Stále ještě doznívá vichr liberální tržní euforie a v důsledku toho ještě ve světě, ale i u nás se hledá co všechno by se mohlo zprivatizovat. Na Západě ovšem kromě přirozených monopolů v průmyslu a ve službách bylo všechno soukromé. Historie privatizace těchto monopolů je velmi pestrá a zasloužila by si větší pozornosti než ji lze věnovat zde. Jednak se lišila podle zemí. Tak např. USA volilo soukromé společnosti s důslednou regulací a dohledem vlády. V Evropě většinou tyto monopoly patřily státu. V Anglii se v minulém století několikrát vystřídali vlastníci, podle toho jak se střídaly vlády a jejich ekonomická politika. V řadě zemí dokonce těžký a chemický průmysl patřil státu (např. v Itálii) prostě proto, že trh kapitálu nebyl tak silný, aby mohl zabezpečit rozvoj investičně velmi nákladného, ale pro zemi důležitého oboru.
Přirozené monopoly jsou v oborech, kde existují značné úspory z rozsahu a kde teoreticky největší efektivnosti se docílí, když celý obor pokryje jediný podnik. Tam však nemůže existovat konkurence a mechanismus trhu, který by zajistil pro uživatele nejnižší cenu poskytovaného zboží či služeb. Proto neustále tato otázka fascinuje ekonomy tržně liberální orientace a hledají se cesty jak v daných oborech uplatnit blahodárné účinky trhu a tak poskytnout výrobky a služby za nižší cenu. Jde zejména o energetiku, telekomunikace, železnice apod.
V posledním desetiletí minulého století proběhlo mnoho pokusů podrobit tyto přirozené monopoly kontrole tržních procesů (někde to iniciovala nová technika, např. v energetice a telekomunikacích), ale výsledky jsou asi stejně pochybné, jako plošné privatizace u nás. Přitom je nutno mít na paměti, že privatizace dříve regulovaných velkých monopolů je nesrovnatelně těžší než privatizace např. provozoven maloobchodu. Protože i u nás se privatizují obory s přirozenými monopoly, bude poučné popsat některé zkušenosti vybraných zemí.
Energetika.
Jeden z mnoha, kteří přišli s nápadem zavést tržní mechanismus v energetice byl F.C.Schweppe, MIT, již v roce 1978, když řekl, že hierarchické řízení a použití minipočítačů umožní v budoucnu kupovat a prodávat elektroenergii (dále jen energii) za okamžitou cenu stanovenou hrou nabídky a poptávky. To by umožnilo konkurenci a tím i zvýšení účinnosti energetického systému a snížení ceny energie pro konečného uživatele.
Vyznavači automatismu trhu ihned dodali, že trh dodá správné cenové signály, které způsobí, že nové elektrárny se budou stavět když budou potřeba a tam, kde budou potřeba. Cena elektrické energie však musí poskytnout takové tržby, které pokryjí výdaje výrobců energie, přenosu, zabezpečí návratnost investic a tím vytvoří podmínky pro reprodukci zařízení. Přitom nutno pokrýt i takové výdaje, které spotřebitel obvykle nezná (okamžitá rezerva, reaktivní výkon, apod.). Určit správně ekonomickou cenu je složité, proto jedna z dříve užívaných metod tvorby ceny energie se zakládala na "historické návratnosti".
Tlak na zavedení tržních principů vyvolala nová technika. Dříve nikdo nezpochybňoval přirozený monopol energetiky daný především úsporami z rozsahu, tj. čím byl turboalternátor větší tím dával levnější energii. Poté, co úřady v USA dovolily využívat zemního plynu pro výrobu energie a plyn byl velmi levný, elektrárny využívající plynových turbin s kombinovaným cyklem byly schopny dodávat energii levněji, než mnohé zavedené firmy a dožadovaly se přístupu k energetickému systému, který byl regulován. Pro ilustraci, v devadesátých letech, kdy cena litru nafty v USA byla nižší než litr balené vody, jedna kwh (včetně odpisů) z jaderných elektráren stála 7 centů a z plynových (s kom.cyklem) 3 centy.
Tyto a další důvody přivedly vládu USA k vypracování federální energetické politiky (Federal Energy Policy Act, 1992) a navazující příkaz federální regulační komise (Federal Energy Regulatory Commission - FERC- Order 888, 1996), který přetvořil energetický systém na síť, ve které je možno prodávat a kupovat energii volně.
Američané měli štěstí, že existovala NERC (North American Electric Reliability Council, Princeton, N.Y.), což je komise pro spolehlivost energetiky vzniklá v důsledku velkého výpadku energie v roce 1965, kdy špatně nastavené relé v Kanadě přivedlo k havárii energetické sítě od Kanady až po NEJW York (včetně). Spolehlivost energetické sítě je velmi důležitá, kterou tržní signály nedovedou dobře zprostředkovat. Cena neodebrané energie je jiná, než ztráty způsobené nedodáním energie. Když v důsledku nedodané energie se musí např. zastavit chemické výrobní procesy, může trvat mnoho dní, než se znovu spustí. Vzniklé ztráty jsou mnohem vyšší než cena energie, která to způsobila. Dokud výrobce ovládal i přenosový systém, zajistil dodávku energie do distribuční sítě sám. Když však se na síť připojují další výrobci energie, nutno přenos koordinovat, aby nedošlo k přetížení sítě a proto vznikla funkce ISO (Independent Syslem Operátor), nezávislý operátor systému.
