S příchodem letošního jara na severní polokouli, kde žije většina lidstva, bude do historie zapsáno neslavné výročí vojenské agrese proti Iráku. Ještě dlouho bude jistě diskutována otázka, zda vojenskému tažení proti suverénnímu státu bylo možné zabránit a problémy řešit mírovou cestou, jak ukládá Charta OSN.
Těžko si mohu podobnou situaci představit v podmínkách existence bývalého dostatečně silného tábora socialistických zemí na světové scéně: ten se však zhroutil především díky dlouhodobému stupňování chyb vlastního vedení. Dnes tak může být jediná supervelmoc zároveň žalobcem, soudcem i vykonavatelem rozsudku při řešení důležitých mezinárodních problémů ovlivňujících celý svět. Nikdo dnes ještě nemůže spolehlivě předpovědět následky začínajícího konfliktu v blízké i vzdálenější budoucnosti, nepochybně nás ale čeká jako produkt jednoho násilí další nárůst terorismu v mezinárodním měřítku, kterému by jakoby měla tato válka čelit. Tomu ostatně nasvědčují i preventivní opatření přijímaná u nás i v jiných zemích.
Ať již tato válka skončí jakkoli, nelze při současném rozdělení světa vyloučit ani jiné podobné konflikty v budoucnu, zejména v případě rychlého úspěchu agresorů. Dokud zde budou státy více nebo méně suverénní, jiné opak závislé, některé bohaté a další chudé, ve všech pak rozpory mezi majetnými a nemajetnými, musíme s řešením rozporů násilnou cestou počítat. Někdy v budoucnosti – asi ještě dosti vzdálené – musí v zájmu zachování lidstva i jako živočišného druhu dnešní rozvoj výroby, vědy a techniky, globalizace, ale i omezené zdroje, znečišťování životního prostředí, rostoucí nerovnováha v hustotě osídlení a životní úrovni vyústit v celkovou světovou integraci. Ta pak musí být jak hospodářskou, tak i politickou, rovněž pak postupně a pomaleji řešit problematiku kulturního a jazykového sjednocování.
V současné době považuji za reálné zabránit válkám především posilováním a integrací mezinárodního mírového hnutí, které se už ukazuje jako významný faktor, je však rozdrobené a nerovnoměrně silné v různých částech světa. I když nyní ještě nezabránilo válečnému konfliktu, určitě ho oddálilo svým vlivem na vlády a spolu s veřejným míněním zejména v přímo zúčastněných zemích může ovlivnit i jeho průběh. Proto je úkolem současnosti všech politických i občanských subjektů, všech kdo chtějí žít a pracovat v míru a pokoji, koordinovat svá úsilí a zasadit se o podřízení států i jednotlivců elementárním normám lidského soužití, mezinárodnímu právu ve vztazích mezi státy a zachování toho, co se asi nadneseně a ne zcela oprávněně nazývá lidskou civilizací.
Jistou pozitivní roli – alespoň v oddálení války a odmítnutí její legalizace – sehrála OSN. Doufejme, že bude účinná i v omezení jejího trvání a celosvětových důsledků. To umožnila především samostatná politika některých zemí EU, patřících mezi nejvlivnější, stejně jako zásadová stanoviska dalších mocností – Ruska a Číny, které ovšem též mají v dané oblasti své vlastní zájmy nebo jsou přímo ohroženy možným rozšířením bojů. Významným činitelem se může podobně stát i budoucí rozšířená Evropská unie s koordinovanou zahraniční politikou jako protiváhou USA a snížením role vojenských paktů jako NATO. Probíhající integrace Evropy se nemůže trvale zastavit přijetím současných kandidátských zemí, ale musí po splnění potřebných předpokladů pokračovat a mít kontinentální charakter, tj. zahrnout i Rusko a Ukrajinu, což je nyní pochopitelně nereálné. Je i v našem zájmu podpořit tento postupný proces.
