Investování do schopností a investování do pozice

(aneb, kde je zakopán pes)

Radim Valenčík

Levici chybí nosné levicové paradigma, které by stálo na solidním teoretickém fundamentu. To by ještě nebylo tak strašné. Hlavní problém spočívá v tom, že při jeho hledání dochází v celém levicovém spektru ke strategickým selháním:

• Levice se spokojila s tím, že při jeho hledání došlo k rozpojení principu racionality, principu pokroku a principu solidarity.
• U levice se projevuje příklon k ortodoxii - a to nejen v rázném (ideovém) „oživování starých dobrých časů“, ale i v jednostranné sázce na „přerozdělování zisků“ jako klíč řešení problémů.

1) Levici nelze vyčítat kritické vidění světa. Jednak proto, že to byla vždy její parketa, jednak proto, že současný svět je přesycen problémy. Lze ji však vyčítat nedostatek odvahy při realizaci snahy o vyjádření podstaty problémů současného světa. „Bohatí bohatnou, chudí chudnou“ - ano, to je jeden z velkých problémů současného světa. Ovšem proč k tomuto „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“ dochází? Na to má levice jednoduchou odpověď - protože nadále probíhá vykořisťování, protože existuje kapitál, protože zisky si přivlastňují jen ti, co vlastní kapitál. Odstraňme kapitál (alespoň „po kouscích“, přerozdělme zisky, potlačme trh, omezme informační roli ceny...) - a problémy se vyřeší. Opravdu? Nebo tímto jen předkládáme „šidítko“?

2) Jde nám o plnohodnotný, svobodný, všestranný rozvoj osobnosti člověka? Jde nám o to, aby se tento rozvoj stával rozhodujícím faktorem ekonomického vývoje i ekonomického růstu? Tak proč se místo otázky „jak přerozdělit zisky“ nezabýváme otázkou, jak dosáhnout toho, aby ne „do prázdna“, ale právě ve prospěch tohoto rozvoje potencí lidí směřovaly ekonomické zdroje? Položme otázku například takto: Co brání tomu, aby ti, co mají volné zdroje, investovali do rozvoje schopností těch, kteří je nemají, a to tak, aby na tom vydělaly obě strany? Pak by třeba nemuselo docházet k tomu, že „bohatí bohatnou a chudí chudnou

3) Výše naznačené řešení se zdá být iluzí. Ovšem jen potud, pokud si neuvědomíme, že majetek (resp. důchody pocházející z majetku) může být investován:

• bud' do rozvoje schopností,
• nebo do společenské pozice.

V jednom i druhém případě taková investice vynáší, ovšem původ výnosu je odlišný:

• V prvním případě člověk se svými schopnostmi něco vyprodukuje, výnos z investic do jeho schopností tak má reálnou protihodnotu.
• Ve druhém případě umožňuje společenská pozice dosáhnout přerozdělení zisků ve prospěch toho, kdo má tuto pozici výhodnější.

Ekonomická teorie je schopna poměrně přesné popsat, jak investice do společenské pozice ovlivňují transakční (směnné vztahy) a jak je výnos do společenské pozice dosahován (používá k tomu takové pojmy jako „dobývání renty“, „asymetrie informací“, „hry s nulovým součtem“, „bariéra rozpočtového omezení domácností“ a její využívání či spíše zneužívání při vytváření a prohlubování „ekonomické segregace“ atd.).

4) Investováním do společenské pozice jsou nejvíce ovlivnitelné transakční vztahy v oblasti finančních trhů, směnné vztahy založené na dělbě budoucích výnosů. Ty mají totiž velmi komplikovanou strukturu a jak ten, kdo poskytuje investiční prostředky (a poptává investiční příležitosti), tak ten, kdo poskytuje investiční příležitosti (a poptává investiční prostředky), trpí deficitem informací.

Zejména právě proto, že finanční trhy jsou „zamořeny“ investováním do společenské pozice, vyskytuje se v této oblasti (v lokálním i globálním měřítku) značné množství negativních jevů a k finančním trhům (jejich společenské funkci) panuje značná nedůvěra, ne-li averze.

5) Žádné „přerozdělování zisků“ problém neřeší. Již proto, že druhou oblastí, kde se nejvíce projevují důsledky investování do pozice, jsou transakční vztahy mezi soukromými a veřejnými subjekty.

