Co je ještě »levicové« a co už se vzdaluje levicovým programovým zásadám? Nebudeme-li chtít ustrnout na tradiční a výrazně ideologicky, účelově zjednodušené charakteristice, kdo k »autentické« levici patří a kdo ne, nevyhneme se hodnocení některých skutečností, a to i s rizikem, že se na naši hlavu sesype kritika různého druhu. Přesto se těchto úvah nelze zříci a měly by se právě z hlediska perspektivy dalšího vývoje, zejména na levici, stát předmětem diskuse.
V nedávno vyšlé knize britského autora Anthony Giddense Třetí cesta, ve které se mj. zabývá programem tzv. moderní levice v podání britské Labour Party s akcentem na posledních 15 let, je patrné hledání nového moderního levicového společenského projektu, jehož cestou by se měly vydat západoevropské strany sociálnědemokratického typu. Z autorových úvah je zřejmá snaha o odklon od tzv. tradičního vymezení sociálnědemokratické orientace jako reakce na reálně socialistickou zkušenost zemí dřívějšího východního bloku. V tomto smyslu tedy odlišnost od tradicionalistického pojetí sociálního státu, s jeho výraznou »účastí v sociální i ekonomické sféře, s převahou státu nad občanskou společností, rovnostářstvím, plnou zaměstnaností atd.«. V zásadě se Giddensovy úvahy ubírají cestou hledání odpovídajícího politického mechanismu, v jehož základě leží myšlenka o »větší či menší roli státu«. Zjednodušeně řečeno »kam (už) stát nemůže«. Je toho názoru, že takový »lepší« systém by měl být jakousi kombinací racionálních, technologických, technických kvalit dnešního systému a sociálních, politicko-organizačních a řídících mechanismů, které by účinně bránily především růstu sociální nerovnosti, a tím i nárůstu a zostřování sociálních konfliktů. Takovou realizační perspektivu vidí Giddens u stran sociálnědemokratické orientace, chtějí-li se aktivně zapojit do stávajícího procesu globalizace a stát se zároveň jejich významným organizátorem. Britská zkušenost z posledních let a volební úspěch Blairových labouristů napovídají, že podstatná část veřejnosti ve Velké Británii na »nový manifest britské levice« slyší, alespoň zatím. Přesto se však politické kroky vlády Blairových labouristů a Schröderových sociálních demokratů setkávají s ostrou kritikou, a to i ve vlastních stranických řadách. Vzpomeňme svého čas na spor Schröder-Lafontaine, který skončil roztržkou a Lafontainovým odchodem. Ten byl pro svou kritiku vedení SPD »zleva« příliš nepohodlnou a rebelující postavou. Kritická slova najdeme např. také v Manifestu levice socialistických a sociálnědemokratických stran, kde jeho signatáři »jednoznačně odsuzují tuto nadšenou diagnózu kapitalismu (v podání pánů Blaira a Schrödera, pozn. autora) jako systému inovujícího, dynamického a prosperujícího«. Toto svaté nadšení pro kapitalismus je opožděné »nejméně o 30 let«, uvádí se v manifestu.
Jinými slovy řečeno: je možné hledat v dnešním systému kapitalismu zdroje toho, co by svědčilo ve prospěch myšlenek sociální rovnosti a spravedlnosti? Dosavadní zkušenost nás přesvědčuje, že tomu tak není. Systém reálného socialismu neuspěl v konkurenci s kapitalismem, i nadále se prohloubily rozdíly mezi bohatými a chudými. Dramatický pokles zaznamenala reálná ekonomika, přičemž bez výrazného vnějšího omezení roste role tzv. spekulativního kapitálu. Uvádí se, že na 1 USD reálné mzdy připadá asi 40 USD plynoucích z různých finančních transakcí. Denně tak dojde k podobným transakcím v hodnotě téměř 1000 mld. USD. Slábnoucí podpora reálné ekonomiky a investic do ní má za následek prudké sociální výkyvy, což se o to citelněji projevuje právě v dnešním globalizovaném světě.
Vzniká tedy otázka: je možné, aby kapitalistický systém, jehož zastánci se ohánějí slovy o svobodě a právech jednotlivce a jinou alternativu, apelující na sociální rovnost, označují jako »cestu do otroctví« (F. A. von Hayek), byl východiskem opravdu moderní spravedlivé společnosti? Myslím, že v perspektivě hledání spravedlivější alternativy lidského vývoje, při řešení globálních problémů současného světa (bída, nezaměstnanost, hlad, války, ekologické problémy) jsou úvahy o socialistické cestě na místě. Nikoliv ve smyslu nové utopie či totality, ale společnosti odpovědně realizující ekonomická, sociální a politická práva člověka.
Tento nelehký úkol stojí před celou mezinárodní levicí, která se skutečně hlásí k zásadám humanismu, demokracie, sociální spravedlnosti a rovnosti, jejíž ideály kdysi vyzdvihla Velká francouzská revoluce. Je velkou výzvou pro komunistické hnutí v celém světě, které i přes nezdar první formy socialismu by v sobě mělo najít síly pro vytvoření moderní programové vize společnosti a způsob její realizace.
