7. 4. 2003
Je to dlouhé, ale přesto příliš krátké na to, aby bylo řečeno vše podstatné a vysvětleno to, co je jen naznačeno. Je to těžko srozumitelné, ale přesto příliš zjednodušené, než aby bylo ukázáno, proč platí základní tvrzení. Je to psáno narychlo, ale přesto možná pozdě. Je to příliš osobní, ale možná až moc obecné. Je to o příliš úzké oblasti z hlediska celého spektra současných problémů, ale přesto to mohlo být ještě užší. Je to pro ty, co chtějí porozumět, ale přesto je to adresováno všem. Zkrátka je to takové, jaké jsem to dokázal napsat, ale rozhodně to není aprílový žert, i když je to psáno 1. dubna.
Pakliže nic z níže uvedeného nenastane, stane se stranickým pozdravem „Dobrý každý den“. Pak už každý pokus o řešení bude přicházet pozdě, protože nemilosrdná realita bude v pohybu. Pak už nebude vítězů a poražených, budou jen poražení a přeběhlíci. Už jednou jsem to zažil. Asi tak před 15 léty jsem také tváří v tvář realitě ztratil zábrany a napsal, co si myslím o tom, co nás čeká.
Přiznám se, že mě nijak zvlášť netěšilo, že mně dal další vývoj za pravdu. Netoužím po tom ani nyní.
Výsledek sjezdu vystavil ČSSD značnému riziku. Na jedné straně hrozí, že v levé části politického spektra vyvolá KSČM „gravitační efekt“ (pokud v minulých volbách platilo „volil jsem ČSSD, abych nemusel volit KSČM“, mohlo by to být nyní naopak), na druhé straně může začít působit „efekt střečkování“ související s očekáváním redukce míst, které bude ČSSD schopna po příštích volbách zajistit pro „své věrné“.
„Zakonzervování“ stavu sjezdem ČSSD riziko jednoho i druhého neúměrně zvýšilo.
Prvotní příčina vzniku této situace není ani tak v rozložení pozic uvnitř ČSSD, jako ve specifické historické situaci, v níž se ocitla celá naše společnost. Tato situace si vyžaduje změnu nosných idejí.
Tomu se však z řady důvodů, o kterých se zmíním dále, organismus strany vzpírá. Teprve následně pak vzniklo takové rozložení pozic uvnitř ČSSD, které hledání východisek z krizové situace v oblasti ideového zázemí zablokovalo.
U kořene všech současných problémů stojí pozitivní skutečnost - roste význam těch odvětví, které umožňují využít potenciál schopností člověka, které slouží k rozvoji schopností člověka, především pak vzdělání. Roste produktivní role těchto odvětví. A to historicky významným způsobem. Společnost ovšem může na tyto objektivní výzvy reagovat pouze tehdy, pokud zajistí to, co ekonomové nazývají „alokační efektivnost“ v oblasti daných odvětví.
Přitom alokační efektivnost v oblasti odvětví umožňujících rozvoj schopností člověka nelze zabezpečit bez využití tržního mechanismu.
Problém je v tom, že využití tržního mechanismu v dané oblasti je podmíněno jeho vývojem. Kritika tzv. „neoliberálních koncepcí“ je oprávněná jen v tom smyslu, že prosté uvolnění trhu bez kultivace tržních mechanismů v dané oblasti by skutečně „napáchalo víc škody než užitku“.
Úkol, jak podpořit vývoj tržního mechanismu tak, aby napomohl řešit problém alokační efektivnosti v odvětvích rozvoje člověka, ČSSD neřeší, ani si jej neklade a dokonce se mu vzpírá. Dokud se však „neprotrpí“ k pochopení toho, že právě zde je klíč řešení většiny problémů, na které v praktické politice naráží, bude v defenzívě, bude pokračovat její demoralizace a mohou s ní zacloumat s těžkými důsledky nejrůznější krize (včetně současné).
