Stanislav Holubec
Jak napsal Mark Almold, „žádná velká moderní událost nebyla odborníky předpovídána méně, než pád berlínské zdi v roce 1989 nebo definitivní stažení rudé vlajky z Kremlu v roce 1991.“[31] Neschopnost předpovědět tuto událost byla vnímána jako velký neúspěch sociálních věd. Sociolog Peter L. Berger označil neschopnost předpovědět pád státního socialismu za jedno ze čtyř největších selhání sociologie ve 20. století[32]. To, že Sovětský svaz vyhlašoval své budoucí vítězství a zamlčoval své obtíže, není překvapující. Sovětský autor Arab-Ogly například na počátku 70. let psal: „Koncem našeho století socialistická soustava převládne nejen politicky, ale i hospodářsky, počtem obyvatel, rozsahem průmyslové výroby, produktivitou práce, národním důchodem a úrovní vědy a techniky. A řada socialistických zemí zahájí přechod ke komunizmu. Svět roku 2000 potvrdí vědecké předpovědi Marxovy, Engelsovy a Leninovy, které byly vysloveny před 50, 70 či 100 lety. Bude jim odpovídat i v konkrétních podrobnostech mnohem více než představám o budoucnosti současných futurologů.”[33] Překvapující je, že podobná stanoviska zaznívala i ze západní sociologie a sovětologie. Uveďme si nejprve několik špatných předpovědí ze Západu:
V roce 1984 ujistil J. Kenneth Galbraith se svou pověstí předního světového ekonoma Západ, že produktivita práce na osobu je v SSSR vyšší než v Americe. Sociolog David Lane v téže době napsal: „když na legitimitu nahlížíme z hlediska psychologického odevzdání se na straně občanů…pak je sovětský systém stejně legitimní jako západní. Musíme mu rozumět z pozice jeho vlastní historie, kultury a tradic. Podpora sovětskému režimu vzrostla. Už není udržován pomocí násilí. Nikdo by neměl očekávat radikální změnu od Gorbačova, ani od žádného jiného sovětského vůdce…organizovaný politicky disent má malou veřejnou odezvu: je srovnatelný s pozicí komunistů v Británii nebo v USA.“[34] I autor sociálně-vědního bestselleru Vzestup a pád velmocí Paul Kennedy v roce 1988 odmítl představu, že „Sovětský svaz stojí na pokraji zhroucení“ a prohlásil, že je „nepravděpodobné, že by nějaký rázný moskevský režim skončil s,vědeckým socializmem‘.“[35] Ještě v roce 1990 napsal americký sovětolog Jerry Hough o Sovětském svazu: „Ze všeho nejméně bychom měli předpokládat, že se tato země rozpadne. Ze srovnávacího hlediska se Sovětský svaz jeví mezi multinárodními zeměmi jako stabilnější.“[36]
Tyto a mnoho jiných článků dokazují fatální selhání sociálních věd v odhadu budoucnosti. Vysvětlení může být několik. Především, vinou informačního embarga neměl západní svět dostatek přesných informací. Jestliže soudy o pádu komunizmu pronášeli emigranti ze sovětského bloku nebo pravicoví politici, jednalo se pro západní vědce o nedůvěryhodné zdroje informací. Především ve Spojených státech byly dosud živé vzpomínky na neblahé období mccarthizmu, kdy americká propaganda prohlašovala brzké zhroucení „komunismu“ za jisté a zároveň docházelo k útokům proti sociálním vědám.
Důležitým důvodem je také fakt, že v západních sociálních vědách převažovalo levicové paradigma. Západní levice kritizovala postoje domácí pravice jako projevy západního imperializmu a obvykle zdůrazňovala mírové iniciativy Východu, jeho úspěchy na poli vědy a mnohdy i obecně ekonomického růstu, postupné zlepšování životních podmínek občanů socialistických zemí a naproti tomu zdánlivou izolaci disidentů v tamních společnostech. Velká část západní levice vnímala státní socializmus, přes menší množství svobody a zesílené rovnostářství, jako část sebe sama. Při hodnocení příčin vzniku studené války kladla západní levice vinu především na stranu Západu. Přesvědčení o přežití SSSR však nepanovalo jen na levici. Západní pravice označovala „komunismus“ za zločinný, za znásilňující lidskou a ekonomickou přirozenost a vyzdvihovala opozici vůči němu, ovšem ani ona nepředpokládala, že by mohly tyto podmínky zapříčinit jeho pád především proto, že byla přesvědčena, že systém je účinný vojensky. Důležitou příčinu je také třeba spatřovat v otřeseném sebevědomí Západu a USA po vietnamské válce. Například podle výzkumů Gallupova institutu si v roce 1979 jen 14% Američanů myslelo, že jsou silnější než Rusko, 40% si myslelo, že jsou slabší, 42% hodnotilo síly USA a SSSR jako vyvážené. David Wilkinson, jeden z žáků Imanuela Wallersteina, z jehož myšlenek budeme v naší práci hodně čerpat, označil ve svém přehledu „dominantních velmocí“ v centrální civilizaci USA za stát, u něhož je možné, že už jí od roku 1953 (nebo 1975 či ještě později) není[37]. Naproti tomu u Sovětského svazu o označení „dominantní velmoc“ nepochyboval.
Byly ovšem i jiné předpovědi. Byla jich menšina, ale existovaly. V knize „Dilema změny v sovětské politice“, která byla editována Z. Brzezinskim a vydána v roce 1969, publikovalo 14 autorů články o budoucnosti Sovětského svazu. Šest z nich označilo případný kolaps za reálnou možnost, ačkoli ne v dohledné době. Pouze jeden - Robert Conquest viděl SSSR jako zemi, kde je „politický systém v hlubokém a nebezpečném rozporu se sociální a ekonomickou dynamikou“[38]. Samotný Brzezinski opakovaně zmínil kolaps jako reálnou možnost. Asi nejradikálnější a překvapivě nejsprávnější variantu předpovědi kolapsu sovětského bloku nastínil sovětský disident a pozdější emigrant Andrej Amalrik ve svém esseji „Přežije Sovětský svaz rok 1984?“ ve zřejmé narážce na knihu G. Orwella. Esej byl napsán krátce po invazi do ČSSR a v době pohraničních konfliktů Sovětského svazu s Čínou na řece Ussuri. Nejedná se o vědecké dílo, ale spíše o pamflet, jehož autor sám uvádí, že „pojednání není založeno na výzkumu, nýbrž pouze na pozorování a úvaze“[39].
Amalrik argumentuje, že liberalizace chruščovovského období byla znakem spíš rostoucí zchátralosti režimu než jeho regenerace a logickým vyústěním bude smrt, anarchie a válka všech proti všem. Amalrik tvrdí, že vrstva, která nejvíce profituje ze systému (především vzdělaní řídící pracovníci), chce demokratické reformy, větší svobodu a vládu zákona. I když uznává zlepšování životních podmínek v 60. letech, dodává, že jakékoli zhoršení či stagnace „probudí explose hněvu spojené s násilím, jaké jsme nikdy nepokládali za možné“. I proto viděl systém jako stále „slabší a slabší a sebedestruktivní “[40]. Klíčovou příčinou pádu sovětského impéria měl být podle Amalrika ovšem konflikt s Čínou, který byl v1969, kdy psal svou analýzu, vysoce aktuální. Poté, co k němu mělo dojít, by se Sovětský svaz ocitl mezi dvěma ohni - vlastními revoltujícími satelity na západě a „sedm tisíc kilometrů dlouhou frontovou linií na východě.“ Z této pasti prý nebude úniku. V návaznosti na budoucí krizi SSSR Amalrik předpověděl sjednocení Německa a vzrůst jeho vlivu. Pro další východoevropské státy předpověděl nejprve vyvázání se ze sovětské nadvlády a následně pád jejich režimů. „Přitom aspoň několik z těchto států, třeba Maďarsko nebo Rumunsko, ihned zvolí proněmeckou orientaci.“[41] Poté dojde i k rozpadu Sovětského svazu: „Extremistické organizace, které se objeví, budou hrát stále větší úlohu. Zároveň krajně zesílí nacionalistické tendence mezi neruskými národy Sovětského svazu, především v Pobaltí, na Kavkaze, na Ukrajině, a pak ve Střední Asii a v Povolží. V řadě případů se mohou stát nositeli takovýchto tendencí národní stranické kádry, které budou uvažovat takto: ať si ruský Ivan poradí se svými potížemi sám. Tito lidé budou směřovat k národnímu oddělení také proto, aby si uchovali privilegované postavení a unikli rostoucímu obecnému zmatku.“[42]
Ve zbytkovém Rusku jsou podle Amalrika možné dvě varianty vývoje: Naprostá anarchie a barbarství, nebo „v případě, že se střední třída ukáže dosti silná, aby udržela kontrolu ve svých rukou, vznikne něco na způsob federace obdobné britskému společenství národů nebo Evropskému hospodářskému společenství... Je i možné, že Ukrajina, pobaltské republiky a evropské Rusko vstoupí do celoevropské federace.“ Jako by nám to připomínalo vznik SNS a plánované východní rozšíření Evropské unie. I když v dílčích problémech existují podle Amalrika různé varianty vývoje, v jednom si je naprosto jistý: V neodvratném a blízkém rozpadu SSSR. „Tak jako přijetí křesťanství oddálilo zánik římského impéria, ale nezachránilo je před nevyhnutelným koncem, tak také marxistické učení zadrželo pád impéria ruského - onoho třetího Říma - ale není s to jej odvrátit.“[43]
K vypuknutí sovětsko-čínské války mělo dojít v letech 1975 - 1980, ke kolapsu Sovětského svazu někdy po roce 1980. Jak v knize uvádí, pozdější datum zvolil po rozhovoru s jedním přítelem, „ctitelem současné anglické literatury a odborníkem na starověkou čínskou ideologii.“[44] Rok 1984 hraje totiž významnou roli nejen u Orwella, ale i v čínském horoskopu, což jen dokresluje „vědecké“ základy Amalrikovy práce.
Předpověď pádu Sovětského bloku ovšem formuloval i přední světový sociolog Randal Collins, když publikoval v polovině 80. let analýzu, která byla pro údajnou spekulativnost odmítnuta v odborných časopisech, aby se nakonec objevila v Collinsově knize esejů vydané v roce 1986. V této úvaze založené na analýze národních otázek a etnického napětí v SSSR tvrdí, že stát již dosáhl svého limitu a stojí na počátku období úpadku, který s vysokou pravděpodobností přeroste v pád ještě před začátkem 21. století.“[45] Collins píše: „Země je přepnuta ekonomicky, politicky a prostě nebude schopna kontrolovat Balt, Ukrajinu, středoasijské muslimské oblasti... Následovat bude rozpad centrální moci ruského státu.“[46] Ve shodě s M. Weberem operuje pojmem „ztráta legitimity“, která souvisí se ztrátou víry v marxizmus a komunistickou ideologii, způsobenou hospodářskými problémy, nejen mezi masami a inteligencí, ale i mezi vládnoucími elitami.
