Byla to postindustriální revoluce?
Podle Daniela Bella nastupuje po společnosti industriální společnost postindustriální. Ta je charakterizována např. přechodem většiny pracovníků ze sektoru výroby do sektoru služeb, hlavním problémem již není produkce zboží a služeb, ale jeho distribuce, otázka využití volného času je náhle stejně důležitou jako otázka racionálního využití pracovní doby. Postindustriální společnost přitom nenahrazuje společnost agrární nebo industriální, pouze přichází s novou dimenzí, kterou je přesun důležitosti do oblasti vědění, vzdělání a informací. To ostatně vychází i z Marxovy myšlenky, že "bohatství společnosti se neměří kvantem materiálních statků, ale mírou volného, svobodného času." Tato společnost podle Bella vznikla poprvé v padesátých letech v USA, když zde jako v první zemi světa převýšil počet pracovníků ve službách počet pracovníků v průmyslu a zemědělství. Podobná postindustriální revoluce pak prošla v sedmdesátých letech i většinou států západní Evropy. Nabízí se nám zde teze, nakolik byly komunistické režimy brzdou přechodu do postindustriální fáze vývoje a nakolik tedy byla něžná revoluce odbouráním této brzdy. Tato koncepce vychází také z Aronova pojetí dvou variant industriální civilisace, tj. kapitalistického a socialistického systému, které musely nepochybně zaniknout s jejím koncem.
O tom, že zanikl socialismus, není sporu, na Západě jsou ovšem i diskuse, zda ještě dříve nezanikl kapitalismus. Dále by se nabízela otázka, zda bude mít i postindustrialismus prostor pro dvě varianty společenského zřízení. Osobně si myslím, že toto jsou příliš extrémní názory zavánějící umělým škatulkováním a mechanistickým pojetím dějin. Sametová revoluce totiž nevytvořila jenom předpoklady pro přechod z industrialismu do postindustrialismu, ale také přechod od totality k demokracii a přechod socialismu ke kapitalismu. Tedy vlastně také k hodnotám, které vyznával Západ i v industrialismu a víceméně je podržel i v postindustrialismu. To ovšem ještě nepopírá základní tezi o sametové revoluci jako přechodu mezi ind- a postind-. Ukážeme si nyní, co naopak mluví v její prospěch. Jako jeden z hlavních hříchů komunistického režimu uvádí Pavel Machonin - vedle egalitarismu a totalitarismu, také nedostatečnou modernizaci. Resp. nedostatečný modernizační potenciál společnosti. Píše: "Finanční prostředky a kapacity, které měly být věnovány startu k postindustrialismu, k aplikaci mikroelektroniky, k rychlému rozvoji služeb terciálního a kvartérního sektoru a k podpoře exploze informatizace, vědeckého poznání a jeho aplikací byly promarněny na pokračování další extenzivní industrialisace." Zkrátka režim dojel na to, že socialismus byl příliš těsně spjat s industrialisací a nikdy se nepodařilo najít a zrealisovat koncepci postindustriálního či informačního socialismu. Snad nejlepším pokusem byla práce týmu Radovana Richty Civilizace na rozcestí, vycházející ve své koncepci z Marxova citátu, že "věda se stane výrobní silou".
Problém ovšem je, že přeměna od industriální k postindustriální společnosti je přeměnou především v technickém slova smyslu, zatímco sametová revoluce měla charakter sociálně-politický. Nabízí se zde teze, že ve společnosti již dlouho existovaly síly, které by umožnily přechod k postindustriální společnosti, panující režim jim v tom však zabraňoval. Bylo tedy nutné tuto brzdu vývoje odstranit. Tezi, že úroveň rozvoje výrobních sil a výrobních vztahů již od sedmdesátých let odpovídala potřebným standardům k zahájení postindustriální revoluce, je možno ilustrovat na příkladu rozvoje informatiky a médií v ČSSR. V osmdesátých letech byla u nás relativně rozvinutá síť pevných telefonních linek, běžnou součástí vybavení domácnosti byl rozhlasový přijímač a televizor, byli jsme jediným socialistickým státem, který udržel osobní automobil volně na trhu jako komoditu finančně relativně dostupnou. Úroveň výrobních prostředků by tedy, zdá se, postačovala k zavedení rozhodující technologie postindustrialismu - osobního počítače. K tomu však nebylo politické vůle, totalitní režim si dobře uvědomoval svou absolutní neslučitelnost s informačními technologiemi.
