V poslední době se objevují na stránkách tisku komentáře či vyjádření politiků především z řad sociální demokracie hovořící o tom, zda „KSČM je nebo není levicí“, „suchou nebo slepou větví sociální demokracie“. Čím je tedy KSČM? Co lze v kontextu dnešního vývoje považovat za „levicové“, a to jak v případě KSČM, tak ČSSD?
Tyto a jiné úvahy s sebou také nese doba předvolební. Prostě politické strany, potažmo její kandidáti do poslaneckých křesel, se všemožně ucházejí o přízeň voličů, vždyť, „Vážení občané, voliči, právě tohle je ta „správná“ strana, která má recepty na Vaše problémy. Vy snad o tom pochybujete? A koho volíte vy?“, ptají se Vás. Toto rozhodnutí přeci jen ponecháme na občanovi. Zkusme se zamyslet nad tím, mohou-li být pro občana opravdu natolik přitažlivé ideje stran hlásících se k levici, a především program, se kterým se o přízeň voličů uchází KSČM.
KSČM již mnohokrát zdůraznila, že prioritou pro ni je zejména sociální oblast. V tomto duchu je koncipován její program, takto také hovoří o svém strategickém cíli směřujícímu k uskutečnění myšlenky sociálně spravedlivé společnosti. Označení této perspektivy jako „socialismu“ motivuje jedny k halasnému pokřiku - „vidíte, už Vás zase straší návratem do minulosti a tomu je třeba razantně čelit“. Druzí jdou na to, jak se říká od lesa, pojem „socialismus“ prostě ze svého slovníku raději vyškrtnou. A občan? Ten to má vlastně v duchu vůle jedině kompetentních vykladačů toho, co je a není správné, rozhodnout. Tedy měl by rozhodnout. Může mít zkušenosti z období před listopadem 1989 a zcela jistě oprávněné obavy z opakování starých chyb. Nemusí si být ale už tak jistý, zda ti, co tvrdí, že návrat do minulosti nechtějí, ho nakonec nebalamutí. O upřímnosti úsilí o skutečně demokratickou, sociálně spravedlivější společnost, kde šance bude mít většina občanů, je třeba občana přesvědčit.
KSČM se ve své předvolební kampani soustřeďuje na velmi citlivá témata, jakými jsou řešení problému nezaměstnanosti, bydlení, návrh daňové reformy, snižování kriminality a zlepšení systému bezpečnosti občanů. I nadále je pro nás stěžejní dostupná a kvalitní zdravotní péče hrazená na základě zdravotního pojištění a možnost získat vzdělání, nikoliv dle výše osobního konta, ale podle práva na vzdělání pro každého. Téma vícezdrojového financování skutečně moderního školského projektu je jedním z námětů, jak řešit stoupající finanční náklady na vzdělání. Myslím, že program KSČM dává dostatečnou odpověď, jak zajistit tolik potřebné finanční prostředky, které by zachovaly a zkvalitnily nezbytný sociální rozměr opatření, která navrhujeme. Náš program se netváří, že „je na Vaší straně“, on je na Vaší straně.
Občan má při své volbě, komu dát svůj hlas, možnost konfrontovat celou škálu programových záměrů, se kterými politické strany přicházejí. Má však také zkušenost více než desetiletého vývoje v této zemi, kdy se u moci střídaly vlády pravicové a od posledních voleb do poslanecké sněmovny i ČSSD v jakémsi „opobloku“ s ODS. Může proto porovnat volební sliby s povolební realitou. Co nakonec zbylo z proklamované levicovosti sociální demokracie, která vždy, když soukolí opoziční smlouvy skřípala, se musela „poradit“ s ODS, zda to či ono už straně v modrém vadí příliš a co ještě ujde. Je spíše tristní, pokud si své programové záměry a jejich naplňování z pozic hlásících se k levici, musíte nechat posvětit souhlasem subjektu, jehož ideové směřování se zcela evidentně ubírá cestou zcela opačnou. Kam by asi po volbách mohly „pravicové nohy“ vést „levicovost“ ČSSD?
V tomto smyslu mě napadá otázka: skutečně potřebují strany levice, i přes nelehký a složitý vývoj i některá zklamání, jakousi pojistku „zprava“, aby dokázaly realizovat svou politiku v duchu myšlenky „sociální spravedlnosti“? Jak je na tom vlastně dnešní levice?
V jednom z článků politologa Oskara Krejčího v týdeníku Ekonom pod názvem Hledání ztraceného voliče, který se zde v souvislostech zamýšlí nad volební účastí v ČR, se píše: „Ve skupině těch, kdo dnes radikálně odmítají účast ve volbách, … převažují vrstvy, které jsou tradičně spojovány s levicovou orientací“.
