanetární řešení), resp. že vlna častého používaní termínu globalizace počíná v 90. letech 20. století. Dále připomeňme, že globalizaci lze nazírat jako další etapu v rozvoji kapitalismu, vedle předmonopolního a monopolního - za politickou nadstavbu globálního kapitalismu může být považován tzv. ultraimperialismus (jakkoli je tato kategorie značně problematická a nedopracovaná). K diskusím o nových aspektech globalizace na počátku 21. století však nenáleží pouze úvahy o ultraimperialismu ve smyslu možné nové historické epochy (blíže viz Klub ekonomů, 25. 4. 2001, resp. Zpravodaj Klubu ekonomů, 2001, č. 4 a Marathon, 2001, č. 2), ale je zcela nezbytné kritické zhodnocení (či přehodnocení) a doplnění mnoha dalších témat - např. ohledně dříve tak opěvované tzv. nové ekonomiky.
Koncept tzv. nové ekonomiky byl představen a diskutován na Klubu ekonomů 14. 6. 2001 (viz Zpravodaj Klubu ekonomů, 2001, č. 6, resp. Marathon, 2001, č. 4); úzce související problematikou nadnárodních korporací a elit se Klub ekonomů zabýval 26. 9. 2001 (Zpravodaj Klubu ekonomů, 2001, č. 7, resp. Marathon, 2001, č. 6, též sr. Trend, 2001, č. 4 - 5). Propagovaná "bublina" tzv. nové ekonomiky již víceméně splaskla a vývoj zrelativizoval i její mytologii. Např. tzv. nová ekonomika jistě neznamenala "smrt" velkých korporací ani úplný "soumrak" národních vlád - obě instituce se spíše více či méně úspěšně a pružně přizpůsobují, ale přežívají, resp. stále hrají klíčovou roli. Tzv. nová ekonomika také nevedla k podstatné desiindustrializaci USA (kde zpracovatelský průmysl zcela nezmizel, ale byl "předefinován", při relativně malém poklesu zaměstnanosti a velkém růstu produktivity), ale ani k naplnění předpovědí, že americká ekonomika zažívá od počátku 80. let 20. století bezprecedentní konjunkturu. Realita dále zcela nepotvrdila ani pesimistické předpovědi ohledně úplné stagnace mezd většiny amerických dělníků ani spojení velké části nových pracovních příležitostí pouze s nižšími příjmy či podstatnou redukci pracovních míst na středních úrovních řízení díky restrukturalizaci korporací; tzv. nová ekonomika nezpůsobila ani dramatický nárůst nezaměstnanosti a její vliv na zvyšování tzv. přirozené míry nezaměstnanosti je přinejmenším diskutabilní (či dokonce opačný). Na druhé straně ovšem nedošlo ani k naplnění scénářů přehnaně optimistických - např. ohledně dlouhodobého vzestupu, velkého nárůstu počtu osob samostatně výdělečně činných či poklesu váhy problémů plynoucích z příjmové (a majetkové) nerovnosti současných vyspělých západních společností.
Co tedy vůbec zbylo z tzv. nové ekonomiky, resp. mýtu o nové ekonomice? "Pojem nová ekonomika, tak často používaný a zbožňovaný ve druhé polovině 90. let dvacátého století, ztratil hodně ze svého lesku. Na druhé straně se však nepotvrdilo, že bylo nastoleno nové paradigma ekonomické teorie, a že přestaly platit "staré" ekonomické zákony ..." (Janáček, K.: Co zbylo z nové ekonomiky? Politická ekonomie, 2002, č. 2, s. 177). Zastánci tzv. nové ekonomiky zdůrazňovali revolučnost vlivu informačních technologií a jejich změn na ekonomiku (např. i A. Greenspan 10. 7. 1998 tvrdil, že: "Spojené státy nyní prožívají něco, co by se nejlépe dalo popsat jako nová průmyslová revoluce tažená rychlo akcelerací počítačových a telekomunikačních technologií" (cit. podle Janáček dtto)), popírali platnost "starých" standardních ekonomických pouček (např. platnost tradiční krátkodobé Phillipsovy křivky, resp. tvrdili, že rostoucí produktivita bude udržovat nízké úrokové sazby či předpokládali imunitu nových technologických odvětví vůči změnám poptávky, měnových kurzů i úrokových sazeb). Naproti tomu tzv. tradicionalisté posuzovali významný vliv informačních technologií daleko střízlivěji a ani neuvažovali o změnách základních ekonomických zákonitostí (zde např. v podobě limitů ekonomického růstu a zachování přirozeného cyklického vývoje ekonomiky, růstu inflace při snížení pružnosti trhů práce či snížení investic do informačních technologií při poklesu agregátní poptávky či zvýšení úrokových sazeb). Zastánci nového paradigmatu srovnávali (či dokonce nadřazovali) revoluci v informačních technologiích např. se zavedením parního stroje či elektřiny a predikovali dlouhodobou udržitelnost 3 - 4 % ročního růstu produktivity; stoupenci tradičního paradigmatu však byli k tomuto růstu skeptičtí a přisuzovali mu pouze cyklický a nikoli trvalejší charakter. Nehledě na to, že výzkumy o vlivu informačních technologií na ekonomiku (např. na produktivitu), často ještě dosti odlišné, se týkají v podstatě pouze podmínek USA. V Evropě a Japonsku také byly investice do informačních technologií podstatně nižší; Evropa má navíc "dohánění" USA velmi ztíženo zřejmě nezbytnou restrukturalizací, zpružněním trhů apod.