Shrnutí teorií o předpovědích budoucnosti socializmu nabízí Klaus von Beyme v následující tabulce:
Systém je: Politická stabilita existuje díky:
|
|
|
aktivní podpoře režimu obyvatelstvem (ať už skutečné nebo manipulované) |
pasivní podpoře režimu obyvatelstvem (díky materiální saturaci) |
|
efektivní, zvyšuje svůj výkon |
leninisté, stalinisté[47] |
Teorie konvergence teorie třetí cesty pro-čínská a pro-kubánská literatura na západě „přestavbová“ literatura |
hlavní proud pozitivizmu 60. - 70. let maojistická a trockistická kritika Sovětského svazu |
|
natolik efektivní, aby to zajišťovalo jeho přežití |
teorie totalitarizmu |
totalitní kontrole |
hlavní proud pozitivizmu v 80. letech |
|
strukturně neefektivní |
von Mises 1922 Amalrik 1970 Z. Brzezinski 1971 |
|
|
(Pramen: Klaus von Beyme, Systemwechsel in Osteuropa, str. 30)
I z této tabulky je patrné, že ačkoli přestaly sociální vědy během 70. let hodnotit sovětský blok jako efektivní a zvyšující svůj výkon a změnily své hodnocení pouze na „schopný přežití“, jen málo autorů šlo tak daleko, aby formulovalo předpověď jeho pádu.
Úvodem pokládám za nutné uvést, pod jakými názvy bylo uváděno zřízení zemí sovětského bloku a chtěl bych věnovat několik slov jejich vysvětlení: Asi nejčastěji je dnes používán především v žurnalistice pojem komunizmus. Existuje však trojí pojetí tohoto termínu:
Jedině akceptujeme-li tato dvě pozdější pojetí, můžeme se pokoušet o konstrukci kategorie „zločiny komunizmu“. Pokud by se její autoři drželi Karla Marxe, ale i třeba oficiální rétoriky tzv. socialistických zemí, nikdy by ji nemohli vytvořit. Těžko totiž existují zločiny něčeho, co nikdy neexistovalo.
Podobné významové rozdíly je nutné hledat i v pojmu socializmus.
Také díky k tomu, že se i západoevropské demokratické levicové strany označovaly za socialistické, byla v západních společenských vědách vedena diskuse, zda je možné tímto termínem označovat zřízení východoevropských států. Mnozí navrhovali označení jiná. Z trockistických a anarchistických analýz pochází pojmenování „státní kapitalizmus“. Toto označení se snaží polemizovat s tvrzením, že se v případě socializmu jedná skutečně o nový výrobní způsob. Proti tomuto pojmenování hovoří především to, že pracovní síla nebyla v těchto zemích tak jednoznačně zbožím jako v klasickém kapitalizmu, nebylo zde spekulováno s pracovními silami, pracovní síly nebyly kupovány za různou cenu podle měnící se nabídky a poptávky, je doložena tendence vzrůstu sociálních jistot[50]. Z pozic pravice je zase tento termín kritizován, protože základním znakem kapitalizmu je soutěž a konkurence, takže kapitalizmus s jedním vlastníkem je nonsens.
Z pozic reformistů v komunistickém hnutí zase vychází pojem protosocializmus, který byl v českém prostředí zaveden V. Menclem[51]. Tento termín pojímá existující společenské uspořádání jako první, nedokonalou formu budoucí společnosti. Pojem státní socializmus byl používaný původně západoevropskou sociální demokracií, dnes převažuje v západním (především evropském) sociologickém diskurzu. Tento termín uznává, že společenské zřízení ve východní Evropě mělo podstatné rysy socializmu, ale zdůrazňuje obzvláště silnou roli státu v něm, v protikladu vůči např. samosprávnému nebo demokratickému socializmu západoevropské levice. S tímto termínem pracuji i ve své práci.
Pro označení státního socializmu v sovětském bloku se v devadesátých letech hlavně ve středoevropské žurnalistice rozšířil pojem „totalitarizmus“, nebo „totalitní režim“. Do společenských věd zavedla tento pojem Hanah Arendtová v roce 1951 svou knihou „Původ totalitarizmu“[52] a Carl J. Friedrich knihou „Totalitní diktatura a autokracie“[53] napsanou společně se Z. Brzezinskim. Podle autorů je pro totalitarismus charakteristické že: 1. vynucuje si všemi prostředky neomezené disponování podřízenými osobami (i jejich vědomím a svědomím), 2. vyznačuje se diktaturou ve všech složkách společenského života, 3. potlačuje jakékoliv tendence k demokracii.
Postupem doby vznikly v západní politologii i další definice totalitarizmu. Za jeho základní znaky bývá uváděno:
Francouzský filosof Raymond Aron zdůraznil mj. dva charakteristické rysy politické totality - snahu státu ovládnout a kontrolovat občanskou společnost a dále mocenský monopol jediné strany a jediné oficiální ideologie, přičemž ona vládnoucí strana postupně splývá se státem.
Pro hodnocení pojmu totalitarizmus je třeba zdůraznit především dobu, kdy začal být používán pro označení společenského zřízení východní Evropy. Ač byl znám již od dvacátých let, používal se v té době především pro fašistické režimy, ve spojitosti s režimy socialistickými začal být používán masověji až pod vlivem díla H. Arendtové vydaného počátkem padesátých let, kdy vrcholila studená válka. Jestliže je pojem „totalitarizmus“ na první pohled jak kritikou nacizmu, tak komunizmu, vzhledem k neexistenci nacizmu v tehdejším světě se stává především jedním z ideologických nástrojů americké propagandy v jejím boji proti sovětskému bloku. Nepřekvapí proto, že kritika pojmu totalitarizmus započala v 60. letech, kdy dochází k uvolnění mezinárodního napětí. Nová generace amerických sovětologů měla na rozdíl od jejich předchůdců možnosti výměnných studijních pobytů v Sovětském svazu. Zde se setkávali a hovořili s nejrůznějšími sovětskými občany, které znali jejich předchůdci pouze ze západní propagandy. Profesor ruské historie Abbot Gleason o tom píše: „Stalo se zřejmým, že ačkoli dva roky v SSSR měly obvykle devastující efekt na ty, již sem přijeli s prosovětskými názory, vyvrátily i představy o totalitním modelu. Státní moc sice byla stále nedemokratická, ale propast mezi sovětskou realitou a hororovou vizí Orwellova díla „1984“ byla každému zřejmá. Nejenže stát nezasahoval do soukromého života, ale pohostinnost sovětských občanů a snaha o přátelství k návštěvníkům dělala na Američany velký dojem.“[54] Důvěra této generace v morální nadřazenost Západu byla navíc otřesena válkou ve Vietnamu. Kritika Sovětského svazu začala často být jimi brána jako propaganda studené války.
Proto se začalo o tomto pojmu v západních sociálních vědách nejprve diskutovat, aby se posléze zvedla jeho široká kritika. Je myslím účelné připomenout, jaké argumenty padaly v této diskusi: Na pojmu totalitarizmus byla především kritizována sociologická prázdnost modelu totalitarizmu. Stephen F. Cohen ve své knize „Promýšlet sovětskou zkušenost“, asi nejlepší práci z okruhu revizionistů kritizujících model totalitarizmu, píše o „neschopnosti školy totalitarizmu představit jakékoli autentické sociální dimenze sovětské politiky“[55]. Totalitarizmus viděl příliš jednoduše moderní průmyslovou společnost, když vnímal sovětský stát jako úzkou elitu všeho schopných, ale zároveň i neschopných zločinců, ovládajících tupé a zbabělé stádo, tj. většinovou společnost, zatímco vzdoruje pouze úzká skupina mravných a statečných, tj. disidenti. Jiní kritizovali, že tento model přehlížel společenskou podporu sovětskému režimu. Třetí hlavní argument byl, že tento koncept podceňuje možnosti sociální změny. Autoři teorií o totalitarizmu podle něj absolutizují léta stalinizmu na celý zbytek sedmdesátileté periody socialistického experimentu.
Totalitarizmus prý také nevěnuje dostatečnou pozornost analýze sociální struktury, o níž se režim musí opírat. Při zkoumání nacizmu se odehrály diskuse o jeho sociální základně, zda se opíral především o elity (vliv velkokapitálu na instalaci Hitlera v roce 1933), argumenty o podpoře nacistického hnutí především středními třídami nebo diskuse o vztahu německé dělnické třídy k nacistickému hnutí. U komunistického hnutí je diskutována jeho podpora mezi umělci a intelektuály (viz. R. Aron, Opium intelektuálů), jeho pozice mezi dělnickou třídou apod. Teorie totalitarizmu navíc kreslí velmi skeptický obraz společnosti, neboť z ní vyplývá: Masy se dají snadno ovládat. Totalitární opatření (především v režii bezpečnostních aparátů) jsou vysoce účinná. Z přeceňování totální sociální kontroly také vyplývá hodnocení socialistických režimů jako stabilních. I proto nevzešly ani z teorií totalitarizmu předpovědi pádu komunistických režimů.
Další argumentovali, že po Stalinově smrti ztratil sovětský systém základní rys totalitarizmu a sice „diktaturu jedince“. Někteří kritikové pojmu totalitarizmus šli dokonce tak daleko, že se pokoušeli upozorňovat i na existenci některých jeho aspektů v západní společnosti (např. pojem „totalita trhu“, manipulace veřejného mínění médii). Teorie totalitarizmu podle jejich kritiků také absolutizují standardy americké a britské politické kultury (odkud obvykle pocházejí) ve vztahu k politické kultuře ostatních zemí.
Autoři teorií totalitarizmu nejenže nečiní valné rozdíly mezi jednotlivými „socialistickými“ zeměmi, ale především se pokoušejí nalézat shodné rysy s fašizmem resp. nacizmem. Otázka srovnání fašizmu (nacizmu) a komunizmu je při diskusích o pojmu totalitarizmu natolik klíčová, že se u ní na okamžik zastavíme. V diskusích, zda lze komunizmus srovávat s fašizmem, bylo uvedeno mnoho argumentů pro i proti.
Ti, kteří argumentovali pro srovnávání, obvykle uváděli:
Poněkud umírněnější byly argumenty eticky zaměřené, např. že „nacizmus je zločinný v ideologii i praxi, komunizmus pouze v praxi“, nebo, že „nacizmus hraje v člověku na to, co je v něm lepšího, zatímco komunizmus na to, co je v něm horšího“. Pozici obhájců teorie totalitarizmu oslaboval i fakt, že v polemikách s „komunizmem“ ho byli ochotní přirovnávat k fašizmu, ovšem v polemikách se sociální demokracií ji byli často ochotni přirovnávat ke komunizmu.
