Vzpomínám na první svobodné volby po listopadu. Mnoho lidí je tehdy chápalo jako demonstraci proti starému režimu a KSČ. Jenže pak se hesla proti komunismu opakovala při každých volbách, i když se už KSČ vzdala tradičního komunistického monopolu na pravdu, kdy její nástupkyně KSČM nebyla a nechtěla být stranou založenou na monopolu moci a kdy už dokonce žádné Československo ani nebylo. Za nástroj bránící obnově komunismu byl vydáván i Senát českého parlamentu, jak v době, kdy se schvalovala česká ústava, tak v době, kdy byli po létech konečně zvoleni senátoři a horní komora začala fungovat. Že je pro malou zemi Senát s tak malými pravomocemi zbytečným luxusem? Ale ne, je to přece pojistka proti návratu komunismu! Pojistkou proti komunismu byl i vstup ČR do NATO. To nás přece ochrání hlavně před Ruskem, symbolem komunistického zla. Když se potom ukázalo, že USA považují partnerství s Ruskou federací za významnější než rozšíření NATO a že Rusko ovlivňuje politiku skomírajícího NATO více než nové členské státy, hledaly se jiné cesty, jak posílit odpor vůči komunismu a jak ho zpětně využít. Přišel vstup do Evropské unie a referendum o vstupu. Antikomunistická rétorika se opět vracela. Předseda českého PEN klubu, spisovatel Jiří Stránský, řekl: ČR musí vstoupit do EU proto, že se není sama schopna ubránit komunistům. Tento výrok zděsil samotného Václava Klause, ostře ho odmítl. Škoda jen, že Klaus občanům neprozradil, zda ho ke změně stanoviska ke komunistům dovedlo poznání, že KSČM není nedemokratická strana, nebo letošní hledání podpory mezi komunistickými poslanci při volbě prezidenta republiky. Jako předseda ODS proslul přece svou mobilisací před parlamentními volbami v roce 1998, kdy občany strašil levicí a "socialisty", od nichž je už jen krůček ke komunistům. Chtěným výsledkem vydávání Unie za definitivní lék na komunismus byla výrazně nižší podpora komunistických voličů českému vstupu do EU v referendu. ČR v EU je ovšem možno chápat i jinak, jako příležitost pro další integraci komunistů do českého politického života. Tak to zřejmě vidí někteří funkcionáři i členové KSČM, nejenom místopředsedové Jiří Dolejš a Miloslav Ransdorf. Poslankyně Zuzka Rujbrová citovala po referendu výrok velvyslance Evropské komise v ČR Ramira Cibriána: EU bude pro všechny občany, tedy i pro komunisty. Skoro bych si myslel, že referendum o připojení se k EU bylo poslední příležitostí vydávat novou situaci, o níž se demokraticky rozhoduje, za pojistku proti komunismu. Petice mnoha set občanů nazvaná S komunisty se nemluví, k níž dále přistupují další, mě této iluze zbavila. Petice označuje KSČM za extremistickou a vyzývá Presidenta republiky a demokratickou politickou representaci, aby s komunisty o budoucnosti země nejednali. Výzva k bojkotu komunistů je nejen nemoudrá, ale i nesmyslná: od radnic až po Sněmovnu a Senát si občan volí své zástupce, aby o společenských problémech jednali a demokraticky rozhodovali spolu s těmi, jimiž dali hlas jiní občané. S komunisty, stejně jako s členy jiných stran, není nutno souhlasit,vylučovat z dialogu ale nelze nikoho, kdo byl řádně zvolen. Sektářství je dědictvím minulosti, a nejen minulosti "komunistické". Začátkem 90. let, kdy antikomunismus sloužil k urvání většího krajíce z volebního koláče, hovořil Jiří Dienstbier o tom, že novodobé potírání bolševismu je novým, pravicovým bolševismem. Boj proti komunismu nástrojem politického klání už není, avšak petice ukazuje, že toto jednoduché myšlení stále zatemňuje mysl a zatvrzuje srdce. Navíc poškozuje demokracii.
Právo, 16. 6. 2003