Zahraniční politika USA se začala proměňovat už brzy po vzniku samotných Spojených států. Začátek je v tzv. Monroově doktríně, kterou už v r. 1823 vyhlásil americký prezident Monroe. Na povrch šlo o sympatický krok. Podle ní »nesmí žádná evropská mocnost mít Ameriku za předmět budoucí kolonizace«. Monroova doktrína byla původně vyhlášena ze strachu před kolonizátory z Evropy. USA byly totiž ještě poměrně slabé. Ale už v tehdejší době si »troufnul« americký ministr zahraničí J. Quincy Adams naznačit budoucí vývoj slovy, že »Kuba a Portoriko jsou přirozeným přívěskem severoamerického kontinentu a ... připojení Kuby k americké federaci bude nepostradatelné« (přirozeně pro USA).
Zprvu řada jihoamerických států doktrínu uvítala. Dokonce mnoho z nich skutečně požádalo USA o pomoc. Jenže to vše bylo dočasné. Jakmile USA zesílily, ukázala se pravá tvář Monroovy doktríny. Jiná situace vytvořila novou epochu: USA se zmocňují v Latinské Americe jedné pozice za druhou, zprvu jen v ekonomické oblasti a pak, v r. 1889, vytvořily s většinou latinskoamerických vlád Panamerickou unii (se sídlem ve Washingtonu). Americký kapitalismus se proměňuje v imperialismus. A tak se pomalu ale jistě vytváří Spojenými státy vnucené spojenectví zemí celé Latinské Ameriky. A latinskoamerická oblast amerického kontinentu se stává pomalu ale jistě Zadním dvorkem USA. Že je toto spojenectví skutečně vnucené, ukazuje současný příklad izolace Kuby Spojenými státy, kdy řada států Střední a Jižní Ameriky udržuje styky s Kubou, ale ve svém celku jsou nuceny dodržovat vůči Kubě už 4 desítky let embargo podle diktátu severoamerické politiky. Je snad třeba dodat, že k tomu přispěly zejména ty státy, kde často vládly fašistické vojenské junty.
Už více než jedno století uplatňují USA tuto Monroovu doktrínu a co navíc, politiku Zadního dvorku. Vzpomenu alespoň jeden typický příklad. V r. 1895 ve sporu mezi Anglií, Německem a Venezuelou zabránily USA oběma evropským mocnostem, aby se zmocnily Venezuely. Příklad uvádím proto, že už tehdy americký ministr zahraničí Olney vyložil otevřeně podstatu americké politiky v Latinské Americe: »USA jsou dnes svrchovaným vládcem na tomto kontinentu a jejich nařízení je zákonem...« Metody byly různé. Nejdříve bylo vydáno vždy americké ultimátum, ale vítězem byly vždy USA. Někdy zaplatily »velkoryse« »bolestné«. Tyto historie jsou už dnes, zejména mladým lidem, jen málo známé.
Více toho ví náš čtenář o Panamě. To bylo naposled často frekventováno ve spojitosti s panamským prezidentem Noriegou. Generál Noriega byl oblíbencem Washingtonu. Když se však opojil svou mocí, začal vystupovat příliš nezávisle na USA. Hon, který na něj uspořádaly USA, patří k největším ostudám americké zahraniční politiky. Aby se světová veřejnost, která se nad celou událostí pozastavovala, příliš nepohoršovala, vymysleli si ve Washingtonu jednoduchý recept. Noriega prý pašoval drogy (kdy, když byl ještě přítelem USA anebo poté, co se postavil za skutečnou svobodu Panamy, není mi přirozeně jasné). Ale historie Panamy má starší kořeny. Desítky let se uvažovalo o spojení obou oceánů - Atlantického a Tichého - průplavem, po příkladu účelného a výnosného Suezského kanálu. V úvahu přicházela tzv. panamská šíje. Kolumbie, jíž tato část země patřila, nebyla spokojena s podmínkami prokopání průplavu, které jí navrhovaly USA. USA, věrny svým metodám, jednoduše zorganizovaly na území Panamské šíje povstání a část země, vyhovující pro stavbu kanálu, byla od Kolumbie odtržena. Jak jednoduché - byl vytvořen prostě nový stát - Panama. A byla sepsána nová smlouva, za asistence amerického válečného námořnictva, ještě výhodnější než nabízely dříve USA Kolumbii. Podle ní, místo šestimílového širokého pásma Kolumbie, dostaly USA nyní deset mil panamského území.
