K petici NIKOLI NAŠÍM JMÉNEM jsem se připojil hlavně proto, že odmítla válku a násilí coby permanentní stav a legitimní nástroj světové politiky. Absolutní pacifismus nepovažuji za oprávněný ani realistický postoj k dnešnímu světu, ale dívat se na moderní válčení jako na pokračování politiky jinými prostředky‚ jak se nedávno vyjádřil český premiér, sociální demokrat Vladimir Špidla, je naprosto nepřijatelné a nezodpovědné.
Držitelé moci na Západě a zejména ve Spojených státech mají dnes nebývalou možnost prosazovat své politické záměry hrubou silou - a tuto možnost stále otevřeněji využívají v zájmu svých sobeckých cílů. Od roku 1990 se opět vracejí ke strategii „vbombardování protivníka zpět do doby kamenné“, která byla použita ve vietnamské válce a pak odmítnuta světovým společenstvím. Útočníkům začíná tato strategie opět procházet: v Iráku v letech 1990-1991, v Jugoslávii roku 1999, v Afghánistánu v letech 2001-2002. Ted je na řadě znovu Irák, přičemž nové technologie válčení zřejmě povedou k dalšímu vystupňování ničivých účinků a zabíjení nevinných lidi, které daleko zastíní to, co se dělo ve Vietnamu let šedesátých a sedmdesátých. Toto zlo převyšuje zlo mezinárodního terorismu. Proto je třeba se postavit především proti němu.
K podpoře petice mě vedly také dvě obecnější úvahy. První se týká životních zájmů české společnosti a českého státu. Je v našem zájmu hájit dosavadní principy mezinárodního práva vycházející z myšlenky rovnosti a rovnoprávností, a nenechat se v tom zviklat různými demagogickými argumenty o nemožnosti realizace takového „naivního ideálu“. Jedinou alternativou k právu rovných je právo a svévole silnějších, které v dnešní situaci vyúsťuje ve stav, kdy se ten nejsilnější, totiž vojenský komplex USA, stává jak vyšetřovatelem, tak soudcem i vykonavatelem trestu v celosvětovém rozsahu. Nebude sám, kdo bude moci ze zavedení práva silnějšího těžit. V současných půtkách kolem „iráckého problému“, které probíhají uvnitř NATO a EU, můžeme sledovat, jak se utváří nová hierarchie „mocných druhého řádu“, kteří si také budou moci urvat svůj díl koláče a které Spojené státy postupně přibírají do hry. Držitelé moci v zemích jako je Česko, Slovensko a celý „východ Evropy“, si však přes všechnu svoji křečovitou snahu v NATO a EU musejí uvědomit, že pro „svůj“ lid nezískají nic dobrého - a i ty kousky, kterých se jim dostane ze stolu mocnějších, budou otrávené. Potvrdí jim to ostatně i naši vojenští chemikové, kteří byli v letech 1990 a 1991 v Zálivu - pokud dostanou možnost svobodně promluvit.
Petice právem konstatuje, že současná situace hrozí přerůst ve skutečný konflikt kultur. To je po mém soudu velmi vážný moment, který si zaslouží pečlivé domýšlení. Jaké je postavení Západu a české společnosti, která se do něj snaží včlenit, ve vztahu k jiným civilizacím, mocenským, ekonomickým a kulturním strukturám? Vakuum vzniklé rozpadem sovětského bloku se vyplňuje, výrazně se posílilo postavení Spojených států a celého Západu, což vyvolává sílící odpor zejména v islámském světě. Současná situace zřejmě není stabilní. Jakými směry se ale může dál vyvíjet?
Politika současné vlády USA, jejích anglosaských a dalších spojenců je ve znamení přímočaré, otevřené realizace konfliktního scénáře. Západ musí podle něj využít svoji ekonomickou, technickou a vojenskou převahu k tomu, aby co nejvíce vnutil svou vůli zbytku světa všemi dostupnými prostředky. Ideologické zdůvodnění tohoto tažení mají poskytnout prohlášení o civilizačním poslání Západu, boji proti terorismu, za demokracii a svobodu. Pokud se na tomto praporu objeví příliš veliké díry, zašijí se záplatami ze slov „Bůh tomu chce“ (což už Bush junior učinil). Ve skutečnosti ale hlavní úlohu sehrávají mnohem materiálnější zájmy. V obecnější rovině je to vědomí, že současný ekonomický a politický systém Západu funguje pouze za předpokladu nadvlády nad ostatními, která dává možnost vnucovat zbytku světa nerovnoprávné podmínky vzájemného styku v hospodářství a jiných oblastech. Bezprostředním podnětem k válce je pak chronická hospodářská krize vyplývající z omezených možností akumulace kapitálu a zpomaleného růstu v současné situaci, kdy se už vyčerpaly možnosti vnitřního zadlužování, „praskly“ různé investiční bubliny a globální finanční systém začal projevovat vážnou nestabilitu. Válka a násilné „přebourání světa“ je ozdravná kůra, kterou už kapitalismus několikrát v podobných situacích vyzkoušel. Připravuje se další repríza.