Ti, co argumentovali proti srovnávání, například uváděli: Teoretici totalitarizmu nikdy nevysvětlili, že pokud si jsou nacizmus s komunizmem tak podobné, proč vůbec vznikly jako dva různé režimy. Nebylo ani vysvětleno, proč spolu začaly dva tak podobné režimy vést válku, navíc válku jež svým rozsahem a brutalitou nemá v dějinách obdoby. Ve snaze najít podobnosti mezi fašizmem a komunizmem prý přehlížejí zastánci „totalitarizmu“ jejich zásadní rozdíly. Teorie totalitarizmu nedostatečně bere v potaz ideové základy nacizmu a komunizmu, především obecně nepopírané začlenění K. Marxe do tradice evropského humanizmu a evropských sociálních věd proti značně méně propracovanému teoretickému zázemí nacistů. Přirovnáváním komunizmu k nacizmu relativizujeme nejhorší zločiny nacistů, především holocaust. Přihlédneme-li k civilizačním rozdílům, jeví se nám praxe kulturního a evropského Německa v porovnání s praxí asijského Ruska daleko barbarštější. Přirovnáváním komunizmu k nacizmu pohrdáme obětmi mnoha antifašistů-komunistů. Přirovnáváním komunizmu k nacizmu má také mnohé nebezpečné konsekvence pro dnešní politický diskurs ve vztahu k demokratické levici.[56] Komunizmus nerozpoutal světovou válku, přestože měl jaderné zbraně. Ze samotného komunistického hnutí vycházely reformní a demokratizační tendence, s čímž se u nacizmu nesetkáváme, byť se dá namítnout, že nacizmus neměl čas podobné tendence rozvinout. K nejpostihovanějším obětem komunizmu patří samotní komunisté s čímž se u nacizmu v takové míře nesetkáváme. Konečně nacizmus se na rozdíl od komunizmu nevzdal moci dobrovolně, byť i zde se dá poukázat na odlišnou historickou situaci.[57] Teoriím totalitarizmu odporovala také existence všech reformních hnutí ve státně socialistických zemích včetně perestrojky. Podle teorií totalitarizmu mohl být režim svržen pouze tlakem zvenčí nebo domácí revoltou širokých vrstev. To, že politický počátek jeho pádu vyšel z vládnoucí elity samotné, bylo mimo chápaní teoretiků totalitarizmu. V pozdějších letech proto teoretici totalitarizmu při hodnocení příčin jeho pádu především upozorňovali na zásluhy R. Reagana a M. Thatcherové o uzbrojení Sovětského svazu nebo zdůrazňovali podíl domácích disidentů.
Na základě proběhnuvších diskusí začaly být koncepce totalitarizmu v západním sociálně-vědním diskursu v 70. letech nahrazovány tzv. pluralistickým modelem zřízení v sovětském bloku. Kromě označení systému za „pluralistický“ se vyskytovala i další pojmenování, např. kvazi-totalitární, byrokratický, institucionální a korporativistický. Jeho obhájci tvrdili především, že jak socializmus tak kapitalizmus jsou průmyslovými společnostmi, které vykazují shodné rysy a trpí podobnými problémy. Nedemokratické tendence sovětského režimu měli ve zvyku připisovat ruským civilizačním tradicím a jejich západní kritiku označovali za imperialistické vnucování hodnost Západu jiným zemím. Tyto teorie analyzovaly způsob ovládání sovětské společnosti vládnoucí elitou a proti modelu totalitárního násilí a brutální manipulace stavěly teorie tzv. společenské smlouvy a provozování povinných rituálů, kdy vládnoucí i ovládaný dělají, jako by věřili ideologii režimu, a přitom jí nevěří, ba nevěří ani, že ten druhý věří.
Přes historickou zásluhu polemiky s pojmem totalitarizmus měli pluralisté naproti tomu sklon nevšímat si porušování lidských práv stejně jako ekonomických problémů východního bloku. Pluralisté také přivítali Gorbačova a patřili k jeho hlavním propagátorům, aniž by si příliš všímali nedostatků jeho politiky. Mnohdy jim také chyběla vůle ke kritice sovětských pramenů: Jestliže přijímali nekriticky údaje poskytované sovětskou statistikou o ekonomických úspěších socializmu, nebo analyzovali změny desetin procenta v sovětských volbách či odstíny v marxisticko-leninských disputacích v Moskvě, mnohdy jim unikalo to podstatné. Trivializováním rozdílů mezi buržoazně demokratickými a státně socialistickými režimy se dopouštěli stejného omylu, jako když teorie totalitarizmu trivializovaly rozdíly mezi nacizmem a komunizmem. Ukázkou myšlení pluralistické školy je kniha od Jerry Hougha „Jak je spravován Sovětský svaz“ („How the Soviet Union is Governed ?“) ve zřejmé narážce na klasické dílo teorie totalitarizmu od Merle Fashinsoda „Jak se vládne v Rusku? (How Russia is Ruled ?“). Autor uvádí: „Sovětský svaz má autoritativní politický systém, ale má ústavu a soubor stranických pravidel, které korespondují do značné míry se západním konceptem demokracie a zaručuje věrnost ideologii slibující vládu plné demokracie a osobní svobody.... Kvůli dvojznačnému původu sovětské politické tradice, se bude jakákoliv budoucí revoluce držet rámce současného systému.“[58]
Koncept totalitarizmu zažil ale ještě jeden vzestup, a sice v době Reganovy vlády v USA a nástupu disidentských hnutí ve východní Evropě. I když se stal po změně systému oblíbeným termínem v politickém diskurzu nových demokracií, nedá se říci, že je vědeckým vítězem studené války. Naopak, způsob rozpadu Sovětského svazu byl jeho popřením.
Závěrem lze proto říci, že užití pojmu „totalitarizmus“ se jeví jako vysoce diskutabilní minimálně pro námi zkoumané období posledních dvou desetiletí existence státního socializmu. I samotný Václav Havel nazval v roce 1974 tehdejší sociální realitu jako „posttotalitní“[59]. Podobný názor zaujímají V. Dvořáková a J. Kunc, byť ve své analýze nepřekračují úzký politologický pohled na danou problematiku: „..koncepce totalitního režimu, jak se utvářely od 40. do 70. let, jsou analyticky nevhodné pro uchopení vývojových rysů politického režimu v Československu minimálně od počátku 60. let… Politický režim v Československu v 70. a 80. letech vykazoval dynamiku plně srovnatelnou s jinými autoritářskými režimy a přidržíme-li se Linzovy nomenklatury, můžeme pracovat s výrazem autoritářský posttotalitní systém.“[60]
Zkoumáme-li zákonitosti vývoje státního socializmu, má tato otázka pro sociální vědy klíčový význam. V soudobé sociologii se vyskytují přibližně tři okruhy odpovědí: Jedny přihlížejí k ekonomické neúčinnosti státně socialistického systému, především ve srovnání se systémem kapitalistickým. Druhé odkazují na krizi legitimity státně socialistického uspořádání. Tedy na malou spokojenost obyvatelstva s politickým uspořádáním, se státním násilím, se zasahováním do jejich soukromých životů, s privilegii mocenské elity apod. Třetí okruh zdůrazňuje především objektivní příčiny (špatné výchozí pozice, tlak kapitalistických zemí apod.). Věnujme pozornost nejprve prvnímu tematickému okruhu:
3.1 Ekonomický neúspěch projektu
Základní odpovědí zde je, že systém nebyl ekonomicky fungující. Z kruhů liberálních ekonomů (Hayek, von Mises) byla kritika zaměřena především na
Skutečně velkou výzvou socializmu byl ovšem západní sociální stát (welfare state), jak se vyvinul po druhé světové válce. Jestliže oproti tradičnímu kapitalizmu mohl socializmus vykázat v některých oblastech své přednosti, v soutěži s „welfare state“ se zřetelně objevily jeho slabiny. Poválečný „welfare state“ totiž také dokázal odbourat chudobu, zvýšit vzdělanost či snížit riziko cyklických krizí hospodářství, ovšem dokázal tak učinit bez negativních vedlejších rysů, v rozumné míře a při zachování politické demokracie. To, že uspěl jen v nejbohatších zemích světa, je věc jiná.
Tvrzení o nevýkonnosti státního socializmu je ovšem velmi zjednodušující a ne zcela pravdivé. Především samotný fakt jeho sedmdesátileté existence vypovídá o něčem jiném. Také skutečnost, že v této době prošly socialistické země procesem modernizace (industrializace, urbanizace, růst vzdělání a kultury) a že jako celek byly odevzdány v prokazatelně lepším stavu, než je komunistické hnutí získalo (zde je třeba odhlédnout od české skutečnosti, kde i přes absolutní růst došlo k relativnímu poklesu ve vztazích k západním sousedům). Jakýmsi symbolickým dokladem modernizace Sovětského svazu je i jeho vítězství v průmyslové totální válce s fašistickým Německem.
Také v prvních desetiletích po druhé světové válce vzbuzoval růst socialistických zemí na Západě respekt. Jak píše I. Wallerstein : „Tempo růstu těchto zemích bylo pozoruhodné a kdyby se udrželo i nadále, mohl SSSR skutečně předstihnout USA, když ne v roce 2000, pak tedy o jedno či dvě desetiletí později.“[61] Skoro symbolem těchto úspěchů se stalo sovětské prvenství ve výzkumu vesmíru. Tyto úspěchy vedly experty CIA dokonce k závěrům, že je možné, že Sověti předhoní Spojené státy a Západ - ne sice v těžkém průmyslu, ale ve vývoji technologií a vědeckém výzkumu.[62] Jak se ovšem ukázalo, tyto úspěchy se týkaly především rané fáze extenzívní industrializace státně socialistických zemí, kdy centrální plánování a masové nasazení pracovních sil i výrobních prostředků slavilo úspěch. Po dosažení této fáze se státní socializmus ukázal jako málo schopný nastartovat industrializaci intenzivní s přechody k postindustriální modernizaci. Jak uvádí P. Machonin, na konci 60. let byly k takovému kroku v Československu prostředky, ale vzhledem ke změně politických podmínek, byly investovány do druhé vlny extenzívní industrializace (především na Slovensku, což mělo i své pozitivní účinky) a dále do „nepřímé sociální korupce obyvatelstva“[63], tedy zvyšování státně socialistického blahobytu. I podle Wallersteina bylo vedlejší vnitřní příčinou krize relativně rychlé vytvoření přebytku společenského bohatství, díky extenzivní industrializaci. Podle jeho názoru na to zareagovalo obyvatelstvo poptávkou po vyšší životní úrovni, v jejímž uspokojování ovšem státní socializmus selhával, neboť získané prostředky potřeboval k dalšímu extenzivnímu růstu, k němuž ovšem již nebyly společenské podmínky.
