V polovině 90. let nám česká pravice namlouvala, že až vstoupíme do NATO a EU, bude to definitivní porážka komunismu, dokonce jakýsi konec českých dějin, kdy ovšem dějiny skončí ve stavu, jež vyhovuje pravici. Náš vstup do NATO v roce 1998 byl českou levicí vnímán skutečně jako porážka, ale záhy se ukázalo, že dějiny jím rozhodně neskončily. NATO se projevilo jako značně heterogenní organizace, plánovaný vstup dalších států východní Evropy také relativizuje tolik pravicí deklarovaný návrat ČR na západ. Současná krize ve vztazích Francie a Německa s USA dává šanci na další oslabení, když ne přímo rozpadu této studenoválečnické zkameněliny.
S EU je to podobné. Dosud není hotovým útvarem a jeho budoucnost je stále ve hře. Není dosud zřejmé zda bude proces integrace v následujícím desetiletí stagnovat, prohlubovat se, či naopak nastoupí prvky dezintegrační. Proto není možné vnímat i náš vstup do EU, jako nějakou definitivní tečku nebo předěl v osudu Českého národa. Nelze si ani představovat, že po našem vstupu do EU spadne na hranicích s ostatními postkomunistickými státy, které do EU nevstoupí jakási železná opona. Žádná není ani dnes mezi námi a současnými státy unie. I s těmi, kteří zůstanou mimo budeme moci nadále rozvíjet obchodní a hospodářské kontakty a prohlubovat vzájemné přátelské vazby.
Ohledně našeho mínění o vstupu do EU dle mého příliš nezaznívá několik věcí: Předně: do Evropské unie vstoupíme, ať již bude KSČM pro či proti, výzkumy veřejného mínění mluví o výsledku červnového referenda jasně, v tomto případě nejsme jazýčkem na vahách. Je otázkou, zda platí taktická úvaha, že stane-li se KSČM jedinou stranou, která vstup do EU odmítne, získáme tím nové příznivce mezi čtvrtinou obyvatelstva odmítající vstup. I když jsme byli například proti Senátu, nevím kolik voličů nám tento postoj přinesl. Co nám odmítnutí EU vynese bude v každém případě opětné označení za extremistickou stranu, bude znamenat další prohloubení příkopu mezi námi a ČSSD, v případě našeho budoucího působení ve vládě ČR budeme muset počítat s odporem Evropské unie.
Pokud bychom řekli jednoznačně ne EU, také by to pravděpodobně poškodilo KSČM ve volbách do Evropského parlamentu, kde by hrozilo, že se uplatní princip senátu: Protože jsme od počátku byli proti senátu, nedokázali jsme nikdy levicového voliče přemluvit k účasti a proto je senát stále baštou pravice. Pokud odmítneme EU, je možné, že naše výsledky ve volbách do evropského parlamentu budou také slabší. Stojí nám tato oběť za to, když do EU stejně vstoupíme? Nebo jinak, mnozí se mě ptali: "když jste byli proti senátu, proč do něj kandidujete?" (Zase se budou ptát: "Když jste byli proti EU, proč kandidujete do EP? Přitom si už nyní můžeme představit, jak bude pravice skřípat zuby, pokud do evropského parlamentu zasedne čtyři nebo pět zástupců KSČM, kteří budou naši republiku reprezentovat v zahraničí.
Naše případné ne, je nedostačující také v tom, že nemůžeme veřejnosti nabídnout realizovatelnou alternativu. Má snad být onou alternativou setrvání v dnešním stavu ČR? Možná, že EU přinese více negativ našemu národu, ale naše přítomnost v ní bude experimentem a snad budeme mít svým omezeným vlivem uvnitř unie větší možnost vytvářet dějiny, než existencí v sice formálně samostatné, ale jinak zcela bezvýznamné zemi, jako je dnešní ČR. Navíc po našem vstupu do EU může přispět k zesílení vlivu KSČM tzv. efekt PDS: Když jsem se ptal, proč PDS přežila, říkali mi, že hlavní důvod byl, že když se východní Němci připojili k západním, najednou se začali východní Němci cítit odstrkovaní a diskriminovaní. A najednou hledali někoho, kdo by hájil důsledně jejich zájmy. A volba padla na PDS, stranu východu. Až si budou jednou Češi říkat, zase za nás páni v Bruselu rozhodli, budeme moci tento centralismus kritizovat.
V evropské integraci vidí také mnozí šanci, jak rozbít tzv. atlantické společenství, tj. dnešní NATO. Musíme si přiznat, že rozdrobená Evropa je dnes skutečně více či méně ve vleku Spojených států a jejich dobrodružné, antihumanistické politiky. Přitom standardy evropské demokracie jsou v mnohém silně odlišné od amerických. Máme vlastní evropský model práva, máme evropský sociální stát, jsou tu evropské standardy ochrany životního prostředí, je tu evropská nekomerční kultura, evropský sekularismus nebo třeba evropské odmítání trestu smrti. A především je tu evropská politická levice, jež v Americe neexistuje, resp. představuje zcela marginální politické proudy.