EU je samozřejmě svou podstatou kapitalistické integrace, avšak jiná zde není a v dohlednu nebude. Nemáme proto při zvažování našeho přístupu k ní valný výběr: odmítnutí integrace, kterou i odpůrci EU považují za objektivní a nevyhnutelný vývojový proces, by nutně znamenalo stagnaci a rostoucí zaostávání za členskými zeměmi ve všech oblastech. Stačí porovnat vývoj u nás a v průměru EU: v negativních faktorech jako je nezaměstnanost rozhodně nezaostáváme, ale pozitiv je málo – nůžky mezi naší úrovní hospodářství a života v poměru k EU se dále rozevírají a rozdíly se nezmenšují. Stát se ostrovem obklíčeným zeměmi EU neznamená ani jistotu zachování statutu quo a nezaručí lepší politiku lepší vlády v zájmu pracujících, ba spíše naopak. V době, kdy jsou u nás všechny komerční banky zprivatizovány do rukou zahraničního kapitálu, který též ovládá většinu z toho, co se ještě zachovalo z nejvýznamnějších průmyslových podniků, se vláda ve skutečnosti stává zajatcem nadnárodních společností /viz současná aféra s televizí NOVA/ a má jen omezené manévrovací možnosti. Separovat se znamená nové celní bariéry na hranicích a ztížení našeho vývozu, životně pro nás důležitého, následně pak možný přesun výrobních kapacit do výhodnějších zemí a růst nezaměstnanosti. Naopak po vstupu do EU bude možné čerpat ze společné pokladny více finančních prostředků než bude činit náš členský příspěvek. I když bude možné diskutovat o tom, jak významný tento přínos bude ve srovnání s celkovým státním rozpočtem, zanedbatelný není a nebude, dokud nedosáhneme úrovně blížící se průměru členských zemí. Důležité je i samo vzájemné ovlivňování v sociální oblasti, pracovní prostředí, hospodářská soutěž /v níž se i dříve za jinak obtížných podmínek dokázala naše země dobře uplatnit/. To vše by mělo také příznivě ovlivnit naše pokračující zaostávání za EU ve výdajích na vzdělání, vědu a vývoj a technické inovace, což je nutným základem pro zajištění budoucí prosperity.
Argumentem proti vstupu do EU je často očekávané zdražování základních potřeb lidí a služeb. Nikdo ovšem nemůže zaručit, že nestaneme-li se členy EU, zdražování nenastane nebo bude menší než dosud. Stačí se podívat, co se u nás stalo za uplynulých 13 let a děje se i nyní, když v EU nejsme. Otázkou spíše je, jak se v obou možných případech zdražovat bude, protože je to vlastní existujícímu společenskému systému – kdy k tomu dojde, co a o kolik podraží. V tomto směru věrohodně kvantitativně ocenit budoucí vývoj je velice obtížné vzhledem ke složitosti problému, množství vazeb i vlivů jak domácích, tak mezinárodních. Brzo například pocítíme vlivy války v Iráku a nikdo teď neřekne, kolik nás bude stát. Každopádně se budeme muset postupně, nikoli naráz /to ani nelze/ vyrovnávat s hladinou příjmů /platy, důchody, sociální dávky apod./ i výdajů se sousedy v EU, nechceme-li se stát trvale vysávaným zdrojem levné pracovní síly i základních životních potřeb pro zámožnější okolí. K dosažení toho všeho ovšem tendence k izolaci sotva nějak přispějí.
Často se mluví o ztrátě suverenity a odnárodnění v EU. Pokud se týče jazyka a kultury, bude záležet především na nás samých. Stačí též porovnat vývoj zejména v malých zemích, jako jsou státy Beneluxu, které se integrují už od počátku půl století, v péči o čistotu jazyka nám poslouží příkladem třeba Francie. U nás ale zákon na podporu českého jazyka opakovaně neprošel Parlamentem ČR, nakonec ani v okleštěné verzi spočívající v jedné větě: „Úředním jazykem ČR je čeština“ a jeho přijetí v průběhu jednání nepodpořil ani Ústav českého jazyka Akademie věd ČR, prý pro jeho zbytečnost. Naopak v EU přijímají jednotlivé státy zaměřené na omezení amerikanizace, např. zajištění minimálního podílu programů domácího a evropského původu v televizních pořadech.
Suverenita státu by si vyžádala obsáhlejší rozbor, na který zde není místo. V dnešní době charakteristické pojmem globalizace již není žádný stát, ani USA, absolutně suverénní, v různých případech a různou měrou musí každý přihlížet i k zájmům a potřebám ostatních států i celého lidského společenství /třebaže stupeň samostatnosti v rozhodování dnes převážně určuje hospodářská a vojenská síla/. Přirozeně v oblasti globálních problémů a vztahů mezi státy bude suverenita dílčích složek stále více omezována a regulována /k tomu slouží i špatně dodržované zásady mezinárodního práva/ a to v celosvětovém zájmu, zato v ryze domácích záležitostech zůstane ve značné míře či úplně zachována. To platí analogicky i pro naše případné členství v EU. Jak je tomu u nás dnes uvedu pro příklad, že nemůžeme ztratit to co nemáme, jenomže v minulosti jsme byli a v současnosti jsme odkázáni podčiňovat se rozhodnutím velkých spojenců, suverenity nám nepřipadalo členství v NATO, a i když v Evropské unii rozhodně nebudeme hrát první housle, naše možnost podílet se na společných rozhodnutích a ovlivňovat je bude dle mého názoru pro nás znamenat více než dnešní stav, který bych někdy spíše nazval bezprávím.
