Polemika na webových stránkách ORA-S a FSA, zaměřená prvotně na otázky diktatury proletariátu a moci, nabrala znovu na obrátkách. Jindřich Lacina (FSA) přišel s dalšími příspěvky, v nichž se snaží ORA-S podsouvat, že se hlásí k marxistické ideologii, a mezi řádky naznačuje, že ORA-S (ale i Internacionalistická komunistická skupina z Belgie) vlastně nemá daleko k leninismu. Sám tak ale jen dává najevo, že absolutně nechápe, z jakých pozic s ním diskutujeme, a že je nedokáže interpretovat jinak než skrze brýle vlastního vydání levičácké ideologie. Bez nazírání problematiky revolučního procesu z perspektivy reálného komunistického hnutí jakožto jediného nositele komunistické revoluce mu ostatně ani nic jiného nezbývá.
Komunismus jako reálné hnutí
Právě v tomto reálném komunistickém hnutí se totiž skrývá dějinný proces odporu proti kapitálu, který revoluce generalizuje v komunizaci společnosti skrze diktaturu proletariátu. A říkám-li komunistické hnutí, nemám na mysli soubor levičáckých [1] (leninistických či anarchistických) partají a federací ani jen ultralevičáckých (tak či onak komunistických nebo anarchokomunistických) skupin a organizací. Hovořím o každodenním viditelném i neviditelném, uvědomělém i neuvědomělém odporu miliard proletářů a proletářek, kterým se bouří proti podmínkám své existence v kapitalistickém systému.
Tento odpor není vyvoláván žádnými idejemi a povětšinou se za žádné ideje a pod prapory nějakých ideologií ani nevede. Vyvolávají jej právě podmínky naší existence. Hodím-li se marod, abych nemusel do práce, jsem jeho součástí stejně jako stávkující pražští tramvajáci nebo argentinský proletariát, který povstal proti bídě, protože se rovněž snažím redukovat míru svého vykořisťování a kontroly nad mým životem - a tak napadám valorizační proces kapitálu.
Přestože v sobě všechny tyto boje nesou zrnko negace kapitalismu, jsou všechny omezeny jen na částečnou kritiku kapitálu. Teprve nastolí-li vývojový cyklus kapitálu takové podmínky, které proletariát donutí k pokusu o totální negaci svého postavení coby proletářů a proletářek, a tedy k útoku na sociální vztah, který je základem kapitálu - vztah, na jehož jedné straně jsou vlastníci výrobních prostředků a na straně druhé ti, jimž nezbývá než prodávat svoji pracovní sílu na trhu za mzdu (cenu), která jim umožní koupit si zpět „život” v podobě výrobků a služeb udržujících a reprodukujících pracovní sílu (a to včetně zábavy, vzdělání a zdravotní péče). A tento pokus o totální negaci znamená povstání proti všeobjímající a všeovládající totalitě kapitálu - proti jeho diktatuře.
Revoluce jako snaha o totální negaci
Snahou o totální negaci je revoluce útočící proti podmínkám naší existence coby součásti kapitálu (jehož podstatou i základním antagonismem je, jak jsme si již řekli, námezdní vztah). Čím totálnější odmítnutí odcizené a bídné existence v kapitalismu vývoj kapitálu vyprovokuje, tím totálnější je i revoluce a tím více útočí na samotný základ i na všechny další aspekty diktatury kapitálu. Celý revoluční proces je tak o prosazování naprostého zrušení námezdní práce (a tedy práce vůbec) a všech s kapitálem souvisejících sociálních vztahů.
Revoluce však není „slepá a krutá Nemesis”[2] (byť Lacina implikuje, že takovéto její pojetí je ORA-S a ICG jaksi vlastní; jedná se ale jen o jeho dezinterpretaci), protože rovněž kvalitativně mění vědomí proletariátu, činí z něj onu Marxovu „třídu pro sebe” nebo-li dějinný subjekt - což znamená, že proletariát přestává být pouhým (bránícím se) objektem reagujícím na vývoj kapitálu a sám se stává aktivním aktérem dějin (útočníkem a tvůrcem). Nyní je vše otevřené a on může realizovat své tužby a potřeby - může se zbavit jha námezdní práce.
Tak jako je revoluce „poznanou nutností”, jsou i její forma a obsah produktem podmínek naší existence v kapitalismu (tudíž revoluce, která se nenaplní zcela komunistickým obsahem, nebude mít ani zcela komunistickou formu). Povstává-li dělnická třída proti totalitě kapitálu, nezbývá jí než ze svého boje učinit stejně totální útok proti všem aspektům diktatury kapitálu. To znamená potlačit námezdní práci v jakékoli její podobě,[3] směnu, zákon hodnoty, buržoazní stát, ale i buržoazní podobu mezilidských vztahů (které jsou jen reprodukcí směnných vztahů) - jinými slovy učinit „instituce kapitálu materiálně neupotřebitelné a neprosaditelné”, jak správně ve svém příspěvku do polemiky konstatoval Jindřich Lukáš (ORA-S).[4] Toto je skutečný obsah revoluce: komunizace společnosti!