V září 1996 guvernér Kalifornie Lete Wilson podepsal zákon o deregulaci maloobchodního energetického trhu státu. V lednu 1998 se začínají někteří výrobci zbavovat elektráren: tarify spotřebitelů jsou chráněny do března 2002. V červenci 1999 jeden ze tří největších výrobců energie v Kalifornii, San Diego Gas and Electric jako první ohlašuje zvýšení tarifů a do května 2000 se účty jeho zákazníků zdvojnásobují. Dne 15.června 2000 zažije San Francisco první výpadek energie. V tomto létě stát Kalifornie zažije 31 nouzových stavů, blízko kolapsu. Guvernér státu Gray Davis požaduje vyšetření, zda někdo nemanipuluje energetickým velkoobchodem a studie profesorů Paul Jaskowa a Edwarda Kahna (z MIT) pro jižní Kalifornii shledají, že výrobci energie uvnitř státu skutečně manipulují s trhem energie.
Dne 4.prosince energetici žádají, aby se šetřilo na vánočním osvětlení. O devět dní později Clintonova administrativa se chopí nouzových pravomocí, aby přinutila výrobce energie na západě USA obnovit dodávky energie do Kalifornie. Totéž opakuje 28.prosince 2000 ministr energetiky Bill Richarson.
Dne 3.ledna 2001 Státní komise pro veřejné služby navrhuje zvýšení tarifů pro spotřebitele o 10 %. O pět dní později guvernér státu volá po státní agentuře pro nákup a výstavbu elektráren. Od ledna 2001 stát začal kupovat elektřinu v zastoupení finančně stísněných elektráren. Nedostal to levně, od ledna do dubna 2001 zaplatil 284 dolarů za megawatthodinu. Od května do prosince očekával 138 dolarů a 106 dolarů pro tento rok. Přitom Kalifornie do června 2001 spotřebovala o 8,3 % energie méně než před rokem, a dokonce o 12,3 % méně, pokud se původní údaj koriguje s ohledem na počasí a ekonomický růst. Náklady na energii ve státě stouply ze 7 mld.dolarů v r. 1999 na 28 mld. dolarů v roce 2000 a očekávalo se 50 mld v roce 2001. Podobá se to "úspěchu" Brazílie, která také deregulovala a privatizovala energetiku s výsledkem, že cena energie stoupla o 400 % a bylo propuštěno 40 % zaměstnanců energetiky. Ve Velké Británii více-náklady vyvolané udržováním velkoobchodního trhu s energií se odhadují za pět let na 726 mil.liber (TEEE Spectrum, červen 2001). Tam to přivedla snaha uspěchaně deregulovat energetiku a tím zavést tržní systém.
Co se vlastně stalo?
Hlavním důvodem potíží patrně byla snaha uvolnit velkoobchod volné soutěži, ale současně chránit malospotřebitele. Tím se stalo, že některé náklady nemohli výrobci energie přenést na spotřebitele a začali se zadlužovat a chovat nekooperativně.
Jak sami autoři návrhu uvádějí, cílem kapitalistického hospodářství je zisk. Chytří lidé vždy najdou kličky a cesty jak je využít, dokud nezajdou příliš daleko a nezakročí vláda. Tak např. si "pohrávali se systémem" (tj. blufovali, anglicky - gaming the system). Např. když zjistili, že nedostatečná nabídka by zvýšila okamžitou cenu energie, klidně odpojili elektrárnu a prohlásili, že potřebuje údržbu i když ji nepotřebovala. Nejvíce se rozmohlo "praní špinavých megawatthodin". Tajně vyvezli svoji elektrickou energii a pak ji prodávali jako dovezenou za vyšší cenu. Protože elektrickou energii není možné snadno uskladnit jako jiné zboží, dokázat, že se tyto nepravosti skutečně staly je téměř nemožné.
Nedostatek energie v moderním hospodářství má nedozírné důsledky. Vysoké ceny energie změnily zcela ekonomické prostředí Kalifornie. Například výrobce hliníku v severní Kalifornii zjistil, že může zvýšit svůj zisk, když vůbec přestane vyrábět hliník a bude jen prodávat předem nasmlouvané dodávky energie.
Mnohé menší podniky jsou na pokraji bankrotu. Zcela neobvyklý příběh přinesl tisk (Wall Street Journal Europe, 28.srpna 2001). Jistý Robert Bateman opustil Anglii, když za Ted Heatha tam (v r. 1970) byl nedostatek elektřiny a přestěhoval se do Kalifornie, kde postavil na zelené louce závod na zpracování plastů. Nyní tam jeho účet za elektřinu stoupl z 30 000 na 100 000 dolarů měsíčně a budoucnost vidí černě. Byl by schopen si vyrábět elektřinu v diesel-agregátech, ale připravovaná legislativa mu to zakazuje.
