Americký filosof českého původu Martin Beck Matuštík (autor knihy Postnational Identity, New York 1993) napsal do Literárních novin č. 21 úvahu Modlitba pro Ameriku. Uvažuje v ní o víře ve vlastní čistotu jako zdroji současné americké bestiality. Říká například:
Vždy, když svým studentům přednáším o životopise Fredericka Douglasse, černošského otroka a později velkého myslitele a velvyslance na Haiti, mám nesmírné potíže... Proč, píše Douglass, byli náboženští otrokáři nejkrutější ze všech v týrání, bičování a vraždění svých ,nelidských' obětí? Proč se Douglass třásl strachem, dokonce považoval za katastrofu, když byl prodán křesťanské rodině? Proč Douglass vytýkal Americe ve stejné době, kdy Soren Kierkegaard a Friedrich Nietzsche vystoupili proti křesťanům v Evropě, že Bůh již dávno nežije mezi křesťany?... Zde je jádro toho, jak chápat dnešní americkou krutost, krutost režimu, který se hlásí k Bibli, ale chrlí apokalyptický oheň, šok a hrůzu. Douglass nachází v mylné víře otrokářů ve vlastní čistotu, v jejich víře ve vlastní nadřazený osud, zdroj jejich bestiality... Potřeba víry ve vlastní čistotu a nevinu a vytěsněná obava, že se to s ní má možná jinak, může vést jak k intenzivnímu estetickému soustředění se na mučení Krista, tak až k sadismu vůči těm, kterým to mučení lze připsat. Ohromný úspěch Gibsonova filmu u amerických protestantů jde ruku v ruce s jejich kladným zhodnocením Bushovy zbožnosti, a tedy náboženského rázu jeho režimu moci... Bushova Amerika vlastně Boha nepotřebuje, neboť jako velký inkvizitor si svou nevinu zaručila sama, od bičování otroků až po krutosti permanentní revoluce-války proti teroru.
Evropa a mnohé jiné národy se od Ameriky liší ne tím, že jsou jaksi lepší, ale tím, že v Osvětimi, Gulagu či Rwandě takový sebeklam dávno ztratily...
Proč tedy Nová Evropa, jež Hitlera a Stalina zažila, nezpívá píseň Kubišové v modlitbě pro Ameriku, která nadále manifestuje vlastní nevinu?... Obsahem mé modlitby je, aby Nová Evropa začala vidět Ameriku ne jako spasitele demokracie, ale jako své vlastní dítě, které také musí dospět ke smyslu své tragédie, a tak také dospět k vědomí vlastní schopnosti konat každé zlo také ve jménu velkých politických, morálních a náboženských hodnot.
Matuštík se tu dotýká klíčové otázky etického základu Evropy, který Americe chybí: vědomí historické viny, které nás otvírá zkušenostem a hlediskům našich obětí. Podstatné není omluvit se za tu či onu vinu, kterou připíšeme našim předkům: podstatné je porozumět tomu, že každé my, které považuje své zákony a zájmy za zjevený objektivní morální řád, je zdrojem bestiality. Bylo tomu tak vždy v dějinách evropských států, jejichž etické vědomí se formuje postupnou proměnou "státu se zjeveným posláním ve světě" ve "společenství provinilých". A jen tato proměna vědomí je základem demokracie.
Rozdíl mezi "svých vin si nevědomou Amerikou" a "provinilou Evropou" má svůj historický původ: Amerika vzniká z ducha sekty, Evropa z ducha církve. Sekta je skupina lidí, která čerpá svou energii ze ztráty vědomí relativnosti všech lidských projektů; naopak církev je realistická, relativizuje vždy "bořitelskou a budovatelskou" energii víry ve jménu složitosti světa. Církev vždy hájí hranici mezi tímto a oním světem, což sektářům připadalo jako zrada víry. Stěhovali se proto do Ameriky.
Právo, strana 3, 27. 5. 2004