Lze víceméně souhlasit s Janáčkem, který uvádí: "V diskusi o nové ekonomice měli v uplynulých letech ekonomové tendenci přehánět ... Buď popírali, že se v ekonomice cokoli změnilo nebo zdůrazňovali, že všechno se změnilo ... pravda leží někde uprostřed" (tamtéž, s. 181). Neprokázalo se, že by Phillipsova křivka (jistá zaměnitelnost mezi inflací a nezaměstnaností, resp. růstem) přestala zcela platit, ekonomický cyklus nebyl odstraněn a revoluce v informačních technologiích nezvýšila stabilitu finančních trhů, ale spíše naopak - tyto změny také zvyšují nejistotu při odhadech růstu produktivity či potenciálního výstupu. K. Janáček též připomíná, že: "... většinu ekonomik teprve čeká druhá fáze revoluce v informačních technologiích (jejich rozšíření do všech odvětví) a třetí fáze (reorganizace těchto odvětví, aby bylo možné využít nových technologií a trvaleji zvýšit tempo růstu produktivity)" (tamtéž, s. 182).
Na skutečnou novou ekonomiku (praxi) a ekonomii (teorii) se tedy stále ještě čeká. Nutno připomenout, že existují i poněkud odlišné interpretace fenoménu "nové ekonomiky" - např. v kontextu instrumentária dlouhodobých cyklů (Kondratěvových dlouhých vln) vztahovaným k převratným inovacím, které v návaznosti na odkaz J. A. Schumpetera rozpracovával především F. Valenta (podrobněji viz Marathon, 2004, č. 1, resp. 2001, č. 3 a 4). Valentova poslední kniha Inovace. Od Schumpetera k nové ekonomice (verze určená pro zveřejnění na internetu dostupná na adrese http://fph.vse.cz/fakulta/katedry/kpe - dále odkazy na Valentu, upravené knižní vydání ve Švýcarsku cca v roce 2001) otevírá novou generaci výkladu o průmyslovém inovačním procesu. K přestavění a doplnění původních představ o inovacích přiměly Valentu dvě inspirace - významná výročí spojená se Schumpeterem (60 let od prvního vydání Business Cycles v roce 1939, resp. padesát let od jeho úmrtí v roce 2000 (srov. Marathon, 2000, č. 4) a související "... stále zřetelnější nástup a diverzifikace mikrotechnologií, přinášející pátou Kondratěvovu vlnu a s ní i "novou ekonomiku"" (internetová verze publikace s. 2). F. Valenta zde, mimo jiné, dospívá k naznačení konce IV. dlouhé vlny i jistým příznakům nástupu V. vlny (ve vývoji 90. let) v USA a později i ve Velké Británii - "Mikrotechnologie se stávají "tahounem - carrier" nové Kondratěvovy vlny" (tamtéž, s. 36). Nicméně ke globálnímu náběhu vzestupné části V. Kondratěvovy vlny (s masovější aplikací nových technologií) ještě asi nedošlo, a ani není nikde zaručeno, že v brzku (a možná vůbec) dojde.
Při našich úvahách o globalizaci nelze nezmínit dlouhodobě probíhající práce a interdisciplinární diskuse ohledně různých variant prognostických materiálů Z. Háby či materiálů A. Bálka z tvůrčí dílny kolektivu pod vedením M. Formánka (komplexní a stále doplňované Prognózy vývoje zpracované, textu Prognóza 2015 - ekonomická východiska - vesměs dostupných na www.kscm.cz). V tomto kontextu je podnětné obeznámení také s myšlenkami nemarxistických futurologů, resp. s jejich pohledem na svět a často i kritikou moderního již globálního kapitalismu. Práce celé řady známých západních autorů z této oblasti obsahují mnohé cenné postřehy a náměty k zamyšlení, doplňují a obohacují naše poznatky, přispívají k utřídění a potřebné strukturaci faktů i myšlenek, ke zlepšení orientace na uzlové body vývoje a v neposlední řadě varují před "slepými kolejemi" našich úvah.
