V polovině května 1998 česká levicová mládež poprvé jasně formulovala svůj odpor vůči procesu ekonomické globalizace. Global Street Party - tak se jmenovalo setkání, kde k tomu došlo - zavedla do té doby neprojevenou silou do českého sociálněpolitického diskursu pojem (dnes již značně zevšednělý) vyjadřující drtivou moc velkokapitálu nejen nad ekonomickými strukturami, ale i nad společenským životem. V tu dobu již několik let akceleroval proces západoevropské integrace založený Maastrichtskou smlouvou z roku 1991. K němu se nedlouho předtím začalo připojovat i Česko - od podepsání asociační dohody v roce 1997. Tento proces založení a "prohlubování" Evropské unie. se někdy označuje za největší sociálnědemokratický projekt poválečné Evropy, ne-li historie.
To, co bylo s Global Street Party spojeno, tedy účinná neutralizace útoku policejní zásahové jednotky na pražské magistrále, napadení provozoven nadnárodních firem i následné lumpenpolicejní násilí na zadržených demonstrantech, to vše vytvořilo mediálně přitažlivý koktejl zajišťující potřebnou publicitu nejen samotnému protestu, ale hlavně diskuzi o proměnách kapitalistické ekonomiky.
Při kritickém pohledu na realitu EU však vidíme postupný, ale nepřetržitý tlak na ústup od sociálních jistot, kterým se obyvatelé Evropy druhé poloviny 20. stol. těšili. Místo hrozby divoké liberalizace hospodářství bez jakýchkoli omezení tak zřejmě EU v budoucnu slibuje ne zcela přímočarou, ale o to nezvratnější cestu deregulace regulované. Takový výsledek konstruktivní spolupráce sociální demokracie s tržními silami - jak se zdá dávno minuly doby, kdy francouzský premiér L. Jospin žádal jejich spoutání. Autentická levice však nemůže přehlížet cíl této cesty. V dohlednu se již rýsuje Evropa, která má přízvisko sociální jen jako kamufláž pomáhající k provozování pokleslé komedie politických střetů mezi zastánci pseudosociální levice ve stylu New Labour či Neue Mitte a stoupenci ortodoxně tržních konceptů. Tak jak se patří v náležitě "modernizovaném" prostoru, stále větší ekonomická moc bude soustředěna do rukou stále menšího počtu nadnárodních megafirem. Odborářům zůstane role bezvýznamných statistů, kteří k obohacení politického folklóru a upuštění páry lidové nespokojenosti občas zastávkují a zademonstrují, aniž by cokoli podstatného mohli ovlivnit. Lobbistická sdružení velkých výrobců se svou sofistikovanou strategií působení na výkonné orgány EU jistě důvod ke zneklidnění mít nebudou. Vždyť kolik stávkujících dnes tuší, že vůbec existuje nějaký Evropský kulatý stůl průmyslníků (nejvýznamější uskupení korporací ovlivňujících politiku EU).
Evropští pracující za volné cestování bez nutnosti měnit domácí měnu platí zhoršeným postavením na mnohonásobně rozšířeném hospodářském prostoru, kde se úměrně zostřuje ekonomická soutěž vedoucí k radikálnímu snižování počtu pracovních míst. Nejvolněji se tak cestuje podnikatelským aktivitám nadnárodních společností, které mají náhle ruce rozvázané od dosavadních bariér, což usnadňuje ještě rychlejší pohlcování místních firem uzpůsobených podmínkám dosavadních lokálních trhů. S nástupem jednotné měny pak i jednotlivé vlády chtě nechtě musí předvádět své vnady v podobě omezování sociálních práv a ekologických regulací. Jestliže v přeneseném smyslu píši o cestovámí podnikatelských aktivit, je třeba také připomenout reálné cestování zboží a surovin - evropský dopravní systém. Významným úspěchem zmíněného Evropského kulatého stolu průmyslníků bylo přijetí obludného programu Sítě transevropských dálnic (TERN). Předpokládaný dopad na přírodu představuje poškození šedesáti ekologicky cenných oblastí a nárůst emisí skleníkových plynů působených dopravou o 15-18 %. Paralela v českých podmínkách se jistě rychle vybaví - nedávná výjimka Ministerstva pro životní prostředí na výstavbu dálnice D8.
