Zdá se, že deset let je již dostatečný časový odstup, aby se člověk mohl bez okamžitých emocí a dobových zkreslení podívat na důležitý proces konce dvacátého století v naší společnosti – na proces privatizace.
Vztah veřejného a soukromého majetku má dlouhou historii a nemůžeme se jí zde důsledně zabývat. Pro naše účely bude vhodné vzpomenout, že v době velké krize v třicátých létech minulého století, vznikla řada iniciativ pro odstranění nedostatků hospodářství volného trhu; snad nejznámější je program presidenta F. D. Roosvelta - New Deal, založeného na iniciativě vládních zásahů do hospodářství, např. vznik nyní již legendárního Tennessee Valley Authority, regulace kapitálového trhu apod. Také po druhé světové válce v r. 1945, nikdo nepochyboval o úloze vlády v rekonstrukci válkou zničených zemí.
Později byly možnosti vlády a role případných veřejných statků v národním hospodářství zpochybňována. Nebudeme daleko od pravdy, že vznikl jistý cyklický pohyb názorů upřednostňující jednou soukromý a jindy veřejný majetek.
Po vzniku socialistické soustavy tento proces nabyl navíc také ideologických rysů. Projevilo se, to kromě jiného v asymetrickém přístupu při posuzování případných nedostatků jednotlivých případů. Když selhal tržní přístup, doporučovalo se více trhu a důslednější uplatňování jeho principů. Když selhal přístup vlády založený na veřejném statku, nikdy se nedoporučovala důslednější aplikace vládních záměrů, ale prakticky vždy jen změna na soukromé vlastnictví a tržní přístup.
Někteří ekonomové tvrdí(Grosfeld 1990, Cowling a Sugden 1994), že neexistuje žádný formální teoretický důvod pro privatizaci.
Zdá se, že neexistuje ani důvod potvrzený praxí, protože existují úspěšné státní podniky (Renault, dříve také Volkswagen, anglické ocelárny apod.) a neúspěšné soukromé podniky (nejvěhlasnější případy poslední doby jsou Enron, Xerox, WorldCom a další v USA).
Názory na způsoby a průběh privatizace po kolapsu socialistické soustavy, nebyl nikdy jednotný. Oproti názorům oficiální nové mocenské garnitury ze ozývaly nesmělé námitky vědců, které však zanikly v hlasité propagandě a marketingu „jediné správné cesty“. Nyní řada těch, kteří tehdy vyjadřovali své námitky přišli již s úplnou analýzou tehdejších událostí, která je podepřena skutečnými fakty a v případě Prof. Stiglitze také Nobelovou cenou(kterou nedostal přímo za práce v oblasti transformace ekonomiky).
Jeho nejbližší spolupracovník z doby, kdy Prof. Stiglitz byl hlavním ekonomem Světové banky, David Ellerman, napsal práci o poučení z privatizace, zejména kupónové. Hlavním jeho zájmem je Rusko a Česká republika.
Někteří autoři privatizace již připustili, že jejich strategie byly naivní, nekompletní, nebo příliš ambiciózní.
Situaci pádně charakterizoval Prof. Stiglitz (1999): „Jedno je jasné - přechod na tržní hospodářství nepřinesl to, co jeho žhavější hlasatelé slibovali. Zajisté jednotlivé země neudělaly všechno správně, ale žádná země to nedělá, a když kapitalismus je tak křehký, že nedokáže přežít normální lidské pochybení, pak jeho přednosti, alespoň pro tento svět, jsou zajisté zpochybnitelné. Ostatně dlouhodobá kritika socialismu byla, že byl příliš utopický. Rozpaky nad krachem tolika experimentů jsou zvláště trapné, když teorie byla jasná ve svých předpovědích: zkreslené ceny, centrální plánování a utlumená iniciativa v důsledku nejasných vlastnických vztahů znamenaly neefektivní alokaci zdrojů. Snížení těchto deformací, decentralizace rozhodování a privatizace - i když ne dokonalá - měla přivést země blíže ke křivce jejich výrobních možností. Výroba měla vyletět nahoru a místo toho poklesla".
Nastupující elity měli své politické důvody pro prosazování kupónové privatizace jako hlavního opatření společenské transformace po r. 1989, proto sňatek s prestiží západních poradců byl výhodný pro obě strany.
První linie obrany autorů transformace je, že doporučované teoretické postupy byly v pořádku, ale jejich aplikace byla zpackaná. Ale dobré teorie, které mohou zavádět jen andělé v ideálních podmínkách, říká Ellerman, jsou vhodné jen pro akademické publikace a ne pro praktický život.
Prvním argumentem autorů transformace bylo, že kupónová privatizace byla nutná, protože ve společnosti nebyly k dispozici volné peníze. Peníze, které Rusové a jiní měli zlikvidovala inflace vyvolaná cenovou liberalizací prvních reformních vlád.
