Pražskému jaru 1968, tomu sotva narozenému dítku, dvakrát zakroutili krkem. Nejdříve tak zčerstva učinilo 21. srpna 1968 domácí "zdravé jádro" komunistické strany, které si k tomu pozvalo cizí armády, aniž by byl dodnes kdokoli z kolaborantů za velezrádný čin odsouzen. Podruhé se tak stalo čtyři roky po pokojném předání moci v roce 1989, kdy ono úžasné vzepětí národa pod vedením reformám nakloněných komunistů bylo po 25 letech zákonem o protiprávnosti komunistického režimu spláchnuto do kanálu dějin (spolu se zločinnými padesátými léty i roky pookupačními).
Nejprve tedy bylo pražské jaro zardoušeno Biľakovým slavným Poučením v roce 1970, podruhé dokonce zákonem. Tehdejší předseda Sněmovny Milan Uhde v červnu 1993 napsal článek v tom smyslu, že Dubčekovi lidé byli jen trochu hodnějšími zločinci než jejich předchůdci i nástupci. Pro pionýry tržního zázraku prostě neexistoval rozdíl mezi praktikovaným stalinismem (později reálným socialismem) a mezi revoltou, hledáním (možná naivním) jiné cesty, procesem, který v roce 1968 zasáhl valnou část kontinentu, nejen Československo.
Dnes se dá protagonistům pražského jara s křížkem po funuse ledacos vyčítat. V bipolárním světě, kde jak SSSR, tak USA ochotně hrály v Jaltě rozdanými kartami, bylo jistě netaktické dovolit takřka přes noc změnu cenzury v naprostou svobodu slova a červenými hadříky typu K 231 či Dva tisíce slov rozdráždit sovětského býka, ty k agresi nadržené moskevské generály. V čele státu nebylo uvážlivého politika, který by si spočítal, že k demokratizaci (když o demokracii na území sovětského satelitu tehdy nemohla být řeč) je účinnější jít drobnými krůčky, protože dlouhý skok může skončit v prázdnu. Ani mezi nadšenými intelektuály a spisovateli se nenašel jediný vlivný, jemuž by sudičky nadělily trochu taktického myšlení. To je ovšem pláč po bitvě, a to, že tehdy špatně dopadla, by dnes nemělo být důvodem, abychom se na její velitele dívali skrz prsty. Pražské jaro totiž nebylo marné. Těch sedm měsíců usilování o svobodnější společnost bylo tvůrčím, imaginativním činem, zábleskem heroického postoje k vlastním dějinám. Právem může být předmětem naší pýchy.
Jen mi tak napadá, co může stále spojovat někdejší rudé normalizátory a dnešní modré konzervativce v odporu k pražskému jaru? Možná neznalost poučky, že nic netrvá věčně. Husák & spol. jistě po nástupu k moci netušili, že za pouhých 20 let se jim systém rozpadne vlastní hnilobou. Pro dnešní nadšence je zatím všemocný trh posledním slovem historie. Chtě nechtě se musím usmát.
Právo, 21. 8. 2003