Politický pohled zleva se zakládá na požadavku rovnosti a snahy o nejvyšší možnou míru samosprávy. To, čím globalizace ohrožuje demokracii (nebo její zbytky), je erodující působení na národní společenství, která vytvářejí prostor definovaný společným jazykem, kulturou, způsobem života i myšlení a společnou dějinnou zkušeností. EU takovým prostorem není ani být nemůže. Poučuje-li nás ministerský předseda (8. 6., TV Nova - "7") o evropské identitě zakládající se na antickém dědictví, jde o konstrukt, který zřetelně slouží jen politickým účelům. Jestliže probíhající integrace historicky utvořených a kulturně celistvých pospolitostí naruší dosavadní vazby lidí k oblastem, kde žijí, a které byly v historicky nedávné době víceméně ekonomicky soběstačné, výsledkem bude mnohasetmiliónová masa vykořeněných "nových Evropanů". Občan budoucí Panevropy ztratí naději ve fundování demokratických mechanismů existujících v podmínkách národního státu, který bude již minulostí. Jeho vzdálení od rozhodovacích procesů sotva povede, jak bych si sám přál, k revoluční radikalizaci, ale spíš k otupení a pasivitě, pokud ne přímo k solidaritě se zaměstnavateli v konkurenčním boji EU se Severní Amerikou a Východní Asií (což bude nepochybně doporučováno jako východisko ze sociální krize).
Masivní ideologický útok na českou kulturní identitu, zdůrazňování její zaostalosti a podřadnosti v porovnání se západní civilizací dokonce může být, coby negace nacionalismu, pro velkou část levice přitažlivé. Je přece v souladu s ideály rovnosti popírat nadřazenost vlastní kultury nad jinými kulturami. Tady se však hraje o něco jiného. Přirovnání pro západní a domácí typ myšlení jako "evropská restaurace" a její protipól "hostinec Národ" v podání M. Fendrycha (Týden č.24, str. 62) s humanisticko-sebezpytným přídechem usilovně vštěpují české veřejnosti pocit méněcennosti a potřeby vyměnit příslušnost k polobarbarské komunitě za příslušnost k civilizačnímu okruhu, kde, pravda, není vše absolutně ideální, ale rozhodně není nutné se stydět, když k němu patříte. To vede jen ke stavu, který íránský levicový filosof Alí Šarí'atí (1933-1977) popsal jako situaci kulturního odcizení, jejímž výsledkem je moderní, ale beztvará společnost (Literární noviny č.21, str.5). Co jiného může být smyslem pospolitosti bez vlastní kultury, minulosti, kořenů - bez vlastního tvaru. Co jiného než hospodářský růst se všemi svými nároky na konkurenceschopnost, flexibilitu a finanční racionalitu? A nejde jen, jak upozorňuje sociolog J. Keller, o růst, je nutno dbát i na stálý růst ekonomického růstu. Takto vytížený euroobčan si musí vystačit s instantní euroidentitou, která má kořeny ne v antice, ale v měnové jednotce €uro. Proroky sjednocené evropské kultury se stávají sami komisaři Evropské komise se svým nekončícím seriálem korupčních skandálů a v jemnější podobě vysokou úrovní senzitivity k přáním podnikatelských kruhů.
Jestliže tedy před devíti lety po referendu o Maastrichtské smlouvě vyvolali v Kodani levicoví radikálové takové nepokoje, že k jejich uklidnění používala policie ostrou střelbu, lze to chápat jako výraz nejen existenčního, nýbrž přímo existenciálního ohrožení lidí, kterým berou jejich svět a jejich osudy.
Podívejme se, jak se k této problematice staví česká radikální levice roku 2003.
Nechci se zde zabývat stranami, které vstup do EU schvalují, ať už nepřímo jako KSČM svou zdrženlivostí trapně formulovanou jako "měkké ne", nebo přímo jako okrajová Strana demokratického socialismu, jejíž stanovisko je tak naivně nekritické, že by mohlo vyvolat potlesk stejně u soc.dem. jako mezi členy Unie svobody, pokud by ovšem názor této partičky zajímal ještě někoho jiného kromě aktivistů samotné SDS.
Nepoměrně zajímavější terén poskytuje radikálně levicová scéna. Tady mám na mysli sdružení anarchistické a trockistické orientace. To je prostředí ze kterého pocházeli účastníci Global Street Party a jejich postoje jsou pro potřeby mého článku nejzajímavější.