Argument nedostatku volných peněz prosazovali také západní poradci, kteří měli kapsy vycpané úvěrovými kartami a doma měli dům a auto na úvěr. Proč náhle zapomněli na úvěr? Argumentovali tím, že není k dispozici vhodný bankovní systém pro poskytování úvěru. Ale úvěr nemusí přijít od třetí strany. Prodejce (stát) může poskytnout úvěr také. Proti tomu autoři kupónové privatizace, tzv. „voučeristé“ namítali, že je to velmi pomalé.
Tím vznikl zástupný pseudo-problém rychlé versus pomalé privatizace. Bylo to zcela falešné, protože kupónová privatizace nemusí být rychlá, a postupná privatizace nemusí být pomalá, říká Ellerman.
Ellerman shrnuje: „Argument o nedostatku peněz měl za účel vyhnout se privatizaci odkupem podniků řídícími pracovníky a zaměstnanci, která využívala úvěr poskytovaný prodávajícím a postupné splátky se skromnou platbou v hotovosti“.
Byla nějaká alternativa ke kupónové privatizaci? Byla. Např. v Rusku to byl „prodej cestou pronájmu“, který byl vypracován ještě za Gorbačevovy perestrojky (angl. znám jako MEBO – Management and Employees Buy-Out) . Tento způsob byl tak rychlý, že musel být zastaven, aby zbylo na kupónovou privatizaci. Úspěch této formy privatizace uznali nedávno i západní autoři ruského podnikového zákona (Bernard Black, Reiner Kraakman a Anna Tarassovová (2000)), když napsali: „Je ironií, že ruští komunisté před deseti léty, když zjistili, že centrální plánování je slepou uličkou, ale nedůvěřovali ani trhu, patrně vypracovali lepší způsob privatizace podniků, než „privatizace-ihned“, kterou doporučili západní poradci a ruští reformátoři nadšeně sledovali“.
To, že se předpokládalo, že veškerý majetek korporací může být jen ve formě akcií, byl také trikem. Rovnostářské rozdělení bohatství ve formě akcií způsobilo, že kontrolní akcie budou mimo ruce dělníků a managerů jednotlivých závodů. „Stejný podíl každému“ poskytl morální převahu proti kvazi-vlastnictví ustavovanému v dřívějších reformách (tj. společné vlastnictví a dělnické rady).
Soustředění se na akcie a kapitálový trh (včetně burzy) jako zvěstovatele kapitalizmu, měl, dle Ellermana, „totemický nebo náboženský“ důvod. Připomínalo to tzv. „cargo cult“, který vyznávali domorodci v Jižním Pacifiku po druhé světové válce. Stavěli totiž napodobeniny přistávacích drah a letadel z dřeva aby přemluvily „velké ptáky“ a tyto sletěly z nebes na zem plné nákladů (carga), jako za války.
Post-komunistické země dostaly značnou pomoc, aby vybudovaly burzy s elektronickými billboardy a počítači od Prahy až po Ulan Bator, které se hrdě předváděly západním delegacím v naději, že nebesa sešlou na zem soukromé kapitalistické hospodářství. Přitom J. Stiglitz již v r. 1994 upozorňoval, že:“Kapitálový trh je do značné míry zajímavá a zábavná podívaná, ale není v centru akce. Na kapitálových trzích se získá relativně málo kapitálu. Nelze očekávat, že trh s aktívy bude hrát významnou roli při získávání fondů v nově vznikajících ekonomikách“(Stiglitz, 1994). K tomu Ellerman dodává, že v jeho „staromódních“ učebnicích se říká, že kapitálový trh je zprostředkovatelem mezi úsporou domácností a investičními firmami a ptá se: „je toto co vzniklo v novém finančním sektoru Ruska? Já vidím party, které se soustřeďují na praní špinavých peněz, provádějí kapitálové úniky, slouží jako skořápka pro boj oligarchů a další formy krádeže“.
Dalším trikem bylo zamlžení zdrojů a použití příjmů z privatizace. Rozdělení zdrojů a použití příjmů z privatizace by odhalilo, že bylo zcela možné mít privatizaci formou MEBO, nebo odkupem formou pronájmu (zdroj příjmů pro vládu) a pořád mít rovnoměrné rozdělení „národního dědictví“.
Vize tržního hospodářství, která napájí argumenty o kupónové privatizaci, patří do období před prací Berleho a Meanse (1932), kteří první popsali a zdůraznili význam a důsledky oddělení vlastnictví akcií od práva na řízení podniku.
Přechodné zapomenutí práce Berle a Meanse dovolilo prosazovatelům kupónů podat obraz „soukromého vlastnictví statku“, který „řídí“ majitel, případně akcionáři. Když se to však hodilo, včas připomněli myšlenky Berleho a Meanse při argumentaci pro nutnost mít kupónové investiční fondy jako prostředníka při řízení korporací (corporate governance).
Když tisíce akcionářů nemohou prosadit dostatečné řízení korporací přes ředitele fungujících společností, jak mohou statisíce akcionářů v celé zemi zabezpečit korporativní řízení velkých kupónových fondů? Lehká otázka! Řídící pracovníci provozních společností byli rychle spojeni s dřívějšími decentralizujícími reformátory, zatímco nové managementy fondů byli spojenci „čistých post-socialistických revolucionářů“. A tak staří ředitelé se stali „rudými řediteli“, kteří potřebovali „korporativní řízení“.
