Nad tímto pojmem se už delší dobu zamýšlím. Vidíme a slyšíme jej často, nejvíc teď před volbami. Mnoho lidí tato slova používá, ovšem každý jim dává trochu jiný obsah. Už těsně po Listopadu se prohlásila nová - nenová Komunistická strana Čech a Moravy za levicovou socialistickou stranu programově usilující o demokratický socialismus. Dávno předtím se k demokratickému socialismu přihlásila Socialistická Internacionála. Oba směry však mluví o zcela jiných věcech, Socialistická Internacionála chce do jisté míry kapitalismus zachovat, zatímco komunisté mluví o vyvlastňování.
Podle uveřejněných teorií je demokratický socialismus takový stav společnosti, kdy všichni lidé spolupracují pro společné blaho. Tím jej jeho propagátoři chtějí odlišit od autoritativních systémů, známých jako fašismus, komunismus, nacismus, reálný socialismus. Ty se také definovaly jako socialistické.
Rozdíl mezi totalitním komunistickým státem a demokratickým socialistickým státem je v tom, že násilná revoluce se nebude konat a bude nahrazena demokratickým procesem. Výsledek má být ale zase stejný - socialismus, i když demokratický.
Demokratický socialismus zdůrazňuje princip rovnosti jako základní politický princip. V demokratickém socialismu má každý člověk právo na to, aby byl slyšen. Tím se také liší demokratický socialismus od komunismu.. Změny ve společnosti se uskutečňují svobodnými volbami. Plné veřejné vzdělání je nutné, aby zajistilo rovnost. Lidé musí dostávat všechny informace a musí se jim dovolit sdělovat svoje myšlenky. Přírodní zdroje nesmí být zneužívány. Je těžké proti takovým cílům polemizovat, ale mám ten dojem, že o totéž se má snažit každý demokratický systém.
A má se v demokratickém socialismu pracovat nezištně. Většina teoretiků demokratického socialismu se shoduje na tom, že nezištná práce vyžaduje vytvoření Nového člověka: Ten by vznikl především vytvořením nového legálního systému, založeného na rovnosti, otevřenosti a sociální spravedlnosti. Tím se má lišit od totalitárního komunistického systému, který se pokoušel vytvořit Nového člověka jiným způsobem, mnohem intensivnějšími zásahy do jeho osobního a kulturního života. Častou iluzí zastánců romantické verze socialistické doktríny je tedy představa člověka, který dnem i nocí, rád a dobrovolně, usiluje o kolektivní dobro. Pracovní tvořivá činnost Nového člověka vychází z úplného a přesného poznání společenských zájmů, ne ze zištnosti. Tento člověk, žijící v podmínkách společného vlastnictví výrobních prostředků, nesleduje osobní zisk, ale spravedlivě se dělí s ostatními lidmi o výsledky společného úsilí.
Praxe reálného socialismu ukázala slabiny této vize, která se ukázala jako neproduktivní, protože podvazovala iniciativu, tvořivost, svobodu. Za sedmdesát let se Nového člověka nepodařilo vytvořit, cíle socialismu se změnily v paskvil, povaha normálního člověka nad socialismem zvítězila. Dnes má demokratický socialismus konečně Nového člověka vytvořit demokratickým procesem.
V demokratickém socialismu se předpokládá kolektivní vlastnictví výrobních podniků. Proto se dtento směr nazývá socialismem. Tyto kolektivně vlastněné podniky se, na rozdíl od starých nepodařených socialismů, musí spravovat demokraticky. Výrobní proces se má řídit demokraticky. Tak to chce celá Socialistická Internacionála, a dokonce to říkají i dnešní komunisté. Jenže - jde to? Je to vůbec možné? Je těžké demokraticky uřídit partnerství dvou řemeslníků, natož pak celé národní hospodářství. Máme ještě v čerstvé paměti, že takové pokusy vedly k vzniku ne Nového člověka, ale Nové třídy, stranické nomenklatury, myšlenkově omezených parasitů, nejhorší vykořisťovatelské třídy v dějinách lidstva. Ti jménem lidu spravovali národní bohatství. Za socialismu to totiž bez silné byrokracie nešlo. Takový génius se ještě nenarodil, který by vymyslel, jak by to šlo. Tato třída se na naší zemi velmi výrazně podepsala, změnila ji z rozvinuté demokratické země na zemi zaostalou.
Vládnoucí elity se opět postupně přibližují k těm idejím socialismu, které selhaly v komunistických zemích. Pro vládnoucí elity je demokratický socialismus velmi svůdný, protože nutně souvisí se zvyšováním moci státu a jeho byrokracie, a to navzdory všem prohlášením o decentralizaci a naprosté demokracii v řízení ekonomie.