Od počátku integrování Česka do EU stojí tato scéna ve vyhraněné opozici vůči "integraci elit". Tento odpor je však doprovázen poměrně malým zájmem o celý problém. To souvisí se kampaňovitým charakterem činnosti našich radikálně levicových skupin. Náhle propuknuvší války, řídce pozorované stávky nebo náhlé akce neonacistů krátce a intenzivně strhávají jejich pozornost, takže na dlouhodobou a koncepční aktivitu na méně žhavých polích nezbývá sil ani zájmu.
Relativně velký zájem o otázku EU projevuje Československá anarchistická federace. Ostře protikapitalistickou kritiku Unie přinesla už před několika lety brožura Evropská unie byznysmenů a byrokratů, která byla do letošního vydání knihy Odvrácená tvář EU jediným materiálem, který mi byl znám jako levicově kritická publikace k EU. Rozpaky ve mně vyvolává cíl ke kterému má agitace ČSAF směřovat.
Zásadní materiál napsala na toto téma pro Britské listy Bohdana Rytířová:
"Naším informačním cílem není agitovat "za" nebo "proti" vstupu do EU, ale pouze demaskovat podstatu jedné z kapitalistických institucí."
Pozice faktické neutrality, která je sice zásadově negativistická, ale vlastně vede pocitu, že je nakonec všechno jedno vstup-nevstup. K čemu potom má sloužit ohlášené "demaskování"?
"Domníváme se, že je v současné době podružné, stane-li se ČR členskou zemí (i vzhledem k existenci Dohody o přidružení ČR k Evropským společenstvím, která již sama o sobě přináší většinu negativ spojených se členstvím). EU je pouze jedním z mnoha koleček, která umožňují fungování kapitalistického systému."
Jak věrohodně má znít kritika proti "pouzekolečku". Znamená to potom, že v postatě o nic nejde? Vždyť:
"Vstup či nevstup České republiky na tom nic nezmění."
To vypadá, jako že z hlediska záchrany světa už není důležité, co se přinese České republice, takže problém není dost na výši, aby bylo zapotřebí se jím nějak moc zabývat.
Navzdory tomu, co jsem označil za faktickou neutralitu ve vztahu ke vstupu do EU a který je podle mne způsoben přehnanou pravověrností k anarchokosmopolitní dogmatice, je nutné ocenit zájem, který aktivisté ČSAF problému dosud věnovali. Je vím, že mnozí z nich jsou odhodláni hlasovat NE, ač se k tomu ze zmíněných důvodů příliš nehlásí. Výmluvná je i anketa na jejich webu, kde 51% hlasující tvrdí, že budou hlasovat NE, oproti 31% bojkotujících.
Z dalších anarchistických skupin se nám dostane podkladů o jejich postojích ke vstupu do EU pouze od internetových novin Alarm, spojených s Organizací revolučních anarchistů - Solidarita (ORAS), za jejíhož sympatizanta se označuje autor článku Referendum o) EU? Nezájem!.
Ideová orientace je zde ještě razantněji než u "čafáků". Hleďme:
"Často je poukazováno na "nedemokratičnost" rozhodování v EU a na vliv nejrůznějších lobby na její chod. Z toho všeho vyplývá, že nevstoupením do EU zůstaneme ušetřeni zel z ní vycházejících, protože od nich zůstaneme jaksi separováni a chráněni právě tím, co je nazýváno státní suverenitou."
Jak je prosté ušetřit si při argamentaci námahu zavedením dichotomie "zůstaneme ušetřeni - nezůstaneme ušetřeni". Vývojové tendence, směrování tam či onam, míra či intenzita určitého jevu.
"Jediné, co je možné v případě otázky vstupu do EU učinit, je referenda se nezúčastnit, stejně jako neparticipovat na brojení, ať už příznivců, či odpůrců vstupu do unie. Pro nás, proletáře a proletářky, je to ostatně stejně jen jeden z dalších pseudoproblémů, kterými nás buržoazie krmí. I kdyby to bylo možné, jako že ve skutečnosti jen stěží, je vybírání si "menšího zla" v rámci kapitalismu, ať už jde o jakoukoliv otázku, motáním se v bludném kruhu. Problémem je kruh rozetnout, nikoliv reprodukovat a legitimizovat vlastní vězení."
Revoluční rozetínací rétorika bez konkrétního obsahu zde vede k jedinému - k pasivitě spojené s opojením vlastní "proletářskou zásadovostí". "Soudruzi" ze sebe jistě mají dobrý pocit.
U dalších anarchistických skupin není o čem psát. Dříve agilní Federace sociálních anarchistů na svých stránkách EU neřeší a Antifašistická akce pouze odkazuje na články z jiných anarchistických serverů.