Většina argumentace o pobídkách zobrazovala fondy jako 20%, 33%, nebo 40% vlastníky a toto byly kontrolní akcie. Tento výčet pohodlně přehlíží skutečnost, že fond byl řízen společností, která dostala jen 2% hodnoty řízených aktiv, takže jejím hlavním úkolem bylo vytáhnout z firem dostatek kapitálu pro své odměny a pak zbytek aktiv vytunelovat pro sebe a své ekonomické a politické spojence, říká Ellerman.
Pokračuje dále, že:„v promiskuitě zplozené thatcherovským pohrdáním regulací, české kupónové fondy byly schopné tunelovat fondy z podniků v měřítku, které překonalo jen kapitálové tsunami tekoucí z Ruska, které apoštoly liberalizace kapitálových kont v Kremlu a jinde nemohou nebo nechtějí zastavit.“
Kupónová privatizace s investičními fondy byla brilantní politickou strategií post-socialistických revolucionářů pro obrácení decentralizujících reforem minulosti a stáhnutí moci zpět na stát, na jejich nový a čistý stát tak, že ekonomická moc se mohla přerozdělit na „správné lidi“, říká Ellerman.
Ellerman pokračuje:“Jen směs amerického triumfalizmu a akademické arogance neoklasické ekonomie mohla vytvořit takovou smrtící dávku žluče. Když ekonomika Pinochetova Chile byla připsána „Chicago Boys“, pak ekonomika Jelcinova Ruska může být připsána Harvardským „Wunderkinder“. V české privatizaci měli menší vliv, ale ne proto, že by se nesnažili“.
Harvardské „Wunderkinder“ zklamali. Snad nejvýmluvnějším důkazem je skutečnost, že americká vláda poskytla finanční prostředky na provedení transformace v Rusku prostřednictvím Harvard Institute for International Development, který je podřízen Harvardské Universitě. Na podzim 2000 americká vláda zažalovala Harvardskou universitu a dva jeho vedoucí projektu Shleifera a lokálního ředitele Jonathana Haye a jejich manželky o 120 miliónů dolarů za zneužití svých pozic a interních informací a vlivu při prosazování svých obchodních zájmů a zájmů svých manželek a přátel (Wendel 2001).
Dle Ellermana k prosazení pochybných způsobů privatizace dopomohla skutečnost, že došlo ke kolapsu intelektuální sebedůvěry v mnohých post-komunistických zemích, který byl často spojen s nenávistí k vlastní minulosti. Vykoupení muselo přijít zvenku. Nové vlády potřebovaly nějaké prestižní mluvčí ze Západu, aby prodali tak bláznivé myšlenky jako je kupónová privatizace vlastním lidem. A tak spojení samozvaných západních ekonomů a intelektuálně závislých post-socialistických vlád bylo marketingové manželství uzavřené na nebesích.
Co toto manželství stvořilo označil Ellerman za cestu k demokracii a tržnímu hospodářství vyšlapanou „tržními bolševiky“, kteří vytvořili instituce jakobínského stylu. Za tržního bolševika Ellerman pokládá také jmenovitě Václava Klause. Robespierre by tomu údajně perfektně rozuměl.
Ukazuje se, že Činané, poučeni důsledky kulturní revoluce postupovali rozumněji podle hesla „překonávat řeku postupně, dávat pozor na jednotlivé kameny“. Použili přitom, dodává Ellerman, moudrosti čínského filozofa Lao-Tzu, který před dvěma tisíci let řekl: „Vědět co nevíte je nejlepší. Nevědět co nevíte je chybné“.
Berle, Adolf and Garginer Means, 1932: The Modern Corporation and Private Property, New York: Macmilan.
Black, Bernard; Reiner Kraakman; and Anna Tarassova, 2000:“What Went Wrong with Russian Privatization.“ Stanford Law Review 52.
Cowling, K., Sugden, R. (1994) Industrial Strategy. Guiding Principles and European Context. In: EUROPE'S ECONOMIC CHALLENGE. Analysis of Industrial Strategy and Agenda for the 1990s. Routledge. London and New York.
Ellerman, David, 2001: Lessons from Eastern Europe´s Voucher Privatization. Challenge/Červenec-Srpen: 14-37.
Grosfeld, I. (1990): Prospect for Privatization in Poland. European Economy 43: 141-50.
Stiglitz, Joseph, 1994: Whither Socialism? Cambrdge: MIT Press, str. 228.
Stiglitz, Joseph, 1999:“Quis Custodiet Ipsos Custodes“. (Kdo bude hlídat samotné hlídače?) Challenge 42, č.6 Listopad-prosinec; 26-67.
Wendel, Janine R. 2001: Who Taught Crony Capitalism to Russia? (Kdo učil kámošskému kapitalismu Rusko?) The Wall Street Journal Europe, 19. března 2001, str. 8.
4D, č. 2/2004, 19. 2. 2004