Ve všech pádech se v diskusi o rozšíření EU skloňují národní zájmy. Zde není místo pro rozbor obsahu tohoto pojmu, zájemcům ale doporučuji knihu Oskara Krejčího Mezinárodní politika, kde je mu věnována celá kapitola. Nepodporuji kritiku našich vyjednávačů v Bruselu, že našich národních zájmů dostatečně nedbali a vyjednali špatné podmínky. Jako člen výboru pro evropskou integraci v posledních dvou letech funkčního období předchozí Poslanecké sněmovna jsem si takový obraz neudělal. Domnívám se, že ani v budoucnu – při pozdějším vstupu do Unie zřejmě za větších vzájemných rozdílů – se nepodaří vyjednat nic lepšího. Je třeba vidět to, že své národní zájmy hájí jako každá kandidátská, tak i členská země, a mezi nimi se jednotlivé zájmy nezřídka dostávají následkem rozdílných podmínek do rozporů. Zájmy přímých plátců, tj. rozvinutějších zemí, které do společného rozpočtu přispívají více než z něho čerpají, jsou i při zájmech o celkové vyrovnání rozdílů v EU jistě poněkud jiné než těch méně rozvinutých, které chtějí co nejvíce získat na příspěvcích z různých fondů a dotací. Harmonizovat rozpory a dosáhnout dohody vždy znamená přijmout kompromisní řešení, v našem případě je řádový rozdíl mezi počtem přechodných období vyžádaných českou stranou a potvrzených EU a počtem přechodných období, na nichž trvaly některé členské státy Unie. Nikdy se nesmíme podceňovat a zbytečně ustupovat /jak nám předvádí nezřídka naše vláda/, ale nemůžeme také počítat s tím, že vždy prosadíme svou.
Rozhodnutí o vstupu do EU je skutečně strategické. Jak bylo již vícekrát uváděno, při splnění požadovaných podmínek lze do EU vstoupit, ale žádný mechanismus vystoupení nebyl přijat a to se ani nepředpokládá. Na druhé straně je pravda, že dosud žádná, ani velká, ani malá země za celou dobu existence integračního spojení se o něco takového ani nepokusila. Nemyslím, že by člen Unie mohl být držen uvnitř společenství násilím – spíše každý chápe, že by si vystoupením nepolepšil. Náš vstup do EU by měl být posuzován především s ohledem na strategické cíle naší strany, kterými je perspektivě vybudování socialistické společnosti zbavené nedostatků minulého období, nikoli na základě dílčích potíží, které dočasně nutně při takovém kroku rovněž nastanou. Přes všechny zvraty a změny, kterých jsme byli a jsme svědky, věřím v nezvratitelný postupný vývoj ke spravedlivějšímu společenskému řádu. Jsem též přesvědčen, že přispět k němu můžeme lépe a více v EU než mimo ni. Stačí porovnat naše nynější, byť zlepšující se podmínky politické práce s průměrem EU /např. s takovou legislativou jako je náš zákon o protiprávnosti komunistického režimu a jemu podobné/, odolnost diskriminačních mechanizmů vůči našim členům, ale i zastupitelům na různých úrovních, strach projevit sympatie levicovým hnutím i někdy odborům pro možnou ztrátu zaměstnání .- byť všude v EU též nejsou podmínky ideální, přece jen si přizpůsobením, které též nebude okamžité, polepšíme. Pochopíme i zdánlivý paradox – rozdělení jak pravice, tak i levice na příznivce i odpůrce rozšíření Unie a našeho vstupu. Pro někoho je současná Evropská unie prostě příliš socialistická, pro jiného to může být patnáctihlavá kapitalistická saň chystající se nás pohltit. Vývoj společnosti však neurčují přání, ať jsou jakákoli, ale rozvoj výrobních sil a vztahů, je možné ho urychlit nebo zpomalit /zpravidla na úkor stability/, ale ne zastavit. Proto mi občasné bouřlivé projevy proti EU na levici někdy připomínají dělnické bouře proti zavádění strojů odnímajících práci na úsvitu průmyslové revoluce. Nemohu se zbavit dojmu, že některé přístupy kritiků se podstatou podobají těm historickým, které odmítaly přijmout Brest-Litevský mír, a za aktuální považuji myšlenky Leninova díla Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu.
Ze všeho, co jsem zde načrtl lze usoudit, že vstup do Evropské unie v referendu podpořím. Věřím, že její rozšíření a posílení nakonec pomůže i snahám o světový mír a omezení i těch možných válek, které jsou zatím na vzdáleném horizontě /Korea apod./. Všechny průzkumy veřejného mínění svědčí o tom, že kladné hlasy v referendu převáží, a i když by náš vstup mohlo ještě teoreticky zamezit veto některého ze současných členů Unie, tato situace zřejmě nenastane. Měli bychom se tedy ve zbývajícím čase do referenda i po něm zaměřit na to, jak se na vstup co nejlépe připravit, co třeba rychle udělat a co dělat, až se členy staneme.