Evropskou levicovou frakci, tedy přesně s názvem konfederální frakce Spojené evropské levice-severská zelená levice, tvoří 42 poslanců evropského parlamentu. Z patnácti evropských zemí je ve frakci zastoupeno deset. Chybí poslanci z Velké Británie, Belgie, Lucemburska a Rakouska. Levicovou frakci v EP tvoří zástupci těchto stran: Socialistická strana Nizozemí (1 poslanec), Dánská socialistická lidová strana (1), Finský levicový svaz (1). Švédská levicová strana (3), Řecká komunistická strana (3), Levicová koalice Synaspismos (2), Řecké demokratické socialistické hnutí/DIKKI. (2), italská Strana komunistické obnovy (4), Komunistická strana Itálie (2), Komunistická strana Francie (6), francouzský Dělnický boj a revoluční komunistická liga (5). Spojená španělská levice (4), Portugalská komunistická strana (2) a Strana demokratického socializmu z Německa (6). Přidruženými členy jsou také dvě strany z nečlenských zemí EU: Norská socialistická levicová strana a Kyperská pokroková strana pracujícího lidu (AKEL). Zkratka této frakce ovšem zní GUE/NGL – v překladu Groupe de la Gauche Unitaire Européen/Nordic Green Left. Už tento samotný název vzniklý spojením dvou jazyků svědčí o jisté rozpolcenosti.
Také ne všechny strany, jejíž poslanci sedí ve frakci jsou jejími členy – trockistická organizace Organisationen Lutte Ouvrière (Dělnický boj) a Ligue Communiste Révolutionnaire (Revoluční komunistická liga) z Francie mají pouhý status pozorovatelů.
Přestože má levicová frakce 42 členů, z celkového počtu 626 členů EP to představuje pouhých 6,7%. Svým absolutním počtem je až na pátém místě: Za Evropskou lidovou stranou (233 členů), Evropskou sociálně demokratickou stranou (180), Liberály (51) a Zelenými (48), jejichž členy jsou ovšem také poslanci různých regionálních stran.
Frakce byla založena v roce 1989 pod jménem „Spojená evropská levice“, kterou tehdy založily Spojená italská levice, Dánská lidová socialistická strana, Řecká levicová pokroková koalice Synaspismos a Italská komunistická strana, jež se však velmi brzy změnila na stranu sociálně demokratického typu a vstoupila do Frakce Evropské socialistické strany. Dalším důležitým datem byl rok 1994, kdy se frakce sloučila s další skupinou, jež nesla jméno Levicová koalice a v níž byly kdysi sloučeny všechny komunistické strany Evropy, ale po roce 1989 v ní zůstaly jen Francouzská komunistická strana, Portugalská KS a Řecká KS. V roce 1994 byly sice opět sloučeny radikálně levicové strany Evropy, jejích původní síla z 80. let se však již nevrátila. V roce 1995 se EU rozšířila o Švédsko a Finsko a do frakce se tak dostaly finský Levicový svaz a švédská Levicová strana. Tyto strany ale také jednaly neúspěšně o vstupu do frakce evropských Zelených. Po roce 1999 frakce dále posílila, když do ní vstoupily nové strany úspěšné v evropských volbách, jako PDS z Německa, Nizozemská socialistická strana a řecké Hnutí demokratického socializmu (DIKKI). Řecko se tak stalo zemí, z níž je nejvíc zástupců ve Frakci sjednocené levice: Celkem 7 zástupců z 22.
Bylo by samozřejmě omylem domnívat se, že je GUE/NGL poslaneckým klubem v běžném slova smyslu. Neexistují zde jakékoli sankce za odlišné hlasování od zbytku klubu, podobné je to i u jiných menších frakcí. Nedávno byl sice vyloučen jeden britský konzervativní poslanec z Evropské lidové strany, neboť pravidelně hlasoval se svými protivníky, něco takového si ovšem může frakce s 230ti členy na rozdíl od sjednocené levice dovolit. Samotní poslanci jsou více pod vlivem a kontrolou vlastních stran, než pod vedením frakcí. Ostatně i ve stanovách GUE/NGL stojí: „Frakce je fórum pro spolupráci různých politických komponentů, z nichž každý si zachovává svou nezávislou identitu a spojení s vlastní pozicí.
Jako nejslabší místo v činnosti levicové frakce je považována neexistence společného politického subjektu typu Evropské lidové strany, nebo Evropské socialistické strany. Od roku 1993 sice existuje Fórum nové evropské levice, jež se schází jednou za rok, to však podle mínění mnohých už nestačí.