Dalším politickým okruhem, kterým se tady musíme zabývat představují tři skupiny hlásící se k trockismu. Z hlediska mých osobních preferencí velmi lituji, že nemám, co psát o názoru Socialistické Solidarity. Tito neortodoxní trockisté sice pořádají diskusi "CO je Evropská unie a PROČ ji odmítáme?", z jejíhož názvu lze odhadnout jejich stanovisko, jak přistupují k referendu to však neprozrazuje.
Výboj bojovné energie vyšlehl z prohlášení rudé mládeže REVO, která naopak reprezentuje trockismus ortodoxní. Snaha o vstup je prohlášena za "Choleru Evropské unie" a odpor proti vstupu pak má být "Morem nacionalismu". Z toho vyplývá závěr stejně originální jako revoluční:
"Spalte oficiální hlasovací lístky! Hlasujte neoficiálními lístky 'Za Evropu pracujících a mládeže!'"
s poznámkou, že
"příznivci REVO ve volebních komisích sečtou odevzdané lístky 'Za Evropu pracujících a mládeže' a jejich počty oznámí v tiskovém prohlášení."
Čili jakási svéráznější varianta anarchistické optiky.
Protože se říká nejlepší na konec, přistupme k nejkonzistentnější názorové pozici, se kterou podle mne přichází levicová skupina (popišme ji jako tradiční trockisty) zvaná Socialistická alternativa Budoucnost. Ve své analýze EU - vstupujeme do "chaosu" celkem výstižně popisuje různé aspekty českého vstupování do EU. Mimo jiné trefně hodnotí výše nastíněné pohledy anarchistů či marxistů na vstup Česka do EU jako
"bezradnost nad tím, že ani členství v EU ani samostatnost nic pozitivního pracujícím a mladým lidem nepřinese."
samotný vstup hodnotí jako
"konečné stvrzení již probíhajícího procesu ekonomického podmaňování východní Evropy. Hrubě řečeno v referendu si máme schválit 'dovršení kolonizace'."
Při formulaci svého postupu v referendu sice zaznívá tón, jako by šlo o zástupný problém:
"Ať už část pracujících a mladých lidí bude volit EU z nedostatku jiné alternativy, nebude volit vůbec nebo najde dostatek odvahy hlasovat Ne! (aniž by se tím ztotožnila s Ne! nacionalistů), nejdůležitější je, aby našla rozhodnost a odvahu vystoupit proti vládní reformě, donutila odbory k rozhodnému odmítnutí této reformy a hledala cestu ke společnému boji v rámci celé Evropy."
Sebeorganizace dělnické třídy v boji proti omezování sociálních výdobytků je samozřejmě základem pro další boj za změnu celého společenského systému, ale nepřipadá mi, přinejmenším z historického pohledu, srovnatelné postavení jedné dílčí reformy s aktem fatálního pohlcení naší země bruselským eurootesánkem. Nakonec se přeci jen Budoucnost, byť jakoby stydlivě, propracovává k zřetelnému stanovisku:
"Hlasem Ne! v referendu chceme vyjádřit odpor proti vládní reformě, která je projevem neschopnosti a nespravedlnosti systému. Hned tím druhým krokem je organizování odporu na pracovištích, sebeorganizace a obnova tradic samostatného a nezávislého hnutí pracujících a mládeže."
Nemusím asi skrývat, že tuto práci považuji za nejlepší z hlediska vyznění směrem k politické volbě. Tím ale nechci nikterak popírat analytické kvality statí členů ČSAF. Nemohu vynechat ani jasně formulovaný apel Petra Kužvarta Odpůrci EU se musejí v ČR referenda účastnit .
Nemyslím si, že česká levice jako celek obstála ve střetu mezi konceptem globalizace a centralizace na straně jedné a soběstačnosti spolu se samosprávou. Jistě netvrdím, že naše mimounijní současnost se vyznačuje velkou mírou hospodářské a politické svrchovanosti, ale vstup do EU přinese výrazné urychlení tzv. modernizačních procesů, které budou ještě více směřovat k tomu, aby se staly nezvratnými. Skupinu radikální levice většinou dali přednost dogmatické pozici "všechno nebo nic" s tím, že když odmítnutí kapitalistické integrace nepřinese konec vlády kapitálu, tak vlastně o nic nejde. Příští roky ukáží, jakou politickou cenu za to bude muset zaplatit.
www.blisty.cz, 13. 6. 2003