ČSSD není jediná, kdo se potýká s tímto problémem. Nemá jej ujasněna ani KSČM (ta má ovšem výhodu, že nenese vládní zodpovědnost). Nemají v něm jasno ani evropské sociálně demokratické strany (pro které je daný problém relevantní) a které se rovněž dostávají do značných obtíží.
Neodkladnost úkolu zaměřit se na podporu rozvoje tržního mechanismu ve směru zvýšení alokační efektivnosti v odvětvích rozvoje člověka (v oblasti vzdělávacích služeb apod.) je zejména v těch zemích, které se potýkají s napětím v oblasti veřejných rozpočtů.
Mezi takové země patří ČR v prvé řadě. Zde napětí v oblasti veřejných rozpočtů dramaticky roste (viz tendence vývoje veřejného dluhu a velmi vysoké meziroční primární deficity), na druhé straně má velmi vysoký kulturně historický potenciál, který ovšem zůstává nejen nevyužit, ale dochází i k jeho erozi.
ČR se rovněž stává nejrigidnější zemí ze srovnatelných transformujících se ekonomik a situace v odvětvích rozvoje člověka připomíná „kruhovou obranu“ přídělového reálně socialistického systému v době, kdy se již tento systém ukázal natolik nefunkční, že „příbuzné země“ nacházející se v obdobné situaci začaly s reformami.
Odvětví rozvoje člověk či sektor nabývání schopností má prakticky ve všech zemích EU i přidružených zemích obdobnou povahu jako reálně socialistická ekonomika. Mohl relativně úspěšně fungovat do doby, než začala prudce růst poptávka po lidských schopnostech zabezpečovaných vzdělávacími službami na profesních trzích. Tato doba je nenávratně pryč.
Reformě financování v oblasti odvětví rozvoje člověka brání:
Neschopnost představit si, jakým směrem se vyvíjí tržní mechanismu z hlediska alokační efektivnosti v dané oblasti.
Neschopnost představit si, že tento rozvoj tržního mechanismus může zajistit mnohem větší rovnost přístupu ke kvalitním službám vedoucím k nabývání lidských schopností (např. vzdělávacím službám).
S tím související názor, že by se jednalo o „vynucený krok zpět“.
Alokační neefektivnost je jen jednou stranou mince, druhou stranou této mince je nadvláda neschopnosti a možnost přiživovat se na přerozdělování, což ovšem leckomu vyhovuje.
Neudržitelnost stavu je nejzřetelněji vidět v tom, že prudce narůstá nezaměstnanost čerstvých absolventů koncových stupňů vzdělávacího systému. Tj. vzdělávací systém je odtržen od potřeb profesních trhů, produkuje nekvalitní výstupy, nedodělky, zkrátka produkci, která je obtížně uplatnitelná na profesních trzích. A rozestup mezi tím, co produkuje vzdělávací systém, a dynamicky se vyvíjejícími se potřebami profesních trhů se neustále zvyšuje.
K tomuto naprosto zásadnímu problému na sjezdu ČSSD nezaznělo ani slovo. Ve vystoupení V. Špidly (ani v tom, které bylo předloženo v písemné podobě přes sjezdem, ani v tom na sjezdu) nebylo problematice vzdělání věnováno ani slovo. V pasáži o nezaměstnanosti v ústním projevu nebyl kontext s rolí vzdělání ani naznačen. Přitom program ČSSD nese název „Společnost vzdělání, účasti a solidarity“.
Pokud by ČSSD měla alespoň v hrubých rysech správnou vizi, bylo by jen dobré, pokud by její předseda nebyl „bezobsažným pragmatikem“, ale „ideovým vůdcem“ (kterým se V. Špidla snaží být). Protože však tuto vizi nemá a za vizi se vydává konzervování neudržitelného stavu (udržování reálně socialistické povahy odvětví rozvoje člověka, což je vydáváno za „obranu sociálního státu“), vydala se celá strana na cestu do pekel.
Tzv. „neschopnost komunikovat“ je v případě předsedy ČSSD projevem potřeby situovat se do pozice statečného obránce správných zásad (mj. i z důvodu existenciálních motivací), přitom v situaci, kdy ony „zásady“ nejsou správné a jejich obhajoba zavádí celou společnost do slepé uličky.
