Letošní okurkovou sezónu oživují dvě události. Především je to odsouzení K. Hoffmana a jeho nástup do výkonu trestu a pomalu se blíží 21. srpen, který je každoročně antikomunistickým evergreenem českého tisku. Přesto i zde jsou patrné změny: V roce 1989 KSČM vyloučila některé své vedoucí funkcionáře včetně K. Hoffmana s odůvodněním, že hrubě poškodili její politiku i samotný socializmus v Československu. A dnes K. Hoffman pořádá tiskové konference v sídle této strany za přítomnosti jejich čelných představitelů. Tomu starému muži lze odpustit, lze poukázat na fakt, že mnozí jiní trestu unikli, lze ocenit i jeho pevné přesvědčení. Podle mého názoru by mu ovšem strana, která se hlásí slovy M. Grebeníčka k demokratickému socializmu a jednou ho - jsem přesvědčen že po právu - vyloučila ze svých řad, neměla umožnit konat na půdě svého sídla tiskové konference. Nemohou souhlasit, když místopředseda KSČM Exner o těchto vyloučených říká „Jde o lidi staré, lidi, kteří v minulosti mají zásluhy, podíleli se často i na řešení určitých problémů.“ Sám také nemám rád vylučování, ale byly jednou z jejích zásluh i čistky, které tato klika rozpoutala? A jedním z těchto lidí po roce 68 byl i sám Hoffman. Ať si Václav Exner vzpomene, že tehdy sám chtěl vystoupit z KSČ na protest proti vyloučení obětavého lékaře, komunisty a antifašisty Františka Kriegla.
Stejně tak nemohou souhlasit, když v Haló novinách publikující Václav Věrtelář označuje za základní příčinu vstupu vojsk Varšavské smlouvy „chyby Dubčekova vedení strany“. To by pak bylo možno označovat za příčinu vstupu německých vojsk 1939 chyby Benešovy či Háchovy politiky. Nikoli, základní příčinou vojenského zásahu Varšavské smlouvy byla tzv. Brežněvova doktrína o omezené suverenitě a všechny důsledky z ní plynoucí včetně likvidace jakýchkoli jiných alternativních modelů socializmu. Věrtelář se zde navíc dostává do rozporu se stanoviskem KSČM z Kladenského sjezdu, kde je normalizační režim jasně označován za „autoritářský a ideálům socializmu vzdálený systém.“
Zcela úsměvný je pak argument, že vstupem vojsk v roce 68 bylo zabráněno provedení scénáře roku 89 už v té době. Naopak, vstup armád roku 68 umožnil listopad 89 tím, jak v očích našich občanů zdiskreditoval spolupráci se SSSR, socializmus i samotnou komunistickou stranu.
Na druhou stranu nelze připisovat všechnu vinu armádám Varšavské smlouvy. I ve chvíli, kdy už zde tanky byly, šlo postupovat rozumnou např. kádárovskou cestou. To že husákovsko-bilakovské vedení zvolilo normalizační kurz a represe proti mnoha poctivým komunistům i nestraníkům, byl další z hřebů do rakve prvního pokusu o socializmus v Československu. KSČ tehdy přišla nejkvalitnější třetinu členů a z nově vstupujících byla velká část pouhými kariéristy, kteří z ní zase po roce 1989 utekli. Normalizace učinila socializmus zoufale nepřitažlivým pro mládež a inteligenci. A toto trpké dědictví vstupu vojsk a dobrovolně provedené normalizace sklízí KSČM do dneška.
Co bych spíše očekával já a mnozí z mé generace by bylo přihlášení se k odkazu pražského jara, které bohužel nemá v české společnosti žádného ideového advokáta, ač se jedná (do značné míry také s několika lety, které k němu vedly) možná o nejslavnější období našich dějin ve 20. století. Tehdy došlo k obrovskému vzepětí levicového myšlení (Sviták, Kalivoda, Kosík, Richta aj.) a kultury (Kundera, Forman, Menzel, Vaculík). Dnes česká pravice plive na rok 68 a sociální demokracie ho opatrně obchází. Jeho odkaz leží v prachu zapomnění. Zvedne jej KSČM?
www.klubkscm.cz, 14. 8. 2004