Dosavadní vývoj však naznačuje, že stále přetrvává výrazná roztříštěnost nejen mezi stranami hlásícími se ke komunistické orientaci, stejně jako složitá se jeví spolupráce v rámci celého širokého levicového spektra. Jeden z významných důvodů takového stavu odrážejí debaty o míře radikálnosti v prosazování politických a programových cílů komunistické strany, což je ostatně faktor dobře známý z historie komunistického a dělnického hnutí. Přičemž je jasné, že komunistická strana musí dokázat pružně reagovat na změny, které s sebou realita dnešního světa přináší, a to i v mnohem delší perspektivě. Přitom by neměla ztratit smysl své ideové orientace a identity, využívat zkušenosti předchozí, stejně jako se nebránit moderním metodám a formám politické práce. Jejich úspěšnost je měřena nejen ziskem volebních hlasů a početním stavem členské základny a sympatizantů, ale především celkovou profilací politické strany ve společnosti - programové myšlenky a možnost jejich realizace, výrazné osobnosti, vstřícnost novým netradičním námětům, prostor jednotlivcům ochotných ke spolupráci (odborné zázemí, práce v zastupitelstvech), což není podmíněno členstvím ve straně, podílet se na vytváření podmínek k široké diskusi odborníků i veřejnosti k problémům společnosti, aktivně se účastnit na vytváření předpokladů pro spolupráci stran a hnutí majících společná programová východiska.
Jak v tomto smyslu vypadá situace na levici v ČR? Před časem mě zaujalo internetové diskusní zamyšlení Čestmíra Císaře pod názvem K otázkám české levice. Zabývá se v něm perspektivami levice v ČR v reakci na změny po listopadu 1989 s ohledem na mezinárodní vývoj a poukazuje na nezbytnost spolupráce levicových subjektů v zájmu jejího zachování, ideového a programového smyslu dalšího směřování. Poukazuje na nesprávnost »dlouhodobě ignorovat škodlivý rozkol a hašteření vznášející zmatek do řad svých přívrženců«. V českých poměrech se v tomto smyslu často hovoří především o dvou výrazných politických subjektech - ČSSD a KSČM. Přiřadil bych sem i např. SDS (Strana demokratického socialismu) programově se hlásící k myšlenkám sociální spravedlnosti. Ze zkušenosti, která se opírá také o nedávnou panelovou diskusi o roli levice, vím, že má řadu programově velmi blízkých zásad s KSČM. Patří sem však i výrazná část levicově orientované české veřejnosti, v níž najdeme také sympatizující s KSČM. Některé ekologické iniciativy akcentující »vážnost vztahu dnešní společnosti k životnímu prostředí«, což bylo téma dříve levicí spíše opomíjené. Levicové strany v západní Evropě na podobná témata podstatnou měrou vsadila a hnutí Zelených a dalších, i přes některé názorové odlišnosti, se stala jejich významným partnerem.
Co tak zásadně rozděluje dnešní levici v ČR? Je vůbec možná konstruktivní spolupráce levicových subjektů? Již tradičním argumentem, který tak často slýcháme z úst některých představitelů ČSSD, co brání spolupráci s KSČM, je ten, že se »nereformovala, že setrvává na neostalinských pozicích«. Argumenty jiných »sahají« jen do výše »suchých větví«. Část z nich těmto tvrzením nejspíš věří. Ti, co je ale pronášejí, nemohou nevidět, že KSČM za poslední období prošla řadou významných přeměn, stejně jako se změnily podmínky, ve kterých se strana střetává v konkurenci s ostatními politickými subjekty. A troufám si tvrdit, že ne bez úspěchu.
Přesto na straně KSČM stále rezonuje zkušenost z rozpadu Levého bloku a s tím spojené pochopitelné obavy z možných snah jednostranného využívání jejího postavení.
Důkazem nového vykročení KSČM do třetího tisíciletí byl V. sjezd strany. Strana se v něm výrazně distancovala od deformací minulosti a přihlásila se k podílu na vytváření základů skutečně moderní, sociálně spravedlivé demokratické společnosti.
A tak zatímco sociální demokracie socialismus ze svého slovníku vyškrtla, KSČM jej v perspektivě chápe jako společnost zbavenou všech vážných chyb minulosti spojených s nedostatečnou realizací ekonomických a politických práv člověka, dostatečně se opírající o odpovědně fungující sociální systém.
Vnímáme vývoj dnešního světa ve všech jeho složitostech a je jasné, že cesta k takové společnosti nemůže vést skrze násilí. Na něm nelze lidi sjednotit, naopak ještě více znesvářit. Pokud občany nepřesvědčíme a nezískáme konkrétními kroky v každodenním životě, silnými slovy a frázemi o »revolučních změnách«, evokujících v jejich představách často pouze chyby minulosti, je jen znejistíme a ztratíme půdu pro seriózní dialog.
I přes ztížené možnosti propagace našich záměrů v tradičním mediálním prostoru (tisk, televize, rádio) je zde relativně mladé, přesto již výrazně působící médium, kterým je internet. V ČR je sledován více než 2/3 populace. Je místem pro prezentaci názorů, ale i interaktivní komunikaci s veřejností. Nad mnohdy nevybíravými slovními výpady přesto převažuje diskuse na různá společenskopolitická témata, z nichž je patrný poměrně vysoký zájem veřejnosti. Tento způsob by proto neměl být z naší strany podceňován a v těch místech, kde mají naši členové a sympatizující přístup k internetu, měla by také být snaha o komunikaci a prezentaci názorů KSČM.
KSČM, chce-li získat a udržet si výrazný kredit mezi občany, by se měla mnohem více soustředit na současné problémy společnosti, tomu také přizpůsobit svou organizační strukturu a programovou nabídku. Ta by se měla ubírat cestou názorové plurality a demokracie, vytváření podmínek pro systém ochrany sociálně potřebných a racionálních základů daňové reformy. Výzvám po minimálním levicovém programu je třeba dát konkrétní obsahovou a organizační podobu, která musí vzejít ze široké diskuse.
Potřebná cesta reforem společnosti není cestou zrady, jak někdy slýcháme z různých stran, je nezbytným hledáním alternativ a vytvářením podmínek pro konstruktivní spolupráci co nejširšího spektra levicových subjektů.
Haló noviny, 22. října 2001
Vlastimil Balín je 1. místopředseda ÚV KSČM