K autorům nejznámějším zde náleží americký futurolog a sociolog Alvin Toffler, představitel koncepcí transformace kapitalismu, resp. teorií postindustriální, superindustriální či informační apod. společnosti, autor celé řady celosvětově populárních prací. Připomeňme čtivý Šok z budoucnosti z roku 1971 (česky Praha, Práce 1992), kde je v návaznosti na periodizaci dějin D. Bella aj. rozlišována - podle určující úlohy jednotlivých odvětví - civilizace zemědělská, éra industriální a společnost postindustriální (resp. tzv. symbolická ekonomika založená na sféře služeb a "výrobě dojmů"). Toffler tvrdí, že lidstvo sice již nečekají žádné krvavé revoluce, ale zato velké krize; moderní vývoj se totiž neustále zrychluje a neposkytuje čas na zamyšlení a přizpůsobení - lidé se dostávají pod stresující tlak změn, jsou hodnotově desorientováni a šokováni příliš rychle přicházející budoucností.
V populární Třetí vlně (1980) Toffler přichází s paradigmatickým pohledem na fázování a směřování dějin, kdy se změny odehrávají ve velkých "vlnách". První ("vesnická") vlna je spojena s agrární revolucí, druhá ("vlna továrních komínů") se vzedmutím revoluce průmyslové. Období 1950 - 2025 rámuje třetí velkou civilizační vlnu, resp. revoluci superindustriální nastolující superindustriální či informační společnost. Podle Tofflera stojí dnes lidstvo před obrovským skokem vpřed a směřuje k dosud nejhlubšímu sociálnímu zvratu a tvůrčí přeměně v celé historii. Revoluční charakter soudobých změn a bolestnost přechodu k nové společnosti se odvíjí právě od příchodu třetí vlny a konfrontace s doznívající vlnou předchozí - např. v podobě neslučitelnosti starých a nových technologií, přechodu od masovosti k individualitě, od analýze k syntéze, od "továrny k domovu", od centralizace k decentralizaci, od hierarchických k síťovým strukturám, od využití přírody k soužití s ní či v pronikavém zesílení tzv. efemerizce všech sfér společenského života jako vyjádření stále rychlejšího životního tempa.
V Posunech moci (1990) je rozlišení tří civilizačních vln doplněno odlišnou základnou moci nad společností, resp. posloupností mocenských pilířů - u první vlny je moc založena na síle, u druhé na materiálním bohatství a u vlny třetí na informacích. Našim čtenářům je dostupná shrnující práce A. a H. Tofflerových Nová civilizace - Třetí vlna a její důsledky (česky Praha, Dokořán 2003). Tato analyzuje příčiny, podstatu a možné důsledky třetí technologické revoluce, do které lidstvo vstoupilo již před koncem tisíciletí - revoluce ve zpracování a zejména používání informací. Známou se stala i další společná kniha Válka a antiválka (1993, česky Praha, Argo a Dokořán 2002), aplikující koncepci třetí vlny na oblast vojenství. Vývoj civilizace provázený válkami se přehoupl do etapy informační, což nalézá odpovídající výraz v pojetí a vedení válek - "války třetí vlny" se vyznačují sofistikovanou technikou a malým, ale maximálně efektivním nasazením vysoce kvalifikované lidské síly.
A. Toffler (společně se svou ženou Heidi) náleží k vlivným myslitelům poslední čtvrtiny 20. století - jejich "futurologické bestsellery" se pro mnohé staly téměř kultovní záležitostí. Populárně psané práce Tofflerových jsou však považovány za mnohdy nemístně optimistické a příliš "jasné" především pro kriticky uvažující Evropany; Toffler je krajně "podezřelý" např. i pro postmodernu, pochybující o karteziánské racionalitě, materialismu a univerzalitě dějin. Kriticky poukazováno také bývá na jistou analogii s americkými westerny v kontextu posloupnosti pilířů moci (síla, bohatství a informace jako schéma pistolník, rančer a učitelka) či na magičnost čísla tři (připomínající tři zdroje, resp. tři součásti marxismu). Samotný Toffler je univerzálností a materialismem marxismu do jisté míry ovlivněn - třemi vlnami prochází všechny společnosti, boj tříd je zde nahrazen "bojem vln"; podle něho však systém tvorby bohatství třetí vlny vyvrací tři pilíře socialistického světonázoru - kritiku soukromého vlastnictví, důraz na centrální plánování a "industriální předpojatost" (kdy socialistické země prý sledovaly strategii druhé vlny na úkor vlastní vlny první). Především díky srozumitelnosti a čtivosti vstupují myšlenky Tofflerových do povědomí miliónů lidí na celém světě - a to i přes svou teoretickou spornost, metodologickou neukotvenost, velmi značná zjednodušování či přílišný pragmatismus.