Jedna expertka na výpočetní techniku vypráví: "Ještě v sedmdesátých letech se komunistům dařilo držet v izolaci rušením Svobodné Evropy, zabavováním psacích strojů a přísným sledováním využití případných kopírek. V průběhu osmdesátých let jim pořádnou čáru přes rozpočet udělaly počítače. To, co se pracně dalo pořídit na psacím stroji s několika špatně čitelnými průklepy, se po zápisu do počítače dalo vytisknout v libovolném množství kopií. Přes modem po telefonní lince se daly informace mezi počítači přenášet na dálku." Ano, v dnešní době PC, mobilních telefonů a hlavně internetu je nepředstavitelná nejen instalace, ale i samotná existence totalitního režimu tohoto starého totalitního typu, který hlavně bránil v přístupu k informacím.
Paul Kennedy zase psal: "Jestliže ještě dnes mají přední sovětští vědci a odborníci zakázáno sami obsluhovat rozmnožovací stroje (rozmnožovací oddělení jsou plná agentů KGB), lze jen těžko odhadnout, jak se v této zemi může rozšířit používání textových procesorů, interaktivních počítačů, elektronické pošty atd., aniž dojde k výraznému omezení policejní kontroly a cenzury." Možná, že k tomu režim neměl dostatečně rozvinuté výrobní prostředky, jistě mu však scházela politická vůle. Mentalita obležené pevnosti fungovala po celou dobu jeho existence. Komunistický režim byl postaven před neřešitelné dilema: buď zavádět informační technologie a sám sebe zničit, nebo dále pokračovat v izolovanosti od světa a dramaticky tím prohloubit svou zaostalost za Západem.
Pád východního bloku a globalizace
Noam Chomsky formuloval zajímavou tezi, když prohlásil existenci východního bloku za historicky první pokus Východoevropanů o vyvázání se z kulturní a politické podřízenosti Západu a jeho předhonění, při spolehnutí se na vlastní síly. Historik K. Zeman zase označuje východní blok za "ctižádostivý pokus zmobilizovat agrární společnosti pro rozvoj průmyslu." Jeho existence by se dala dokonce maximalisticky chápat jako první ohrožení vedoucí pozice západní civilisace. Křesťanská Evropa totiž byla od 15. století na nezadržitelném vzestupu. Poslední obava z jejího zániku definitivně zmizela v 16. století porážkou Turků a v 17. století již nebylo velmoci srovnatelné s Evropou. Na konci 19. století, kdy západní civilisace ovládla v podstatě celý svět, se zdálo, že se nenajdou síly schopné postavit se její moci, její civilizační ideji, její technice, její koncepci fungování společnosti. Přesto se taková země našla. Rusko bylo vždy zvláštní tím, že patřilo i nepatřilo do evropské civilizace. Pokud by se pozvedlo proti Západu, už to nebyly vnitřní rozbroje (jako v případě válek mezi jednotlivými státy kontinentu), ale ohrožení Evropy. Navíc ve své dějinné genialitě se rozhodlo Rusko vést svůj boj o svržení Evropy z trůnu vládce světa, vybaveno myšlenkou, která se mohla stát stejně univerzalistickou, jako byla evropská koncepce společnosti - socialismem. To, co nemohla splnit islámská či asijská civilizační idea, mohl splnit socialismus. Ač výtvor evropský, jako by se svou podstatou hodil mimo ni. To okolní svět vycítil a přirozeně toho využil. Východní Evropa se pak, vybavena touto myšlenkou, stala Západu důstojným a nebezpečným protivníkem.
