Evropská levice, část druhá

Stanislav Holubec

Po volbách 2004

Evropské volby 2004 přinesly levicovým stranám v podstatě udržení stávajícího stavu hlasů i mandátů ve zemích staré Evropy. Dnes má frakce Spojené evropské levice - zelené severské levice 39 poslanců, ačkoli je možné, že dojde k jejímu rozšíření. Z celkového počtu 732 to znamená 5,3% a pravděpodobně opět páté místo mezi ostatními poslaneckými kluby. Mezi pozitiva voleb patří nepochybně v první řadě volební výsledek odepisované německé Strany demokratického socializmu Tato strana přišla v roce 2002 o své parlamentní zastoupení a v následujícím období se vyrovnávala s těžkou krizí, která začala být překonávána až zvolením Lothara Biskiho předsedou PDS na berlínském sjezdu strany v červnu 2003. PDS nejenže svůj post obhájila, ale dokonce se jí podařilo své postavení mírně posílit - oproti minulým 5,8% získala 6,1% (absolutní nárůst ale jen o 12 tisíc hlasů), což znamenalo zlepšení ze 6ti mandátů na sedm. PDS je dnes nejsilnější Evropskou levicovou stranu jak z hlediska počtu poslanců, tak z hlediska odevzdaných hlasů (1 579 693). PDS se podařilo v jedné spolkové zemi - Braniborsku poprvé v její historii zvítězit s 30,8%. V ostatních zemích bývalé NDR získala druhé místo za CDU. Její ztráty v zemích, kde se podílí na vládách dělajících nepopulární opatření (Berlín, Meklenbursko-přední Pomořany), byly vyváženy především nárůstem v západním Německu, kde získala celkově 1,7% hlasů a ve dvou zemích - Hamburku a Brémách se dokonce přiblížila pětiprocentní hranici (2,8 resp. 3,7%). To ukazuje, jak životně důležitý je v řadách PDS často kritizovaný pokus o rozšíření na západ. Bez západních hlasů by již PDS nebyla zastoupena v evropském parlamentu. Pozoruhodných úspěchů dosáhla také v některých velkých městech - volby například vyhrála v Cottbusi, Chemnitz, Halle a Magdeburku, jen těšně ji předstihli sociální demokraté v Lipsku apod. Německá komunistická strana získala 0,1%.

Volební výsledky PDS v evropských volbách

Ze všech evropských stran nejvíce posílila nejvíce italská Strana komunistické obnovy vedená charismatickým Faustem Bertinottim, která dovedla obratně učinit ze založení Stany Evropské levice v Římě část své volební kampaně a zlepšila svůj volební výsledek o 1,8%, což znamená téměř o 40% hlasů. Také druhá italská komunistická strana si svůj volební výsledek mírně polepšila a dva její zástupci zasednou v EP. Přesto při pohledu na obě italské komunistické strany se vrací vzpomínka na časy Berlinguerovy IKS, která dosahovala v 70. a 80. letech okolo 30% voličských hlasů a jejíž dědictví je dnes tak slabé a rozdrobené. Podobně mírně získala dánská a nizozemská socialistická strana, stejně jako řecká KS.

Z nově vstupujících zemí se do evropského parlamentu dostali zástupci levicových stran jen z Kypru (AKEL, 2 zástupci) a České republiky (KSČM, 6 zástupců). Nově vstupující země tak především znamenají posílení tábora států, kde nemá spojená evropská levice svého zástupce o Polsko, Maďarsko a Slovensko a Slovinsko. Je možné, že zájem o členství v evropské levici projeví zástupce koalice „Za lidská práva ve sjednoceném Lotyšsku“ (PCTVL http://www.zapchel.lv/), která získala 10,7%. Tato koalice byla založena před volbami 1998 a jejím členem je Socialistická strana Lotyšska, která je následovnicí bývalé KS Lotyšské svazové republiky. Její zástupce dosud pracoval jako pozorovat v Evropském parlamentu při frakci GUE/NGL. Bude zajímavé sledovat, pro kterou frakci se rozhodne šest zástupců polského levicově populistického hnutí Sebeobrana (Samobrona). Překvapivě neuspěla slovenská KSS se 4,5% hlasů.

Naopak si pohoršila Francouzská komunistická strana. Její pokles činil ze 6,8% na 5,2%. Při redukci počtu francouzských poslanců v EP z 99 na 78 to ovšem znamená místo stávajících 6 poslanců pouze tři! Francouzští trockisté (Dělnický boj v koalici s Revoluční komunistickou ligou) utrpěli porážku a s 2,56% již do Evropského parlamentu nevstoupí (v roce 1999 byl jejich výsledek 5,18%). Lehce oslabila také portugalská komunistická strana, španělská Sjednocená levice a řecká levicová koalice Synapsismos. O více jak tři procenta přišla také švédská levicová strana - Vensterparti.

