Arnošt Kolman byl v naší těsně poválečné kulturní etapě fenomén vůbec nejneuvěřitelnější, ale možná že připadal neuvěřitelný jen proto, že do ní spadl z hvězd, nedonošený tajtrlík dosud absolutně neznámý. A téměř nezařaditelný, představitelný pouze ve svém prostředí. Byl sice Pražan rodem (*1892) a měl i maturitu, ba tvrdil, že pobyl i na dvou přesně neuváděných pražských vysokých školách. Ale roku 1915 ho pohltilo jako rakouského vojáka ruské zajetí; roku 1917 ho Kerenského vláda dala zavřít pro bolševickou agitaci mezi válečnými zajatci z centrálních mocností (Rakouska-Uherska a Německa), stranickou legitimaci měl z roku 1918, tedy záslužně starou. A od té chvíle jen a jen politicko-agitační činnost: na Rusi, jejíž občanství získal, v Německu, kam ho pro jeho znalost němčiny poslali v době leninsko-trockistických nadějí na revoluční úspěch Spartakovců a kde byl roku 1922 znovu uvězněn, ale brzo vrácen na Rus v rámci vzájemné výměny vězněných špiónů. Jeho bratranec František Langer stoupal v Praze v legionářských hodnostech, Ernest Natanovič rostl v Moskvě po linii propagandisty.
Do Prahy se roku 1945 vracel po třicítileté pauze, nutně už bez jakéhokoliv vnitřního vztahu k čemukoliv domácímu, vždyť ji kdysi opouštěl jako rakouské provinční česko-německo-židovské město, připomínal v ní teď nanejvýš groteskní figurku ze starých románů Gustava Meyrinka. Přitom se do ní však vracel s pevným určením, takovým ale, že zřejmě nemohlo být diktováno ani aktuální potřebou národa, který za těch třicet let ušel neuvěřitelný kus vlastní a jím neprožité cesty. ani jeho pocitem syna, vždyť se sám dávno zřekl vztahů synovských. Byl posílán světovým centrem stalinismu? povoláván z Prahy subcentrem zdejším? Tolik jen bylo jisté, že u nás zakotvoval jako vedoucí odboru propagace ÚV KSČ, tím byl dostatečně precisován typ, účel, dosah a rozměr jeho osoby. Jeho dimenze obecně kulturní byly liliputánské. Viděl jsem ho na návštěvě u společných známých rozhlížet se s opovržením po stěnách salónu, ověšených modernistickými obrazy, a ptát se nahlas, co takový kubistický obraz může „uvědomělému“ člověku dát a „co to vůbec znamená“: otázka pražského měšťáčka z roku 1913, ale ovšem i nacistického spalovače „zvrhlého umění“!
A všichni jsme ho viděli upravovat nové vydání Karafiátových „Broučků“ a vyškrtávat v novém textu zmínky o Bohu, z té zbožné dětské knížky byl rázem neuvěřitelně groteskní paskvil. A všichni jsme ho slyšeli posmívat se v tisku kybernetice jako buržoaznímu humbuku, a přes noc obrátit na čtyráku, když kybernetika došla v Sovětech rychlého uznání, to pak ovšem byla vlastně plodem sovětské vědy a v Sovětech určena splnit nejblahodárnější lidské poslání. U nás se přímo tryskem ověsil novými kulturními a vědními! hodnostmi a funkcemi, k jakým dovednost agitpropčíka věru zřídka habilituje; člen Vědecké rady při československé vládě! Místopředseda socialistické akademie! Profesor filosofie (sic) na Karlově univerzitě! Ještě dnes bych rád spatřil podpisy odpovědných lidí pod aktem návrhu na tuto profesuru a zvěděl, co si vůbec myslili: lidé zcela nesvědomití? zastrašenci?
Nestačilo mu to, pojal plán politické kariéry ještě mnohem vyšší, jeho „obnovená“ vlast zřejmě čekala jen na něj, a ta intrika za chvíli zlomila vzlet jeho křídel, zmizel od nás mžikem Stalinova oka (- ač pravděpodobně na žádost vyslanou z našeho ústředí -) stejně rychle, jako se byl objevil, a v jeho vlasti „adoptivní“‚ sovětské, ho čekalo to nejhorší. Ještě že si v čele „akčního výboru“ filozofické fakulty stačil zaprezidovat prvním vyhazovům demokratických profesorů a studentů, na to měl ovšem veterán občanské války na Rusi a jejich zvěrstev odbornou průpravu jistě dostatečnou!
Václav Černý, Paměti, 3. díl 1945-1972 (Toronto 1983, Brno 1992), str. 152 - 153