Levicově orientovaní intelektuálové na Západě představují zdroj cenných myšlenek a názorů, protože mohli pozorovat dění ve světě a zejména v zemích bývalého reálného socializmu a shromaždovat zkušenosti. Jejich počet a aktivita, zdá se, se nezmenšuje.
Co následuje je zatím jen kusý a hrubě neúplný a nedokonalý výběr jejich nejzajímavějších názorů, bez další analýzy. Proto také v této práci převládají citace, aby se co nejméně zkreslila síla jejich myšlenek.
Za mnohé, začnu s názorem Immanuela Wallersteina na současný stav světa a v něm světové levice:
„1/ po 500 letech existence, světový kapitalistický systém je poprvé ve skutečné systémové krizi a proto se nalézáme v přechodu,
2/ výsledek tohoto přechodu je v podstatě nejistý, ale nicméně poprvé za 500 let je také poprvé reálná perspektiva základní změny, která může být pokroková, ale nemusí nutně být takovou,
3/ za této situace zásadní problém světové levice je, že strategie pro změnu světa, kterou vypracovala v devatenáctém století, je v troskách, a proto zatím jedná nejistě, se slabostí a všeobecně v mírném stavu deprese“.
Jedním z důkazů, že svět je v krizi je tzv. „bifurkace“ světa, tj. rozdvojení jeho vývojové trajektorie na rozvinuté země (tzv. centrum) a rozvojové země (periferie).
S touto charakteristikou se ztotožňují mnozí další. Emeritní profesor István Mészáros spolu s Wallersteinem, přestože jsou to vynikající znalci Marxe, nesdílejí zcela názor Marxe na lineární vývoj dějin, tj. že historické síly zajistí střídání společenských formací k lepšímu. Např. M. E. Sharpe napsal: „Úsilí předpovědět budoucnost z minulosti, se stupněm jistoty, jaký implikuje jazyk Manifestu je samo o sobě fantazie“ (Challenge, May-June 1998). Mészáros zdůraznuje, že Marx již před téměř 150ti léty nevylučoval možnost porážky revolučního hnutí. Marx totiž vyslovil v dopise Engelsovi ze dne 8. října 1858 obavy, naznačující možnost porážky socialistické revoluce. Píše:
„Pro nás je důležitou otázkou, zda (soc. revoluce – pozn. T.V.) nebude nutně poražena v tomto malém koutu světa (myslel Evropu - pozn. T.V.), když na mnohem větším území vývoj buržoazní společnosti je stále na vzestupu“.
Lester Thurow varoval, že po pádu Římské říše trvalo tisíc let, než se lidstvo dostalo na civilizační úroveň, kterou měla tato říše v době svého největšího rozkvětu.
Přitom stojí za zmínku, že poučení z dějin je nesmírně důležitým činitelem a je spojeno s Hegelovou filozofií, a to nejen s dialektikou. Tam hledali orientaci mnozí revolucionáři v době krize. Lenin na podzim r. 1914, kdy německá a francouzská dělnická třída se masakrovala u Verdunu, si vypůjčil Logiku Hegela a uzavřel se ve svém bytě v Bernu a studoval. Výsledkem bylo pochopení možností revoluce. Podobně G. Lukács, když byl propuštěn z rakouského vězení v r. 1920 se vrhl na studium Hegela. Podobně A. Gramsci, ve vězení v Bari (kam ho dal Mussolini) studoval Hegela. Posledním, který se v době tísně vrhl na studium Hegela byl Marcus, když utíkal před nacisty v třicátých létech.
Mészáros říká, že jak sociální demokracie E. Bernsteina, tak stalinská verze socializmu nedocenila poučení z historie a byla přesvědčena, že historie udělala své již tím, že umožnila vznik sociální demokracie, případně Říjnovou revoluci.
V této oblasti má zajímavé, i když někdy kontroverzní práce méně známý André Gunder Frank. Je jedním z mála, který předpovídal kolaps Sovětského bloku. Tvrdil, že vedoucí činitelé podcenili skutečnost, že i socialistický tábor byl především součástí světového hospodářství. To co se označovalo jako budování socializmu, bylo vlastně dohánění zděděného zaostávání za vyspělejším Západem. Je paradoxem, že to dohánění se dařilo za vlády Stalina. Jinak historicky vždy východní Evropa byla dodavatelem surovin a potravin pro západní Evropu. Hranice byla v podstatě Odra-Nisa, která více méně, dle Franka, souhlasí s hranicemi říše Karla Velkého, proto ho nepřekvapila tato hranice jako výsledek druhé světové války. Byly to tyto dějinné souvislosti, které způsobily, že když v 70. létech Gierek, Kádár a Caucescu si půjčili na Západě a dostali se do potíží při splácení, přesně do stejné situace se dostaly militaristické vlády v Latinské Americe, tam však, i když tyto vlády padly, kapitalismus zůstal, zatímco ve východní Evropě s vládami padlo také to, co označujeme za socializmus.