Za této situace je ohrožena možnost předložit přijatelnou a perspektivní koncepci reformy veřejných rozpočtů. Je mj.příznačné, že ve verzi, kterou předložilo ministerstvo financí, není ani zmínka o reformě financování vzdělání s cílem zajistit větší uplatnitelnost absolventů na profesních trzích. Příznačné je i to, že do přípravy reformy veřejných rozpočtů se vůbec nezapojilo ministerstvo školství (o kvaziresortu „lidských zdrojů“ vedeného naším koaličním partnerem ani nemluvě).
ČSSD nejenže neví, jak dál, ale ani nechce vědět, jak dál, a dokonce si ani nechce připustit, jak retardační roli v současné době hraje a strhává do pasti narůstajících problémů celou společnost. Sjezd směřování do slepé uličky podpořil. Podpořil tak na jedné straně ty, kterým stačí „iluze vize“ (reprezentované V. Špidlou), na druhé straně pak ty, kteří pod vlajkou „iluze vize“ mají možnost uplatnit svoji osobní neschopnost ve veřejné sféře na takových místech, na která by se v prostředí vyžadujícím efektivnost a kompetentnost nikdy nedostali.
Pragmatické vedení ČSSD, které by nebránilo úsilí při hledání realistické a perspektivní vize, o kterou by se strana mohla opřít, by dávalo větší šanci na překonání krize. Vývoj si vynutí změnu v tomto směru (ať již jejím nositelem bude stávající předseda, který dokáže překročit svoji existenciální touhu být „ideovým vůdcem“, nebo některá z „kádrových rezerv“, která si uvědomí, že „brzy by mohlo být pozdě“).
První kroky nápravy budou muset být učiněny v následujících směrech:
ČSSD si musí dát odpověď na otázku, jak rozvíjet a využít tržní mechanismus při řešení problematiky alokační efektivnosti v odvětvích rozvoje člověka.
Reforma veřejných rozpočtů začne být připravována s důrazem na zvýšení efektivnosti odvětví rozvoje člověka, kdy prvním krokem je reforma financování vzdělávacího systému tak, aby byl rozhodujícím faktorem odstraňování nezaměstnanosti (a nikoli jejím producentem).
Ministerstvo školství i kvaziresot lidských zdrojů přestanou hrát roli „mrtvého brouka“.
Jaký může být další vývoj? V úvahu připadá několik variant, které přinesou změnu k lepšímu:
Vláďa Špidla se dokáže porvat sám se sebou, najde dost sil, aby překonal zastaralý ideový stereotyp, kterým sám sobě odůvodňuje správnost svého snažení.
Standa Gross pochopí, že jeho úspěšný poziční postup uvnitř ČSSD není dost rychlý, aby poté, co dobude výšin, mohl získanou kořist považovat za vítězství; současně s tím mu jeho pragmatický postoj umožní docenit význam perspektivní ideové koncepce strany.
Jirka Rusnok využije příležitost, která se mu nabídla tím, že se stal jediným, kdo reprezentuje vzdor založený na docenění ekonomického pohledu, i tím, že nemusí být zdaleka sám, kdo se ocitl ve výhodné pozici „jazýčku na vahách“, a vynutí si přijetí perspektivnější ideové vize, než je ta, která vede k propadu ČSSD a která ohrožuje úspěšný vývoj celé naší společnosti.
Petra Buzková si uvědomí, že sedí na sudu s prachem, protože je jen otázkou nepříliš vzdálené doby, kdy na adresu jejího resortu bude připsána hlavní zodpovědnost za nárůst nezaměstnanosti absolventů koncových stupňů vzdělávacího systému; pochopí význam svého resortu a s využitím svého instinktu začne prosazovat perspektivní vizi, kterou „zaboduje“ ve straně i v očích široké veřejnosti.
Možná se objeví ještě nějaký jiný dostatečně vlivný hrdina nebo dojde ke kombinaci výše naznačených množností.
Vyšlo v Britských listech, 7. 4. 2003