Jedním vrzem spolu s republikány chce parlamentní pravice a provládní publicistika vyřídit i komunisty, nebo aspoň urychlit proces postupného poklesu jejich vlivu ve společnosti. Je to nespravedlivé, obě strany, jejich vedení i mimopražské orgány a členstvo se chovají odlišně. Kritické postoje komunistů sice někdy nabývají poloh celkového odmítání poměrů, a tím i spolupráce ostatními stranami, nepřerůstají však téměř nikdy v otevřenou konfrontaci s demokratickými institucemi. Ta je naopak základním postojem republikánů, kteří ani bez kra-válů existovat nemohou.
Komunisté si za to ale mohou sami, aspoň do určité míry. Pro pravici je pohodlnější strašit komunismem jako zlem všech zel než odhalovat všechny souvislosti krajně pravicových republikánských postojů, z nichž mnohé jsou společné pravici demokratické i totalitární. KSČM jí usnadňuje tažení proti „extremistickým“ stranám už tím, že vůči republikánům vystupuje nejen nedůsledně, ale četné prvky jejich ideové výbavy dokonce přejímá.
Kdo dnes odliší komunistické a republikánské stanovisko k integraci do EU, k jejímu vstupu do NATO, k česko-německé deklaraci, k trestu smrti? Kdy se KSČM s vážností parlamentní strany a s rozhodností hodnou internacionalistických tradic lepších stránek své vlastní historie ohradila proti rasistickému štvaní, proti nenávistným řečem vůči cizincům a cizině, proti hecování k násilí, proti poštívání proti všemu demokratickému, co v této zemi je a co i jim, komunistům, zajišťuje politické svobody - slova a projevu, sdružování, svobodu shromažďovací?
Místo socialistické alternativy k fašistickému barbarství, jejíž programové formulování by pomohlo (i marxisticky) kultivovat stranu dosud zatíženou autoritářstvím stalinismu, zvolila KSČM jinou cestu: začala pod sebou řezat větev demokracie. Vedení strany to učinilo v logice toho, co samo kritizuje, z touhy zůstat na výsluní, zachovat stranu jako parlamentní. Proto se podbízí těm svým voličům, kteří prostě názory blízké republikánům mají. Funkcionáři se rozhodli je nedráždit, v zájmu svých poslaneckých mandátů a sekretariátů.
KSČM učinila volbu: Důraz klade na vlastenecké cítění, národní zájmy (v etnickém slova smyslu), vytvoření sociálně-vlasteneckého bloku. Ohraničování vůči Východu a východním sousedům KSČM nepěstuje, to přenechává pravici (aniž ji ovšem, sama „vlastenecká“, může kritizovat za nacionalismus). Ona naopak varuje před německým a evropským nebezpečím. Slovník a argumenty známe už nejméně 150 let, Kollárova Slávy dcera se možná zase stane bestsellerem.
Obratné využití stalinské tradice národních států a žalářování jejich společností nejen vůči Západu, ale i mezi sebou navzájem má vedení KSČM zajistit určitou podporu nejen tradičních voličů. Ještě ambicióznější je komunistická snaha rozdělit ČSSD, nebo z ní alespoň vydělit vlasteneckost část, vydávanou na veřejnosti za sociálnědemokratickou levici! (I když, jak známo, jde spíše o republikánské postoje se všemi znaky tradiční krajní pravice.) Stačí sledovat rozhovory a články sociálních demokratů v Haló novinách nebo Špíglu, který se zdá být už dokonce společným listem komunistů a republikánů.
V otázce deklarace se soc. dem. klub v Senátu rozdělil na vlastence a Evropany, kteří se tak dostali do dvojího ohně mezi republikánsko-komunistický sociálně vlastenecký blok, jenž na vlastence ČSSD čeká s otevřenou náručí, a klausovské euroskeptiky hrozící se budoucí sociálně solidární Evropy.
Vůči komunistickým voličům, kteří se nezřekli své celoživotní víry, vůči těm, kteří se ani dříve netěšili privilegiím a dnes nepodnikají ve zbraních či v ruské naftě, je nacionalistická volba vedení KSČM sprostotou. Čistého vína jim ale asi už nenalejou. Je na to už pozdě, po sedmi letech a několika neúspěšných pokusech o „transformaci“ KSČ a KSČM.
Právo, 12. 2. 1997