Kontroverznost Franka vynikla hlavně ke konci jeho kariéry, kdy po desetiletích studia a desítkách napsaných knih, přišel k závěru, že vlastně skutečný socializmus ani kapitalizmus neexistuje. U socializmu je to jednoduché, protože skutečnost museli autoři vylepšit přívlastkem „reálný“ tj. ne skutečný socializmus, který nepotřebuje přívlastek. Podobně kapitalizmus má tolik přívlastků, že skutečný se dá těžko definovat. Wallerstein údajně definoval 13 atributů kapitalizmu, pak to zmenšil na tři. Mnozí tvrdí, že kapitalizmus vznikl v Itálii, odkud se rozšířil do světa (Arrighi), Frank tvrdí, že podobné sociální prostředí se však dá najít v Číně a jinde již o tisíc let dříve. Ne všichni souhlasí.
Wallerstein analyzoval strategii levice a národně-osvobozeneckého hnutí a přišel k závěru, že byla vždy dvoustupňová – uchopit moc a pak zlepšit svět. V prvním stupni levice povětšině uspěla, ale zlepšit svět se dosud přesvědčivě nepodařilo. Vzhledem k tomu, že kapitalizmus je v strukturální krizi - blíží se k mezím, např. díky urbanizaci nemůže již nadále snižovat podíl mzdových nákladů jako dosud, v řadě oblastí je znečištění prostředí na mezi toho co je ještě tolerovatelné a nelze snižovat náklady vstupů výrobního procesu externalizací těchto nákladů. Navíc roste populární tlak na zvýšení výdajů na vzdělání, na zdraví a starobní zabezpečení, což vyvolává tlak na zvyšování daní.
Z těchto a dalších důvodů, levice nemusí usilovat o převzetí moci, aby mohla přispět k vylepšení podmínek života většiny obyvatel. Dokonce Zapatisti v Mexiku ve své druhé deklaraci z džungle Lacandon v r. 1994 říkají:
„Tato revoluce neskončí v nové třídě, frakci nebo skupině u moci, ale ve svobodném a demokratickém prostoru politického boje“.
V tomto směru je velmi rozhodující poučení z r. 1989. Daniel Singer, další populární intelektuál, který však žel v r. 2000 zemřel, řekl, že rok 1989 ukázal, že masy stále mají sílu a zjistí-li, že daný systém je nefunkční, dokáží se ho zbavit, aniž by formálně uchvátily moc.
Zajímavé je doporučení Wallersteina pro taktiku:
„Požadovat na pravici splnění svých teoretických preferencí. Tomu se říká nátlak na rychlejší liberalizaci. Liberální centrum málokdy myslí vážně to, co říká, nebo jedná podle toho, co káže. Vezměme si nějaké zřejmé téma, řekněme, svobodu. Centra liberalizmu zvykly si pravidelně kritizovat SSSR, že nedovolil volnou emigraci. Volná emigrace na jedné straně je volná imigrace na druhé straně. Nemá cenu mít právo opustit zemi, pokud se nemůžete dostat někam jinam. Měli bychom prosazovat volné hranice.
Liberální centra pravidelně volají po svobodnějším trhu, svobodnějším podniku a vytlačují vládu z rozhodování podnikatelů. Druhou stranou tohoto je, že podnikatel, který selže na trhu by neměl být zachraňován. Pokud podnikatel má zisk, si ho ponechá; když má ztráty měl by si je také sám pokrýt. Pak se ale často argumentuje, že v zájmu pracovních míst nutno podnikateli pomoci. Jsou však levnější cesty záchrany pracovních míst – platit pojištění proti nezaměstnanosti, přeškolování, nebo dokonce otevřít nová místa. Žádné z těchto opatření však nezachraňuje dluhy neúspěšného podnikatele.
