1) Zápas za mírovou spolupráci, společné řešení globálních problémů, udržitelný a vyvážený rozvoj nelze oddělit od boje za lidskou rovnost a sociální spravedlnost. Jejich vzájemná provázanost se stává životní nutností v budování nové EU. Za sociální lze považovat takovou politiku, která v souladu s mezinárodními normami a nejvyššími standardy systematicky a programově vytváří nutné podmínky k uplatnění lidských práv a svobod ve všech jednotlivých zemích příští EU. Nemůže tedy jít jen o celkové statistiky, kde se budou ztrácet krajnosti v některých členských zemích a pro líbivější vzhled EU se bude operovat s průměrem v rámci Unie.
Jen společnost, která skýtá občanovi rovné příležitosti prosadit své zájmy, plodí i zdravou ekonomiku a dává občanovi důvod k maximálnímu nasazení ve společném zájmu. Proto úkolem jednotlivých evropských států, kterým mnozí přisuzují přívlastek sociální, je nejen legislativně, ale i materiálně a finančně zajistit rovné podmínky pro rozvoj lidí, pro uplatnění jejich základních práv a svobod. Tato role začíná vždy u konkrétního jednotlivce. Bez jeho prospívání nemůže prosperovat národ, stát a ani integrované společenství zemi, jakým je či bude EU. Každý jednotlivý občan, jakkoliv odlišný od toho druhého, má s ním mít společné nejen stejné práva, ale i objektivní možnost je uplatnit pro důstojný a plnohodnotný rozvoj své osobnosti.
2) Jak víme, „sociální stát“ a sociální spravedlnost není jedno a totéž. Oba pojmy jsou si sice blízké, ale rozdíl mezi nimi je patrný. Kdybychom dělali historickou sondu, začít bychom museli někde u Rooseveltova projektu „Nového údělu“ (New Deal) v 30. letech v USA, který byl pokusem o zprostředkování sociálních konfliktů a návazně o ekonomickou regulaci. Z Rooseveltova „Nového údělu“ se vlastně vyvinul termín „welfare state“ (stát blahobytu). V dnešní Americe zůstaly z něj však již jen trosky. Byla to tehdy svérázná syntéza taylorismu ve vztahu k organizaci práce, fordismu v mzdové oblasti a keynesiánství v makroekonomice. Levicoví profesoři Harvardské university Michael Hardt a Antonio Negri ve své knize „Imperie“ napsali, že z hlediska kapitálu sen o „welfare state“ se měl ve skutečnosti změnit tak, že každý dostatečně disciplinovaný pracující bude vzájemně vyměnitelný v globálním výrobním procesu, v globální výrobní společnosti či v globálním fordismu. Vyšší mzdy v rámci Fordova systému a návazná pomoc státu byly však chápány jako odměna za to, že pracující přijímá kapitálem kontrolovanou disciplínu, že se zavazuje k nadhodnotě, kterou produkuje v globální „fabrice“ kapitálu.
Nás dnes spíš oslavuje „sociální stát“ v souvislosti s poměry v Evropě. Tento pojem však znamená jen obecní vymezení ústupků a sociálních výdobytků, které dosáhli pracující kapitalistických států v období existence a inspirujícího vlivu evropských socialistických zemí. Soubor sociálních výhod spadajících pod název „sociální stát“ vychází z principu solidarity v přímé vazbě na existující možnosti kapitalistické společnosti. Mezi tím, co se považuje za „sociální stát“ a sociální spravedlnost však my komunisté bychom měli vidět určitý rozdíl. Oba pojmy sice vychází ze stejné myšlenky, ale první je spíš obecním, přesně nedefinovaným vymezením práv a ústupků, které získali pracující kapitalistických států v období existence a vlivu evropských socialistických zemí. Soubor těchto výdobytků, který dostal ono pojmenování sociální stát, spoléhá spíš na princip solidarity v kontextu existujících možností, jež by měly využívat zejména sociálně slabší vrstvy kapitalistické společnosti rozdělené na bohaté chudé. Sociální spravedlnost, jak víme, však vyžaduje systémovou změnu, kde stát musí být právně, politicky i ekonomicky nejen garantem, ale i aktivním a odpovědným tvůrcem spravedlivého rozdělování bohatství pro všechny občany tak, aby zajistil programový rozvoj společnosti na základě plnohodnotného rozvoje jednotlivce. V sociálně spravedlivé společnosti nemůže docházet k tomu, že bohatí ještě více bohatnou, zatímco chudí ještě více chudnou, co vidíme dnes a denně i v naší kapitalistické realitě. Pro nás je proto obhajoba tzv. sociálního státu jen programem minimum. Našim strategickým cílem doma i v Evropské unii (EU) je sociálně spravedlivá společnost, socialismus.