6) Existuje jediná cesta, která umožňuje „vytlačit“ investování do společenské pozice a která umožňuje zlomit trend „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“, prohlubování ekonomické segregace společnosti apod. - a to je cesta vytvoření podmínek, za kterých bude možné a výhodné investovat soukromé prostředky do rozvoje schopností lidí.

K tomu několik poznámek:

• Toto je i cesta k „ozdravění“ finančních trhů, které jsou neprávem démonizovány, protože jejich selháváni je důsledkem již zmíněného investování do společenské pozice.
• Tomu, komu se zdá být toto řešení „málo revoluční“, je nutno připomenout, že skutečná revoluce spočívá ve vstupu nového výrobního faktoru do ekonomiky a trvá (několik) století - v daném případě jde o vstup akumulovaných lidských schopností (lidského kapitálu) jako rozhodujícího výrobního faktoru, o přeorientaci ekonomiky na nový typ růstu.
• Investování do společenské pozice je spontánní, nepředpokládá existenci finančních trhů (vždyť je založeno právě na tom, že ten, kdo má důchody plynoucí z majetku, může tímto investováním „odstavit“ toho, kdo tyto důchody nemá), následně však k deformacím finančních trhů vede, zatímco investování do rozvoje schopností existenci finančních trhů předpokládá, protože „dopravuje“ finanční prostředky těm, do je nemají, ale mohou využít. Zatímco investování do společenské pozice prohlubuje ekonomickou segregaci založenou na majetkových a důchodových nerovnostech, finančními trhy zprostředkované investování do rozvoje schopností vede k eliminování bariéry rozpočtového omezení domácností a likvidaci ekonomické segregace.
• Reálnou cestou přeorientace prostředků sloužících k investování do společenské pozice (těch, co jimi disponují) k jejich investování do rozvoje schopností (těch, co je mají schopnost je využít), je zabezpečení tržně zprostředkované efektivnosti a návratnosti sociálních investic, zejména pak investic do vysokoškolského vzdělání. (V naší zemi se vytvořily mimořádně příznivé podmínky pro uplatnění fondově-investičního přístupu v této oblasti, na příslušných návrzích pracuje několik velmi silných týmů.)

7) Česká levice (v důsledku toho, co bylo uvedeno v bodě 1/ a 2n se bohužel z hlediska prosazování výše naznačených objektivních tendencí chová spíše retardačně:

• V ČSSD se při dosud nezavršených pracích na dlouhodobém programu vyskytla řada pozitivních momentů, zatím však nebyly akceptovány do ucelené strategie a taktiky, v poslední době navíc dochází k negativním posunům, kdy je uplatnění investičního přístupu při financování vysokoškolského vzdělání označováno za „nepřítele č. 1“ a kdy se projevuje zjevná snaha potlačit odborné projednání této problematiky (shodou okolností se projevuje v této oblasti naprostá shoda v argumentaci a přístupu vedení ČSSD a KSM):
• Rovněž KSČM (soudě dle jejích programových dokumentů) je ve vleku řady zastaralých schémat, na druhé straně lze ocenit otevřenost k odbornému projednání tématu iniciovanou nesmírně podnětnou výměnou názorů (a konkrétně pak úvodním příspěvkem J. Dolejše) na webových stránkách KSČM.

K tomu několik (spíše osobních) poznámek:

• Uplatnění investičního přístupu v oblasti sociálních investic (v prvé řadě investic do vysokoškolského vzdělání) je primárně politicky indiferentní. Rozlišení na levici a pravici má své opodstatnění, nikoli však v rámci přežilých paradigmat. Proto dnes v tomto dělení podle zastaralých pohledů vzniká tolik paradoxů.
• Ta část levice, která (až s iracionální argumentací) odmítá zabývat se problematikou uplatnění investičního přístupu v oblasti financování vysokého školství si (zbytečně) „nabíhá na vidle“.
• Při hodnocení toho, zda blíže k prolomení překonaného paradigmatu má v ČR v současné době blíže ČSSD či KSČM, lze nezaujatě konstatovat, že spíše KSČM (osobně doufám, že se tato situace změní či alespoň dojde ke „srovnání kroku“). (ČSSD např. vyčítá KSČM, že prý ji jde o obnovu autoritativního režimu, od kterého se nedostatečně distancovala, ekonomickou základnou minulého autoritativního režimu však byly trhem nekontrolovatelné přerozdělovací procesy, na jejichž uplatnění ČSSD nekritiky sází - zkrátka zmatek nad zmatek.)
• Za časů K. Marxe byla klíčem k pochopení podstaty dění ve společnosti analýza ekonomické základny. Dnes - a zúčastňuji se levicových diskusí často a v různých prostředích - se projevuje zideologizované odmítání ekonomického pohledu, ekonomická nekvalifikovanost a nechuť ujasnit si podstatu problémů v ekonomické rovině. Kdo si myslí, že vystačí i intuitivně vnímanou představou „vykořisťování“, která je (v lepším případě) „posvěcena“ povrchní znalostí Marxova schématu teorie nadhodnoty (bez pochopení zásadních změn, k nimž v realitě rozdělovacích vztahů došlo, i bez pochopení problémů, ke kterým při interpretaci teorie nadhodnoty z hlediska současných podmínek dochází), „je vedle jak ta jedle“.