Zdá se, že právě na tomto obsahu komunistické revoluce se s Lacinou můžeme shodnout. Vskutku, kudy vítězně projde komunistická revoluce, tam se pojmy jako „diktatura” a „despocie” stanou minulostí! Komunistická společnost se bude formovat zdola během procesu totální subverze kapitálu a buržoazních vztahů, a to na základě potřeb a myriád mezilidských interakcí, které dají vzniknout novým komunistickým vztahům, a nikoli shora diktátem sociálních inženýrů! Komunismus (jako dějinný pohyb, hnutí) ze své vnitřní logiky směřuje k ustavení globální lidské pospolitosti, nebo-li k překonání všech separací uvalených na nás kapitálem (genderové role, rasa, národ, morálka, práce a volno, podnik, politika, ekonomika, umění...). To znamená k centralizaci (= soustředění) lidstva a všech sfér jeho životní aktivity do jednoho organického celku, který vylučuje jak změť izolovaných komun, tak kolektivistickou samosprávu zachovávající kapitalistickou separaci ekonomiky a podniku.
Proto nehovořím o sociální a ekonomické samosprávě jako Lacina ani o centrálních orgánech jako KW,[5] ale o totálním odstranění námezdního vztahu, směny, buržoazního státu atd. a jejich nahrazení materiální lidskou pospolitostí, která vylučuje hierarchické vztahy. Komunismus je především o nových vztazích, protože vše ostatní bude produktem těchto vztahů. Jak píše francouzský komunista Gilles Dauvé:
„Jakákoli ekonomická definice komunismu zůstává v rámci ekonomiky, tj. separace momentu výroby od zbytku života. Komunismus není společností, která by řádně nasytila hladové, pečovala o nemocné, ubytovala bezdomovce atd. Nemůže být založená na potřebách v jejich dnešní podobě ani na našich představách jejich podoby v budoucnosti. Komunismus neprodukuje dostatek pro každého, který by distribuoval spravedlivě mezi všechny. Je to svět, kde lidé vstupují do vzájemných vztahů a do činností, které (mimo jiné) vedou k tomu, že jsou schopni nasytit, léčit, ubytovat... sami sebe. Komunismus není společenským uspořádáním. Je to aktivita. Je to lidská pospolitost.”[6]
Diktatura proletariátu? Ano!
Co ale s pojmy jako „diktatura” a „despocie” tam, kde komunistická revoluce teprve propuká a bojuje s kontrarevolucí? Komunistická revoluce opravdu spíše podvrací než ničí. A právě v této totální subverzi se skrývá podstata pojmu „diktatura proletariátu”. Ten totiž neoznačuje nic jiného než revoluční proces, v němž se proletariát vymaňuje z diktatury kapitálu a opětovně si přisvojuje skutečný život nezprostředkovaný penězi, a tudíž ruší sám sebe jako třídu a zároveň tak i všechny ostatní třídy. Jen tak může buržoazii zabránit v návratu k moci.
Dokud proletariát v tomto procesu definitivně nezruší kapitál jako sociální vztah a nerozdrtí buržoazní kontrarevoluci v jakékoli podobě, bude existovat jako třída a bude existovat i buržoazie. Výrazem tohoto přetrvávajícího třídního rozdělení společnosti, kdy však proletariát existuje jako subjekt a usiluje o rozřešení třídního konfliktu zrušením tříd, je diktatura proletariátu. S úspěšným postupem revoluce tato diktatura sama sebe skutečně ruší stejným tempem, jakým proletariát ruší sám sebe jako třídu.
Jak si Lacina sám všimnul, stát je podle Marxe výrazem třídního rozdělení společnosti, a proto není nikterak terminologicky zmatečné, když ICG o diktatuře proletariátu hovoří jako o „proletářském státě” (přesto tento pojem považuji za stejně zbytečný a nejednoznačný jako Lacinovu „sebeobranu revoluce” - diktatura proletariátu je daleko výstižnější). Lacina se zde opět snaží komunistům a komunistkám podsouvat bolševickou koncepci diktatury byrokracie nad proletariátem, což je zcela falešná interpretace jak názorů ICG, tak ORA-S. Pouze buržoazní stát by hypoteticky mohlo rozpustit nějaké politbyro, i když prakticky je to nonsens, protože kapitalismus se bez státu neobejde. „Proletářský stát” či diktatura proletariátu se ruší samy prosazováním svého obsahu - okamžité komunizace společnosti! Nejsou totiž záležitostí vůdců a politických stran, které boří buržoazní stát, aby jej vzápětí obnovily. Jsou záležitostí masového komunistického hnutí proletariátu, které se prosazuje vlastní revoluční organizací (jejími historickými formami byly třeba sověty, dělnické rady, povstalecké armády...)!