Známý argument pro vstup do EU je i přesvědčení o větší možnosti kooperace levice. K tomu se zapomíná dodat, že kooperace s našimi západoevropskými protějšky nám umožní překonat zastaralé prvky v práci strany a její programatice. Vstup do EU tak dává naději na pokračování a prohloubení tolik potřebné modernizace KSČM.
Odpůrci vstupu argumentují negativním postojem členské základny k EU. Mají pravdu v tom, že tzv. Vackovi sociologové zjišťují mezi našimi členy okolo 80 % odpůrců. Také naši voliči jsou spíše proti EU, pokud mě paměť neklame, mezi nimi se počet odpůrců pohybuje okolo 60-70 %. Ovšem daleko větší skupinou než dvě předchozí jsou naši potenciální voliči. I když se podíl odpůrců v této skupině nedá změřit, protože se dá tato skupina těžko definovat, je klidně možné, že zde bude podpora vstupu do EU daleko silnější. proto bych velmi opatrně vážil slova, při tvrzení, že zásadní odmítnutí je přesně to, co od nás občané očekávají.
Ještě na jeden aspekt se při diskusích o vstupu do EU zapomíná: KSČM má ve svém programu prohlubování česko-slovenské vzájemnosti. Od našich představitel také mnohokrát v projevech zaznívalo, že bychom se v budoucnosti chtěli zasadit o obnovení určité formy československé státnosti. A já se ptám: Není právě takovým krokem vstup obou států do EU? Pokud přestanou mezi ČR a SR existovat kontrolované hranice, není to krok k vzájemnosti? Pokud nebude omezen pohyb pracovních sil mezi ČR a SR, není to krok ke vzájemnosti? Pokud bude někdy v budoucnosti zavedena pro oba státy jednotná měna, není to krok k vzájemnosti? Pokud budou opět čeští a slovenští poslanci sedět v jednom parlamentu, není to krok k vzájemnosti? proto pokládám náš společný vstup do EU za jeden z kroků napravení dějinné katastrofy jakou nepochybně bylo rozdělení Československa. Možná se dokonce stane, že společná přítomnost v EU nás se Slováky (a také s jinými malými národy Evropy) ještě více sblíží.
V9m, že vstupem do EU se rozhodne především o budoucnosti nás mladých. Protože si vás starších, kteří dosud na levici převažujete, velice vážím, chtěl bych vás požádat: promyslete si své rozhodnutí opravdu důkladně. A zkusme v něm všichni myslet nejen na sebe, ale hlavně na ty co přijdou po nás. Vím, že mnohokrát v našich dějinách ze západu přicházelo pro náš národ to špatné, vím jak nás západ předhodil Hitlerovi a vím, jak nám západ házel klacky pod nohy při pokusu o socialismus. Jsem ale přesto přesvědčen, že jestli je naděje pro český národ, tak tkví jedině v co nejužší spolupráci s ostatními a jestli je nějaká budoucnost pro myšlenku socialismu, tak jedině, vyjde-li z těch nejvyspělejších zemí, vstříc nám chudším a méně rozvinutým.
Málokdo mi to bude věřit, ale když jsem dnes šel po Lipsku, na mnoha nárožích visely plakáty k výročí bitvy u Stalingradu (v Čechách nic, že?). Stálo na nich německy: "Spasiba, děkujeme Rudé armádě za porážku německého barbarství a osvobození od nacismu." Takoví lidé jsou pro mě nadějí, že z původně kapitalistického projektu EU, může vzniknout nová kvalita. Internet byl tak původně určen pro vojenské účely a dnes jeho pomocí šíří své zprávy mírové hnutí proti válce v Iráku.
Nedopusťme, abychom se ocitli ve vleku událostí. Chceme-li být nejpokrokovější silou, musíme být vždy o jedno kolo před protivníkem. Na KSČM bylo dlouho kritizováno, že její postoj k unii nebyl jasný. Nedopusťme opakování této prodlevy. Už nyní si zkoušejme formulovat názory na společnou měnu, na společnou evropskou armádu, na otázky zavedení evropského občanství, diskuse o instituci evropského ministra zahraničních věcí a evropského prezidenta. Je třeba diskutovat o evropské vojensko-strategické doktríně. Zde musí levice kritizovat fakt, že zde je EU dosud ve vleku USA. A konečně nezaměřujme se jen na otázky obrany vlastních zájmů před byrokraty z Bruselu, ale začněme zkoušet myslet celoevropsky v zájmu všech lidí práce EU.
Haló noviny, 17. března 2003