Příloha: Zkušenost z netržního experimentu

1. Zkušenost z vývoje v létech 1948-1990 v ČR (dokonce částečně před tímto období a po něm) ukazuje nejen na nezastupitelný význam trhu, ale i na nutnost utváření a rozvíjení vyváženého vztahu trhu a státu (jako reprezentanta veřejné volby), zejména pak na vývoje jak funkcí státu, tak i trhu (význam vývoje trhu je přitom nutné zvlášť' zdůraznit, protože na něj zapomínají jak některé socialistické koncepce, tak i liberální).
2. Zestátnění výrobních prostředků umožnilo koncentrovat zdroje a využívat výnosy z rozsahu, které po zvládnutí porodních bolestí organizace netržní (redistribuční) ekonomiky propůjčily systému poměrně rychlou dynamiku.
3. Brzy se však ukázalo, že netržní prostředí, potlačení informační funkce ceny, eliminování konkurenčního tlaku na efektivnost, ztráta informací o preferencích obyvatelstva vede k potlačení inovační aktivity. Systém zaostával v generování a šíření inovací a nedokázal ani imitovat inovační procesy světového tržního hospodářství. Postupně přecházel do stavu stagnace.
   (Ukázkovým příkladem netržního systému, kde cena neplní informační funkci a který se chová neinovačně a stagnačně, který lze bez větší nadsázky nazvat „reálně socialistickým“, je vzdělávací systém, a to nejen u nás, ale prakticky všude ve světě. „Reálně socialistická“ povaha vzdělávacích systémů ve světě je ovšem dána nevyvinutostí tržních vztahů, nikoli jejich potlačením.)
4. Nadvláda přerozdělovacích procesů v netržním systému poskytla reálnou základnu stabilizace nekontrolovatelné moci a jejího dalšího upevňování. Masivní přerozdělovací procesy na jedné straně otevřely cestu k řešení řady sociálních otázek (od zdravotnictví až po řešení regionálních aspektů zaměstnanosti), na druhé straně umožnily udržovat autoritativní moc založenou na preferování poslušnosti (vynucování poslušnosti a kupování poslušnosti „korumpováním shora“) před kompetentností a výkonností.
   (Zajímavě z tohoto hlediska zní na jedné straně zásadní distancování se od KSČM jako strany, jejíž předchůdkyně u nás reprezentovala systém autoritativní moci, na druhé straně programové nabízení rozšíření přerozdělovacích procesů, které byly nutnou a dostačující podmínkou vzniku a udržování tohoto autoritativního systému moci.)

5. Reflexe příčin problémů, s nimiž se systém potýkal, po celé období jeho existence a se stále větší zřejmostí poukazovala na nezbytnost využití tržních mechanismů. Ty byly aplikovány jen dílčím způsobem, spíše v podobě šidítek (typu „kontroly korunou“, „chozrasčotu“ apod.). Systém ovšem nedokázal překročit svá vlastní omezení, která vyvolal v život - totiž (nomenklaturní) moc založenou právě na ovládnutí přerozdělovacích procesů vytlačujících tržní mechanismy.
   (Mj. stojí za to porovnat argumentaci, se kterou se tehdy zdůrazňoval význam principu „kontroly korunou“, s argumentací, která je dnes v rámci některých socialistických koncepcí vedena proti zisku. Už tehdy bylo totiž jasné, že situace, kdy „koruna neplodí další koruny“ znamená, že v dané oblasti se bud' něco rozkrádá, nebo zde vládne nekompetentnost. Jak dojemné jsou z tohoto hlediska snahy nabízet „všelék“ na řešení současných problémů v podobě „přerozdělení zisků“ a vyvolávání averze vůči zisku jako kritériu efektivnosti.)