KSČM disponuje více než šestinou (44 z 281) prezidentských volitelů v parlamentu, takže se s ní při volbě prezidenta musí počítat. Při hledání kandidáta může vládní koalice ke KSČM zaujmout dva přístupy. ČSSD má k vyjednávání s komunisty vstřícný postoj. Bere v úvahu jejich názory před nominací tentokráte už koaličního kandidáta. Tento přístup se i prosadil jako výsledek jednání tří předsedů vládních stran v Kramářově vile. Opačný postoj ke KSČM probleskuje z Unie svobody (US) a také z části politické třídy, tedy veřejně činných osob včetně novinářů, kteří mají k US názorově blízko. Stále je sžírá antikomunismus a těžko odlišit, kdy je jejich niterným přesvědčením a kdy populistickou frází.
Tvrzení, že KSČM není demokratickou stranou, je po 13 letech nejen nesprávné, ale i nesrozumitelné. Jeho propagátoři už riskují, že se setkají s nepochopením, údivem a posměchem. Stačí si přečíst stanovy a program KSČM, posoudit její vnitřní chod, silný mandát vzešlý z demokratických voleb a rozebrat projevy - často demagogické - jejích lídrů, kde se opravdu nevolá po třídním boji, násilí a jiných nezákonnostech. Petr Mareš chce být zřejmě věren svému pošetilému závazku ze sjezdu US, který ho zvolil předsedou. Slíbil tam, že US bude jediná parlamentní strana, která se nebude paktovat s KSČM. Později prohlásil, že se musí hledat společný kandidát všech parlamentních stran s výjimkou KSČM. "Situace, do které jsme došli, bohužel, učinila garantem budoucího prezidenta komunistickou stranu. To je věc, které jsme se měli vyhnout," uvedl Mareš.
I když by byla nominace vládněkoaličního kandidáta bez ohledu na KSČM a ODS nadějná, neboť v Senátu by ho mohli podpořit senátoři, stojící mimo vládní koalici a ODS, není rozumné z konzultací o jeho volitelnosti kohokoliv vylučovat. Ani ODS, i když ta jako kolovrátek opakuje, že jejím jediným kandidátem je profesor Klaus. Jednání ale může ovlivnit disidenty ODS, kteří jsou na Klause alergičtí, aby dali v tajné volbě přednost solidnímu kandidátu vládní koalice. Ještě důležitější je vyjednávání s KSČM, protože ta vlastního kandidáta do třetí volby asi nepostaví. Cožpak Mareš nechápe, že je správnější s KSČM (a ODS) dnes otevřeně diskutovat o průchodnosti kandidáta, než být mezi koly svědky handlu, tedy nabídek stranických a osobních výhod klubům i volitelům? Unii svobody považují odpůrci korupce, klientelismu a tajných recipročních výhod za motor - nebo aspoň motorek - nápravy zlozvyků vlády a státní správy, za "garanta" překonávání onoho zemanovsko-klausovského stylu vládnutí. Bylo by snad tedy možno od US očekávat něco více než nepřímou podporu parlamentních zákulisních čachrů.
Koaliční kandidát by měl být přijatelný především pro senátory, kteří stojí mimo vládní strany a ODS. Jeden z nich, Jiří Zlatuška, založil minulý pátek své laudatio kandidátky Jaroslavy Moserové na jejím údajném antikomunismu. Zlatuška se jako jeden z posledních uhlířské antikomunistické víry drží. Na komunisty zaútočil tvrdě, dokonce idnešní mafie označil za postkomunistické a spojil je s KSČM. Mnoho lidí si ale myslí, že mafie a korupce jsou v dnešním znepokojivém rozsahu spíše důsledkem politiky demokratické pravice, k níž se stále hlásí i Zlatuška, než dnešní KSČM. Svádět to na ni je čím dál tím absurdnější. Na antikomunismus mají jisté morální právo ti, kteří byli vězněni či perzekvováni, museli do exilu nebo byli aspoň diskriminováni. Jiří Zlatuška a Petr Mareš patřili ale z pohledu těch, kteří proti tehdejším poměrům vystupovali, na druhou stranu, mezi ty, kteří zde žili a mohli pracovat v souladu s tehdejšími poměry. Morální legitimaci k zastydlému antikomunismu nemají.
Právo, 30. 1. 2003