Pokud studujeme evropské radikálně levicové subjekty, je dobré pokusit se o jejich srovnání. Takové srovnání by mělo být provedeno pomocí různých kritérií. Za nejdůležitější z nich považuji zejména:
Na příkladu české KSČM nám tato kritéria ukáží slabiny a přednosti našeho postavení a pomohou nám je realisticky vnímat. ČR je nepochybně malou a ekonomicky slabou zemí, výše HDP ČR odpovídá průměrné spolkové zemi SRN, nebo několika francouzských departmentů. Samozřejmě velmi slušně si KSČM stojí z hlediska získaných hlasů ve volbách, především jejich relativní podíl z ní dělá nejsilnější komunistickou stranu západního světa. Taktéž v absolutním počtu členů strany patří KSČM téměř k evropské špičce (byť s nepříznivou věkovou strukturou). Na druhé straně je známá samozřejmě slabost levicových idejí v soudobé české společnosti a mediální gheto, v němž se zde levicové myšlení již po více než 14 let nachází. Celkově se dá říci, že status KSČM je ve zmíněných kritériích značně nevyváženým, i po jejich srovnání však patří v rodině evropských levicových stran k politickému subjektu značné síly. Její pozici oslabuje především fakt, že ČR je malá, ekonomicky slabá země na periferii (či v nejlepším případě semiperiferii) Evropské unie, která je navíc v EU dosud málo zakotveným nováčkem.
Z tohoto důvodu pokládám za klíčové pro další vývoj, jak se budou konstituovat levicové síly v především dvou státech, a sice v Německu a Francie. Říkám především v těchto zemích, neboť se jedná o vyspělé a silné země se značnou levicovou tradicí a právě SRN a Francie se dnes snaží vést samostatnou, tedy na USA nezávislou zahraniční politiku a také zde až donedávna existovaly silné radikálně levicové strany. Jestliže ve Francii zažívá FKS dnes asi největší (možná i smrtelnou) krizi ve své historii, je třeba na druhé straně zmínit fakt, že pro trockistické radikální subjekty se v posledních průzkumech veřejného mínění vyslovuje až 22% všech francouzů. Ať už máme na trockisty názor jakýkoli a víme že každý novým subjekt musí projít dlouhým stadiem „dětských nemocí“ (v nichž si trockistický proud obzvláště libuje), tak nám to na druhou stranu ukazuje silný potenciál pro levicové myšlenky ve francouzské společnosti. Úspěch trockistických aliancí nám také ukazuje, že dnes mohou být perspektivní jiné nežli hierarchicky centralizované subjekty, že např. organizační architektura typu sítí a autonomie jednotlivých subjektů může za určitých podmínek vykazovat lepší výsledky.
Podobná je situace v Německu, kde se levice po volební porážce PDS ze září 2002 nachází taktéž v krizi. Zde budou především rozhodující evropské volby na jaře 2004, zda se této straně podaří politický „comeback“. Jestliže ne, bude to velká a možná osudová rána pro utváření evropského levicového subjektu. Především z toho důvodu, že PDS představovala až do současnosti značný myšlenkový potenciál a že německá levicová tradice by měla mít svůj odraz i v politické praxi dneška. Jestliže se Německo nestane druhým sloupem Evropské levice a svorníkem levice skandinávské, jihoevropské i východoevropské, bude to mít pro celou integraci levice velmi neblahé důsledky, české komunisty z toho nevyjímaje. Aniž bych chtěl přeceňovat roli dílčích porážek či historickou úlohu jednotlivých politických subjektů, nemohu souhlasit z představou, že když to nebude PDS, vznikne v německé společnosti nepochybně jiný levicový proud, pokud je po něm poptávka. Německé politické spektrum je totiž natolik stabilní, že prorazit v něm a stát se relevantní silou je velice obtížné až téměř nemožné. V celé skoro šedesátileté tradici německého parlamentarismu po druhé světové válce se to podařilo pouze Zeleným v 80. letech a pak až PDS díky sjednocení Německa. Je proto velice nutné věnovat otázce bytí a nebytí relevantního radikálně levicového subjektu v SRN vysokou pozornost.
Jestliže říkám, že Česká Republika a její levice se v porovnání s Německem či Francií ale také s Itálií nebo Španělskem nachází na periferii, nemohu ovšem odmítnout možnost, že tomu tak nemusí být navždycky. V následujícím scénáři vývoje se zabývám možností, za jakých podmínek by se do ČR a střední Evropy mohly „vrátit dějiny“.
