Po svém návratu z roku 2023 poskytl cestovatel a výzkumný pracovník
Stanislav Holubec redakci těchto stránek exemplář závazné učebnice
dějepisu, kterou se mu podařilo na místě získat. Redakce byla ohromena, ale
šéfredaktor Milan Neubert se po porovnání části textu (viz
ukázka) s poslední kapitolou druhého dílu Dějin koruny české rozhodl, že
bez úprav zveřejní z této učebnice zmíněnou malou ukázku, aby si laskavý
čtenář mohl udělat obrázek a srovnání sám.
Zároveň Vás všechny srdečně zveme na
besedu s cestovatelem Holubcem, která se bude konat 31. září t.r. v areálu
redakce na téma "Stalinismus a jeho dějinná úloha při restauraci socialismu
v roce 2018".
Devadesátá léta dvacátého století patří k nejtemnějším obdobím českých dějin. Celá společnost se vrátila do stavu kapitalizmu 19. století, menšina obrovsky zbohatla zatímco většina obrovsky zchudla. Veškerého majetku v zemi se zmocnili nehorší gangsteři a podvodníci, kteří většinu z něj převáděli rychle do ciziny, takže obyčejným lidem nezbylo, než aby se z nich stávali služky a služebníci nebo aby chodili žebrotou.
Společnost a lidé nesmírně zhrubli. Obrovsky se rozšířila kriminalita. Téměř každý Čech byl v těch letech okraden, mnoho bylo za bílého dne přepadeno a zbito na ulici. Většina přišla o své celoživotní úspory v bankách, řada byla nakonec tak chudá, že si nemohla platit byt a tak byla nejprve zbavena veškerého majetku a poté vystěhována na ulici. Tito lidé žili pod mosty a na nádraží a živobytí si opatřovali buď vybíráním popelnic nebo krádežemi. Co bylo ale nejhorší, že mezi lidmi se šířila vzájemná nedůvěra. Z televize bylo všem vtloukáno do hlavy, že nejlépe s druhým vyjdete pokud ho nějak přelstíte, a když vás druhý o něco žádá, nelepší je, ho nějak hrubě odbýt.
Celkově upadala kultura. V televizi běžely převážně reklamy a americké filmy nejhorší kvality narychlo a nekvalitně nadabované. Většina českých filmových studií buď zavřela brány, nebo přešla na natáčení pornofilmů. Pornografie zaplavila i noviny a časopisy. Již devítiletým dětem byly vysvětlovány principy soulože a vtloukána do hlav představa, že mít sex je to hlavní a ještě lepší pokud je to s více partnery. Kdo sexuálně nežije je podivný a méněcenný. Otevřené podpory se dostalo nejrůznějším zvrácenostem, jako homosexualitě nebo sodomii. Kdo jediný dostal v kultuře prostor byli umělci spříznění s vládnoucí elitou. Buď se jednalo o patolízaly vládnoucích, kteří ve svých dílech pouze velebili současný stav, nebo o psychopaty, kteří zobrazovali ve svých dílech nejrůznější zvrácenosti a jejich výtvory byly ponejvíce věrným obrazem jejich chorých mozků.
Jak jsme už uvedli, jediný komu se vedlo dobře byla úzká vrstva kapitalistů, politiků a jejich služebných umělců a žurnalistů, kteří stále opětovali je a jejich politické zřízení. Tito parazité žili v honosných vilách obestavěných vysokou zdí, jejich domy hlídaly početní osobní strážci a na boj vycvičení psi. Několik těchto vil tvořilo vždy takzvaná satelitní městečka, což byly oblasti do kterých směli jen jejich obyvatelé. Z těchto lidí ovšem pracovala (či spíše kradla) jen malá menšina – jejich ostatní rodinní příslušníci už neměli na práci nic jiného, než jak získané peníze utratit. Za peníze lidu celé země si pořádali nákladné večírky, recepce a plesy a ještě měli tu drzost, vydávat speciální časopisy, které o těchto zvrácenostech měly informovat veřejnost.
Pravými hrdiny této doby byli komunisté. Kapitalisté je zuřivě nenáviděli, a proto z nich učinili skutečné občany druhé kategorie. Kdokoli býval dříve významným komunistou, měl nyní zakázán výkon významnější funkce ve státní správě. Památka těch komunistů kteří bojovali se zbraní v ruce kdysi proti fašistům byla poplivána a jejich pomníky ničeny. Místo toho se stavěly pomníky nacistickým a antikomunistickým hrdlořezům. Přesto že se mnoho komunistů dalo v těchto zlých dobách zastrašit, mnoho zmalomyslnělo a vzdalo svůj odpor, přesto zbyly stovky tisíc lidí, kteří se s tímto režimem nikdy nesmířili a po celou jeho dobu ze všech sil pracovali na jeho svržení, prosazení spravedlivé společnosti a navrácení veškeré moci do rukou lidu. Za to se jim dostávalo pohrdání, posměchu a nenávisti do tehdejších mocných. Mnoho komunistů bylo v této době také uvězněno, zbito, řada si dobrovolně vzala život.