Proto bychom byli s demokratickým socialismem brzy tam, kde jsme byli za reálného socialismu. Tentokrát bychom se tam dostali "demokraticky", prohlasovali bychom se tam. To je reálné nebezpečí.
Uveďme malý triviální příklad. V mnoha evropských státech vládnou sociálně demokratické strany, členové Socialistické Internacionály. Měly by tedy v Evropě prosazovat demokratický socialismus, kde dělníci a spotřebitelé budou demokraticky rozhodovat o výrobě. Místo toho se evropská byrokracie stará o nesmysly, zda budeme vyrábět a pít tuzemský rum, vyrábět a jíst olomoucké syrečky a utopence.
V tomto bodě, jak by ta ekonomická demokracie skutečně a reálně vypadala, autoři a politici vesměs skromně mlčí. Řeči o družstvech a společném vlastnictví jsou jen velmi mlhavé. Pokud někdo z teoretiků něco naznačí, je to o vlastnictví a přerozdělování, ne o rozvoji výroby, o využití iniciativy a nápadů jednotlivých lidí, které jsou ve vývoji společnosti tím hlavním. Na to zapomínali soudruzi z doby reálného socialismu, a na to zapomínají soudruzi dnes. Demokratický socialismus je vzhledem k této neurčitosti jen další velkou utopií. A tak je demokratický socialismus jen novou versí marxistických teorií, která se předkládá lidem, protože je stravitelnější. Není to samostatná teorie, je to odvozenina toho, co už jednou bylo. Je to způsob, jak vyjádřit určitý postoj, a přesto nevypadat jako radikál a antidemokrat.
Když se řekne komunista, vzpomene si člověk na dobu nedávno minulou, absurdní svou teorií I praxí, na Stalina a gulagy, na mučení vězňů, na pracující znechucené tím, co se v zemi děje, na nomenklaturní povýšence, na výjezdní doložky, na lži v novinách a v televizi, na seznamy fízlů, prostě na dobu, kdy pro naši zem vznikl název Absurdistán.
Když se o někom řekne, že je socialista, zní to o maličko lépe, ale ne o moc. Socialismus je to, co u nás chtěli komunisté zavádět. Moc se jim to nevedlo, nakonec z toho celkem dobrovolně odešli, aby mohli zmatky svádět na někoho jiného a aby si sami udrželi svoje materiální blaho.
Když však někdo řekne, že je demokratický socialista, vypadá to jako že je demokrat, a navíc že chce blaho všeho lidu. Demokratický socialismus má však k demokracii asi tak blízko jako měla k demokracii blízko Německá demokratická republika nebo Leninův demokratický centralismus.
Leninovo dílo "Stát a revoluce" je v podstatě o demokratickém socialismu. Tam to zní všechno ohromně krásně. Demokracie je nutná pro socialismus, říká se tam. Byla to však pouze předrevoluční vějička. Jak to s demokracií po revoluci dopadlo, víme. Poučme se z toho.
Odchod zahnívajícího socialismu, jak jsme jej poznali v době totality, neznamená, že socialismus přestal existovat. Bankrot komunistického socialismu neznamená úplnou smrt socialismu. Pozvolna se vrací, nejen u nás, ale i v dalších evropských zemích. Ty dosud přímou zkušenost se socialismem nemají, a lidé jsou tam proto důvěřivější. Proto celkem bezbolestně dochází k opětnému plíživému růstu moci vlády a elit. Socialismus ve smyslu rostoucí moci státu je velmi živý.
Na rozdíl od marxistických socialistů si někteří demokratičtí socialisté uvědomují, že nemohou svoji dojnou krávu, tržní ekonomii, úplně vyssát. Demokratický socialismus chce dát určitý prostor pro soukromé podnikatelské iniciativy, aspoň dočasně. Stará se však o to, aby z podnikatelské aktivity nikdo příliš nezbohatl, samozřejmě kromě majitelů státu, byrokratů. Proto vysokými daněmi získává svůj podíl na vyprodukovaném bohatství.
Socialismus byl vždy utopií. Sto padesát let se socialisté pokoušejí socialismus prosadit, bez velkého úspěchu. Pokusy o jeho uskutečnění zatím vždy způsobily víc škody než užitku. To se týká i "demokratického" socialismu. Společenský pokrok se nedá nalinkovat, protože nezávisí na činnosti ukázněných Nových lidí, ale na iniciativě, nápadech a myšlení jednotlivých normálních lidí. A ty se nedají předvídat.
Stanislav Reiniš
Stanislav.Reinis@lf3.cuni.cz
Neviditelný pes, 29. 5. 2002