Zkušenost Kalifornie s privatizací energetiky měla světovou odezvu i před tím než se provalila role takových firem jako ENRON. Tak např. senát v Mexiku dne 25.dubna 2002 hlasoval proti privatizaci energetiky. Ve Švýcarsku se stala liberalizace energetiky předmětem referenda. Nepotěšila je také skutečnost, že v Německu, od doby liberalizace v roce 1999 stoupla cena energie o 60 %.
Železnice.
V tomto oboru situace také není růžová. Nejvýznamnější jsou případy Amtrak v USA a Railtrack ve Velké Británii.
Amtrak se začal privatizovat pomocí ARC (Amtrak Reform Commission), kterou v r. 1997 vytvořil americký Kongres, aby společnost rozdrobila a pak privatizovala. Šlo o oddělení infrastruktury od železničních operací.
Amtrak vznikl v r. 1977 a operoval v 46 státech USA: Reforma Amtraku se však nepovedla a letos na jaře byl nesolventní. Subkomise Kongresu kritizovala reformu jako chybnou, protože údajně zbavila Amtrak a veřejnost dlouhodobých investic na úkor krátkodobých her s dluhopisy. Dále řekla, že komise pro reformu dala Amtraku konfliktní zadání - tj. docílit zisk a současně zastávat veřejné funkce. Senátor Holling, předseda výboru pro obchod, vědu a dopravu řekl, že vláda musí zakročit a obnovit železniční dopravu světové úrovně v USA.
Anglie nedopadla lépe. Privatizovala železnici v r. 1996 a také rozštěpila její operace jako v USA. Infrastruktura byla převedena na akciovou společnost, která byla zavázaná hlavně akcionářům, a pojmenována Railtrack. Management Railtracku snížil počet pracovníků a vyhnul se nákladným investicím, dále poškozujíc již dezolátní železniční systém. Výsledkem bylo několik železničních neštěstí. A nakonec v říjnu 2001 Railtrack bankrotoval. Aby Blair zachránil situaci vyplatil akcionářům Railtracku dne 25.března 2002 - 500 mil. euro jako kompenzaci za jejich bezcenné akcie. Práce převezme nově vytvořená "Network Rail" prakticky provozována vládou, která musí převzít závazky Railtracku ve výši až 16 miliard euro.
Banky.
V posledních deseti létech nastal zajímavý pohyb v bankovnictví. Z tohoto velmi rozsáhlého oboru uvedu jen jediný detail. Moudrý Roosevelt věděl, že Wall Street a londýnské City jsou zkorumpované a spekulacemi dovedou podvázat zdravý vývoj hospodářství. V úvodním projevu 4. března 1933 řekl (parafrázujíc činy Ježíše Krista): "Kupci utekli ze svých vysokých křesel v chrámu naší civilizace. Nyní můžeme chrám obnovit pro dávné pravdy. Rozsah této obnovy závisí od toho do jaké míry budeme aplikovat společenské hodnoty, šlechetnější než jen pouhý peněžní zisk". Pověřil proto ihned Henryho Steagalla a Cartera Glasse vypracováním bankovního zákona, který vešel ve známost jako Glass-Steagall Act a Roosevelt ho podepsal 16. června 1933. Tento zákon zakazoval, aby jedna banka byla činná současně jako obchodní, investiční a pojišťovací. Tento zákon pomáhal uskutečnit program Roosevelta známý jako New Deal. Wall Street pracoval 65 let, aby tento zákon zlikvidoval a povedlo se mu to v devadesátých létech minulého století. Výsledkem zrušení této regulace bylo, že vznikly fúzemi mohutné finanční kolosy v USA a když počátkem devadesátých let prvních deset bank světa bylo japonských, pak koncem tohoto desetiletí jsou to již americké banky. Deregulace, tato a další, však otevřela stavidla podvodům, u nás zcela běžným, a začaly se množit případy ENRONU, Worldcomů apod. Opět trh ukázal, co dovede, když se ponechá sám sobě.
Závěr.
Těchto pár náhodně vybraných, ale aktuálních příkladů potvrzuje, co řekl letos v lednu hlavní ekonom Světové banky Dr.Nicolaus Stern, že podstatná je komplementarita mezi státem a trhem. Otázkou není jak mnoho trhu a státu, nebo jak vyvážit jedno s druhým, ale jak je kombinovat. Pokud se údajně vůbec něco naučili z přechodu východní Evropy a bývalého SSSR k tržní ekonomice, pak je to skutečnost, že trh potřebuje zdravou (sound) vládu.
U nás se také směle privatizují přirozené monopoly a pokud nevezmeme v úvahu výše uvedené skutečnosti a budeme postupovat minulými a nyní již překonanými technikami a ne novými, dopadneme jako Francie v minulém století, která dle DeGaulla, byla vždy připravena na předešlou válku.
Příspěvek na Konferenci KSČM o prognóze 12. 10. 2003