Dále je třeba zmínit problémy, jež frakci rozdělují. Asi největší rozpor je mezi jejím socialistickým a zeleným křídlem. Především finský Levicový svaz a dánská Lidová socialistická strana se považují za subjekty, jež ve svých státech slouží také jako strany zelených. Naproti tomu stojí nejdále od nich ty strany, které považují třídní konflikt za centrální otázku své politiky. Jedná se především o komunistické strany Řecka a Portugalska o francouzský Dělnický boj a Revoluční komunistickou ligu nebo o Nizozemskou socialistickou stranu. Další spornou otázkou je pozice k vlastenectví a prosazování národních zájmů. V této souvislosti vypukly ve frakci spory ohledně hodnocení legitimity haagského tribunálu pro vyšetřování zločinů v bývalé Jugoslávii a při hodnocení situace dodržování lidských práv v Číně a Rusku. Především řečtí komunističtí poslanci zastávají v těchto otázkách nejvíce radikální, proruská a pročínská stanoviska a sami se díky tomu v levicové frakci izolují.
Hlavní ideové spory ve frakci se dají shrnout do následujících otázek:
Jak vypadají tyto ideové konflikty při řešení reálných problémů si ukážeme na následujících dvou případech: V poslední době byla klíčovou otázka přístupu levicové frakce ke smlouvě z Nizzy. S výjimkou dánských lidových socialistů ji všechny strany odmítly. Menší subjekty tak učinily především z důvodu,. že má být omezen počet poslanců z jednotlivých zemí, díky čemuž jim hrozí ztráta mandátů. PDS odmítla smlouvu proto, že neobsahovala prosazování většinového hlasování v Evropské radě stejně jako z důvodu vynechání otázek bezpečnostní politiky. Nakonec hlasovalo 7 poslanců GUE/NGL pro dohodu z Nizzy, 14 proti, 10 se zdrželo (včetně předsedy frakce Francise Wurtze) a zbytek byl sice přítomen v jednacím sále, ovšem nehlasoval. Podobně byla odmítána také Evropská charta základních práv, kdy proti ní hlasovalo 17 členů frakce, 10 bylo pro, 7 se zdrželo a zbytek nehlasoval. Další prohloubení evropské integrace odmítají především skandinávské levicové strany, švédská levicová strana má dokonce ve svém programu vystoupení z EU, podobné stanovisko zaujímá i řecká a portugalská KS stejně jako francouzští trockisté a nizozemští socialisté. Skandinávské strany vychází z toho, že další integrací by byla omezena sociální práva pracujících v jejich zemích, jež zde jsou na nejvyšší úrovni z celé Evropy. Pozice řeckých a portugalských komunistů je dána zas jejich profilem jako „vlasteneckých“ sil. Na druhé straně se jako nejvíce „eurooptimistická“ strana profiluje německá PDS. Většina frakce ovšem neodmítla Evropskou chartu základních práv z principiálních důvodů, nýbrž z důvodů, že dokument se nedostatečně věnuje sociální a ekologické problematice. Jak se vyjádřil Hans-Jürgen Bieling a Frank Depp: Paradox evropské integrace tkví v tom, že zatímco se v 90. letech realizovaly velké projekty měnové unie, příprava východního rozšíření a společnostní bezpečnostní politiky, projekty politické integrace stagnovaly a projekty sociálních evropských práv byly vůbec vytlačeny na okraj.“
Co změní evropské volby v červnu 2004 na těchto počtech? Podle všech prognóz získá rozšířením nejvíc frakce evropských socialistů a Evropská lidová strana, naopak jím ztratí Zelení a Liberálové, jež nemají v nových zemích silné pozice. Evropské spojené levici přinese proces rozšíření udržení jejích pozic: Počítá se se ziskem mandátů radikálně levicových stran na Slovensku (KSS), na Kypru (AKEL) a samozřejmě v ČR (KSČM). Naproti tomu se jako nepravděpodobný jeví vstup stran z dalších nově příchozích zemí. Jisté šance má možná polská Unie práce a Maďarská dělnická strana, nepatrné šance jsou u politických subjektů z Pobaltí. Podle střízlivých odhadů má rozšíření EU přinést spojené levici dalších 10 mandátů. Jestliže ovšem zároveň dojde ke ztrátám v jiných zemích (Francie, Německo), je možné, že také Evropská levice oslabí či zůstane na stávající úrovni. Každopádně klíčovou se jeví tendence evropského parlamentu k systému dvou stran – lidovců a sociálních demokratů.
Počet poslanců celého EP se má zvýšit z 626 na 732, ovšem počty mandátů u stávajících států se mají snížit. Toho se obávají především menší strany levicové frakce (Nizozemí, Dánsko, Finsko), jimž hrozí, že tak přijdou o mandáty. Již dnes je v EP zastoupeno celkem 120 stran. Rozšířením EU vzroste tento počet podle některých odhadů až na 180.
10. 3. 2004