Připomenout také možno, že A. Toffler již dříve úspěšně predikoval mohutný rozvoj světového terorismu, společenské katastrofy, těžké krize v Asii i nahromadění řady vážných problémů postmoderní doby (jako jsou např. medializace, sexualizace či komercionalizace). V rozhovoru pro polskou Gazetu Wyborczu z roku 1999 naznačuje kořeny šíření uvedených společenských jevů v mezinárodním rámci: "V mezinárodní politice je stále lépe vidět to, co se ve vnitřní politice ještě daří skrýt, že velký kapitál, velké nadnárodní korporace a investiční skupiny, které jsou dobře řízené a umějí se rychle přizpůsobit nové situaci, získávají převahu nad státními institucemi. Demokraticky vznikající politická moc stále nápadněji slábne oproti moci ekonomické, kterou nikdo nevolí a kterou je také stále těžší kontrolovat. Situace se převrátila: dnes je to velký mezinárodní kapitál, který kontroluje vlády, parlamenty, prezidenty demokratických zemí, hodnotí jejich politiku a na světových trzích hlasuje pro ně nebo proti nim změnami valutových kurzů či cen obligací. A v případě konfliktu trestá i velmi silné vlády tím, že rychle přenáší velké objemy do přívětivějších zemí" (cit. podle Rudler, Z.: Šok z praxe velkých monopolů. Haló noviny, 8. 1. 2002, s. 5).
K populárním a známým se řadí také američtí prognostici John Naisbitt a Patricie Aburdenová, kteří prosluli modelováním vývoje světa pomocí tzv. megatrendů. Takto jsou označovány základní tendence vývoje v různých oblastech - velké změny (sociální, ekonomické, politické, technologické aj.), pomalu se objevující a následně formující, resp. významně ovlivňující vývoj světa po celá desetiletí. I přes značná zjednodušení (např. ve volbě počtu právě deseti určujících trendů), spíše populární formu a absenci adekvátního metodologického zakotvení obsahují práce J. Naisbitta a P. Aburdenové zajímavé podněty k zamyšlení a představují i jisté rámcové východisko pro další futurologické úvahy o dalším směřování civilizace. Nicméně nelze zapomínat na ideologické aspekty a nesporně apologetický charakter nejen těchto prací - pilíře našich úvah by však měly spočívat ve skutečně vědecké metodologii a důrazu na revoluční systémovou změnu.
V roce 1982 přicházejí s knihou Megatrendy (Megatrends: Ten new directions transforming our lives. New York, Warner Books), kde jsou základní tendence vývoje světa v 80. letech spojovány s přechodem: 1) od společnosti industriální ke společnosti informatizované; 2) od intenzifikované techniky ke špičkové technice a kvalitě; 3) od ekonomiky národní k ekonomice světové; 4) od krátkodobosti (např. plánování) k dlouhodobosti (např. plánování a strategického řízení); 5) od centralizaci k decentralizaci; 6) od institucionální pomoci a péče ke svépomoci (např. svépomocných skupin); 7) od zastupitelské (reprezentativní) demokracie k demokracii participační; 8) od hierarchických struktur k sítím (síťově propojeným strukturám); 9) od "Severu k Jihu" (např. přenesením center inovací) a 10) od strnulých společenských pravidel typu "buď/anebo" k vícenásobné volbě (mnohosti rozhodovacích možností typu "jak - tak").
Roku 1990 se objevuje jejich práce Megatrendy 2000 s podtitulem Deset nových směrů na 90. léta (Megatrends 2000: Ten New Direction for the 1990 s. New York, Morrow - slovensky Bratislava, Bradlo 1992). 90. léta jsou nazírána ve znamení změn souvisejících s globalizací a jsou spojována s novým pohledem na svět, kdy tzv. miléniové megatrendy tvoří bránu do 21. století. Autoři kladou otázku, zda "nastane zlatý věk či apokalypsa" a prezentují názor, že záleží především na nás (a nikoli např. na špičkové technice) - nezachrání nás však příchod nějakého mesiáše ani vesmírné civilizace, ale nazrálé problémy si musíme vyřešit sami. Rozhodující trendy vývoje jsou spojovány především s: 1) prosperující globální ekonomikou 90. let; 2) renesancí umění; 3) výskytem tržního socialismu; 4) globálním životním stylem a kulturním nacionalismem; 5) privatizací státu všeobecného blahobytu; 6) rozvojem tichomořské oblasti; 7) desetiletím žen ve vedoucích postaveních; 8) věkem biologie; 9) oživením náboženství v novém miléniu a 10) triumfem jednotlivce.