Je nutné si realisticky přiznat, že pro dnešní Evropu nestojí otázka, zda ano či ne s Amerikou, ale za jakých podmínek s Amerikou. To ovšem neznamená, že tomu nemůže být v dohledné době jinak. Irácká válka jasně ukázala nakolik křehké je „euroatlantické“ spojenectví. Představme si podobnou krizi daleko větších rozměrů, kdy by konflikt Evropa - USA eskaloval daleko výrazněji než tomu bylo v roce 2003. Byl by to scénář, kdy by došlo k rozpadu NATO a vytváření evropského a amerického bloku.
Válka v Iráku ukázala, že ve vztahu k USA se v Evropě nacházejí tři skupiny států:
První a třetí skupina nám ukázala, jak by asi vypadal evropský blok a jak by vypadala skupina amerických satelitů v Evropě. Státy druhé skupiny se budou muset poté rozhodovat, na čí stranu se přidají. Z hlediska geopolitiky pokládám za klíčový zájem pro USA vytvoření souvislého pásma loajálních států, které oddělí Evropu od Ruska, tedy jakýsi „cordon sanitaire“ 21. století. Jestliže je Polsko a Rumunsko pro USA celkem jisté, získají za této situace nesmírný strategický význam Maďarsko a především Slovensko, bez nichž se podobné pásmo nedá zkonstruovat. Naproti tomu význam České republiky není v tomto ohledu až tak velký. Jako země jež leží jednoznačně v geopolitickém těžišti Německa bude spíše směřovat tímto směrem, ovšem není vyloučená ani ofenzíva domácí radikální pravice, která bude chtít ČR strhnout na stranu USA. Naproti tomu Slovensko a Maďarsko budou tak důležité, že je USA budou chtít získat na svou stranu za každou cenu. I za cenu ustavení autoritativního režimu, i za cenu občanské války.
V tom je velký úkol pro slovenskou levici, nepřipustit vytvoření amerického satelitu ze Slovenska, neboť to by hrozilo roztrhnout bratrství Čechů a Slováků na dlouhá léta ještě více, než se tak stalo v roce 1992. Navíc jak pro nás tak pro Slováky může za této situace platit teze československých komunistů po roce 1945 o „přerůstání revoluce národní do revoluce sociální“. Neboť je podle všeho možné, že střetnutí o zahraničně politickou orientaci našich zemí bude mít revoluční charakter a v zájmu našem i pracujících ČR bude, aby změna zahraničně politická přerostla ve změnu sociálně-ekonomickou. Tak tomu ostatně bylo v českých zemích 20. století pokaždé. Pokud by za takových podmínek začal v Čechách přerůstat konflikt o zahraniční orientaci v konflikt o společenské zřízení a tento konflikt by byl úspěšně vybojován ve prospěch modelu moderního socializmu, mohla by se za těchto podmínek stát dosud periferní ČR a středovýchodní Evropa zdrojem inspirace a poučení pro ostatní strany a země na západ od nás.
Pro KSČM z toho především plyne nutnost vyjasnění si svého postoje na konfliktní ose Evropa - USA za situace, kdy možná žádná třetí volba nebude existovat. Velkou tragédií by byla pozice „k tomu nemáme co říci“, tak jak neměla co říci např. Francouzská KS k událostem v Paříži roku 1968. Je důležité, že podobná volba je noční můrou českých prokapitalistických elit, které vždy nejvíce volaly po jednotě „euroatlantického světa“. Pro ČR také nestojí rozhodně na pořadu dne otázka, zda s Ruskem či nikoli, přestože v KSČM pořád existuje mnoho panslavistických, rusofilních resentimentů. Pozice Ruska není jasná a je možné od něj očekávat jak příklon k USA, tak příklon k EU či hledání variant samostatné politiky, jež si ovšem může - na rozdíl od malé ČR - dovolit. Vycházet při geopolitických úvahách o pozici českého národa z úsilí o obnovení téměř 15 let již neexistujícího východního bloku znamená ignorovat tak soudobou geopolitickou realitu, kdy Rusko a ČR dělí více než 1000 km. Tento postoj je nejenom naivní, ale hrozí nevidět díky němu ty geopolitické strategie, u nichž je vyšší pravděpodobnost, že by mohly přerůst do projektu sociálně spravedlivějšího světa. Takovou geopolitickou strategií je podle mého názoru projekt levicové kontinentální Evropy - slabého místa v samotném jádru globálního kapitalizmu. Možná že je i zde pravděpodobnost malé, neznám ale jiný reálný scénář, kde by byla větší.
