Dějiny České republiky by se mohly nazvat dějinami peticí a mediálních kampaní. Mám-li vzpomínat popořadě (omlouvám se těm, které opomenu), byl to již v roce 1995 projekt Smíření, následoval Impuls, Děkujeme odejděte a Česká televize-věc veřejná.
Petice měly společné dvě věci: Především původ v kruzích, které se za časů V. Havla nazývaly Hrad, Koalice nebo občanská společnost. A za druhé více či méně silný antikomunistický osten. V poslední době se tito lidé ohlásili s novou peticí a jestliže dříve chodili kolem horké kaše, dnes zamířili přímo do černého: Proti KSČM. Tak vznikla petice, která se jmenuje “S komunisty se nemluví”. Trochu to připomíná kampaně z počátku 90. let, kdy v jednom z svých komických výstupů prohlašovali Kaiser s Lábusem, že se na nás budou jezdit dívat do rezervace, což pak několik let poté, považovali otec a syn Svěrákovi za nutné zopakovat ještě ve filmu Kolja. Budovatelé ghet si ovšem neuvědomili starou pravdu, že tak dlouho budete chtít budovat kolem svých nepřátel hradby gheta, až si jednoho dne uvědomíte, že jste v tom ghetu sami. Z ufňukaného a bezradného tónu autorů petice se ovšem zdá, že k tomuto poznání pomalu docházejí a ke zbavení se toho pocitu jim nepomohou některá zvučná jména která se k etici přidala.
Pod peticí samozřejmě nemohou chybět jména několika českých antikomunistů z povolání, ti nezklamou nikdy. Pod peticí nalézáme např. kritika J. Rejžka, senátora v roláku M. Mejstříka, katolíka a monarchistu M. C. Putnu, diplomatku a neúspěšnou političku M. Pajerovou, hudebníka a privatizátora M. Kocába, dalším z hojně zastoupených kritiků je V. Just, nebo herec-moderátor J. Kraus, který se v poslední době proslavil výrokem, jak rád střílí v počítačových hrách komunisty. Následují i další herci např. E. Holubová nebo A. Geislerová. Reálná politická moc těchto lidí je mizivá, není ovšem možné podceňovat jejich moc symbolickou. Kromě herců působí řada z nich jako komentátoři či sloupkaři v nejrůznějších českých novinách, rozhlasu i televizi a z této pozice již čtrnáctým rokem masírují (byť se stále menším účinkem) české veřejné mínění. Exotický nádech petici dodávají jména signatářů J. Boka a M. Hučína. Jsou zde ovšem i jména, která můžou inteligentního scénáře zklamat, týká se to dle mého J. Grygara, L. Smoljaka (kteří si rozhodně na nepřízeň minulého režimu stěžovat nemohli) nebo sociálního demokrata Jiřího Loewyho. Speciálně pro první dva by mělo platit staré „ševče drž se svého kopyta”. Konečně nevím, jestli podpisy členů hudební skupiny Lucie se nevztahují spíš k prvnímu verši jejich písně „nandej mi do hlavy svý brouky” než k něčemu vážnějšímu.
Jelikož je jedním z autorů petice monarchista a básník Petr Placák, neudiví, že se petice vyskytla (i s několika dalšími podobně zaměřenými články) v „časopisu studentů Filozofické fakulty UK” Babylónu. Uvozovky dávám proto, že jeho autoři toho většinou příliš se studenty společného nemají (sám šéfredaktor Placák je již na studenta poněkud v letech). Kromě značně proměnlivé úrovně se tento – zdarma rozdávaný - časopis vyznačuje propagací extrémního pravicového konzervatizmu, monarchizmu a katolictví, stejně jako obhajobou sudeťáckých požadavků. O to je překvapivější, že časopis přesto vychází s podporou ministerstva kultury.
Jak už jsem napsal jinde, existují dva typy antikomunizmu. Jeden můžeme označit za antikomunizmus deklasovaných vrstev – do něj můžeme započítat fyzické napadání účastníků mítinků KSČM, rozbíjení vývěsních skříněk, sprosté anonymní dopisy jejím představitelům, ale existuje i antikomunizmus elit, který se dokonce čas od času pokouší vykázat nějakým intelektuálním zázemím. Jedná se například o chování ředitele národního divadla, který nechtěl pouštět na premiéry redaktora Haló novin, jednalo se o Havlovy dětinské postoje vůči KSČM, nebo nejrůznější hanlivé výroky tzv. představitelů elity na adresu komunistů. Petice z poslední doby pokračuje v tradici tohoto typu antikomunizmu.
Autoři operují s velmi nebezpečným termínem „nemluvit s někým”. To znamená někoho držet v „duchovním ghetu”. Každá demokratická společnost se podobnými prostředky má samozřejmě právo bránit proti silám, které ji ohrožují. Na západě to platí především pro neonacisty a politické teroristy, takové síly tam jsou především předmětem řízení trestních orgánů a nikdo se s nimi skutečně nebaví. Každý realisticky myslící člověk v ČR musí vidět, že to není KSČM, kdo ohrožuje českou společnost, kdo porušuje zákony apod. Představě, že se v dnešní době v ulici Politických vězňů osnuje nějaké rafinované spiknutí, věří už snad jen ti neprostší z antikomunistů prvního typu.
Antikomunisté typu druhého podobné legendě o komunistickém spiknutí dávno nevěří, přesto se tuto představu snaží rozšiřovat. Z jakého asi důvodu? Především, je to stará pravda, že abych obhájil neradostný dnešek, mám dvě možnosti: Buď poukázat na to, jak mizerné to bylo dříve, nebo poukázat na to, jak mizerné to je dnes jinde (např. Kuba, Bělorusko, Jugoslávie) a jak málo stačí, aby to u nás bylo zase tak špatné, jako dříve či jinde. Druhý důvod tkví pravděpodobně v neobyčejně silně vyvinutém třídní vědomí současných českých „elit”. I když je Marxovi dnes vytýkáno, jak „štval dělníky proti kapitalizmu”, je pozoruhodné, že současná dělnická třída si zachovala jen minimální třídní vědomí, obecně pro ni hodnota „boj proti kapitalizmu” hraje jen velmi omezenou roli, naproti tomu mnozí příslušníci elit, jako by si kapitalizmus přímo zbožštili (viz. rétorika von Hayeka, nebo Vam Miesese). Jako třetí důležitý moment vidím, to co profesor Keller nazývá statusovou panikou: „Nejsem zbohatlík, možná že mám vysokoškolské vzdělání, ale to k vysokému příjmu vždy nestačí, přesto bych chtěl být členem elity. Protože si nemohu dovolit luxusní terénní auto, dům za vysokou zdí s fotobuňkou v bráně a dovolenou na Seychelách, dovolím si mít alespoň názory příslušníků elity, budu volit pravici a budu přesvědčen, že komunisté jsou ztělesněným zlem.”
Ale ať už jsou důvody signatářů petice jakékoli, jen těžko mohou skrýt svou izolovanost: Nejen v celé společnosti, která žije jinými problémy, než zda se z někým bavit nebo nebavit, ale i v rámci českého politického spektra, které bylo přinuceno politickými úspěchy levice (tedy vlastně občany samotnými) a problémy každodenního spravování České republiky k jistému realizmu. Čeští politici dobře vědí, kdo je významnou politickou silou a kdo jen partou bezvýznamných chaotů, jak se před časem vyjádřil M. Zeman. Soudě podle minimálního ohlasu petice, mám pocit, že jsou to spíš její signatáři, se kterými „se nemluví”.
1. 7. 2003