V tomto směru bychom měli aktivně prosazovat, aby nezbytným pilířem výstavby EU byla nejen existující Charta základních práv a svobod, ale ještě další rozšiřování práv člověka. I když se na to dnes zpravidla zapomíná, lidská práva mají přeci revoluční původ. Mezinárodní řád, v němž má prioritu míra maximálního zisku, neprospívá smyslu svobody a demokracie, protože svobodu kapitálu a hromadění bohatství jednotlivců nadřazuje nad práva člověka a devalvuje je. Hospodářská prosperita a sociální stabilita v EU je proto nemyslitelná bez sociální spravedlnosti zajišťující plné uplatnění práv a svobod člověka.
3) Vytvoření souboru lidských práv patří mezi nejprůkaznější výsledky práce členských zemí OSN od roku 1945 na základě Charty OSN, Všeobecné deklarace lidských práv a dalších závazných dokumentů. Dnes představují již uznaný právní komplex, na nějž se každý člověk může kdykoliv odvolávat. Nejen že definují širokou škálu práv včetně občanských a politických, hospodářských, sociálních a kulturních, ale vytvořily též mechanismy na jejich kontrolu, ochranu a podporu. Ženy, děti, mládež, postižení lidé, etnika, národnostní skupiny, migrující dělníci a další sociální skupiny disponují právy, která je mají chránit před nejrůznějšími formami diskriminace. Je to ucelený soubor právních norem s univerzální platností, nedělitelností a propojeností na zajišťování demokracie a hospodářsko-sociálního rozvoje jednotlivých zemí.
Důležitými právními dohodami v této souvislosti jsou zejména dva mezinárodní pakty o lidských právech – jeden o hospodářských, kulturních a sociálních, a druhý o právech občanských a politických. Ústava našeho státu, který převzal platnost obou paktů ze závazků bývalého Československa, ve svém článku 10 v této souvislosti stanoví, že „ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.“ Mezi hlavní funkce států patří uznávání a dodržování pravidel mezinárodního chování, norem mezinárodního práva a závazků podle již zmíněné zásady „Pacta sunt servanda“ (smlouvy či ujednání nutno plnit).
Mezinárodní pakt o hospodářských, kulturních a sociálních právech kromě jiného stanuje povinnost států zajistit lidem právo na práci za spravedlivých a příznivých podmínek; právo na sociální zajištění, na přiměřenou životní úroveň a na co nejvyšší možnou úroveň fyzické a duševní prosperity; právo na vzdělání a využívání výhod kulturní svobody a vědeckého pokroku.
Rovněž další členské státy EU uznávají stejné principy svrchovanosti lidu, demokratičnosti, humanismu, svobody svých občanů, ústavnosti a zákonnosti, nevynímaje z toho tak důležité funkce státu jako ochrana práv a svobod, ochrana sociálních, hospodářských, ekologických (environmentálních) oblastí života společnosti.
Demokracie je silná, když má kolektivní podporu občanů. Tržně-hospodářský princip takovou podporu zajisti nemůže, i přesto, že kapitalismus sám doznal od začátku svého zrodu značné změny. V jednom však zůstal naprosto stejný: v uplatňování míry maximálního zisku na úkor práv a svobod pracujícího člověka, který vytváří kapitalistovi potřebnou nadhodnotu. V současnosti též s ohledem na vývoj občanské společnosti v podmínkách informační revoluce nutno mít stále více na zřeteli nejen individuální, ale i celospolečenské potřeby, zajištění důstojných podmínek života všech, jejich zdravého životního prostředí, výživy, zemědělské i potravinářské základny, jež odpovídají moderním společenským potřebám a humánním normám důstojnosti a rozvoje lidí. Především z těchto principů vyvěrá sociální solidarita občanů.