Z různých pohledů lze diskutovat, jak se prognózy autorů pro 90. léta naplnily. Obvykle bývá poukazováno na to, že již nestačily postihnout zásadní změny ve střední a východní Evropě odehrávající se od roku 1989; na aktuálnosti (snad s výjimkou specifické Číny) tak zřejmě ztratil i třetí z uvedených trendů. Prosperující globální ekonomika také zůstává spíše v rovině ideologických proklamací a zbožných přání (i když však mnohými avizovaný "krach" obdobný 20. a 30. létům nenastal), minimálně sporná je i renesance umění, dominance žen či nástup "věku biologie" (viz dnes již poněkud upozaděné či pomaleji nastupující biotechnologie); "triumf jednotlivce" (jakého však ?) snad netřeba ani šířeji komentovat. "Velké" dějiny skutečně ještě "neskončily" a individualistický liberální kapitalismus se propadá do stále hlubších rozporů. Prohlubování všeobecné krize globálního kapitalismu však v žádném případě ještě neznamená jeho brzký a automatický konec a ještě méně pak automatický nástup sociálně spravedlivějšího společenského uspořádání - socialismu.
"Mým poselstvím pro 21. století je jedno slovo: Asie" - takto zní jakési motto práce J. Naisbitta z roku 1996 Asijské megantrendy (Megatrends Asia: Eight Asian Megatrends that are Reshaping our World. UK, N. Bradley - česky viz Naisbitt, J.: Od národních států k sítím. In: Gibson, R. (ed.): Nový obraz budoucnosti. Praha, Management Press 2000). Osm významných přechodů, ke kterým dochází v Asii, je reprezentováno přechodem: 1) od národních států k sítím; 2) od exportní orientace ke spotřebitelům; 3) od západního vlivu k asijské cestě; 4) od státního řízení k dominanci tržních sil; 5) od vesnic k superměstům; 6) od pracovně náročných oborů k progresivním technologiím; 7) od mužské nadvlády k nástupu žen a 8) od "Západu k Východu" (ve smyslu posunu zpět k Východu jako středu světa).
Bylo by však možné alespoň rámcově identifikovat tzv. megatrendy období 2000 - 2010 - tedy rozhodující směry vývoje v klíčových oblastech společenskoekonomické reality, resp. v různých částech světa v době právě probíhajícího prvního desetiletí nového milénia? S plným vědomím mnohdy až nemístného zjednodušování a metodologické nekonzistence je možné pokusit se pracovně načrtnout "nástřel" opět deseti rozhodujících trendů např. v níže uvedené podobě. Zvolený počet deset je inspirován již představenými pracemi a nemá žádný hlubší význam; kořeny uváděných trendů však sahají hluboko před rok 2000, tyto jsou vzájemně provázané, resp. neoddělitelné a jejich působení samozřejmě nekončí rokem 2010. Telegrafický pokus o identifikaci tzv. megatrendů 2000 - 2010 je také záměrně formulován značně kontroverzně především s cílem vyvolat diskuse a iniciovat vznik dalších příspěvků na toto téma. Ve všech případech absentuje podrobnější precizace uváděných trendů, resp. analýza příslušných rizik (přesněji ohrožení) a šancí pro lidstvo, pro Evropu či pro ČR; také zde není brán přílišný zřetel na možné zlomy trendů atd. S jakými stěžejními trendy vývoje budete případně pracovat vy?
1) opožděný a pozvolnější nástup kvalitativně nových technologií, resp. specifičnost nového dlouhodobého cyklu - nedostatečně vyčištěný "historický terén" pro nástup V. dlouhé Kondratěvovy vlny v globálním měřítku (opožděný oproti prognózám o cca 10 - 15 let); neexistence jednoznačného vítěze "tiché" či "III. světové války" v inovacích a produktivitě i přes značný náskok USA; sílící problémy USA při financování své technologické převahy s nebezpečím "finančních bublin", měnových aj. krizí s globálními dopady; přetrvávající absence připraveného sektoru plnícího funkci "tahouna" nového dlouhodobého Kondratěvova cyklu (resp. obtíže při identifikaci nosných oborů); problémy vojenskoprůmyslového komplexu při vývoji nových zbrojních systémů a jejich pozvolnější zavádění; mnohdy nenaplněná očekávání při aplikacích nových převratných technologií (mikrotechnologie, počítače, telekomunikace, biotechnologie, lékařství aj.), které ještě netlačí na zásadnější proměny vlastnictví; konec iluzí tzv. nové ekonomiky, kdy nedošlo k vytvoření nového ekonomického paradigmatu ani nezačaly působit "nové" ekonomické zákony; nárůst nebezpečí nejen ekonomických turbulencí, nerůznějších nestabilit a nezvládnutelného chaosu (resp. "refeudalizace" či "barbarizace" vývoje) - tradiční industriální schémata se již nemusí vůbec naplňovat; nové aspekty případné vzestupné části V. dlouhé vlny - např. růst již neprovází pokles nezaměstnanosti; nezaměstnanost jako globální problém, kdy z hlediska zhodnocování kapitálu se stále více lidí stává zbytečnými nejen relativně, ale i absolutně; potenciální nový dlouhodobý cyklus bude zasahovat významněji také méně rozvinuté země apod.