Stavět se důsledně proti válce v Iráku nutně znamená prosazovat proti tomuto válečnému scénáři globální mírovou alternativu. Milióny lidí, které demonstrovaly v půli února na celém světě proti připravenému útoku na Irák, jsou pro práci na takové alternativě silnou inspirací. Nelze si ale zastírat, že jde o nadlidský úkol, což vyplývá jak z obrovské ekonomické, vojenské, mediální a jiné převahy těch, kdo uskutečňuji válečný scénář, tak ze slabin protivníků války. Při prvním zběžném pohledu jsou tyto slabiny dány např. politickou nezralostí protiválečných hnutí, vzájemnými rozpory mezi různými současnými a potenciálními odpůrci války, nedostatečným teoretickým pochopením situace. Zdá se, že následující týdny a měsíce, kdy blok vedený současnou vládou USA patrně zahájí válku proti Iráku, budou zkouškou, která naznačí skutečný poměr sil a poněkud vyjasní situaci. Ani případný neúspěch mírových snah však nesmí být důvodem k rezignaci - naopak se musí stát podnětem k další práci, vycházející z lepšího poznání.
Domnívám se, že v procesu zrání mírového hnutí bude vhodné objasňovat mimo jiné dvě otázky. První se bezprostředně týká Západu. Jak bylo naznačeno výše, válka je zřejmě nutným průvodním jevem současného ekonomického světového systému, v němž si Západ musí silou vynucovat nerovné, pro sebe výhodnější podmínky přístupu k surovinám, podmínky globální směny apod. Má-li být odstraněn nebo aspoň podstatně omezen hlavní zdroj válečného nebezpečí, je třeba prosazovat spravedlivější světový ekonomický řád. Bude mírové hnutí na Západe ochotno a schopno rozpracovávat myšlenku „jiné“ vlastní ekonomiky a také spravedlivějšího světového ekonomického řádu, a to v situaci, kdy je dost pravděpodobné, že zavedení takového řádu by na Západě znamenalo snížení materiální úrovně a omezení konzumu, jehož plody do určité míry užívají i „ti dole“? A bude schopno získávat pro takovéto myšlenky širší veřejnost, když ve prospěch válečnického postoje působí média a ideologické tlaky? Tato otázka se dotýká specifickým způsobem veřejnosti některých „nových“ evropských zemí jako je např. Česko nebo Maďarsko, kde se celkově kritický spontánní postoj obyvatelstva k válce dostává do rozporu s jeho očekáváním, co mu přinese příslušnost k Západu, čímž se otvírá prostor pro politické manipulace.
Druhou otázkou, v níž vystupuje ještě více neznámých, je postoj ostatních „partnerů“, např. z islámského světa. Musí se měnit i ostatní svět, aby bylo možné mírové a pokud možno harmonické soužití, a pokud ano, tak jakým směrem? Kdo ale bude schopen takové změny prosadit? Uspokojivých obecnějších odpovědí se nám zatím dostane zřejmě velice málo, místo celkového obrazu vidíme spíše mozaiku nebo dokonce změť místních situací. Aby mírové úsilí na Západě pokročilo dál, potřebuje především najít partnery na druhé straně. Relativně snazší se tento úkol jeví ve vztahu s Latinskou Amerikou, kde situaci neztěžují velké kulturní rozdíly. Značnou úlohu v tomto „kladení mostů“ mohou sehrát náboženství, která ale jindy jsou jednou z hlavních překážek (není to jen neustále zdůrazňovaný islámský fundamentalismus, ale například i fundamentalistický evangelikalismus šířící se v USA, který je jedním z vlivů v pozadí současné vládní politiky Spojených států). Klíčovým problémem ve vztahu k „těm ostatním“ mimo Západ je zřejmě hledání společného jazyka a zjišťování, kdo je kdo a co chce.
Je-li jednou z účinných triků válečníků u nás na Západě nekontrolovatelné manipulování s „hrozbou terorismu“ a strašení obyvatelstva touto hrozbou, pak by se protizbraní mírového hnutí mělo stát realistické vyhodnocení uvedeného rizika ve spolupráci s kompetentními a míru oddanými představiteli veřejnosti v jiných částech světa, zejména v arabských zemích. Jestliže budeme vystupovat proti nespravedlivé hospodářské praxi Západu, pak bude třeba ve spolupráci s mírovými hnutími v ostatních částech světa lépe analyzovat, jaké mocenské skupiny pomáhají tuto politiku uskutečňovat právě u nich doma. Postupně budeme asi docházet k poznání, jaký velký význam mají jevy, které zatím vnímáme spíše jako zajímavé paradoxy, že např. vládnoucí hierarchie Saúdské Arábie vyznávající nejkonzervativnější variantu islámu je na jedné straně hlavním spojencem USA na Blízkém a Středním východě a současně významným podporovatelem tzv. islámského terorismu. Po celém světě tak objevíme rozeseté sklady nestabilní politické výbušniny, velmi často tam, kde poměry v zemi utvářela mocenská politika velmocí - od Saúdské Arábie po Filipíny, od Koreje po Kolumbii.
Petice „Nikoliv naším jménem“ je určena ústavním činitelům a politickým reprezentantům České republiky. Otázka, kterou se zabývá, má však nepochybně globální, celosvětový rozměr. To neznamená, že přestává mít smysl hovořit o českých národních zájmech a obracet se k české politické reprezentaci. Odpovědi však už nemohou být pouze české a ani pouze evropské. Bez respektování globálních souvislostí by to bylo jen strkání hlavy do písku.
úvaha z mimořádného 70. čísla Bulletinu EIT/AET květen 2003