4) V EU platí, že kdo má kapitál, ten má i faktickou moc a to nejen ekonomickou, ale zpravidla i politickou. Avšak ústavy členských zemí Unie a od nich odvozené zákony nekvalifikují jako vyvolenou žádnou sociální skupinu. Občan a z jeho vůle vytvořené legislativní orgány mají být zdrojem státní moci. Ústavy současně zakotvují základní princip rovnosti všech lidí bez výjimky. Každý člověk se rodí s ústavně i zákonně přiznanými občanskými právy a svobodami bez ohledu na národnost, sociální poměry, rasu, věrovyznání či politické přesvědčení svých rodičů. Příslušnost k odlišujícím se poměrům, z nichž člověk vyšel, nikterak nevylučuje jeho rovnoprávnou příslušnost ke společnosti. Hlavním smyslem a posláním států je přitom vždy sloužit těm, kteří si je pro své potřeby vytvořili. Rovněž integrační sdružení, jako je EU, mají sloužit občanům v plném rozsahu jejich zákonných zájmů a potřeb včetně ústavních, organizačně-občanských, hospodářsko-sociálních, politických, kulturních a dalších. A mají jim pomáhat i v sociálních nejistotách, ve vzdělaní či při poskytování kvalitních a spolehlivých zdravotních služeb. Bez této součinnosti a podpory se stát nemůže přetvářet na demokratičtější a modernější subjekt mezinárodního společenství. Proto hospodářsko-sociální funkce opírající se o nejlepší světové a evropské standardy, by měly být smyslem poslání i tehdy, když stát vstupuje do mezinárodních uskupení jakým je EU a dobrovolně odevzdává část své národní suverenity novému celku. Odpovědnost státu před svými občany tím ovšem nikterak neklesá. Naopak konkrétní stát se musí zasadit o to, aby tyto funkce v novém celku nabyly vyšší kvalitu. Rovněž z této povinnosti státu vůči svým občanům se odvozuje národní či státní zájem, který nutno důsledně prosazovat i v EU.
Jednou z prvořadých povinností EU a jejích členských zemí je zajistit svým občanům právo na plnohodnotný rozvoj. Příslušné principy OSN definují rozvoj jako “nezcizitelné právo, jehož prostřednictvím každý jednotlivec a národ mohou se zúčastnit, přispět a užívat výhod hospodářského, sociálního, kulturního a politického rozvoje, ve kterém se mají uplatnit všechna lidská práva a základní svobody”, přičemž tato práva „jsou nedělitelná a vzájemně závislá.” Rozvojem člověka a národa se rozumí mnohotvárný proces zahrnující všechny aspekty oprávněné, pozitivní lidské činnosti. Je to komplex podmínek, které mají lidem zajistit důstojné uplatnění v občanské společnosti. Právo na rozvoj tedy znamená nejen úctu k lidským právům a svobodám, ale i záruku, že státy či jejich integrační celky umožní občanům svobodný přístup ke zdrojům nutným též pro rozvíjení jejich intelektuálních schopností, odborných dovedností a pracovní zručnosti.
Zajištění tohoto práva má jak národní, tak i globální rozměr a platnost. Týká se nejen rozvojových zemí, ale všech států a vlád bez výjimky, zejména těch, které se vydaly na cestu kapitalistické obnovy po nedokončeném projektu socialistické výstavby. Příslušná Deklarace o právu na rozvoj a od ní odvíjející se dialog přispěly výraznou měrou k precizování životních a sociálních standardů na základě hodnot sociální spravedlnosti, solidarity a svobody v moderním světě. V rozhodující míře tomu napomohla obrovská, historicky neocenitelná zkušenost společenství evropských socialistických zemí právě v oblasti sociální spravedlnosti. To, co si lidé již jednou osvojili a poté ztratili, bude i v EU působit v jejich vědomí jako měřítko posuzování nové reality. Tato zkušenost se nedá vymazat z prostoru a času prostým odchodem nositelů těchto hodnot z politické scény. Cíle sociální spravedlnosti, které socialistické státy vytyčily, a obsah, kterým je do velké míry naplnily, formují další proces zevšeobecňování zkušeností mas a naše strana chce na vše kladné z těchto zkušeností navázat ve své činnosti i v rámci evropské levice.
5) Veškeré smluvní formy mezi občanem i státem zavazují orgány EU, aby sloužily lidem. Pro nás EU musí být organizací, která zajistí kvalitní zákonodárství a jeho spravedlivé a účinné provádění v každodenní praxi, jakož i veřejnou správou pocházející ze suverenity lidu, z pravomocí, které vybraným zástupcům v EU delegovány z vůle českého lidu. Ústava a další legislativní normy ČR předpokládají, že stát bude posilovat výkon svých povinností v souladu s nejvyššími evropskými standardy i v sociální a lidskoprávní oblasti. V tomto smyslu musí plnit své funkce v tradičním evropské pojetí. S ohledem na tyto tradice a vyspělé sociální cítění drtivé většiny evropského obyvatelstva, neoliberální modely se pro nový integrační celek nehodí a nemají šanci na úspěch. EU musí plnit takové funkce, které jsou vyjádřením zájmů a postojů lidí a potřeb rozvoje národa a občana.
