Myslím, že nejhlouběji pojal Pražské jaro Karel Kosík — tehdy ve světě nejznámější český filosof. Jeho slavný projev na IV. Sjezdu československých spisovatelů roku 1967 začínal takto: „Velký český intelektuál píše z vězení roku 1415: Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí.“ Karel Kosík považuje tento krátký text, toto stručné svědectví o duchovních bojích našich předků, za jednu z těch nesmrtelných myšlenek, v nichž se vyslovují základní pravdy o člověku a světu. Hus obhajuje jednotu rozumu a svědomí proti svodům realisty, který pojímá rozum jako důvod k tomu, vzdát se jen osobních přesvědčení, zkušeností, citů a postojů. Rozum nám velí považovat to, co vidíme vlastníma očima, za pouhý osobní předsudek a jednat realisticky bez ohledu na něj. Ale co je rozum bez svědomí? „Rozum a svědomí tvoří podle českého intelektuála jednotu a pouze v této jednotě může být rozum tím, čím je.“
•••(S)•••
Přístup Karla Kosíka k československému pokusu o reformu socialismu je hluboký. Dějiny posledních tří století si vyprávíme jako příběh hrdinných bojů za více práv pro lidi. Století osmnácté bylo stoletím boje za práva občanská, století devatenácté bylo stoletím boje o práva politická. Jádrem století dvacátého byl boj za práva sociální, která by přinesla emancipaci námezdné práce a integraci dělnické třídy do demokratického státu. Občanská práva omezují absolutní moc panovníka, podřizují ji ústavě. Práva politická jdou dále: dávají lidem možnost podílet se na výkonu moci, která je legitimní jen v té míře, v níž zastupuje vůli občanů a je nástrojem k prosazování jejich zájmů. Práva sociální pak dávají každému člověku jistotu, že je členem společenství už z titulu svého občanství, bez ohledu na svůj ekonomický úspěch — být občanem znamená mít podíl na celkovém bohatství státu. Bez sociálních práv svoboda zaručená zákonem zůstává jen formální, je svobodou od útlaku, ale nedává nám možnost svobodu k něčemu využít, třeba ke studiu na univerzitě — to zůstává privilegiem bohatých. Sociální práva řeší rozpor mezi svobodou formální a reálnou, dávají nám možnost realizovat naše plány a jsou proto přirozeným vyústěním demokracie.
Komunistická revoluce byla radikální fází boje o sociální práva, ale emancipace od majetkové nerovnosti, kterou přinesla, se děla nejen na úkor práv politických a občanských, ale i na úkor nejzákladnějšího lidského práva — práva každého člověka žít ve shodě se svým rozumem a svědomím. Komunistická strana říkala: v boji za sociální spravedlnost a emancipaci dělnické třídy se můžeš dopouštět všeho. Heslo „postav to třídně, soudruhu“ znamenalo „nepsychologizuj, překonej své morální skrupule, nesmíš se nechat znejistit morálními pochybami“. Jenže „kdo se jednou dopustil všeho, aby získal moc, musí se stále dopouštět všeho, aby si ji udržel,“ napsal Václav Černý. Vznikl socialistický stát, který měl svou ústavu a zákony. Bylo v něm mnoho emancipujících prvků — menší rozdíl mezi sociálními třídami, vzdělání a lékařská péče dostupné všem, emancipace žen. Ale všemu vládl nesnesitelný rozpor mezi literou a skutečností, mezi tím, co bylo psáno, a tím, co bylo dáno: mezi tím, co všichni museli, a tím, co někteří směli, mezi ústavou, která nám garantovala spoustu práv, a neúprosným pronásledováním těch, kdo trvali na jejich respektování. „Podle litery totiž by se zdálo, že skutečně je u nás platný soubor práv a povinností, který slouží svobodnému, všestrannému rozvoji a uplatnění osobnosti občanů... Přesvědčil jsem se při své práci v novinách a rozhlase, že ve skutečnosti se občané příliš často svých ústavních práv nedovolají, protože prakticky kterýkoli činitel třebas jen periferní moci může jejich právo vázat na okolnosti, jež v ústavě nejsou a ani slušně být nemohou“ — řekl Ludvík Vaculík ve svém projevu na tom samém sjezdu spisovatelů. Prostě: Rozpory v lidech probouzely svědomí, ale lidé se báli o nich mluvit. Vyznávali s koncilem, že mají jen jedno oko, i když měli oči dvě. A styděli se za to, protože je ponižující nesmět mluvit o tom, co je zřejmé a viditelné.
V roce 1968 lidé dostali možnost (vybojovali si ji?) nežít v rozporu se svým rozumem a svědomím. Chtěli zpět jednotu obou, na níž naše rozporná, strhující a krutá civilizace stojí po tisíciletí. Nevím, co si lidé představovali pod heslem socialismus s lidskou tváří, zda socialismus s prvky trhu, samosprávu, omezenou a řízenou pluralitu politických stran či jen větší propojení sociálních práv s právy občanskými a politickými. Já cítil rok 1968 jako možnost vyslovit rozpory, které se hromadily všude kolem nás. Jednota rozumu a svědomí — o to šlo v roce 1968. Jenže probuzené svědomí bylo znovu omráčeno a šance na nápravu socialismu zanikla navždy.