Je sporné, nakolik můžeme hodnotit boj východní Evropy jako úspěšný. Je však téměř jisté, že se podílel na oslabení Západu, k němuž došlo po roce 1945. Samozřejmě k tomu přispěly i vnitřními rozbroje Západu (obě světové války), ale oslabení bylo natolik výrazné, že se dlouhou dobu - hlavně v časech Vietnamu a dekolonizace - skutečně zdálo, že Západ svou historickou roli dohrál. Technický vývoj a hlavně nepředvídatelně hluboké stopy kolonialismu ale zapříčinily, že Západ vstal z mrtvých, uvedl v 80. letech do pohybu globalizaci - jakousi druhou kolonizaci světa a definitivně porazil svého socialistického konkurenta. Na studenou válku pak můžeme nahlížet i jako na boj o post globalizátora světa. Ovšem boj, který byl rozhodnut již dvacet let před pádem východního bloku. Ten se postupem doby stal z jednoho z kandidátů pouhou překážkou tohoto procesu a jako takový byl i nakonec smeten.
S jeho smetením byl smeten i tradiční koncept socialismu, který byl ruskou revolucí podle mnohých "uzavřen do východní pasti" a podřízen "velmocenským hrátkám" jako pouhý nástroj vzestupu Ruska. Rusko jej také diskreditovalo podle mnohých svou de facto "imperialistickou" politikou vůči svým satelitům. V nich nikdy neztratily zcela vliv prozápadně orientované elity, které nakonec rozhodujícím způsobem přispěly k osvobození svých zemí zpod "komunistického jha." Ač byl Sovětský svaz prakticky jedinou velmocí, která své kolonie nevykořisťovala, ale naopak bohatě dotovala a jeho životní úroveň byla výrazně nižší než úroveň většiny jeho "kolonií," vděk za to od nich nesklidil. Bylo to v mnohém pochopitelné.
Jestliže stálo Rusko vždy na pomezí mezi Západem a ostatním světem, my Češi (a také Poláci nebo Maďaři) jsme stáli na pomezí Západu a Ruska. Naše kultura a typ křesťanství nás táhly jinam než náš jazyk. Jako u většiny zaostalých národů byly naše elity orientovány prozápadně, i přes občasné panslavistické záchvaty. Sice jsme byli nesčetněkrát ve svých dějinách Západem poníženi (snad nejvíce 6. července 1415), ale pohled na východ, do zemí nesrovnatelně zaostalejších, nás rovněž neuspokojoval. Připojení k zaostalému, byť bratrovi, u nás muselo být vnímáno jako regres, ač se tehdy mnohým zdálo, že pokrok je právě tam. Na druhou stranu jsme byli jedinou středoevropskou zemí, kde nebyl socialismus instalován vnějším tlakem, ale jeho podhoubí vycházelo z nepochybně "levicových" dějinných tradic českého národa (pravicovými žurnalisty dneška vydávaných za "plebejský komplex") a svou roli také sehrála absence špatných historických vzpomínek našeho národa na Rusko.
Moderní český národ, jeho elity a kontra-elity
Moderní občanská společnost se formuje v českých zemích okolo poloviny 19. století. Pro novodobý národ je zcela nezbytné vytváření vlastních ekonomických a kulturních elit jako hlavního nositele národní emancipace proti tradiční aristokracii. Jako první se formují v českém národě nositelé kulturního kapitálu (inteligence) a až poté nositelé kapitálu ekonomického - česká buržoazie. Za několik desítek let již vytvářejí systém "několika stovek rodin, které vládnou Čechům" a uzavírají se ostatním. Žení a vdávají se mezi sebou a navazují kontakty se zahraničními elitami. Jejich příslušníci obsazují klíčová místa ve společnosti a jejich následovníci pak mají snadnější cestu. To vše se ještě znásobuje existencí jediného - spádového - centra země, Prahy, kde se koncentrují. Tyto charakteristiky českých elit nás budou doprovázet i v jejich budoucnosti.