Slova tehdejšího prezidenta Theodora Roosevelta připomínají myšlenky současné ministryně zahraničí Madeleine Albrightové: »Kterákoli země, jejíž lid se dobře chová, může spoléhat na naše přátelství. Ukáže-li některý národ, že dovede jednat rozumně, účelně a slušně..., zachová-li pořádek a plní závazky, nepotřebuje se obávat žádného vměšování se strany USA. Soustavné nesprávnosti nebo neschopnost, které by vedly k všeobecnému uvolnění závazků civilizované společnosti (jaké civilizované společnosti? a kdo určí, jaké jsou tyto závazky? atd., pozn. S. D.), v Americe stejně jako kdekoli jinde (sic), ...mohou donutit USA, aby, ač nerady, v křiklavých případech nesprávnosti nebo neschopnosti vykonaly mezinárodní zásah.«
Přirozeně tato politická linie se netýká jen Madeleine Albrightové, ale, jak jsme dosvědčili v celých pasážích článku, je určující právě od vzniku amerického imperialismu, ba ještě v podstatě dříve, v době amerického prvotního kapitalismu. A právě proto nazvaly demokratické kruhy, celá civilizovaná společnost Spojené státy četníkem světa. A kdo by si dovolil v těchto zemích, zvaných od té doby banánovými republikami, vyvolat jakoukoli vzpouru proti sebehorší vládě takovéto republiky, když mají přece USA »právo«, podle americké doktríny nárok, aby zakročily se svou obrovskou a vždy dobře vyzbrojenou armádou. (Je přirozené, že se tato část netýká údobí, kdy USA bojovaly na straně spravedlnosti, zejména během 2. světové války).
Ovšem i po 2. světové válce se zahraniční politika USA nemění. Už v létech 1946-49 zasáhla americká armáda po boku fašistické kliky v boji proti řecké levici. V roce 1948 pomohla americká armáda ve prospěch paraguajského diktátora a hned další rok zasáhla v Kostarice proti lidu, utlačovanému a ponižovanému dalším diktátorem Ferrerou. Léta 1950-53 válčí Spojené státy v kruté válce, drtící vše živé na území Koreje, jejímuž lidu poskytla nemalou pomoc Čínská lidová republika. Sotvaže tato válka skončila, intervenuje armáda USA v roce 1953 v Nikaragui, svrhla vládu a okupuje ji, opět jako ji okupovala už jednou, celých 8 let.
Pak nastává výjimečně dlouhá pauza, 4 roky, a poté ozbrojené síly USA zasáhly - v zájmu »banánového monopolu« United Fruits - v Guatemale, kde svrhly pokrokovou vládu.
A tak bychom mohli pokračovat rok po roce. Opovrženíhodné je zejména obsazení malinkého ostrova Grenady v Karibském moři. Jak známo, měly tehdy USA kolem čtvrt miliardy obyvatel, Grenada pouhých 100 tisíc. Znamená to v přepočtu obyvatel, že na 1 obyvatele Grenady byla přesila 2500 Američanů.
Známou kapitolu tvoří kontrarevoluce v Chile. V roce 1973 americká CIA inspirovala pučisty za vedení generála Pinocheta převrat a jeho vláda zavraždila tisíce, ne-li desetitisíce Chilanů. A nebyli to jen socialisté (prezident Allende byl vedoucí činitel socialistické strany), komunisté, ale mnozí příslušníci dalších politických stran.