Neúspěch velkého sociálního plánování (tzv. sociální inženýrství) je také varující. Ukázalo se, že vždy existuje tolik nezávisle proměnných, že je všechny nemůže sebelepší plánovač do svých plánů zahrnout a mnohá rozhodnutí proto mají negativní vedlejší následky či vyústí do zcela jiných věcí, než se předpokládalo. Kritika socialistického plánování a jeho nezamýšlených důsledků musí ale přihlédnout také k tehdejšímu stavu poznání. Socializmus se skutečně tehdy zdál racionálnější v tom smyslu, že pomocí plánování měl ušetřit nesmyslné plýtvání silami lidí v kapitalistickém konkurenčním boji. Neměl mrhat silami nezaměstnaných a neměl nechávat zbytečně zakládat firmy, které pak zkrachují. Neměl nechávat síly a schopnosti mnoha lidí a celých vrstev nerozvinuty, protože v kapitalizmu neměli na svůj rozvoj prostě prostředky. Jak uvádí Egon Bondy, později zesměšňované plánování bylo populární v době hospodářské krize ve 30. letech, kdy bylo přebytečné obilí házeno do moře z důvodu udržení jeho cen.[64]
Málo se také uvádí fakt, jaký měla dopad na porážku státního socializmu nedostatečná hospodářská integrace východního bloku. Ta byla především odmítána vyspělejšími středoevropskými státy, které v případném přerozdělování mezi chudšími a bohatšími členy viděly své vykořisťování Ruskem. Už jim ale nevadilo, že Rusko vlastně vykořisťují sami, když od něj dostávají především ropu a další suroviny za netržní, tj. nižší ceny. Z pozice SSSR byla tato situace stejně problematická: Rusko bylo snad jediným impériem v dějinách, které nejenže vládlo vyspělejším zemím, ale dokonce je i sponzorovalo. Výsledkem bylo neumenšování rozdílů ve vyspělosti jednotlivých socialistických zemí a zvyšující se rozladěnost mezi nimi. Ve vyspělejších státně socialistických zemích postupně převládl názor, že by se jim lépe vedlo, kdyby byly třeba nejméně vyspělou, ale součástí západního světa. V Rusku převládl v druhé polovině 80. let názor, že když se zbaví politického i ekonomického břemene středoevropských spojenců, možná že poklesne jeho politický vliv, ale ekonomicky na tom jednoznačně vydělá (mj. i stažením nákladných okupačních armád). To, že tento strategický ústup povede k největší krizi Ruska od vpádu Mongolů a k nevídanému poklesu mezinárodní prestiže a faktickému rozpadu země, nikdo, zdá se, nepředpokládal.
Jako břemeno začaly také SSSR i další státně socialistické státy pociťovat podporu mnoha prosovětským režimům ve třetím světě. Např. v roce 1970 poskytl Sovětský svaz podporu zemím třetího světa v hodnotě 390 miliónů dolarů, východoevropské země v hodnotě 145 mil. dolarů, v roce 1979 to bylo 545 a 470 milionů od Sovětů a jeho spojenců. Známé byly i dodávky zbraní a pobyt sovětských expertů v těchto zemích: V roce 1970 jim dodal Sovětský svaz zbraně za 995 mil. dolarů, východoevropské země pouze za 95 mil. dolarů. V roce 1975 působilo v zemích třetího světa 18 tisíc sovětských odborníků a 14 tisíc ze zemí východní Evropy.[65]
Obvyklé tvrzení, že státy východní Evropy byly pro SSSR břemenem, platí dle mého pouze na první pohled. Je sice pravda, že od šedesátých let Sovětský svaz své satelity bohatě sponzoroval a jejich opuštěním se tohoto břemene zbavil, ovšem na druhé straně je potřeba upozornit na několik skutečností:
Do okruhu odpovědí hledajících příčiny pádu státního socializmu ve vnitřních ekonomických problémech jeho států se zařazují také marxistické teorie pádu státního socializmu. Pád státního socializmu znamenal především krizi marxizmu a obecně levicového diskursu v sociálních vědách. Jeho protivníci argumentovali, že pád Marxova projektu je definitivním vyvrácením jeho myšlenek. Mnozí marxisté proto začali na jeho díle spíše zdůrazňovat jeho analytickou část, tj. popis fungování kapitalismu. Někteří naopak zaujali stanovisko, že pád státního socializmu Marxovy teorie a předpovědi nevyvrátil (jak tvrdí velká část společenských vědců), nýbrž potvrdil. Realizovaná forma socializmu byla podle nich částečně nedokonalou kopií a částečně přímo popřením Marxova učení.
Asi hlavní myšlenka marxisticky vysvětlující pád státního socializmu vychází z Marxovy koncepce rozporu mezi výrobními silami a výrobními vztahy, který je příčinou všech revolucí a společenských změn. Zatímco výrobní síly (technologie) se vyvíjejí kontinuálně, mají výrobní vztahy (organizace práce, společenské uspořádání) tendenci stagnovat. Po čase se dostanou výrobní síly s výrobními vztahy do takového rozporu, že vzniká revoluce, která posune výrobní vztahy na kvalitativně vyšší úroveň. Podle těchto teorií především tzv. vědecko- technická revoluce či přechod k postindustriální fázi vývoje nebyly v rámci státního socializmu možné a činily ze společenského zřízení brzdu rozvoje. Podobné stanovisko rozvíjel již před pádem sovětského systému historik Moshe Lewin, který upozorňoval na „dialektické tenze mezi různými částmi systému, z nichž některé byly více rozvinuté než jiné, zatímco jiné byly brzdou jejich rozvoje. Jedny rostly a jiné upadaly, což vede k rozpadu systému“[66]. Tezi, že úroveň rozvoje výrobních sil v nejvyspělejších ze státně socialistických zemích (NDR, ČSSR) již od sedmdesátých let odpovídala potřebným standardům k zahájení postindustriální revoluce, je možno ilustrovat na příkladu rozvoje informatiky a médií v ČSSR. V osmdesátých letech byla u nás relativně rozvinutá síť pevných telefonních linek, běžnou součástí vybavení domácnosti byl rozhlasový přijímač a televizor.[67] Úroveň výrobních prostředků by tedy, zdá se, postačovala k zavedení a především rozšíření rozhodující technologie postindustrializmu - osobního počítače. K tomu však nebylo politické vůle, existující režim si dobře uvědomoval svou absolutní neslučitelnost s informačními technologiemi. Jedna expertka na výpočetní techniku vypráví: „Ještě v sedmdesátých letech se komunistům dařilo držet lidi v izolaci rušením Svobodné Evropy, zabavováním psacích strojů a přísným sledováním využití případných kopírek. V průběhu osmdesátých let jim pořádnou čáru přes rozpočet udělaly počítače. To, co se pracně dalo pořídit na psacím stroji s několika špatně čitelnými průklepy, se po zápisu do počítače dalo vytisknout v libovolném množství kopií. Přes modem po telefonní lince se daly informace mezi počítači přenášet na dálku.“[68] Ano, v dnešní době PC, mobilních telefonů a hlavně internetu je nepředstavitelná nejen instalace, ale i samotná existence režimu tohoto starého post-totalitního typu, jehož jedním klíčovým rysem bylo bránění v přístupu k informacím.
Paul Kennedy zase psal: „Jestliže ještě dnes mají přední sovětští vědci a odborníci zakázáno sami obsluhovat rozmnožovací stroje (rozmnožovací oddělení jsou plná agentů KGB), lze jen těžko odhadnout, jak se v této zemi může rozšířit používání textových procesorů, interaktivních počítačů, elektronické pošty atd., aniž dojde k výraznému omezení policejní kontroly a cenzury.“[69] Možná že k tomu režim neměl dostatečně rozvinuté výrobní prostředky, jistě mu však scházela politická vůle. Mentalita obležené pevnosti fungovala po celou dobu jeho existence. Komunistický režim byl postaven před neřešitelné dilema: buď zavádět informační technologie a sám sebe zničit, nebo dále pokračovat v izolovanosti od světa a dramaticky tím prohloubit svou zaostalost za Západem.
Další vysvětlení pádu vychází z marxistického pojetí, které vidí dějiny jako střetnutí dvou sil, které se liší svým vztahem k výrobním prostředkům - jako střetnutí vlastníků a nevlastníků. Podle tohoto vysvětlení, nedošlo ve státním socializmu k odstranění tříd (jak bylo predikováno pro komunizmus) ani k jejich transformaci ve vrstvy a harmonické spolupráci (jednalo se o dělníky, rolníky a pracující inteligenci, jak predikoval Lenin pro socializmus), ale naopak došlo zcela marxisticky k vytváření dvou tříd - řídícího aparátu a ovládaných. Tyto dvě třídy stojí pak proti sobě stejně antagonisticky jako v kapitalizmu. K tomu se druží dvě otázky: Především, zda tomu skutečně tak bylo a pakliže ano, proč to vzniklo.
Marxizmus patří do konfliktualistického paradigmatu v sociologii, ovšem pouze ve svých analýzách fungování kapitalizmu. Jeho predikce komunizmu jsou čistě strukturně funkcionalistické. Chceme-li hovořit o sociálním konfliktu v kulisách státního socializmu, musíme vycházet pro něj z Marxových analýz tzv. hrubého komunizmu, který měl být jakýmsi mezistupněm, kde přetrvávaly některé rysy kapitalizmu.
Ti, co polemizují s existencí dvou tříd ve státním socializmu argumentují, že na rozdíl od kapitalistů je vztah k výrobním prostředkům u aparátu v podstatě stejný jako u pracujících. Výrobní prostředky jsou ve vlastnictví všech, tj. státu, jenže reálnou moc mají ti, kteří mají privilegovaný přístup k jejich správě. Samotní autoři prosazující antagonistické pojetí společností státního socializmu si toto často uvědomují proto se u nich nesetkáváme s termínem „třída“ale „vrstva řídícího aparátu“. To co dělá řídící aparát řídícím aparátem, není jeho vztah k výrobním prostředkům, ale jeho reálná politická moc. Ve čtyřicátých letech vyšla ve spojených státech kniha J. Burnhama „Revoluce manažerů“, která ukazuje, jak v kapitalizmu pozbylo samotné vlastnictví na významu, ale důležitým se stává byrokratická moc manažerů. Podobná tendence, je ale doložitelná již od třicátých let i v Sovětském svazu. Dokonce se zdá, že tam, kde jsou vlastníci zničeni, je tento proces urychlen.
Jenže kategorie „reálná politická moc“ nehraje u Marxe výraznou roli, resp. je součástí nadstavby - tedy je plně odvozena od vztahu k výrobním prostředkům. Dá se pak říci, že samotná praxe reálného socializmu vyvrátila jeden z marxistických postulátů, že politická moc vychází z ekonomických vztahů, tedy teorii základny a nadstavby.
Spor o oprávněnost teorie existence antagonických tříd ve státním socializmu se promítl i do hodnocení lidových vzpour proti režimům především v případě Maďarska v roce 1956 a Polska v roce 1981. Zatímco oficiální propaganda a její služebná sociologie hodnotily zmíněné události jako kontrarevoluci, tedy střetnutí třídy pracujících se zbytky poražené třídy kapitalistů, revizionističtí autoři hodnotili konflikty, jako boj pracujících s vrstvou řídícího aparátu.