2) ohrožení globální stability zostřením globálních problémů - glorifikace stávajících podob globalizace, přehlížení jejích rozporů a nedoceňování "protiproudů" globalizačního procesu v podobě diferenciace, regionalizace, fragmentace či lokalizace; prohlubování totality globálních trhů a diktátu konzumerismu i civilizačních hodnot tzv. McSvěta; upevnění moci nadnárodních (či mnohonárodních) korporací a investičních skupin jako faktických "vládců světa", které získávají stále větší převahu nad státními institucemi, jsou stále méně kontrolovatelné, ale ocitají se také ve vážných problémech a nedaří se jim dosud prosazovat všechny své plány (např. u dohod o mezinárodních investicích); vytváření velkého prostoru pro finanční spekulace a rozkvět "virtuální" ekonomiky; upevňování pozic, resp. rychlé šíření mezinárodního a světového terorismu (brutálně zasahujícího Západ do nejcitlivějších míst), resp. organizovaného zločinu vedoucí k větší kontrole, značné redukci svobod a tradičních demokratických mechanizmů; rozšíření jaderných zbraní a dalších prostředků hromadného ničení; počátek éry válek o "přežití" spojených s obranou mizejících zásob vody, potravin či energií; nárůst počtu válek, hladomorů a nemocí s velkým počtem obětí, redukujícím obyvatelstvo natolik, aby Země byla schopna problémy zvládnout; nástup podnebných a klimatických změn doprovázených přírodními katastrofami s možným dramatickým scénářem ústícím do globálního chaosu během cca 20 let; bohaté oblasti Západu se začínají stávat pevnostmi bránícími se před vlnami přistěhovalců a uprchlíků
3) prohlubování nerovnoměrností vývoje, globalizace chudoby a sílící odpor proti stávající neoliberální podobě globalizace - zostřování rozporů zejména politické globalizace (jako projektu řídícího svět jistým směrem, kdy politickou nadstavbou globálního kapitalismu se stává "superimperialismus"), zpomalování její dynamiky a zesilování konfliktů hlavních aktérů (mnohonárodní společnosti, země z globalizace převážně profitující, světové instituce a země zaostávající); prohlubování nerovnoměrností vývoje různých částí světa, včetně značných regionálních rozdílů a nestability ekonomického vývoje v čase; nerovnoměrnost, resp. rozdílná rychlost propojování a přizpůsobování v oblasti výměny informací, spekulativního a "reálného" kapitálu a trhů práce; vyčerpávání hnacích sil globalizace představovaných postupující liberalizací finančních a zbožových toků; nárůst odčerpávání bohatství nejen z třetího světa maskovaný "nespornými" poučkami standardní ekonomie, resp. liberální apologetikou; dlouhodobá pokračující postupná "dekompozice kapitalismu" (rozklad zevnitř), především vlivem zesílení odporu proti stávající neoliberální formě globalizace, resp. mezinárodního uspořádání; postupné hledání teoretických i praktických alternativ v podobě zesíleného volání po alternativní ekonomice, lokalizaci či stacionaritě
4) rozšíření deregulovaného trhu do všech částí světa a nepřekročitelné mantinely při prosazování trvalé udržitelnosti - pokračující krize hospodářskopolitických stereotypů; dočasné vítězství neoliberálních ekonomických dogmat a mýtů také díky sociálnědemokratické "nové levici" (resp. "novému středu"); modernizace sociálního státu cestou urychlující se demontáže a nenaplněná volání po globálním sociálním státu; sílící "antiintelektualismus", pokles sociální hodnoty vzdělání, resp. postupující komercionalizace vzdělání a přetrvávající bezmezná víra v trh v této oblasti; stále pokračující trajektorie sebeudržujícího se kvantitativního ekonomického "růstu pro růst", kdy tradiční ukazatele nevypovídají o kvalitě života; spekulativní kapitál se stále více vymyká kontrole a nejsou dosud dotaženy pokusy o jeho regulaci (možná Tobinova daň aj.); absence subjektu i mechanizmů nadnárodní regulace keynesovského typu; samosprávné vlastnictví se - přes pokusy o rozšíření např. zaměstnanecké participace -, zatím příliš neprosazuje; ideje trvalé udržitelnosti (včetně tří "nových pilířů" v podobě rozvoje ekonomického, sociálního a ochrany životního prostředí) zůstávají pouze v rovině deklarací - bariéry jejich prosazení se ukazují v globálním tržním systému založeném na soukromém vlastnictví jako zásadně nepřekonatelné