* Podle současných správ chce jeden člen vstoupit do evropské levice a druhý do evropské strany zelených

Je třeba kriticky posoudit tezi, zda větší úspěchy mají radikálnější komunistické strany (které odmítly vstoupit do Strany evropské levice), než strany které se profilují méně radikálně. Jedná se především o Řeckou, Italskou a Portugalskou KS. Řecká a Italská KS patří k silnějším radikálně levicovým subjektům Evropy, zatímco italská je subjektem spíše slabším zvláště ve srovnání s reformní italskou Stranou komunistické obnovy. Portugalská strana zažila v těchto volbách úbytek hlasů, zatímco Řekové a Italové posílili - v Řecku jednoznačně na úkor levicové aliance Synapsismos, v Itálii naopak společně s Rifondazione v rámci širokého lidového odporu proti premiéru Berlusconimu. Podobně se dají najít i mezi méně radikálními subjekty které posílily (PDS, Socialistická strana Nizozemí) a ty které ztratily (FKS, Spojená španělská levice). Proto není možné jakkoli tvrdit, že by dnes existovala v evropské levici odpověď na otzáku, kterou cestou - zda radikální antievropskou nebo naopak reformně-kriticky proevropskou se dát.

Závěrem se dá říci, že v současné EU existují tři bloky levicových stran:

1. Skandinávská zelená levice – pochází z nejbohatších států EU, vystupuje proti EU jako proti kapitalistické instituci, která jim chce vzít jejich sociální vymoženosti, s ohledem na svůj důrazný pacifizmus se staví kriticky k vytváření mocnosti Evropy a z téhož důvodu odmítá vytváření Evropské levicové strany. Programově jsou tyto strany antievropské, radikálně demokratické, ekologické a pacifistické. Dosahují výsledků kolem 10 procent ve svých zemích.
2. Kontinentální strany především reformě socialistického typu, pocházejí ze středně bohatých a většinou velkých zemí EU (tzv. jádra integrace). Nejčastěji se účastnily vlád ve svých zemích (italská a francouzská KS, PDS), profilují se jako strany nalevo od sociální demokracie. Více či méně podporují proces evropské integrace a vytváření evropského superstátu, také v jejich programatice je zastoupena radikálně demokratická, emancipační a ekologická problematika, nicméně svými volebními výsledky kolem 5 - 7% se řadí ke slabším stranám Evropy.
3. Komunistické strany jižní Evropy, pocházející z nejchudších zemí staré EU - především Řecka, Itálie a Portugalska. Tyto strany dosahují mezi 5 - 10% hlasů, často profitují z nižší účasti v eurovolbách, takže jejich výsledky jsou zde lepší (např. téměř dvojnásobný rozdíl u Řecké KS mezi volebním výsledkem z parlamentních voleb a evropských voleb). Strany se profilují jako vyhraněně komunistické, v jejich programatice převažují témata staré levice a rétorika tzv. národních zájmů, stavějí se odmítavě jak k EU tak k zakládaní Strany evropské levice. V jejich rámci přežívají nejsilnější zbytky stalinizmu v EU a další sektářské tendence - je třeba připomenout, že jak řecká tak italská KS koexistují díky frakčním rozbrojům ve svých zemích společně s dalším radikálně levicovým subjektem.

Uvedená typologizace nás opravňuje formulovat tezi, že radikální rétorika a tradičně levicová programatika převažuje v nejchudších státech UE, proevropská a reformě socialistická ve středně bohatých velkých státech a radikálně emancipační ovšem zároveň antievropská v těch nejbohatších. Ovšem volební výsledky dosažené pomocí jednotlivých rétorik i programatik se odlišují natolik, že není možné s určitostí říci, který recept je ten správný. Spíše jde o to, přizpůsobit citlivě svou rétoriku i programatiku situaci svých zemí.

Je otázkou na kterou z těchto skupin se bude orientovat KSČM. Zatímco kyperský AKEL bude s největší pravděpodobností směřovat ke skupině jihoevropských KS, pro KSČM je stále otevřené, zda se bude více podobat skupině stran jižní nebo západní resp. jádrové Evropy. Patrně pouze skandinávská orinetace nepřipadá v blízkém období v úvahu. Pro jihoevropskou variantu hovoří podobná ekonomická síla ČR i malá velikost České republiky, pro západoevropskou variantu hovoří zase postavení ČR uprostřed kontinentu se silnými geopolitickými i historickými vazbami k západu.

KSČM je samozřejmě výjimkou z levicových stran v rámci EU díky své síle, která ji bude patrně nutit opouštět rétoriku typickou pro strany jižní Evropy a s rostoucím vlastním podílem na moci v ČR přijímat více pragmatickou rétoriku a programatiku stran kontinentální Evropy. Pokud se nebude propast mezi starou Evropou a novými zeměmi zmenšovat ale možná i poroste, předpokládám spíše převládání tradičních levicových přístupů u KSČM spojených s národními zájmy a charakterem protestní strany. Pokud se bude naopak ČR stále více podobat svým západním a ne jižním sousedům, lze očekávat i větší tlaky na změnu formy i obsahu politiky KSČM. Přitom ovšem nelze říci, že by případná zlepšující se životní úroveň musela nutně znamenat úbytek jejích hlasů, zvláště dokáže-li se nové situaci pružně přizpůsobit. Ostatně skandinávské země jsou nejlepším příkladem, že vysoká životní úroveň nemusí nutně znamenat slabou radikální levici.

www.klubkscm.cz, 26. 6. 2004