Relativní síla české inteligence a relativní slabost české buržoazie bude zřejmá v celých moderních dějinách českého národa a rozhodujícím způsobem ovlivní i charakter komunistického režimu. Tato skutečnost měla přitom dvě hlavní příčiny: Za prvé absolutistický charakter habsburské monarchie. V tomto státě měla disciplinace občana (či spíše poddaného) vždy přednost před modernizací. A jedním z hlavních nástrojů disciplinace je škola. Habsburský stát již v 1. pol. 19. stol. přinutil většinu obyvatelstva projít několika třídami vzdělávacího systému. Protože v Čechách a na Moravě bylo české etnikum z dřívějších dob dosud silné, dostalo se mu základního vzdělání v mateřském jazyce. Z nejlepších žáků se stávali studenti a posléze vzdělanci. Díky tomu u nás již neexistovala negramotnost v době, když se s ní např. v Anglii teprve začínalo bojovat. Naproti tomu byl modernizační potenciál habsburské monarchie nesrovnatelně slabší: Zatímco byla v západní Evropě průmyslová revoluce v plném proudu, podunajská federace byla dosud agrárním státem. Teprve s příchodem průmyslu se mohla začít formovat česká buržoazie.
Za druhou příčinu relativní slabosti českých ekonomických elit pokládám národnostní rozpolcenost Čech a Moravy. Zatímco kultura (tedy produkt inteligence) byla hlavně věcí národní, obchod a podnikání neznaly v takové míře jazykových hranic. Čeští vzdělanci nemuseli zápasit se silným konkurentem - němečtí vzdělanci si hleděli svého národa. Formující se česká buržoazie však měla v Němcích silného konkurenta a nikdy se jí nepodařilo německé podnikatele jako ekonomickou elitu českomoravského prostoru zcela vytlačit. Česká inteligence a buržoazie působily až do vzniku republiky jako alternativní elita, tzv. "stínový establishment", proti německy hovořícím politickým a ekonomickým elitám soustátí. Existence společného soupeře zabraňovala jejich rozporům se širokými vrstvami doma. Dá se říct, že jako bylo 19. století ve znamení neustálého sílení českého národa, bylo i dobou prakticky společenského konsensu mezi formujícími se elitami a ostatním obyvatelstvem. Pravda, zájmy českého dělníka byly už v této době odlišné od buržoazních, avšak český dělník byl většinou podřízen německému kapitalistovi a plně tak mohlo platit Masarykovo: "Otázka česká je otázkou sociální." Proto i když vznikají první zárodky dělnické reprezentace (vznik sociální demokracie 1878), nenalézá svého nepřítele v české buržoazii, ale postupuje s ní v této fázi obvykle společně.
Konečným vyústěním tohoto konsensu byl vznik Československé republiky 1918, který splnil tužby jak elit (konečně vládnout na svém), tak dal naděje širokým vrstvám na zlepšení jejich postavení. Tímto rokem ovšem také konsensus končí: v novém státě dochází k přeskupení sil a prostý člověk již přestává vidět svého nepřítele ve vládnoucích Němcích, ale v tom, kdo není ochoten pokračovat v sociálních reformách - v české buržoazii. České elity naproti tomu v těchto letech získaly svou definitivní - prozápadní geopolitickou orientaci: V časech národního obrození byl pro ně snad nosný proruský panslavismus, ale se vznikem bolševického režimu pro ně rázem přestal být atraktivní a své zraky upřely definitivně na Západ, do nejvyspělejší části světa - tam, kam již dávno hleděli čeští podnikatelé. Naproti tomu se existence Sovětského svazu stala východiskem pro emancipační strategii nižších vrstev a v jeho společenském zřízení - socialismu spatřily nástroj prosazení svých zájmů. Cesta, na jejímž konci byl únor 48, byla nastoupena. Konsensus české společnosti nemohlo udržet ani 35 % příslušníků národnostních menšin v novém státě.