Nekontrolovatelné majetkové a finanční bohatství úzkých zájmových skupin, požitkářství (hédonismus) na úkor sociálně slabších, přezírání základních potřeb lidí, prohlubování sociální diferenciace, poddávaní se zájmům a roli nadnárodních korporací – to vše vede k oslabování základů nejen jednotlivých států, ale i celé EU. Statisíce a miliony lidí v globálním měřítku při různých příležitostech vystupují za globalizaci lidských práv, sociálních a ekologických standardů, za globální mírové a demokratické řešení hospodářských a sociálních problémů. Pokud se nepodaří globalizovat rovnost šancí, spravedlnost a solidaritu, bude proces, který vyhovuje jen některým skupinám – cestou do záhuby.
Nejvyšším posláním a cílem levicových stran v EU musí být formování takové společnosti, která vytváří podmínky nutné pro uplatnění člověka, pro jeho sociální jistoty, pro dostatek materiálních a duchovních potřeb národa i jednotlivce. Samotný trh tyto podmínky člověku sám ani zdaleka nezajistí. Tržní ekonomika nemůže v žádném případě znamenat tržní společnost.
V situaci, kdy dochází k odbourávání dosavadního pojetí „sociálního státu“ a k jeho nepovedeným pokusům o tzv. znovu definování v podmínkách globalizace, je zvláště potřebný koordinovaný postup evropské levice s výraznou účastí komunistických stran. Kdo má tento proces formování sociálních standardů usměrnit lépe v zájmu lidí, když ne komunistické a dělnické strany ve spolupráci s levicovými silami příslušných států Evropy?
Generální tajemník OSN K. Annan na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 1999 vyzval „kapitány byznysu“ k dodržování hodnot a principů sociální odpovědnosti vyplývajících z různých mezinárodněprávních instrumentů platných v rámci Spojených národů. Navrhl společně s Mezinárodní organizaci práce (MOP), Programem OSN pro životní prostřední, Úřadem vysokého komisaře pro lidská práva a jinými specializovanými organizacemi i jistý „rámec pro motivaci nejlepších postupů“, který by měl urychlit vymezení pojmu sociální odpovědnosti všech příslušných mezinárodních aktérů a zejména nadnárodních korporací (NNK). Obsahuje dosti širokou škálu, jenž lze heslovitě shrnout do několika skupin: lidská práva a pracovní právo, zaměstnanost, legální převody finančních fondů a zákonnost plateb, etické normy konkurence, dodržování daňových předpisů, převody technologií, přímé zahraniční investice spojené s místním rozvojem, nezasahování do vnitřních záležitostí hostitelských zemí a mezivládních vztahů, přehlednost podnikatelských aktivit.
Nejsouhrnnějším smluvním nástrojem regulujícím dnes světové sociální standardy je Mezinárodní pracovní kodex MOP, jenž zahrnuje jak právně závazné úmluvy, tak i řadu doporučení. Jeho dopad byl nedávno posílen přijetím Deklarace o základních principech a právech práce“.
Obdobně v rámci vyspělých států patřících do OECD byly přijaty jako dobrovolné vodítko takové postupy, jako například podpora hospodářského, sociálního a ekologického pokroku příslušných zemí na základě udržitelného rozvoje, posilování lokálních kapacit výroby a služeb v úzké součinnosti s místními komunitami, podpora lidských zdrojů vytvářením nových pracovních příležitostí včetně vzdělání a výcviku zaměstnanců, nezasahování do existujícího řádu a politických aktivit místních komunit nebo dokonce nediskriminace a zdržení se jakýchkoliv disciplinárních postihů zaměstnanců NNK, kteří upozorní na případy porušování zákonů, předpisů nebo na jiné neadekvátní poměry na pracovišti.
Sociální odpovědnost v mezinárodním pojetí by tedy měla zahrnovat nejen hospodářské, sociální, politické, právní, ekologické, ale i morální a etické aspekty veškeré aktivity zahraničních podnikatelských subjektů a to v souladu se zmíněnými mezinárodními principy a standardy. Soubor takových normotvorných a závazných postupů je právě dnes, kdy pravicové strany sbírají síly, aby ještě více ukrojily i z chabého krajíce sociálních vymožeností pracujících, nadmíru potřebný. Čím dříve bude platit mezinárodně, tím lépe i pro jednotlivé státy včetně členských zemí EU.
Konference Priority evropské levice, 29. 11. 2003