Zmíněný scénář je ovšem právě jen scénářem, navíc s dlouhodobou perspektivou. Do té doby než se dějiny „vrátí do Čech“ je nutné vycházet ze soudobého systému a dokázat si ve svůj prospěch přizpůsobovat ty jeho stránky, které neodporují levicovým myšlenkám a následně je i dialekticky obracet proti němu. Přesně to je i případ EU. Abychom tuto původně kapitalistickou strukturu mohli dialekticky obrátit ve svůj prospěch, je nutné především vytvořit jí odpovídající operativní struktury, které věrny tradicím proletářského internacionalizmu nejenom vyrovnají krok se soudobým tempem kapitalistické integrace EU, ale dokonce je i předeženou tak, aby získaly dějinnou iniciativu. Tato strategie znamená především vytvoření evropského levicového subjektu, či chcete-li vytvoření Evropské levicové strany.
Jako realizovatelný vidím postup pomocí následujících kroků: Nejprve vytvoření diskusního fóra levicových stran EU, kde by se zástupci jednotlivých stran pravidelně setkávali a společně řešili integrační proces. Tohoto fórum by mohlo postupně přerůstat v zárodek řídícího orgánu.
Vytvoření minimálního společného programu evropské levice, který by byl přijatelný všem zúčastněným stranám a dokázal by oslovit občany všech zemí Evropské unie. Jakýmsi základem tohoto programu by mohla být teze, že evropskou integraci ve smyslu vytvoření celoevropské rovnosti a spravedlnosti pokládáme za první krok k nastolení spravedlnosti globální.
Pro integraci bude v následujícím období klíčové vyřešení především dvou konfliktních linií: 1. Otázka rozhodování v tomto subjektu a 2. otázka financování. Pro zastoupení jednotlivých stran v nejvyšším orgánu platí samozřejmě zásada maximálně možné míry rovnosti mezi subjekty. Při sporu o to, nakolik má být každá strana zastoupena, by bylo pravděpodobně nejlepší držet se počtu členů jednotlivých stran, kde by byla pozice slabších posilována pomocí určitého kvocientu, tak jak je tomu při rozdělování poslanců v Evropské unii, kde jsou rovněž poněkud zvýhodňovány menší země. Je také otázkou, zda prosazovat ve společném rozhodování princip „zákazu majorizace“, tedy podobný problém, jaký řeší v současnosti nejvyšší orgán Evropské unie. Podle mého názoru by to smysl mělo především v tom případě, aby se fungování takovéto struktury nezačalo řídit předem dohodnutým postupem nejsilnějších stran, jimž by se musely ty slabé podřídit (viz. špatné zkušenosti s tzv. pětkou parlamentních stran z doby meziválečného Československa)
Co se financování týče, měla by platit zásada spravedlivého přispívání každého podle jeho možností. Výše příspěvku by měla být stanovena nepochybně z počtu členů jednotlivých stran a počtu jejich poslanců, výši příspěvku do společné pokladny by měla jistě ovlivňovat ekonomická rozvinutost země, z níž subjekt pochází. Vybrané peníze by samozřejmě měly zůstat v centru, aby mu umožňovaly vést nezávislou politiku vztahující se k celoevropským otázkám. Evropská levicová strana by rozhodně neměla fungovat jako přerozdělovatel peněz od silnějších ve prospěch slabších, i když samozřejmě nevylučuji příspěvky slabým stranám v těch zemích, kde má radikální levice malou voličskou podporu.
Jestliže budou pravděpodobně hlavním činitelem integrace nejvyšší špičky politických stran usilujících o vytvoření tohoto subjektu, nepodceňoval bych roli ani nižších článků. Jedná se nejenom o tradiční mezistátní družbu jednotlivých krajů či okresů, ale např. u pohraničních regionů by to mohla být společná přeshraniční politika těchto struktur. Proč by nemohly řešit přeshraniční problémy tomu odpovídající stranické struktury francouzsko-italské, španělsko-francouzské, ale třeba také česko-slovenské, nebo česko-německé?
Dovolte mi skončit citátem moudrého muže, sociologa Immanuella Wallersteina, jež nám může být vodítkem při vytváření levicové Evropy. Wallerstein ve své knize Geopolitics and Geoculture uzavírá jednu z kapitol slovy:
„Stručně řečeno, musíme být praktičtí, důslední, stálí dělníci na vinici, musíme diskutovat naše plány a sny a musíme odvážně kráčet kupředu. A jakmile se současný světový systém někdy v příštích letech sesype, musíme mít k nabídnutí reálnou alternativu, která bude naším kolektivním výtvorem. Teprve potom pak budeme mít šanci k dosažení Gramsiho kulturní hegemonie ve světové občanské společnosti, a tím i šanci vyhrát boj s těmi, kteří usilují změnit vše tak, aby už nikdy nemuseli nic měnit.“
Konference Priority evropské levice, 29. 11. 2003