Do čela lidových vrstev se staví zprvu úzká skupinka, rekrutující se částečně z těch příslušníků plebejských vrstev, kterým se podařilo překonat třídní pouta kapitalistické společnosti a vypracovali se buď studiem nebo kariérou v sociálně demokratickém či odborovém hnutí. K nim se také přidali z čistého idealismu někteří příslušníci českých (ale i německých a židovských) elit, aby společně vytvořili konkurenční elitu - "předvoj dělnické třídy" - Komunistickou stranu Československa. Toto uskupení nebylo jen jednou z politických stran, ale vykazovalo všechny rysy "společnosti ve společnosti". Kromě významu čistě politického nelze podceňovat jeho význam jako "kulturní fronty" (velká účast avantgardních umělců) a jako do značné míry nezávisle fungujícího sociálního systému (vlastní síť obchodů, vlastní odbory, družstva.) Z hlediska národnostního by pak šlo KSČ označit za jediný příklad občanské společnosti v tehdejším Československu. Všechny organizace podobného významu fungovaly na principu národním, dokonce i sociální demokracie.
Přitom je třeba říci, že celý vznik a vývoj tohoto nového "stínového establishmentu" je značně komplikovaný: Na jedné straně jsou ve společnosti neuspokojení ambiciózní jedinci, kteří hledají vrstvu, o niž by se mohli opřít proti vládnoucím, na straně druhé ale také široké lidové vrstvy vyvinutým třídním instinktem hledají své vůdce, kteří by zastupovali jejich zájmy. Samozřejmě, že byli v tehdejší české společnosti i další jedinci, jejichž ambice první republika neuspokojila a ti pak hledali uplatnění mezi českými fašisty nebo v sudetoněmeckém hnutí. Rozhodující část neúspěšných však spojila svůj osud s komunistickou stranou. Do plynulého vývoj také často necitlivě zasahovala vnější síla v podobě směrnic Kominterny, které KSČ po celou dobu její prvorepublikové existence značně "pouštěly žilou".
Ke vzniku kontra-elity vede hlavně nedostatečná sociální prostupnost ve společnosti. Tento fakt pokládám za klíčový v odpovědi na otázku, proč se u nás komunisté dostali k moci. První republika (většina států tehdejší západní Evropy) se vyznačovala pozoruhodným nedostatkem sociální mobility. Kariérní řády, nízká podpora nemajetných studentů a otevřené protekčnictví dělaly své. Dobře je to vidět např. na vývoji věku členů parlamentu: Prvorepubliková politická garnitura byla jednou generací, která mezi sebe nechtěla pustit nikoho jiného. Jestliže v prvním Národním shromáždění 1920 činil průměrný věk poslanců 42, 6 let pak v dalších se prodloužil na 44 (1925) a 47 (1929) Teprve v posledním Národním shromáždění (1935) se věk snížil na 45, 46 let jen díky nástupu "nové krve" z řad sudetských Němců.