Ve školách se děti kromě pornografie a vštěpování oddanosti ke kapitalistické oligarchii mnoho děti nedozvěděli. Prestiž učitelského povolání totiž nesmírně poklesla stejně jako mzdy učitelů, takže ve školství zůstávali jen ti nejneschopnější jedinci, kteří by jinde uplatnění nenašli. Zavedením soukromého školství se začaly sociální přehrady budovat již od nejútlejšího věku. Obnovené církevní školy pak vštěpovaly dětem svou zpátečnickou ideologii, jako třeba víru v čarodějnice nebo v neomylnost papeže.
Mladí lidé měli osud obzvláště krutý. Ať už absolvovali vysokou školu či nikoli, byla šanci na uplatnění pro ty, kteří neměli nikde žádné vlivné známé velmi nízká. Řada mladých dívek si proto musela přivydělávat prostitucí, mnozí z malomyslnosti propadli drogám, které se šířily jako lavina. Na založení rodiny, nebylo v tu chvíli ani pomyšlení. Porodnost proto klesla na minimum, za posledních dvě stě let byla v Čechách nejnižší. Český národ začal vymírat. Mnozí neviděli jinou možnost než spáchat sebevraždu. Jiní se ozbrojovali a zuřivě napadali bohaté a brali jim vše co mohli. Další odcházeli za prací do ciziny a vykonávali tam nejpodřadnější profese. Mnozí mohli hovořit o štěstí, bylo-li jim na západě nabídnuto místo služky či služebníka.
Ve společnosti se nesmírně rozšířil rasizmus. Vládnoucí dokázali vzbudit v řadě prostých lidí rafinovaně představu, že za jejich bídu mohou jiná etnika, převážně Cikáni, Rusové nebo Ukrajinci. Lumpenproletářská mládež proto formovala bojůvky, které tyto občany napadaly a zabíjely. Kapitalistická policie klidně přihlížela, když neonacisté upalovali Cikány v jejich obydlích. Čechům bylo vtloukáno do hlav, že s národy na východ od nich nemají nic společného a vždy byli součástí jen západní, rozuměj německé kultury. Národy na východ od nich jsou prý asiatské a barbarské. Řada služebných médií psala ale i pohrdavě o samotném českém národě. Prý jsme stejně ve skutečnosti Němci a největším omylem bylo, že jsme v 19. století rozpoutali národní obrození, které nás vytrhlo z rodiny evropských národů. Není se proto co divit že i Čeština v té době nesmírně upadla a zaplavila ji neuvěřitelná spousta anglikanizmů a germanizmů. V centru Prahy dokonce byla už více slyšet angličtina a němčina než česká mluva.
Obrovsky poklesla vážnost českého státu. Nejenže bylo rozbito Československo a oba dva nástupnické státy byly pouhou směšnou karikaturou státní suverenity, i samotní představitelé českého státu se denně své suverenity dobrovolně vzdávali svým patolízalským chováním vůči silným zemím, nejdříve vůči Německu a později hlavně vůči Americe. Jakékoli rozhodnutí USA bylo okamžitě doprovázeno přikyvováním představitelů „České republiky“ a jejich ujišťováním o trvalé loajalitě. Do mnohých válečných dobrodružství imperialistických USA se dokonce čeští politici ochotně hlásili a posílali české vojáky do celého světa zabíjet cizí obyvatelstvo nebo umírat za zájmy českých kapitalistů.
Proti těm, jež sem bouřili používala česká buržoazie jen ty nejnásilnější prostředky. Členové policejního sboru byli připraveni brutálně rozehnat jakoukoli demonstraci, jako záložní armáda byly připraveny další tisíce členů bezpečnostních agentur, česká policie využívala k útoků proti pokrokově smýšlejícím dokonce bojůvky neonacistů. Proti demonstrantům byla nasazována vodní děla, služební psi, někdy dokonce gumové projektily.
Náš vyspělý průmysl a zemědělství byly cíleně zničeny a rozprodány za směšné částky těm, kteří o sobě prohlašovali, že budou jejich dobrými správci (takzvaní privatizátoři). Ve skutečnosti je ovšem zase – za nižší cenu prodávali tentokrát do ciziny. Cizí kapitalisté se už postarali aby se většina podniků zavřela a nebyla jim konkurencí. O to víc se snažili vyvážet z Čech to, co zde zbylo, především kámen, dřevo a písek. Občas dokonce v Čechách zbudovali fabriku s provozem, který byl natolik špinavý a závadný, že by ho doma nemohli postavit. Za mizernou mzdu a pod dozorem krutých mistrů a manažerů zde dřeli čeští lidé. Ti nejotrlejší z Čechů se sami dávali do služeb cizích kapitalistů, když se jim vetřeli do přízně většinou donášením na ostatní. Z nich se pak stávali ti nejhorší dozorci. Přesto ti, co zde práci nalezli, mohli mluvit o štěstí. Takových továren bylo zoufale málo. Většina byla totiž od počátku devadesátých let zavřená a zela prázdnotou. Neobdělávaná pole zarůstala býlím a vesnice se vylidňovaly, když odtud odcházeli lidé doufající, že ve městě naleznou lepší osud.
3. 7. 2003