Obecně panuje v sociálních vědách alespoň shoda v tom, že ač se nejednalo o třídy, začala společnost státního socializmu vykazovat rysy „my“ a „oni“ resp. „ti dole“ a „ti nahoře“ (včetně tomu odpovídajícího společenského vědomí). Z toho pak plynul sociální konflikt mezi nimi, který se stal jedním z faktorů zániku sovětské soustavy na konci 80. let. Zbývá pokusit se zodpovědět na otázku, proč došlo k této polarizaci. Nabízí se několik odpovědí:
Existují i další marxistická vysvětlení pádu: Většina argumentuje obecně zpronevěřením se představám klasiků. Podle mnohých se socialisté zpronevěřili Marxovi již tím, že se o vybudování socializmu pokusili v Rusku, zatímco podle Karla Marxe měl vzniknout v nejvyspělejších zemí světa - především v tehdejší Anglii, neboť pro socializmus je charakteristická vyšší míra rozvoje výrobních sil než pro kapitalizmus. Tím, že socializmus vznikl v agrárním Rusku, se dostal podle mnohých marxistů do tzv. východní pasti, kdy byl vinou své polohy vždy jen přívěskem a nikoli středem světového ekonomického systému a musel mnoho energie věnovat na prosté dohánění nejvyspělejších zemí. Jiní argumentují neslučitelností Marxovy ekonomické teorie socializmu a Leninovy teorie výstavby strany a politického zřízení socialistického státu. Jestliže Marx se ve svých dílech demokracie nezříká (ovšem nemá na mysli demokracii parlamentní), Lenin svou koncepcí strany, jako revolučního předvoje, tedy jako osvícené elity, která dovede nevědomý lid k socializmu, zasadil předem největší ránu budoucím pokusům o legitimizaci systému. Při hodnocení této Leninovy koncepce je ovšem třeba vycházet z ruských civilizačních tradic a zvyklostí, namítají druzí.
Mnozí autoři polemizují také s Leninovu myšlenkou, že zatímco v kapitalistické revoluci předcházela změna výrobních sil změně výrobních vztahů (především v anglickém případě, zatímco Francie si mohla díky tomu dovolit opačné pořadí, nejprve revoluci politickou, pak teprve průmyslovou), pro instalaci socializmu byl zvolen tento francouzský model, který ovšem nastoloval socialistické výrobní vztahy bez potřebné materiálně technické základny. Jejich protivníci naopak uváděli, že je fikcí, aby vznikaly spontánně socialistické vztahy či ostrovy socializmu ve společnosti, například že by zakládaná dělnická družstva a konzumy převážily nad kapitalistickými vztahy, slovy Marxe: „Proletariát nemá možnost rozvinout svůj výrobní způsob ve staré společnosti“[70]. Podle jejich názoru si ani zrod kapitalizmu není možné představit bez francouzské politické revoluce, protože právě ona, a nikoli změny v Anglii, otřásla starým systémem. Pro mnohé příznivce technologických změn jako hlavního předpokladu vzniku socializmu nemluví ani fakt, že nástupem tzv. postindustrializmu, tedy největších změn v technologiích od průmyslové revoluce, nedošlo k růstu poptávky po socializmu, ale naopak k nárůstu popularity neoliberalizmu.
Podle některých autorů měl proto socializmus již v době svého vzniku v sobě zakódovánu příčinu svého zániku. Podle jiných ji způsobily teprve fatální chyby, které za dobu své existence učinil. Podle některých projevil fatální neznalost Marxe i sám Gorbačov, když započal své reformy reformou politiky a nikoli ekonomiky, jak k tomu došlo v Číně a podcenil tak na rozdíl od Číňanů důležitost základny ve prospěch nadstavby.
Marxisté se také rozcházejí v samotném hodnocení pádu státního socializmu. Jejich stanovisko vyplývá z toho, zda jsou buď přesvědčeni, že socializmus při všech chybách byl v zásadě tím správným modelem socializmu podle Marxe a Engelse, jak uvádí E. Bondy v roce 1984: „Dosud stále platí, že společenský systém, který nastoluje tato vládnoucí třída je vývojově pokročilejší než systém kapitalistický, a že je tu více šancí na to, že po jeho krachu dojde k obnovení úsilí o výstavbu socialistické beztřídní společnosti, než jich skýtá režim zemí prvního světa.“[71] Tedy v přesvědčení, že se mohla z východního bloku vyvinout nějaká nová kvalita, která by vedla k porážce kapitalistického bloku a k nastolení socializmu v celosvětovém měřítku. Jiní zastávají názor, že socializmus sice převážit nemohl, ale svou existencí udržoval světovou rovnováhu a přispíval jak k relativně slušným životním podmínkám pro své občany, tak zprostředkovaně svou existencí chránil i sociální jistoty obyvatelstva na Západě, přihlédneme-li k jejich odbourávání v 90. letech po pádu státního socializmu. Jiní autoři naopak tvrdí, že jakmile byla v sedmdesátých letech zřejmá nemožnost socializace celého světa z východního bloku, bylo v tom případě lepší celý systém odbourat a začít znovu.
3.2 Problémy legitimizace státního socializmu
Socializmus měl být novou kvalitou ve srovnání s kapitalizmem. Nejenom že měl být racionálnější, ale měl být etičtější než kapitalizmus. Etičtější v tom smyslu, že měl být solidárnější, že měl nastolovat větší spravedlnost mezi lidmi. Že motivací člověka pracovat neměl být zisk, případně strach z existenčních těžkostí, ale solidarita s ostatními, kteří také pracují, motivovat měl i podíl jedince na zlepšování světa a jeho vlastní seberealizaci.
Dnes je zřejmé, že ve svém odhadu socializmus podcenil lidskou přirozenost a přecenil kladné vlastností v člověku. V tom tkví podle mnohých autorů druhá hlavní příčina jeho neúspěchu. Jak napsal Oskar Krejčí: „Co nejvíc zklamalo na byrokratickém socialismu, tak to nejsou koncentrační tábory z padesátých let, to je tragédie, ale to nejhorší, co se stalo, je fakt, že se neobjevil socialistický člověk a že celý ten experiment selhal na tom, co bylo jeho vlastním ideálem.“[72] Podobě uvažuje i Egon Bondy: „Marx totiž se dopustil velkého omylu v tom, že se domníval, že lidé jsou bytosti v prvé řadě racionální. To je dědictví osvícenství. Přestože Marx je typickým filozofem romantiky, tak filozofickou tradici osvícenství stále obdivoval a odtud si odnesl zkreslený dojem, že člověk je v prvé řadě bytost racionální.“[73] Pokud bychom v tomto případě ovšem použili Platónovu myšlenku, že co je rozumné, je taky dobré, pak lidé nejsou-li racionální, nejsou také od přirozenosti dobří. A tato myšlenka směřuje přímo proti základní tezi levicového myšlení o v zásadě dobré podstatě člověka. Diskuse o povaze člověka ve vztahu k levicovému myšlení jde ovšem za rámec naší práce, nicméně tato teze dobře vysvětluje, že i ve státním socializmu se ukázaly být ekonomické, a nikoli etické motivy jako rozhodující v lidském rozhodování. Z toho plynou další jevy v chování jednotlivce jako např. upřednostňování sebe sama, eventuálně svých blízkých na úkor kolektivního zájmu. Převažující mimoekonomická motivace k práci měla za následek ztrátu pracovní motivace mnohých. Mnohým připadala snaha po sociální spravedlnosti právě z důvodu převažujících ekonomických motivů jejich rozhodování jako přehnaná a v příkrém rozporu s našimi kulturními zvyklostmi zdůrazňujícími potřebu určité míry sociální nespravedlnosti pro motivaci jedince. Proto jedny nivelizované odměňování nemotivovalo, zatímco druhé frustrovalo.
Socializmus se také nestal demokratickým. Mnozí autoři se snaží odpovědět proč: Bylo tomu z důvodu potřeby většího sociálního inženýrství při budování socializmu a soutěži s kapitalizmem? Z důvodu potřebnosti kontinuální, ničím nepřerušované přestavby společnosti (např. výměnou vlády po volbách)? Sehrály svou roli ruské civilizační zvyklosti a existence studené války, která činila ze socializmu obleženou pevnost? Nebo společně s plánovaným hospodářstvím musí zákonitě kráčet autoritářské politické zřízení? Neočekávaná byla ale míra represivity jdoucí ruku v ruce s malou demokratičností státního socializmu. Přestože si mnohdy nebylo možno dělat iluze o nepřátelích socializmu, nebo o rozbrojích uvnitř řídící vrstvy socializmu, míra s jakou především stalinizmus používal násilí byla udivující a vzpírající se jakémukoli racionálnímu vysvětlení.
Asi největší ránou etickému ideálu socializmu bylo vytvoření nové vládnoucí elity, řídícího aparátu, který postupně začal vykazovat rysy elity kapitalizmu. Byla to její nejrůznější mocenská privilegia, častá dědičnost postavení jejích příslušníků, v případě potřeby i ochota zasáhnout proti vlastnímu lidu a další do očí bijící rozpory s původními ideály.
Také ve vztazích mezi národy nepředstavoval socializmus změnu. Přestože Sovětský svaz v počátcích své existence poskytl svým národům taková práva, jaká carské Rusko i tehdejší západní země neposkytovaly, postupem doby se stal i SSSR imperialisticky se chovající velmocí ochotnou vojensky zasahovat ve svých satelitech. Na sovětsko-jugoslávské, nebo sovětsko-čínské roztržce se ukázalo, že nepřáteli na život a na smrt mohou být i dva socialistické státy a že pouze stejný politicko-hospodářský systém na přátelství mezi národy nestačí.
Navíc se objevily nové problémy, na něž neměl socializmus odpovědi. Předně to byly ekologické problémy postihující všechny průmyslové země bez ohledu na to, jestli jsou socialistické nebo kapitalistické, nebo když začaly být od 70. let pozorovány tendence k obnovení nacionalizmu a náboženského vědomí, přestože měly obě tyto doktríny v době socializmu zaniknout.