5) vyprázdněnost velkých politických ideologií v čele s dříve dominantním liberalismem a bezradnost tradiční levice i pravice - neadekvátnost individualistických liberálních idejí, hodnot a schémat pro globální podmínky; sílící krize liberální (klasické i neoliberální), konzervativní a sociálnědemokratické koncepce svobody a individuality; nemístná kompromisnost a krach scénářů přespříliš centristických hybridních tzv. třetích cest zcela negujících výhody levicových i pravicových řešení; celosvětový úpadek a ideová zmatenost organizovaného levicového hnutí; marné pokusy o hledání odpovědí na výzvy modernizace - změny cílů (volání po kvalitě života), předmětu (komplexnější pojetí) a metod modernizačních změn s důrazem na procesy globalizace; omezenost vědy založené na statickém paradigmatu, resp. descartovsko-newtonovské metodologii (např. ekonomie) a zesílení hledání dynamického paradigmatu, resp. systémové metodologie; postupné znovunalézání třídního přístupu, resp. pojetí systémové změny; přetrvávající marasmus populistické i technokratické pravice, která přes "společenskou poptávku" nepřistupuje k zásadnějším změnám; zesilování volání po pevném řádu, odpovědnosti, kázni a návratu k tradičním hodnotám; počátek vlny "neokonzervativního" obrozování levice 21. století; eroze tradiční západní zastupitelské demokracie - prvky demokracie participační, přímé aj. se však prosazují jen ojediněle; hledání ekonomických inspirací z minulosti (občiny, cechy, lokální ekonomiky, půjčování peněz bez úroků, družstevnictví aj.) a snahy o praktickou realizace pokusů o alternativní ekonomické systémy
6) ohrožení plynoucí z praxe tzv. univerzálních lidských práv, multikulturalismu, politické korektnosti a pozitivní diskriminace - zesilování rozporu mezi oficiálním vědomím doby (upevňovaným zejména médii a dosud dominující "pseudohumanistickou" ideologií) a společenskou realitou, resp. biologickou, antropologickou aj. přirozeností člověka; zvětšení ohrožení plynoucích z liberálního univerzalismu a tradičního humanistického pojetí pokroku; nárůst prvků kulturního aj. nacionalismu jako reakce na médii vnucované "přínosy" kosmopolitního multikulturalismu; neexistence globální hodnotové shody a partikulárnost (resp. nepřevoditelnost) hodnot; stále patrnější neudržitelnost pokrytecké morálky tzv. "salónní přijatelnosti", resp. politické "hyper"korektnosti a postupné odtabuizovávání některých témat (historické události, rasové a etnické rozdíly, nepřenositelnost vzorců chování, "přirozenost" lidských práv apod.); hypertrofie a počátek odumírání politiky pozitivní diskriminace menšin s postupným přenášením důrazu nejen pouze na výhody a práva, ale i na odpovědnost, povinnosti, resp. schopnost přijetí příslušných civilizačních norem a kulturních vzorců; postupující krize rodiny a tradičního ženství s nárůstem feministického extremismu a oslavováním nepřirozených vztahů
7) krize člověka a absence adekvátního subjektu systémových změn - globalizovaná postmoderní společnost začíná narážet na bariéry antropologické a sociálněpsychologické; stálá absence celostního "nového myšlení" (filosofie seberegulace i omezení plýtvání); pokračující vlna iracionality, hodnotové vykořeněnosti, sílících obav, desorientace a postmoderního relativismu; volání po novém globálním "desateru"; nezměnitelné preferování imperativu stálého kvantitativného růstu a modly konkurenceschopnosti namísto spolupráce, kvality života i morálního étosu; stálé plýtvání všemi zdroji a přetrvávající iluze o tzv. přírodním kapitalismu (řešícím rovnováhu společnost versus příroda), resp. automatickém technologickém řešení; krize tradičních myšlenkových stereotypů a koncepčního myšlení; absence permanentního vzdělávání i učení přizpůsobování se rychlým změnám s dostatečným předstihem; "vzdělanostní společnost" či "znalostní ekonomika" zůstávají propagandistickou fikcí - moderní mechanizmy fungování informačních společností jsou pro mnohé stále více neuchopitelné a příslušné výhody realizuje stále menší část populace; sociální propad nekvalifikovaných členů společnosti a prohlubování ekonomických aj. rozdílů mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými; iluzornost plurality informačních zdrojů, omezování "informační demokracie" a nárůst prvků "orwellovské" technokratické, resp. digitální kontroly; nevyjasněnost nového obsahu kategorie solidarity; přetrvávající absence zformovaného a uvědomělého subjektu systémových změn; rozmělněná a nejednotná "anti-" i "alter"globalizační fronta s možným postupným přenesením center revolučních změn z tradičních oblastí