Ve dvou stoletích vyvolaly USA ve světě přes 70 válek, intervencí a agresí!
Existuje však válka, o níž se zmínit musím. Vietnam!
Celý svět proti ní vystupoval rok co rok, až se americký lid k němu připojil a dopomohl k jejímu ukončení. Zde se nejvýrazněji potvrzuje myšlenka, že proti násilí je vždycky třeba bojovat a že i proti velké přesile lze zvítězit. Tato válka ukázala přesvědčivě, že údobí, kdy »četník světa« byl skutečně všemocný, se pomalu chýlí ke konci, že kulminace moci USA zaznamenává první kroky směrem dolů. Nic na tom nemění ani současný pád »reálného socialismu« v evropských zemích, které pravice ve světě ráda - leč zcela nesprávně - nazývá »postkomunistické země!«.
Cíle americké války proti Vietnamu (koneckonců proti celé Indočíně) byly velmi četné. Za prvotní pokládám úsilí o proniknutí do jihovýchodní Asie. Ale byly i další, jednotlivé úkoly. Do oblasti taktiky a nové technologie spadá rozsáhlé nasazení »letecké kavalerie« (pěchoty na vrtulnících), užití herbicidů k ničení úrody a lesů, vytvoření tzv. pásma volné palby, kde se nečiní rozdíl mezi vojenskými a civilními cíli, užití nervových plynů, kolektivní vyvražďování obyvatel, kteří udržovali spojení s partyzány. Patří sem i první vyzkoušení raket země-vzduch v praxi, rozsáhlé použití zbraní zkonstruovaných výhradně pro ničení živé síly, jako jsou kontejnery se svazky bomb, explodujících ve vzduchu, šipkových, kuličkových a střepinových bomb, řízených laserovým paprskem nebo televizní kamerou atd.
Účinek těchto metod boje a nových zbraňových systémů po dobu tak dlouhé války byl ničivý. Uvádím pro srovnání: za 1. světové války bylo 5 % zabitých mezi civilisty, za 2. světové války už 48 %, v korejské válce 84 % a ve Vietnamu 90 %! Ve 2. světové válce svrhli Američané asi 2 milióny tun bomb, ve válce proti Vietnamu od roku 1965 do konce září 1972 to bylo 7 miliónů tun. Ve Vietnamu bylo nasazeno 2,3 miliónu Američanů. Podle stavu ke konci listopadu 1972 zde padlo 45 914 amerických vojáků, dalších 10 287 přišlo o život při střetnutích a nehodách mimo válčiště. A 303 522 Američanů bylo zraněno.
Po 2. světové válce si přisvojily USA, jak známo, organicky Havajské souostroví k mateřské zemi. Donutili zdejší občany (kde mimochodem se nyní vytváří hnutí za nezávislost), aby se staly 52. státem USA. Radou bezpečnosti byly bývalé japonské kolonie, řada souostroví v Tichém oceánu, prohlášeny jako svěřenecká území USA.
Nyní jsou už tyto »svobodné země« de facto koloniemi USA. To je jen stručný přehled imperialistické politiky USA. Ale vraťme se k úvodu: co se děje uvnitř USA? Zatímco - beze sporu - zaznamenávají USA neustálý vzestup v řadě oblastí, zejména v technice ap., současně roste i sociální nejistota, kriminalita, korupce atd. atd. Prostě Americe se nevyhnuly všechny průvodní jevy kapitalismu. Ale vojensko-průmyslový komplex - jediný vládce v USA - vydělávající obrovské sumy dolarů, umí využít své moci. Drtivá většina sdělovacích prostředků je mu silně nápomocná.
Není to nic podivného, když uvážíme, že 1 procento amerických kapitalistů umělo nahromadit plných 40 procent amerického majetku a bohatství ve svých rukou.