Tyto všechny problémy měly za následek neúspěch ve snaze o legitimizaci státního socializmu v očích široké veřejnosti. Termín legitimizace znamená přijetí systému za svůj a jeho akceptování jako legitimní formy vlády. Jestliže první vysvětlení hledající příčiny v ekonomickém neúspěchu projektu pochází spíše z marxovské tradice, problémy legitimizace socializmu vycházejí z učení Maxe Webera. Zatímco marxisté vycházejí z primární převahy hospodářské základny nad ideovou nadstavbou, což se odrazilo v pojímání hospodářských problémů kapitalizmu za hlavní příčinu jeho úpadku a pádu, mnozí pokračovatelé Maxe Webera vidí naopak v problémech s dosažením legitimizace socializmu příčinu jeho ekonomického úpadku. Max Weber formuloval teorii odcizení v byrokratickém panství, jež se odlišovalo od Marxova pojetí odcizení a bylo dále rozvinuto např. E. Frommem, C. W. Millsem a D. Riesmanem. Weber se domníval, že v byrokratickém panství lidé nalézající se v nižších patrech společnosti se pokoušejí prodat spíše svou osobnost, než své dovednosti. Weber, který se dožil prvních let existence sovětského systému, předpokládal v diskusích se svými žáky, že sovětský stát nevytvoří mravný či rovnostářský systém, ale naopak systém ještě více utlačitelský než je kapitalizmus, neboť bude ještě více byrokratický.[74]
Dalším problémem, s nímž se bude socializmus podle M. Webera potýkat, bude problém rutinizace charizmatu. Širokým vrstvám se totiž začalo zdát, že základní problém, který postihl komunistické hnutí, totiž spočívá v tom, že přestalo naplňovat charakteristiku klasiků, podle níž komunisté nejsou zvláštní stranou proti jiným dělnickým stranám, že jsou nejrozhodnější, stále kupředu pobízející částí dělnických stran všech zemí, že vyzdvihují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu nezávisle na národnosti a zastupují zájmy celého hnutí, že vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí.[75] Proces přeměny režimu je zase vysvětlován Weberovou poučkou, podle níž do revoluce nejdou ti nejbědnější, nýbrž ti, jejichž formální status v současné společnosti je nižší, než jejich status reálný.
Hlavní teze těch, co argumentují legitimačními problémy státního socializmu, tedy zní, že hlavní slabost systému nebyla primárně ekonomická, nýbrž politická. Poukazují na sice pozvolné, ale přesto zlepšování situace hospodářství, na růst životní úrovně. Proti tomu stavějí akty státního násilí proti menšině a zbytečná nedemokraticko-byrokratická opatření proti většině. Především tyto motivy podle nich přivedly občany východní Evropy k odporu proti režimu. Jejich odpůrci tvrdí opak: Pokud by systém hospodářsky prosperoval, většinová společnost by po porušování lidských práv a nedostatku demokracie ani nevzdechla. Jádro potíží státního socializmu leželo v ekonomických problémech.
3.3 Objektivní příčiny zániku
Ať už akcentujeme ekonomické či politické příčiny zániku státního socializmu, neměli bychom opomenout ani vnější či objektivní podmínky. První objektivní příčina porážky státního socializmu tkví v jeho výchozích podmínkách, resp. místě jeho vzniku. Především zástupci tzv. teorií světového systému (Wallerstein, Senderson, Chase- Dunn) argumentují, že z důvodu jeho vzniku v zemích periferie, které byly celkově zaostalejší, musel státní socializmus velkou část své existence strávit neúspěšným pokusem dohnat vyspělé státy, což mu ubíralo tolik potřebné síly.
Právě z důvodu svého periferijního postavení nepřestal být podle nich státní socializmus nikdy součástí „kapitalistického světového systému“. Jeho vývoj se ukázal jako klíčový pro fungování či nefungování socializmu. O tom, zda je východní blok vždy jeho součástí a slabším členem, nebo zda je na něm víceméně nezávislý, se ovšem vedly v sociálních vědách diskuse. Ropné šoky ukázaly, že pravdě blíž jsou zastánci prvního tvrzení. Byla zde fáze, kdy mohl socializmus na vývoji světového systému profitovat a také profitoval, ale stejně tak nastaly fáze vývoje světového systému, kdy naopak strádal. Logiku závislosti SSSR na fungování světového systému popisuje I. Wallerstein : „Když došlo k propadu světové ekonomiky, ekonomický proces v socialistických zemích nebyl o moc odlišnější od zemí třetího světa. V 70. letech některé země profitovaly z výnosů ropy v rámci tzv. ropné krize a SSSR byl mezi nimi. Západní finanční instituce dávaly těmto zemím tehdy ochotně půjčky, ale když skončilo období konjunktury, mnoho socialistických zemí se stalo předními světovými dlužníky a v 80. letech vykazovalo velkou neschopnost splácet nejen celé dluhy ale i jejich procenta. Pouze Rumunsko je dokázalo splácet, ovšem za neuvěřitelnou sociální i lidskou cenu. Socialistické země se stejně jako země třetího světa nacházely ve velkých obtížích při prodeji svých výrobků na světových trzích, tedy odborným jazykem vyjádřeno, nedokázaly být konkurenceschopné. Navíc socialistické země trpěly inflačními tlaky a úpadkem životní úrovně neméně než země třetího světa. Jako mnoho zemí třetího světa i socialistické země začaly hledat řešení, či k tomu byly tlačeny v liberalizaci svých trhů. A jako v mnohých zemích třetího světa, to pouze nepatrně zmírnilo jejich těžkosti.“[76]
Jiní autoři, např. I. Možný uvažují, že ze zisků Sovětského svazu při ropných šocích 70. let plynuly i další konsekvence. Zisky SSSR byly totiž natolik velké, že mu umožňovaly financovat velkorysou sociální politiku. V okamžiku, kdy vývoj světového hospodářství ropnou krizi překonal, zisky pominuly a nebylo dále možné udržovat vysokou životní úroveň, což vedlo ke společenské krizi. Podobně uvažuje i Mark Almold o vývoji Sovětského svazu pod Gorbačovovým vedením: „Gorbačovova zahraniční politika uklidnila mezinárodní situaci a podnítila pád cen ropy. V důsledku toho se však propadly státní příjmy SSSR... neostalinistický režim by byl ve skutečnosti ekonomicky životaschopnější právě proto, že svou existencí podporoval vzrůstající napětí po celém světě. Ceny nafty, plynu i zlata by prudce stoupaly a podporovaly by zisky SSSR z devizového obchodu… Pouze rozdělení světa na dva tábory vytvořilo globální prostředí, v němž mohlo existovat tak zvláštní zvíře, jakým byla sovětská ekonomika. Jakmile byly vnější tlaky odstraněny, byť mohly být uměle vytvářeny samotným SSSR, byl sovětský metabolizmus osudově infikován.“[77]
V době, kdy psal Wallerstein svůj esej, nebyl ještě známý pojem globalizace. Dnešním slovníkem můžeme říci, že poté, co se v padesátých letech mohlo zdát, že SSSR vyrovnaně soutěží se Západem o post globalizátora světa, na konci šedesátých let již bylo zřejmé, kdo tento zápas prohrál a po dalších dvaceti letech si vítězná globalizace připravila východní blok na talíř jako odměnu pro vítěze v této soutěži. To, co z poraženého zbylo, bylo buď vykázáno do „chlívku“ pro země třetího světa, nebo s výhradou přijato do světa prvního.
Celkově se dá říci, že teoretikové „světového systému“ obhajují fakt, že pokus o socializmus měl vzniknout v jeho jádru, aby se mu skutečně podařilo kapitalizmus porazit. Na druhou stranu ale Wallerstein ani nepodceňuje sociální rozměr instalace socializmu, a proto nám může vysvětlit, proč nevznikl na západě ale právě v Rusku: „Rusko bylo buď nejslabší zemí jádra, nebo nejsilnější zemí periferie. Samozřejmě bylo obojím a také fakticky příkladem toho, co dnes nazýváme zemí semiperiferie. Jsem toho názoru, že leninistická strategie může uspět pouze v semiperiferijní zemi. Proto není zpětně překvapující, že první socialistická revoluce se objevila v Rusku.... Taková vzpoura nebyla možná v jádrových zemích kapitalistické světové ekonomiky, protože tamní dělnická třída měla mnoho možností, které se zdály být atraktivnější než podstupování enormních rizik revoluční aktivity.“[78]
Závěr Wallersteina je tedy pro socialisty velmi chmurný: Pokud vznikne socializmus na semiperiferii či periferii, stane se pouze přívěskem světového kapitalistického systému. Pokud by vznikl v jeho jádru, znamenalo by to sice porážku systému, ale jeho vznik zde není pravděpodobný, protože zde nejsou odpovídající podmínky: V jádru nikdy nebude ani pro dělnické či jiné nižší vrstvy tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Protože budou mít tyto vrstvy vždycky co ztratit, nebude v jádru nikdy vůle po sociálních experimentech. Přestože Wallerstein končí svůj esej pokud možno optimisticky, praktické řešení do budoucnosti nedává: „Vytvoření socializmu na tomto světě, jestliže má nastat, je stále ještě před námi - jako možnost, ale sotva jako jistota. Takzvaný reálně existující socialistický experiment může pro nás být v mnohém negativním příkladem, ale v něčem také pozitivním. Je třeba připomenout, že nakonec marxizmus-leninizmus fungoval ve skutečnosti jako spíš ideologie národního rozvoje, než jako ideologie vytvoření socializmu. Národní rozvoj je bohužel především iluzorním konceptem ve struktuře kapitalistické světové ekonomiky a v rámci ní jej nikdy nebude většinou zemí dosaženo a to ani v částečné míře. Existují i jiná čtení Marxe. A v následujících desetiletích tu může být a pravděpodobně i bude další myšlení a praxe, které nám umožní dosáhnout nového myšlenkového konsensu, nové vědecké teorie poznání a nového dějinného myšlení, které do sebe vtělí Marxe a jeho fundamentální jasnozřivost a hodnoty. A také - po marxistickém způsobu - půjde i za ně k novému rozvoji, který jednou umožní vytvoření demokratičtějšího a spravedlivějšího světa.“[79]
Jako nadstavbu Wallersteinovy teorie pádu státního socializmu můžeme považovat následující tezi: Důležitou příčinou trvalých neúspěchů a pozdějšího pádu státního socializmu ve středovýchodní Evropě bylo něco, co lze nazvat dopady Wallersteinovy dichotomie centrum - periferie na mentalitu obyvatel. Jestliže stálo Rusko vždy na pomezí mezi Západem a ostatním světem, my Češi (a také Poláci nebo Maďaři) jsme stáli na pomezí Západu a Ruska. Naše kultura a typ křesťanství nás táhly jinam než náš jazyk. Jako u většiny zaostalých národů byly naše elity orientovány prozápadně, i přes občasné panslavistické sentimenty. Sice jsme byli nesčetněkrát ve svých dějinách Západem poníženi (snad nejvíce v Mnichově v září 1938), ale pohled na východ, do zemí nesrovnatelně zaostalejších, nás rovněž neuspokojoval. Připojení k zaostalému, byť bratrovi, u nás muselo být vnímáno jako regres, ač se tehdy mnohým zdálo, že pokrok je právě tam. Na druhou stranu jsme byli jedinou středoevropskou zemí, kde nebyl socializmus instalován vnějším tlakem, ale jeho podhoubí vycházelo z nepochybně „levicových“ dějinných tradic českého národa (pravicovými žurnalisty dneška vydávaných za „plebejský komplex“) a svou roli také sehrála absence špatných historických vzpomínek našeho národa na Rusko.