Nabízí se varianty odpovědi: program, který nabízí levice, občany prostě neosloví a není pro ně dostatečně motivující, nebo levicové strany nedokáží v odpovídající míře zaujmout občany, oslovit je a pro svůj program získat. Vyvrací celkem úspěšně mýtus o přímé úměře mezi nižší volební účastí a procentuálně vyšším ziskem hlasů pro levicové strany.
KSČM při tvorbě programu vychází z tradičního akcentu na sociální rozměr své politiky. Chápe však, a ve svých přístupech to dostatečně zohledňuje, že návraty do minulosti nejsou možné, ani takříkajíc z logiky společenského vývoje, ale ani z důvodu realizace skutečně demokratického a sociálně spravedlivého projektu společnosti. Spíše než o laciné proklamace jde o zkušenost a poznání lidí, z naší strany pak o promyšlenou nabídku vzájemné spolupráce s občany, jak v maximálně možné míře realizovat jejich představy o skutečně důstojném životě, možnosti seberealizace a podílu na řízení společnosti. Myslím, že dosáhnout zmíněného cíle lze důsledným respektováním práva a demokracie spolu s úsilím o prosazení takových zákonných úprav, které by rozšiřovaly prostor pro účast občanů na správě věcí veřejných. Zároveň jsme si vědomi legitimního práva občanů vyjádřit své názory prostřednictvím veřejných protestů. Snaha o změnu společenských podmínek by měla vycházet především z vůle lidí. Rozbitá výkladní skříň není cestou ke změně k lepšímu. Naopak může vést k nepochopení až k odporu širokých vrstev obyvatel.
Troufám si proto učinit závěr, že KSČM si punc levicovosti udržuje, a to i svým úsilím o konstruktivní účast na moci výkonné. To však znamená zejména možnost prosazovat své programové záměry a nečinit kompromisy, které by byly v rozporu s podstatou ideové orientace strany hlásící se k levicovým hodnotám, a to nikoli navzdory všemu, nýbrž právě z výše uvedených důvodů. Dovolím si proto uklidnit i některé „přátele“ v sociální demokracii, že ke sbližování ODS a KSČM opravdu nedochází. Statistiky hlasování ve sněmovně hovoří o tom, že jak ČSSD, tak i ODS hlasovaly mnohem častěji s KDU-ČSL a US. A byla to sociální demokracie, která našla právě u KSČM podporu pro některé ze svých návrhů. K tomu je třeba dodat, že v mnoha ohledech podporu oprávněnou, pokud šlo o skutečně věcná řešení sloužící zájmům občanů.
Levicovost se ale stěží bude prosazovat prostřednictvím kosmetických úprav dnešního systému globalizujícího se světa, který podle úvah některých, ač ne bez chyb, je přece jen tím „nejlepším z možných světů“. Zkušenost z dění posledního období v Evropě tomu velmi znatelně nasvědčuje. Aktivizace ultrapravicových sil je z řady důvodů právě důsledkem absence odpovídající protiváhy ze strany levice. Význam Le Penovy Národní fronty ve Francii paradoxně zřetelněji stoupl právě v období vlády socialistů a francouzských komunistů. Le Pen se velmi aktivně chopil takových problémů, jako je rostoucí kriminalita, přistěhovalecká politika a s tím spojené zaměstnávání cizinců, dopady politiky EU na řadové občany Francie apod. A přestože lze na vrub vlády socialistů přičíst snížení nezaměstnanosti, rostoucí zájem zahraničních investorů, z řad domácích zaznívala i slova kritiky na Jospinovu adresu. Neproběhla odpovídající reforma penzijního systému, zdravotnictví, nedostatečně pružné byly reakce vlády na změny pracovního trhu. Růst kriminality a objevující se nárůst xenofobie vůči cizincům jen zvýšily rizika možných nesouhlasných reakcí a otevřených vystoupení významné části francouzské veřejnosti. To vše vyústilo v relativní zviditelnění Le Pena a jeho Národní fronty, která získala své příznivce, a řekněme spíše hlasy vzdoru, ani ne tak z důvodů „principiální nesnášenlivosti“ ze strany samotných Francouzů, jako byla vážným varováním a výzvou politickým elitám, že „problémy je třeba řešit“. Jak se ukazuje, padá tak další mýtus a pak spíše platí, že „čím hůře, tím lépe pro krajní pravici“.
„Řekni nám něco levicového“ - výkřik, kterým „uvítali“ stávkující Italové bývalého italského premiéra D´Alemu a který velmi trefně použil ve svém článku v příloze Práva 27.4.2002 Václav Bělohradský. Je ironií a zároveň velkou výzvou levici, chce-li sehrát skutečně výraznou roli v globalizaci myšlenky sociální spravedlnosti. Sociální spravedlnost není utopií ani slabostí. Je perspektivou, která představuje šanci pro lidi žijící v tomto poznatelném, zdaleka však nikoliv „nejlepším z možných světů“.
květen 2002
Vlastimil Balín, 1.místopředseda ÚV KSČM