Rozumí se pro Českou republiku: volební vítězství sociálnědemokraticko-zelené koalice v nedělních volbách ve Spolkové republice Německo a nečekaně příznivé skóre pro Dzurindovy křesťanské demokraty v parlamentních volbách na Slovensku.
V prvním případě proto, že u moci na další čtyři roky zůstávají dva politikové, Gerhard Schröder a Joschka Fischer, kteří se v minulosti několikrát osvědčili jako přátelé naší země, i když nejednou kritičtí. Férově kritičtí. Ne tak Schröderův protikandidát, jemuž chybělo jen pár tisíc hlasů k nástupu do nejvyšší vládní funkce v zemi našeho nejmocnějšího souseda. Mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti z doby, kdy k mým úředním povinnostem patřila péče o česko-německé vztahy, že Edmund Stoiber nás Čechy opravdu, ale opravdu rád nemá. Proč by také měl. O to nejde. Ale jako německý kancléř by České republice mezinárodně politicky dělal velké obtíže. Ve svém volebním programu to ostatně jednoznačně vyhlásil. Je to muž, který neuznává platnost Česko-německé deklarace z roku 1997, této Magny charty pro vztahy mezi Prahou a Berlínem, zejména pro ty stávající (jež jsou navíc velmi dobré) a pro ty budoucí. A zároveň dokumentem účtujícím s minulostí, jež tyto vztahy celé desítky let zatěžovala. Byl to Edmund Stoiber, jenž jako bavorský zemský premiér tu nešťastnou česko-německou minulost soustavně zahříval. Nelze vyloučit, že jako německý kancléř by vznesl jisté "revizionistické" podmínky pro vstup České republiky do Evropské unie. Schröderův vládní tým a poměr sil v Bundestagu takové a podobné zahraničněpolitické hrátky vylučují.
Druhá dobrá zpráva z minulé volební neděle - ta, jež přišla ze Slovenska - potěší všechny demokraty v Čechách a na Moravě, a to z několika důvodů. Především - a i když právě jim po všech zkušenostech z minulého státního spolužití nepřísluší udělovat lepší či horší známky "mladšímu slovenskému bratru" - je to radost z nesporného politického dozrávání slovenských voličů. Dále proto, že výsledek voleb uvolňuje této mladé demokracii vstup do Evropské unie, v níž tedy opět budeme - nepříliš dlouho poté, co jsme se státně politicky rozešli - opět pospolu. Tentokrát z nesporné iniciativy slovenské.
A to není všechno: za pár týdnů bude v hlavním městě kdysi společného státu Slovensko přijato jako další členský stát Severoatlantické obranné aliance, NATO, jejímž členem Česká republika už je. Což neznamená nic více a nic méně, než že se opět setkáme, vlastně znovu spojíme, sice jako dvě samostatné demokratické republiky, ale v dobrovolně uzavřeném svazku, jaký se nám nepodařilo udržet v podobě společného státu. Rozhodně natolik, že ti, kteří státní rozpad dodnes těžce nesou, ti tzv. skalní Čechoslováci, ať už na české či slovenské straně, mohou mluvit o historické satisfakci, jíž se jim dostalo v nově nastoupené cestě ke společně sdílené, výhledově slibné státní i mezistátní budoucnosti. Věru, žádná přehlédnutelná maličkost.
Autor je publicista
MF Dnes, 26. 9. 2002 - str. 06