Další odpovědi akcentující objektivní příčiny pádu zdůrazňují zase fakt, že každý nový systém v počátcích nefunguje tak dobře, jako starý úpadkový systém. Toto stanovisko vyjádřil velmi expresivně E. Bondy: „Výsledky, které raná feudální společnost vykazovala, byly zřetelně menší a horší za předcházející vládnoucí třídy, a dokonce menší a horší než za doby úpadku a rozkladu předcházející vládnoucí třídy. Současníkům se nepochybně jevila společnost raného feudalizmu jako ekonomická barbarizace a sestup.“[80] Na historickém srovnání vzniku feudalizmu se vznikem socializmu je nepochybně zajímavý fakt, že oba systémy vznikly na semiperiferii tehdejšího vyspělého světa. Ovšem je zde i řada strukturálních rozdílů, především, že raný feudalizmus nebyl politickou entitou, tedy blokem států, jejichž spojenectví se odvíjí právě od tohoto faktu. Feudalizmus vznikl živelně a nebyl založen na myšlence emancipace nižších tříd, že k jeho vytvoření tedy nevedly vzpoury otroků, jako měla vést dělnická revoluce (byť vedená profesionální elitou) ke vzniku socializmu. Proti myšlence socializmu jako pozvednutí nižších tříd lze ovšem namítnout, že v Marxově pojetí tomu tak není z humanistických důvodů, ale z přesvědčení, že dělnická třída je zároveň třídou nejprogresivnější. Konečně Bondy nesrovnává tímto způsobem vznik socializmu se vznikem kapitalizmu, který vykazoval od svého počátku lepší výkony než feudalizmus a který ovšem vznikal jako ostrovy uprostřed feudalizmu už od 15. stol.[81]
Poslední odpovědi přímo odmítají samotnou ideu soutěžení mezi kapitalizmem a socializmem a tvrdí, že hlavním úkolem socializmu je dosažení kvality života pro své obyvatele, což nemusí být totéž co životní úroveň či míra konzumu. Toto stanovisko vychází i z Marxovy myšlenky, že „bohatství společnosti se neměří kvantem materiálních statků, ale mírou volného, svobodného času.“[82] Extrémní stanovisko dokonce tvrdí, že socializmus v soutěži s kapitalizmem zcela zákonitě prohrává, protože byť etičtější, je ekonomicky jednoznačně méně efektivní a to se bohužel počítá. Také proto prý nemohly vzniknout uprostřed kapitalizmu ostrovy socializmu než ve zcela omezeném množství (družstevnictví apod.), proto musela ekonomické revoluci předcházet revoluce politická. Tyto teze získaly na aktuálnosti se vznikem ekologické krize, která zpochybnila samu podstatu výkonu a růstu. Předchozí stanovisko zastávala především nová levice ve své kritice státního socializmu a také maoisté svou tezí o nadřazení politiky nad ekonomikou[83]. Jejich odpůrci zase namítají, že socializmus neexistoval ve vzduchoprázdnu, ale byl i hráčem na mezinárodním poli, a chtěl-li jenom přežít, musel se přizpůsobovat fungování kapitalistického světového systému.
Do teorií vnějších příčin pádu státního socializmu náleží i politologická koncepce tzv. demokratizačních vln Samuela Huntingtona. V roce 1991 publikoval Huntington knihu „Třetí vlna, demokracie na konci 20. století“[84]. Podle autora prožil svět dosud tři velké demokratizační vlny a za prvními dvěma následovaly dvě zpětné vlny, kdy demokratické vlády upadaly (za demokratickou označuje Huntington zemi, v níž probíhají volby, jichž se účastní více než 50% dospělých mužů).
První vlna proběhla v letech 1828 - 1926. Na konci této vlny dosáhlo statusu „demokratická“ 30% států tehdejšího světa. Následovala první zpětná vlna (1922 - 1942), ve které se zřeklo demokracie 13 ze 17 zemí, které ji zavedly v letech 1910 - 1931. V této vlně přecházely státy především k autoritářským a fašistickým formám vlády. Druhá vlna demokratizace proběhla v letech 1943 - 1962. Vyznačuje se především svrhnutím fašistických režimů v Evropě a vyvázáním se z koloniálního panství a zavedením demokratických vlád v Asii a Africe. Druhá zpětná vlna začala 1958 vyhlášením mimořádného stavu v Pákistánu, následovalo přebírání moci diktaturami v Latinské Americe (první Peru 1962), instalováním nedemokratických vlád v Africe a Asii a v Evropě plukovnickým převratem v Řecku. Třetí vlna demokratizace začala v roce 1974 a v roce 1991, kdy Huntington publikoval svou knihu, dosud neskončila. Za její počátek označuje karafiátovou revoluci v Portugalsku, návrat k demokracii v Evropě ve Španělsku a Řecku a postupnou demokratizaci latinsko-amerických zemí (např. Pinochetem řízená demokratizace v Chile) - v roce 1974 měly demokratickou vládu pouze dvě země v Latinské Americe, zatímco v roce 1990 již devět. Jejím vyvrcholením pak byl návrat k demokracii ve střední a východní Evropě v letech 1989 - 1991.
Huntingtonova teorie vykazuje značné rysy západní sebestřednosti, kdy je na zbytek světa pohlíženo jen jako na země, jež postupně přebírají západní formu vlády. Komunistické režimy jsou zde také zcela mechanicky zařazovány do kategorie nedemokratických režimů, bez ohledu na nepopiratelnou historickou výlučnost pokusu o socializmus. V Huntingtonově pojetí je demokracie zúžena pouze na její západní liberální variantu, která pod ní rozumí především volební akt. Díky tomu opomíjí určité roviny každodenní demokracie, se kterými se setkáváme i ve státech jím označovaných za nedemokratické, zatímco na Západě se nevyskytují (např. podíl pracujících na správě podniků v Jugoslávii nebo volební právo pro ženy v SSSR v době, kdy nebylo ještě zavedeno v mnoha „demokratických zemích“).
3. 4 Teorie spiknutí
Pokládám ještě za vhodné zmínit skupinu „teorií pádu“ vycházející jak z krajní krajné pravice tak od soudobých stalinistů. Jde o tzv. teorie spiknutí. Název „teorie“ používám, přestože se jedná v pravém slova smyslu spíš o kvaziteorie. Teorie spiknutí vidí svět jako místo, kde se všechna důležitá rozhodnutí dějí v zákulisí a jsou přístupná jen úzkému kruhu vyvolených. Žádná média o těchto „piklích“ nespravují, pouze autor teorií sám odhaluje čtenářům pravdu o skutečné podstatě světa. Známá je tendence, kreslit obrázek sociální reality tak, že se nacházíme již jen kousek před bodem, z nějž nebude návratu a kdy začne definitivní přestavba světa řízená úzkou a tajnou skupinou, která povede k zvýšení jejich moci na úkor zotročení většiny lidstva. Tato představa blízkého, ale stále ještě odvratitelného konce má teoriím spiknutí (a jejich autorům) samozřejmě dodat zdání aktuálnosti a zvýšit tak jejich popularitu.
Světonázorové rozdíly mezi autory se projevují především v názoru, o jakou skupinu spiklenců se jedná. Ultrapravice píše obvykle o „židozednářském spiknutí“. Podle jejich názoru je svět již od francouzské revoluce ohrožován touto organizací, která chce pomocí tajných zákulisních kejklů zcela ovládnout svět. Také bolševická revoluce byla prý jedním z činů židů a zednářů (zdůrazňován bývá nadprůměrný podíl židů v bolševické straně). S nástupem stalinismu se ovšem bolševické hnutí prý dočasně z židovské kontroly vymanilo. „Dočasně“ pro autory znamená v letech 1930 - 1985. Nástupem Gorbačova se pod tento vliv ovšem zase dostalo. Z blíže neurčitých pohnutek, se židozednáři rozhodli přesto sovětský blok likvidovat (jako by ho už nepotřebovali?). Za součinnosti tajných služeb Mossadu a CIA došlo v roce 1989 k revolucím, kdy se v každé zemi dostala do čela místní židozednářská elita. V českém prostředí se jednalo především o kruh lidí kolem Václava Havla a dalších disidentů, který se prý k zednářství přihlásil tím, že měl v den inaugurace prezidentem 1. 1. 1990 na slavnostní přehlídce na Hradčanech krátké kalhoty, čímž prý napodobil „židovského krále bosáků“. Styl uvažování autorů teorií spiknutí o státním socialismu nám dobře ukazuje následující citát z krajně pravicového časopisu Pochodeň dneška: „až do minulého desetiletí však málokdo věděl o kamarádských posezeních holohlavého uralského syfilitika Uljacha ben Elizara alias Velikého Iljiče ve Vídni v roce 1909, kdy se lajnovala aktualizovaná strategie mezinárodních temných sil s ještě mladým Hitlerem.“[85] Klasickým dílem domácí ultrapravicové literatury na toto téma je „Analýza 17. listopadu“ od Miroslava Dolejšího. Z poslední doby zastupuje teorii spiknutí práce Martina Herzána „Totalitní světovláda“, byť tento autor místo židozednářů uvádí jako spikleneckou skupinu „kruhy kolem OSN a finanční elity“.
Na druhém pólu pracují s teorií spiknutí i stalinisté. Jedná se především o knihy belgického autora Ludo Martense „SSSR a sametová kontrarevoluce“ nebo „Jiný pohled na Stalina“, které vyšly díky péči českých stalinistů také v češtině. V samotném Rusku zastává tyto teorie jistá Nina Andrejevová, která stojí také v čele jedné ze stalinistických sekt. Z českých autorů nacházíme stalinskou teorii spiknutí v práci Jakura Česlava (pseudonym) „Satan na trůně“. Podle těchto názorů, bylo zásadní chybou, počátkem konce a příčinou pádu socializmu opuštění Stalinových metod. Za satana je především vydáván revizionizmus, který začal Chruščovovým odhalením zločinů Stalina na 20. sjezdu KSSS v roce 1956. Od té doby začala tendence spojení domácích revizionistických zrádců se západními imperialistickými kruhy (neúspěšným pokusem o kontrarevoluci byl i rok 1968 v Československu). Plodem těchto piklů bylo i zvolení N. S. Gorbačova prvním tajemníkem KSSS v roce 1985. Ten pak v tajných jednáních s Reaganem a Bushem v Reykjavíku, v Ženevě a na Maltě dohodl zradu Sovětského svazu, svržení socializmu a rozbití země. Režie byla přenechána především západním zpravodajským službám a domácím zrádcům (v českém prostředí např. poslední premiér L. Adamec).
4. Závěr
Většina odborníků se shoduje, že sovětský blok trpěl chronickou dlouho trvající stagnací nabývající v některých oblastech prvků krize, ať už byly její příčiny jakékoli. Na otázku, zda byly gorbačovovské reformy nezbytně nutné, většina autorů odpovídá, že bez reforem by Sovětský svaz mohl dalších 10 až 15 let fungovat jako velmoc, ale dříve či později by byl postaven před stejné problémy pouze v ještě větším rozsahu. Odborníci se také shodují na tom, že Gorbačovovy reformy skončily neúspěchem. Většina z nich se také shoduje, že ovšem jejich neúspěch nebyl hlavním viníkem pádu státního socializmu - tím byla dlouho trvající stagnace s krizovými prvky. Podle mínění mnohých Gorbačov svými reformami pouze krizi a rozpad urychlil.
