Pohromou pro celou sovětskou část Evropy byla invaze armád pěti států Varšavské smlouvy, započatá v noci na 21. srpen 1968, tedy právě před 35 lety. Vojenská intervence sice nesrazila čs. reformu na kolena hned, ale obrodný proces, ono přerůstání liberalizačních změn do zprvu nesmělé demokratizace, zastaven byl. Ano, takzvaná normalizace se naplno rozvinula až v roce 1969 a někde i později. Ano, mnohé nové instituty, poměry či vzorce chování se už nikdy nepodařilo Sovětům a normalizátorům zcela potlačit, a tím méně vrátit kolo dějin ke státnímu terorismu a k lidové podpoře diktatury. Jeden velkolepý dějinný experiment však skončil.
Socialismus s lidskou tváři nebyl žádný podvod komunistů na lidech, jak se dnes mnozí pokoušejí tvrdit. Občané dobře vycítili, že reformním komunistům jde vážně o svobodu, lidská práva a snad, někdy a některým, i o demokracii, a proto je kriticky podporovali. Milióny lidí byly vtaženy do svobodné, často vášnivé diskuse. Tváří v tvář nebezpečí sovětské invaze i po ní, než se reformisté zdiskreditovali svými ústupky, mělo Dubčekovo vedení takovou podporu, jakou žádná vláda v dějinách země nikdy předtím ani potom neměla. Ani v letech 1918, 1945 nebo 1989 nestáli občané tak nadšeně a iniciativně a hlavně v takovém počtu za myšlenkami a cíli, které vyjadřovala jejich vláda, tehdy tedy progresívní křídlo vedení KSČ. Étos socialismu s lidskou tváří přetrval v čs. společnosti do roku 1976, kdy povstala Charta 77 jako platforma ochrany lidských práv. Jistě, většina ze statisíců vyloučených a vyškrtnutých z KSČ nezávislé hnutí a ani později opoziční Obrodu nepodpořila, dali přednost ústraní, ale mezi prvními 240 signatáři Charty a desítkou jejích zakladatelů byli z poloviny právě vyloučení. A všichni v Chartě i později věděli, že obrodný proces a liberalizace, jež mu přinejmenším od roku 1963 předcházela, jsou významným zdrojem nezávislého hnutí za lidská práva Charty 77 a později i za demokracii.
Listopadová revoluce a její sametový průběh jsou jarem 1968 ovlivněny více, než se připomíná. Ti, kteří dnes kritizují přílišný samet, možná litují, že jsme se neuchýlili k rumunským nebo albánským způsobům. Proč se o ně nepokusili tenkrát, koncem roku 1989? Jinak se ovšem antikomunismus živí z představy stejných čtyřiceti zločinných let. Nemá zájem o fakta, která by mohla vyvolat otázku, co ještě dnes zůstává na socialismu s lidskou tváří přitažlivého a nakolik je socialistické myšlení, vedle liberálního a křesťanskodemokratického, základem dnešní sjednocující se Evropy. Někteří exkomunisté byli v Chartě 77 i protivní. Umíněně každoročně vylepšovali dokument Charty 77 k výročí invaze. To si ostatně koncem 80. let připomínali občané i na demonstracích, rozháněných Bezpečností. Reformní komunisté se k roku 1968 stále vraceli, svým ideálům věřili a marně doufali, že se KSČ ještě podaří reformovat sebe i společnost. V Maďarsku se to stalo, i polská strana se pak reformovala. U nás ale vyházeli z KSČ všechny, kdo mravně, občansky a odborně za něco stáli. To se projevilo po roce 1989. V Polsku, Maďarsku, ale i ve východní části Německa bylo na co navazovat, odborně i politicky.
U nás ti, kteří byli dvacet let na kolenou, už příliš nepovstali, a těch ostatních, kteří bojovali, bylo málo, často už v kmetském věku. Přišli noví lidé, ani ne vždy mladí - do vedení politických stran, do sdělovacích prostředků, do tunelovaných podniků. I na Slovensku, kde normalizace tolik neřádila, je personální situace lepší. V ČR kam pohlédneš, osobní zájmy lidí v "pozicích" a jejich jánabráchismus uvidíš. A KSČM? Je to podobné, vůle k obratu k zájmům společnosti v ní příliš není, to spíše snaha připojit se ke vzájemně prospěšné spolupráci s již dříve připuštěnými. Kdyby to myslela KSČM se socialismem vážně, nevzpomínala by nostalgicky tolik nedemokratického předlistopadového režimu, ale snažila by se ukázat, co je ještě dnes aktuálního na socialismu s lidskou tváří.
Právo, 20. srpna 2003