Na koncepci "KSČ jako výsledku nedostatečné mobility ve společnosti" přistupují koneckonců i největší antikomunisté, když toto hnutí nazývají "spolčením všeho schopných (tj. kontra-elit, pozn. S. H.) s neschopnými" (širokými vrstvami). Také tyto kontra-elity začaly záhy fungovat na rodinném základě a na vazbách jednotlivých rodin. Děti komunistických rodičů se stávaly komunisty, přátelily se zase hlavně s dětmi z komunistických rodin a braly si zase komunisty. Jak vzpomíná Josefa Slánská, jako mladá aktivistka byla ve třicátých letech ve vyšetřovací vazbě a tu k ní přišel bachař: "Vemte si pásku, máte návštěvu - maminku s bratrem.' Při těch slovech se ve mně všechno sevřelo. Pravda, mám bratry dva. Ale Tonda odjel do Moskvy a Ríša je tady, ve vězení." Skoro se dá říct, že kontra-elita byla karikaturou svých buržoazních protivníků. Je otázkou, jak by se formovala novodobá české společnost dále. Při nerušeném vývoji by byly pravděpodobné další sociální konflikty a snaha elit jim zamezovat buď otevíráním společnosti, nebo naopak autoritářskými tendencemi. Do vývoje však zasáhla "nezávisle proměnná" v podobě vnější síly fašistického Německa. Snad se dá říct, že poslední léta předmnichovské republiky byla pokusem o znovunalezení ztraceného sociálního konsensu při společné potřebě obrany před fašistickým agresorem. Jen nejkonzervativnější složky české společnosti, které zastávaly ofenzivní pojetí při řešení sociálních konfliktů se širokými vrstvami, se na něm nechtěly podílet a vyzdvižením hesla "Raději Hitler než Stalin" nad sebou podepsaly pozdější ortel. Tato velkoburžoazie byla pak společně s německými podnikatelskými kruhy likvidována již v roce 45, takže komunisté po svém převzetí moci zaměřili své síly hlavně proti nižším patrům české buržoazie.
Nacistická okupace měla ovšem fatální důsledky, co se týkalo proměn struktury české společnosti. Především došlo k významné kompromitaci většiny původních buržoazních elit. I když se jen jejich menšina chovala kolaborantsky a část byla dokonce v odboji a byla za to také popravena, jako celek ztratily v naší společnosti svou autoritu a ani v mezidobí po roce 45 se jim příliš nepodařilo obnovit svou předválečnou slávu. Prostý člověk o nich nabyl přesvědčení, že "po celých dvacet let hovořili o demokracii a když došlo na lámání chleba, klidně se jí vzdali." Ne kolaboraci jejich části, ale tuto chybu nemohly široké vrstvy elitám odpustit. Nacistická zvůle zasáhla ale také a ještě výrazněji kontra-elitu. Za druhé světové války bylo popraveno 25 tisíc členů KSČ, tedy více než polovina členské základny. Už v roce 1945 se stala před Mnichovem opovrhovaná komunistická elita významnou silou ve společnosti - avšak dosud nepočetnou. Místa padlých ale rychle zaplňovali kariéristé.
V české společnosti byl tedy v letech 1945-48 volný ring pro střetnutí o pozici elity národa. Na jedné straně jen pomalu se formující předválečná elita, proti ní sice genocidou postižená, nyní se však dynamicky formující elita komunistická (a částečně i sociálně demokratická). Jako iluzorní se ukázalo, že by mohl být nástrojem dosažení nového společenského konsensu odsun sudetských Němců. Tímto krokem se sice vytvořil sociální i geografický prostor pro ambiciózní jedince (získání sudetoněmeckých postů a majetků), společenskou poptávku však neuspokojil. Rozhodující střetnutí bylo na pořadu dne.
Je otázkou, jestli by vliv elity nyní vlastně již také vládnoucí, tj. komunistů, v normálních demokratických poměrech spíše upadal a situace se pomalu vracela do původních prvorepublikových kolejí. Nuže, nestalo se a v nastalém střetnutí se již jen potvrdila historická vyčerpanost elit původních, které nedokázaly být svému protivníkovi dynamickým soupeřem. Jako by už česká buržoazie ani neměla vůli vládnout. Tyto vrstvy se poddaly novým pánům se stejnou odevzdaností, s jakou se poddala západoevropská buržoazie Hitlerovi. Často se v této souvislosti uvádí případ lhostejné ustrašenosti Pražanů, z nichž se nikdo nepřidal k několika stovkám studentů jdoucích vyjádřit na Hrad podporu prezidentu Benešovi. Naproti tomu podobné odhodlání komunistům nechybělo. Jejich předválečná generace se po celou dobu své existence na převzetí vlády připravovala a KSČ se opírala o perspektivní členy společnosti, především mladé. Teď bylo na ní, jak se získaného vládnutí zhostí.
Úryvky ze stejnojmenné knihy
Obrys-kmen, 29/2002 - 19. července 2002