Americký průmysl a vláda vybudovaly v soustavně a pečlivě koordinované závislosti obrovské dominium, sahající do všech koutů zeměkoule. Pod praporem svobody. Skutečné svobody? Bývalý šéf CIA Colby v rozhovoru se slavnou italskou novinářkou Fallaciovou kdysi řekl: »Rozhodli jsme se, že budeme bojovat za svobodu ze všech sil...« A Fallaciová mu odvětila: »Od generalissima Franka k diktátorovi Caetanovi, od jednoho vietnamského diktátora Diema k Thieuvovi, od jednoho fašisty, řeckého Papadopulose až po chilského Pinocheta - a to nepočítám všechny ty fašistické diktátory v Latinské Americe, ani například mučení v Brazílii. A tak tedy ve jménu svobody se z vás stali pomahači všech lidí, kteří šli vraždit svobodu na druhé straně.« Koneckonců v samotných Spojených státech zavraždili předního amerického liberálního prezidenta J. F. Kennedyho i velmi umírněného černošského vůdce M. L. Kinga.
Nejznámější britský filozof světového významu, lord Bertrand Russel (vedl tzv. Tribunál proti válce ve Vietnamu), to řekl americké vládě otevřeně: »Jste největšími pokrytci, jaké svět kdy poznal. Dovoláváte se hodnot, jimiž pohrdáte a po nichž bezohledně a cynicky šlapete...«
Velký obhájce amerického způsobu života a americké politiky vůbec Zbigniew Brzezinski ve své proslulé publikaci Bez kontroly (Chaos v předvečer 21. století; vyd. v r. 1993) je - kupodivu - k této politice USA pesimistický. Na rozdíl od našich »politiků« neskrývá, že skončením socialistického experimentu ve východní Evropě neskončil boj o skutečnou svobodu. Vypočítává právě nedostatky americké současné politiky; vyjmenujme alespoň některé z nich: zadluženost, obchodní deficit, nízké úspory a investice, pomalý růst produktivity práce, zhoršování sociální infrastruktury a zvýšený úpadek měst (což se týká - tvrdí Z. B. - většiny amerických měst, v nichž jsou čtvrti, srovnatelné jen s nejchudšími zeměmi Třetího světa...), hrabivá bohatá vrstva, prohlubující se problém rasového soužití a bídy, zvýšená zločinnost a násilí, rozšíření hromadné narkomanské subkultury, přenášení sociální beznaděje z generace na generaci, masová propagace morální zkaženosti ve vizuálních médiích, úpadek občanského uvědomění, postupné zablokování politického systému - v důsledku toho mají voliči pocit, že se jim vláda odcizuje, rostoucí a vše prostupující pocit duchovní prázdnoty... Uvedl jsem ne všechny položky amerických negativ, která navíc podle Brzezinského prý »pravděpodobně připraví alespoň částečně účinnou odpověď«. Současně připouští, že pravděpodobně americká společnost nevyvine nějaké koordinované úsilí k odstranění výše uvedených nedostatků a že podle amerických studií není situace jednostranně negativní... A tak bývalý poradce amerického prezidenta Cartera pro národní bezpečnost Brzezinski se zastavil přesně na hraně amerického poklesu, který v budoucnosti povede k americkému sestupu. Už dneska, když srovnává Evropu s USA, musí konstatovat (například), že v Evropě nedochází k chátrání měst, že v Evropě neexistují čtvrti městských brlohů. »V Německu žije například v bídě jen 5 % dětí, kdežto v USA 22 %!«
Stejné obavy o osud USA sdílí Brzezinski, pokud jde o světovou problematiku, o politiku USA v soutěži s ostatním světem. Sama tato kapitola by si zasloužila mnoho stránek a pro dnešek jsme hovořili spíše k výbojům americké zahraniční politiky v minulosti.
SPOLEČNOST, EKONOMIKA, POLITIKA - 1997