Mnozí se ptají, zda reformy musely nutně vést ke kapitalizmu, či zda bylo možné nastolení režimu jakési třetí cesty ve východním bloku. Jiní se ptají, zda byla alespoň možná lépe zvládnutá cesta ke kapitalizmu, která by nebyla doprovázena neuvěřitelnými sociálními následky pro ruské občany a rozpadem Sovětského svazu a úpadkem prestiže Ruska. Mark Almold je přesvědčen, že ano: „Jestliže ještě dnes (napsáno v roce 1997 - pozn. SH) může ročně odtéct 17 miliard dolarů z Ruska na účty západních bank, aniž by se vrátila jakákoli hodnota, lze konstatovat, že méně dramatický výprodej movitého majetku mohl umožnit financování mnoha stabilizujících projektů uvnitř SSSR.“[86]
V okruhu těchto otázek se nacházejí úvahy, zda byla možná např. čínská cesta reforem v pojetí Tcheng - Siao Pchinga, tedy zavádění kapitalistických prvků hospodářství a naopak zachování či dokonce utužení politického systému. Kritici Gorbačova totiž tvrdí, že jeho základní omyl spočíval v tom, že začal experimentovat s demokratizací a decentralizací, aniž výrazněji sáhnul na ekonomickou strukturu, čímž roztočil spirálu chaosu. Odpůrci této teze namítají, že vzhledem k tomu, že se tengovská Čína nacházela na zcela jiném (nižším) stupni vývoje, byla tato cesta pro Rusko nepoužitelná. Západoevropská levice zase tuto cestu odmítá s tím, že „co je to za socializmus, když z něj zbude jen ten klacek na poddané“.
Není dnes sporu, že se v určité fázi reforem (minimálně od roku 1990) reformátorům vymklo jejich dílo z rukou a od té doby už nebyla změna systému řízeným procesem, ale nahodilým sledem událostí. Její architekti se od té doby už jen snažili více či méně úspěšně na překotně se valící události reagovat a nakonec dochází k jejich samotnému svržení. Jestliže jedni argumentují, že z perspektivy roku 1991 vypadá udržení samotného státního tělesa Ruské federace a zabránění občanské válce v následujícím desetiletí jako relativní úspěch, z pohledu let osmdesátých je zřejmé, že náhlý neočekávaný propad největšího impéria na úroveň hranic z doby prvních Romanovců a na úroveň síly velmoci druhého řádu nemá ve světových dějinách srovnání. Dosud nikdy se žádná (navíc moderní) říše nerozpadala ze dne na den, navíc bez zřetelného zásahu vnějších (např. válečných) událostí. V tomto smyslu Západ skutečně Východ neporazil, Východ se porazil dobrovolně sám.
Zmiňme se ještě o herním prostoru satelitních režimů: Mnozí autoři tvrdí, že odpověď na to, zda se státní socializmus udrží nebo neudrží, ležela především v Sovětském svazu a nikde jinde. Ve chvíli, kdy Gorbačov začal své reformy, bylo v kompetencích států východní Evropy už pouze rozhodování, jakou cestou půjde jejich země ke kapitalizmu a jaký mocenský propad zažijí vládnoucí strany. Tato skutečnost tedy znamená, že ani sebelepší reformátoři v Československu roku 1986 by neměli šanci zachránit socializmus. Měli by pouze šanci ovlivnit, zda by se stát vydal na cestu pozvolnějších reforem, pád vládnoucí elity by nebyl tak rychlý, zvolený ekonomický scénář by nebyl šokovou terapií, ale gradualistickou variantou, a komunistická strana by se neocitla v politickém koutku, ale následovala by osud svých maďarských a polských protějšků. Poradce předsedy vlády ČSSR L. Adamce napsal: „Kdyby Adamec vyhlásil novou politiku řekněme v září 1989, byl by Václavské náměstí zaplnil on“[87]. Ano, tak jak např. zaplnili slovinští komunisté náměstí Lublaně nebo bulharští náměstí Sofie, ale nic víc. Ovlivnilo by to zcela jistě charakter budoucího politického uspořádání Československa a cestu jeho reforem, možná by to zabránilo i budoucímu rozpadu státu. Cestu ke kapitalizmu by to již nezvrátilo.
Pokud ovšem přijmeme tezi, že pád státního socializmu vyšel ze SSSR a bez něho by nebyl možný a vezmeme-li v úvahu, že hlavním aktérem a propagátorem nastolení kapitalizmu v SSSR byla vládnoucí třída státního socializmu, resp. její výrazná část (jak si ukážeme v dalších kapitolách). Dojdeme ke smutnému závěru, že v tomto případě to nebyly masy na náměstí velkých měst středovýchodní Evropy, kdo tvořil dějiny.
Poznámky:
[31] Mark Almold, Rok 1989 bez Gorbačova, str. 283.
[32] Peter L. Berger, Sociology, A disinvitation ? str. 38 - 42
[33] E. A. Arab- Ogly, V labyrintu proroctví, str. 142.
[34] Lane D., State and Politics in the USSR, str. 257, 311, 313.
[35] Paul Kennedy, Vzestup a pád velmocí, str. 620.
[36] Jerry Hough, Russia and the West, str. 205 - 207.
[37] David Wilkinson, Central Civilization, str. 71.
[38] Zbygniev Brzezinski (ed.), The Dilemas of Change in Soviet Politics, New York, Columbia University Press, 1969.
[39] Andrei Amalrik, Will the Soviet Union Survive Until 1984?, New York, Harper and Row, 1970, česky: Udrží se Sovětský svaz do roku 1984?, str. 13.
[40] Tamtéž, str. 33, 41.
[41] Tamtéž, str. 80.
[42] Tamtéž str. 84.
[43] Tamtéž, str. 86.
[44] Tamtéž, str. 9.
[45] Randall Collins, Weberian Sociological Theory, str. 187.
[46] Tamtéž, str. 197.
[47] Zařazení leninistů a stalinistů do kategorie, vysvětlující politickou stabilitu díky totalitní kontrole pokládám za sporné, v jejich pojetí byl socializmus především podporován samotným obyvatelstvem.
[48] Stephen Curtois a kol., Černá kniha komunismu, I. II., Paseka, Praha - Litomyšl 1999.
[49] Petr Fiala a kol., Komunismus v České republice, Masarykova univerzita, Brno 1999.
[50] Egon Bondy, Neuspořádaná samomluva, str. 64.
[51] Vojtěch Mencl a kol., Křižovatky 20. století, str. 132.
[52] Hanah Arendt, The Origins of Totalitarianism, New York, Harcourt, Brace, 1973; česky Původ totalitarizmu I. - III., Oikomeneh, Praha 1994.
[53] Carl J. Frierich, Z. Brzezinsky, Totalitarian Dictatorship and Autocracy, Cambridge, Harward University Press, 1956.
[54] Abbot Gleason, „Totalitarianism in 1984“, str. 153.
[55] Stephen F. Cohen, Rethinking the Soviet Experience, str. 23 - 24.
[56] Blíže viz Mecklenburg Jens, Wipperman Wolfgang (hg.), Roter Holocaust, Kritik des Schwartzbuchs des Komunismus, Konkret Literatur Verlag, Hamburg 1998.
[57] Další diskuse viz Michal Reiman, O komunistickém totalitarizmu a o tom, co s tím souvisí, Karolinum Praha 2000, Miloslav Formánek, Fašismus a komunismus, SAKKO, Praha 1995.
[58] Jerry F. Hough, Merle Fainsod, How the Soviet Union Is Governed, str. 560.
[59] Miloslav Formánek, Fašismus a komunismus, str. 11.
[60] Vladimíra Dvořáková, Jiří Kunc, O přechodech k demokracii, str. 127 - 128.
[61] Imanuel Wallerstein, Geopolitics and Geoculture, Essays on Changing the World - system, str. 92.
[62] Szelényi Iván, Szelényi Szonja, Why Socialism Failed : Toward a Theory of System Breakdown - Causes of Disintegration of East European State Socialism, str. 217.
[63] Pavel Machonin, Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989, alternativní pohled, str. 106 - 109.
[64] Egon Bondy, Neuspořádaná samomluva, str. 83.
[65] Bohuslav Litera, Unifikace sovětského bloku v 70. letech, str. 89 - 90.
[66] Moshe Lewin, Gorbatchew Phenomenon : A Historical Interpretation, Berkley : University of California Press, 1988 cit. dle S. M. Lipset, G. Bence., Anticipations of the failture of Communism, str. 179.
[67] Možný, Proč tak snadno, str. 106
[68] František Trnka, Zlínští podnikatelé, str. 161.
[69] Paul Kennedy, Vzestup a pád velmocí, str. 598. Tato zaostalost se netýkala vojenského komplexu, ten disponoval nejmodernějšími informačními systémy. Sovětská armáda měla řadu vyspělých technologií dokonce dříve než USA. Nebyla to jen umělá družice země, ale i další raketové systémy a válečné technologie (rakety země-vzduch, s plochou dráhou letu, mezikontinentální balistické, rychlá útočná ponorka, moderní bojový tank a další) (Oskar Krejčí, Mezinárodní politika, Victoria Publishing, Praha 1997, str. 64). Systém nebyl pouze schopný rozšířit informační technologie mezi nejširší vrstvy.
[70] Egon Bondy, Neuspořádaná samomluva, str. 25.
[71] Tamtéž, str. 82.
[72] Oskar Krejčí, přednáška v klubu DAV, 22. 10. 2002.
[73] Egon Bondy, SSSR, rukopis.
[74] Cit. dle Lipset Seymour Maritn, Bence Gyorgy, Anticipations of the failture of Communism, str. 194.
[75] Karel Marx, Friedrich Engels, Spisy sv. 4, str. 440.
[76] Immanuel Wallerstein, Geopolitics and Geoculture, Essays on Changing the World - system, str. 94-95.
[77] Mark Almold, Rok 1989 bez Gorbačova str. 296, 298.
[78] Immanuel Wallerstein, Geopolitics and Geoculture, Essays on Changing the World - system, str. 88.
[79] Tamtéž, str. 96 - 97.
[80] Egon Bondy, Neuspořádaná samomluva, str. 65.
[81] K tomu blíže Fernand Braudel, Dynamický kapitalizmus, Argo, Praha 1999.
[82] Karel Marx cit. dle: Rozhovor s Egonem Bondym, Právo, 6. 1. 2000.
[83] Egon Bondy, Neuspořádaná samomluva, str. 10.
[84] Samuel Huntington, The Third Wave : Democratization in the Late Twentieth Century, University of Oklahoma Press, 1991.
[85] cit. dle: Politický radikalismus a extremismus v České republice, ed. Petr Fiala, Masarykova universita, Brno 1998, str. 234
[86] Mark Almold, Rok 1989 bez Gorbačova, str. 292.
[87] Oskar Krejčí, Proč to prasklo?, str. 33.
Marathon, č. 57, 6/2004