Jaké poučení z Pražského jara, jaký je jeho význam v evropských dějinách — ptala se mne nedávno redaktorka Vatikánského rozhlasu Fausta Speranza. Mysleme na nepodařenou reformu z roku 1968 jako na jeden z řady evropských pokusů obnovit v tomto krvavém století jednotu rozumu a svědomí. Západní dějiny jsou v rozhodující míře určeny filosofií, z ní čerpají svůj základní nárok, svou ideu — totiž podřídit lidský život v celku, tedy ve všech svých aspektech, rozumu. Z tohoto nároku vyrostla v naší civilizaci víra v pokrok, ve svobodu jednotlivce, v moc vědy a techniky, v možnost neustále zlepšovat kvalitu lidského života. Vyrostl z ní ale i imperialismus, který prosazoval po celém světě „moc, vědění a zákony nás bílých lidí“ jako zákony rozumu, platné „pro každého člověka“. Komunismus byl jednou z jeho odrůd.
•••(S)•••
Co je rozum? Těžko najdeme nějakou přesvědčující odpověď na tak obecnou otázku, ale všichni cítíme, že v ní dnes, v epoše racionálního managementu, počítačů a vědy, telematických finančních trhů, zaznívá velmi oprávněný nepokoj. „Co je rozum,“ ptáme se, když se díváme na dlouhou nehybnou kolonu aut na zatarasených dálnicích, smogový poplach v našich městech, ničení nenahraditelných zdrojů pro výrobu zbytečností, změny klimatu v důsledku skleníkového efektu, dlouhé fronty před směnárnou v Jižní Koreji či Moskvě, zklamané kandidáty na zbohatnutí rabující obchody v malajských městech, sexgate prezidenta Clintona. Řekl bych, že rozum není než schopnost vidět rozpory, způsobené pokusem o realizaci našich hodnot a idejí ve světě, který jim klade odpor. Jednáme vždy na základě historicky omezeného vědění a představivosti, naše ideje mají nezamýšlené důsledky a ty vedou k rozporům. Slovem rozum označujme odvahu a schopnost lidí vidět rozpory jednání, ať už vlastního či druhých, a vyslovovat je. Ostatně zakrývat je nelze „bez odporu svědomí“.
Komunismus nebyl totéž jako nacismus, jak tvrdí naši dogmatičtí bojovníci za kapitalistické zřízení. Byl velkým projektem modernosti, jehož přísliby zkrachovaly, protože skutečnost byla ve strašném rozporu s idejemi, z nichž měla vyplývat. Byl výrazem „neúnavné vůle lidstva podřídit rozumu nejen přírodu, ale i společenské procesy“ — jak napsal Ferdinand Peroutka. Politický filosof Hayek a jeho žáci ukázali, že tato vůle nás zaplétá do neřešitelných rozporů, protože každé racionální úsilí změnit svět k lepšímu musí se opírat o řád, který už racionálně kontrolovat nesmíme, jinak „vědecké řízení společnosti“ ji rychle promění v kafkovský svět plýtvání a absurdity. Svobodný trh a přirozený jazyk jsou nejvýznamnější příklady takového spontánního řádu, bez něhož „vědecké řízení společnosti“ se mění ve svůj opak.
Konec století přinesl novou neprůhlednost, globalizaci nákladů a škod, totální fragmentaci společnosti, masakry v Třetím světě, znehodnocení všech tradic, devastující mobilitu lidí. Veřejné mínění se ocitlo pod kontrolou planetární mediální moci velkých kapitálových skupin, planetární finanční trh znehodnocuje lidský a sociální kapitál celých národů a nutí je k nomádismu. Současný kapitalismus je ve stále hlubším rozporu s hodnotami, z nichž vyrostl. To vede k radikální kritice celého systému a k nejasným pokusům o jeho reformu, což je důsledkem probuzeného svědomí, stejně jako reformní Pražské jaro. Nárok na jednotu rozumu a svědomí, který je v jádru našich dějin, se vrací v nových formách — třeba v ekologických hnutích, revoltě mládeže, v boji intelektuálů proti mediální banalizaci jakékoli ideje.
•••(S)•••
V tom, jak roste rozpor mezi demokratickou literou a oligarchickou skutečností se současný globální kapitalismus stále více podobá komunismu. Myslím, že nejlépe zachytil základní rozpor současného kapitalismu Václav Havel svým pojmem „samopohyb“. K čemu je nám svoboda, rozum, vzdělání, když jsme všichni stejně vlečeni neúprosným samopohybem ekonomického růstu, kterému nikdo neumí dát smysl? Ekonomický růst byl kdysi podřízen nějaké ideji — měl smysl, protože něčemu sloužil, třeba emancipaci lidstva od nedostatku. Znakem naší doby je, že ekonomický růst je nesmyslný, nelze jej nijak ospravedlnit rozumem. Může mít nějaký smysl nekonečná devastace planety, proměna světa v hromadu odpadků, tyranie nastolované v Třetím světě v zájmu kontroly zdrojů surovin? Růst není univerzální dobro, jak tvrdí globalizační koncil, scházející se v Bruselu či Washingtonu.
V roce 1998 jde o totéž jako v roce 1415 či 1968: nevyznat s koncilem, že máme jen jedno oko, když máme oči dvě. Komunismus byl nereformovatelný, protože nedokázal obstát před lidmi, kteří se nevzdali víry v jednotu rozumu a svědomí. A co kapitalismus? Obstojí?
Salon Práva, 20. srpna 1998