Detaily těchto návrhů jsou složité a nutno je diskutovat. Smyslem však je nedovolit liberálnímu centru, aby uniklo se svou rétorikou a přivlastnilo si za to odměnu, zatímco jí nechat neplatit za náklady vzniklé v důsledku jejich návrhů.“
V podobném tonu argumentuje Adam Przeworski v Boston Review proti neo-liberálním argumentům v diskusi trh versus stát, a dokazuje, že trh může zajistit lepší alokaci zdrojů jen za tří velmi přísných podmínek, a to:
Tyto podmínky jsou málo kdy splněny. Prof. J. E. Stiglitz dostal Nobelovu cenu právě za vysvětlení důsledků neúplného trhu a asymetrických informací aktérů. Bylo by chybou předpokládat, že tím automaticky stát je ve výhodě. Stát podobně jako trh může prosazovat vlastní zájmy a překročit hranici optimálního zásahu. Przeworski ukazuje, že demokratický dohled na činnost státu může snížit riziko jeho chybného rozhodnutí.
Daniel Singer úkol před levicí popsal takto:
„Všechno úsilí - pro zlepšení výrobního procesu, větší rovnost, větší pravomoc lidu – začíná uvnitř současné společnosti a to úsilí nás postupně musí dovést k překročení její hranice. Proto potřebujeme „realistickou utopii“, která bude zakotvena v současných konfliktech a v potenciálu současné společnosti. Utopií proto, že tak je zvykem označovat (díky syndromu „není jiné alternativy“) jakýkoliv pohled dosahující za meze současné společnosti“.
Tato myšlenka je dosti populární a objevuje se v různých obdobách i u jiných. Perry Anderson mluví o „konkrétním utopismu“, David Harvey o „dialektickém utopizmu“. Tato myšlenka se ukázala natolik nosnou, že Eric Olin Wright nyní v zimním semestru (2003) vede seminář na University of Wisconsin na téma: „Zviditelnění reálních utopií“, kde studuje různé nové návrhy jak vylepšit současnou společnost. Jde o různé formy samosprávního řízení jak podniků a organizací, tak měst s cílem vypracovat egalitární projekty pro rekonstrukci ekonomických organizací, prohloubení demokracie a obecně o emancipatorní rekonstrukci společenství. Na internetu je těmto otázkám věnováno již přes 200 stránek.
Je to v souladu i s názory Wallersteina. Tento v jedné z posledních prací (New Left Review, Listopad-Prosinec, 2002) říká, že cílem hnutí by měl být „relativně demokratický a relativně rovnostářský svět. Říkám relativně, protože to je realistické. Budou vždy rozdíly, ale není důvodu, proč by měly být velké, zatvrzelé nebo dědičné. Je to něco, co bylo dříve nazýváno socializmem nebo dokonce komunismem? Snad, ale možno, že ne“.
Neodporuje to ani představám I. Mészárose, jehož stěžejní myšlenkou je, že je to kapitál, co rozhoduje o charakteru společnosti, a dokud se nevymaníme z dosahu jeho „metabolizmu“, nelze pomýšlet na změnu charakteru společnosti. Proto Marxovo hlavní dílo, zdůraznoval Mészáros, se jmenuje Kapitál, a ne kapitalismus.
Sovětská verse socialismu neuspěla údajně proto, že z historických a dalších důvodů se nedokázala vymanit z „metabolizmu“ kapitálu, jeho dělby práce, řízení ekonomiky apod. Proto také nedokázala eliminovat odcizení, podobné jaké je v kapitalistických zemích. Dle Mészárose sovětský typ socialismu byl post-kapitalistický systém kapitálu. Nejnadějnějším způsobem, jak se vymanit z metabolizmu kapitálu je, kromě jiného, samosprávní forma řízení, kterou shrnuje řada autorů do „reálních utopií“.
Tento typ myšlení imponuje i členům širokého hnutí, které se zatím blíže neprofilovalo a je známo pod jménem brazilského města „Porto Alegre“ a které letos již organizovalo dvě zasedání „sociálního fóra“ v Evropě. Mexický vědec a umělec Manuel De Landa označuje hnutí za „síťovinu“ (meshwork), tj. samo-organizační, ne-hierarchický a heterogenní síť. Tato je zodpovědná za demonstrace proti zasedání G-8 a WTO, nebo Světové banky MMF.
Souhrn většiny nových myšlenek levice na Západě lze, velmi nedokonale, shrnout asi takto:
Někteří citují Marxe z r. 1852: „Hledejme opět ducha revoluce a nezpůsobme, aby její strašidlo se dalo do pohybu“. Jiní dodávají, že Marx, jako obvykle měl alespoň z poloviny pravdu: v budoucnu budou zapotřebí jak duch, tak strašidlo (Marxist Newsletter, Winter 2003).
Konference Priority evropské levice, 29. 11. 2003