8) počátek konce hegemonie jediné globální supervelmoci - dominance USA především v politické a vojenské oblasti, resp. udržování náskoku a převahy v oblasti technologické; mnohostranné hluboké problémy USA při absenci globálního náběhu nového technologického cyklu a masové aplikace převratných technologií; nárůst polarizace bohatství, nezaměstnanosti a závislosti USA na zahraničním kapitálu; pohyb na "pohyblivých píscích", kdy dopady agresivní politiky USA (např. "bushovské neoimperialistické školy") jsou stále méně předvídatelné a tato již začíná ohrožovat i samotné zájmy vojenskoprůmyslového komplexu; sílící iracionalita, strach a naprosté nepochopení "zbytku" světa ze strany USA; osamocenost USA při případném rozmělnění NATO s nemožností dostatečné kontroly celé planety (resp. všech konfliktních oblastí); spor tvrdé obhajoby geopolitických a geoekonomických zájmů USA bez idealistických příkras versus iluzorní pokusy o "amerikanizaci s lidskou tváří"; nebezpečí scénáře "globálního Balkánu" a postupné revidování podpory Izraeli coby klíčového spojence; možné konce "epochy spokojenosti" (všeobecná ekonomická pohroma, nepopulární vojenské akce spojené s mezinárodními konflikty, terorismem atd., rozvrat díky protěžovaní menšin či výbuch "revoluce underclass"); sílící krize americké národní identity a obrana v podobě pokusů o návrat k angloprotestantskému etnocentrismu a "jižanským" hodnotám
9) postupné drolení evropské integrace a další propad Evropy - zesílení soupeření prozatimní "triády" silných globálních ekonomických hráčů - EU, USA (včetně NAFTA), Japonska (se zázemím APEC); sílící pokusy o zvrat nepříznivých trendů nezpomalitelným pokračováním integračních procesů, mnohdy však již neřiditelných a samovolných; nárůst byrokratizace evropských struktur spojený s klesající akceschopností; další zaostávání Evropy v nových technologiích (s výjimkou Británie participující částečně na převaze USA), resp. nevhodnost institucionálního rámce z hlediska inovací; neřešení ekonomických problémů, umocňované nepříznivým demografickým vývojem a nárůstem počtu cizorodých imigrantů, velkou nezaměstnaností a nízkou flexibilitou; dovršení restaurace kapitalismu v zemích střední a východní Evropy, jeho dočasná stabilizace a postupné vytváření adekvátních sociálních struktur; sklízení plodů liberální transformace a překotné privatizace v těchto zemích, včetně přetrvávajícího zaostávání za západem; problémy "svázání Evropy eurem" a tlak na pokračující unifikaci v dalších oblastech (např. fiskální) při neplnění kritérií eurozóny řadou "starých" i "nových" zemí; stále citelnější absence jednotící vize (zejména u sociálnědemokratického vidění, resp. projektu EU) a iluzornost násilného vnucování "společných" evropských kořenů, resp. glorifikace ideje evropanství; dopady záměrně urychlovaného rozpadu národních států v podobě sílícího odporu proti EU a nárůstu prvků nacionalismu; faktický přechod na "několikarychlostní" Evropu při omezování dialogu mezi velkými a malými státy, včetně přechodu na diktát silnějších; rozmělnění a "vyšumění" projektu euroústavy; narůstající problémy evropské bezpečnosti a vojenské politiky s postupným formováním "euroNATO"; možné klimatické změny a potíže s podnebím (bouře, katastrofy, nástup chladnějšího a suchého podnebí atd.)
10) pozvolný a zřejmě neodvratný nástup Číny, pokračující nárůst významu asijského regionu a počátek nového obrození Ruska - v řadě oblastí rychlý nástup Číny, které však chybí ještě cca 10 let k dosažení supervelmocenského postavení; postupné proměny čínského kulturního a politického kontextu bez ztráty identity a automatického přebírání všech západních demokratizačních vzorů; zahlcování světových trhů dumpingovými čínskými produkty; příklad a odraz strategického rozvoje Číny v jihovýchodní Asii; bariéry nastartování a usměrňování rychlého ekonomického vývoje při existenci západních parlamentních forem vlády (v Indii aj.); přejímání kapitalistických mechanizmů a principů zeměmi typu Vietnamu aj., ale pouze s částečnou ztrátou jejich specifičnosti a při stálé existenci nekapitalistické Kuby jako příkladu nejen pro americký kontinent; pomalá a bolestná stabilizace vývoje v Rusku při upevňování moci centra a státu; postupný konec "éry ruských oligarchů"; nárůst prvků ruského nacionalismu v řadě oblastí a obnovování mocenských pozic ruského impéria novými prostředky; možné profity Ruska z globálních změn či boje o suroviny; rozvoj spolupráce Ruska a Číny v oblasti nových technologií a vojenství, kde Rusko stále v řadě oblastí minimálně ohrožuje prioritu a technologickou převahu USA; možný počátek alternativních tendencí postupného vytváření "triády" dynamicky se rozvíjejících velmocí v ose Peking - Dillí - Moskva (doprovázený např. expanzí NAFTA na jih s vytvořením americké celokontinentální zóny volného obchodu, resp. dalšími propady a prohlubujícími se rozpory Evropy)
(Text představuje rozšířenou verzi podkladového materiálu k vystoupení na diskusi Klubu ekonomů "Nové aspekty globalizace aneb co zbylo z tzv. nové ekonomiky?")
Marathon, č. 56, 5/2004