Nazírán prizmatem buržoazního myšlení, je revoluční proces ze své podstaty „autoritativní”, protože se neodvíjí od žádné demokratické agitace a diskuse o tom, co kdo považuje za nejlepší pro dělnickou třídu. Dělnická třída sama povstává na základě oné „poznané nutnosti”, aby prosadila svoji potřebu „žít jinak”, svůj komunistický potenciál, který je v ní přítomný od počátků kapitalismu. A zde nezbývá než opakovat, že z logiky podmínek své existence v kapitalismu jej může prosadit pouze totálním potlačením diktatury kapitálu.
Přestože tedy nevyhnutelně jedná v podstatě „diktátorsky”, tak, nazírán tímtéž prizmatem buržoazního myšlení, je bezprostřední obsah její „autoritativní” subverze - kdy se proletariát buržoazie a všech těch, kdo tak či onak zůstávají v jejím ideologickém zajetí, na nic neptá a nic od nich nežádá a prostě si bere zpět svůj život - ze své podstaty „antiautoritářský”. Je jím realizace lidské pospolitosti, která je pozitivním popřením kapitalistických vztahů. Není v ní tedy místo pro hierarchii, vykořisťování, morálku, donucování atd.
Proces komunistické revoluce je tak buržoazním jazykem velmi obtížně uchopitelný. Dichotomie „demokracie” versus „diktatura”, „antiautoritářství” versus „autoritářství”, „anti-moc” versus „moc”, která je typická pro buržoazní ideologie, je zde zcela neupotřebitelná, protože hovoříme o něčem kvalitativně velmi odlišném. Pro ilustraci problematičnosti pojmenování něčeho, co je doposud za hranicemi našeho jazyka formovaného kapitalistickou realitou, v níž přežíváme, nám může docela dobře posloužit i tato metafora z krásné literatury:
„Ale pravda? Jak ti ji mám sdělit, když ani pro mé Jméno nemá tvůj jazyk výraz? Satanem jsi Mě nazval ty, a Já tuhle přezdívku beru, stejně jako bych vzal kteroukoli jinou: no dobrá - ať jsem tedy Satan. Ale mé skutečné jméno zní docela jinak, docela jinak! Zní nevšedně - a já ho za nic na světě nedokážu vtlouct do tvého těsného ucha, poněvadž bych je rozdrásal a spolu s ním i tvůj mozek: tak ať jsem Satan, co na tom. Tvůj rozum připomíná žebráckou mošnu, v níž jsou jen kousky tvrdého chleba, ale tady je v sázce víc než ta skýva. Znáš jen dva druhy bytí: život a smrt. Jak ti mám objasnit ten třetí? Tvé bytí je tak nesmyslné právě proto, že neznáš to třetí, a kde Já pro to mám vzít slova? Teď jsem člověk jako ty, v hlavě mám tvůj mozek a v ústech se Mi líně převalují a dloubají do sebe ostrými rohy tvá hranatá slova, takže ti nic o ničem Nevšedním nepovím.”
Leonid Andrejev (Satanův deník - 1919)
Můžeme-li se tedy dnes na dané téma bavit pouze v rámci buržoazního jazyka, je rozhodující obsah pojmu. A opět se zdá, že i ten Lacina do značné míry sdílí, když sám říká, že „není... autoritářství jako autoritářství a stejně tak není násilí jako násilí”.[7] Celá jeho paralela s pacifisty a jejich absolutním odmítáním násilí je na hlavu postavená, protože by byla použitelná pouze pro absolutní odmítání „autoritativního” postupu během revoluce. Jedná se tak výlučně o spor ohledně vhodnosti používaných termínů.
Používám-li já spolu s -do-, Lukášem a ICG označení „diktatura proletariátu” (a nepoužívám-li na rozdíl od ICG pojem „proletářský stát”), je tomu tak proto, že vystihuje aspekt totálnosti a nekompromisnosti, s níž proletariát realizuje svoji potřebu nových vztahů proti kapitálu a jeho obráncům a obránkyním. Anarchisty a anarchistkami používaný termín „sebeobrana revoluce” právě tento aspekt postrádá - a to, dle mého soudu, nikoli náhodou (a stejně mlhavý mi v tomto ohledu připadá i pojem „proletářský stát”).
Sebeobrana revoluce a revoluční teror
Lacina ve svém příspěvku úpěnlivě zdůrazňuje, že revoluční násilí je čistě sebeobranné, jako by se je snažil morálně ospravedlnit. Reálné komunistické hnutí však žádné mravní berličky nepotřebuje. Kropotkinova Anarchistická etika i Něčajevův Katechismus revolucionáře jsou pro ně stejně irelevantní. Není totiž produktem pobouření nad špatnostmi kapitalismu ani chladnokrevného kalkulu. Nutně vyplývá z postavení proletářů a proletářek, k jehož zrušení směřuje. Stejnou nutností je v tomto dějinném procesu i totální revoluční útok na kapitalistický systém. Revoluce je útok, nikoli sebeobrana! Pokud by šlo o pouhou sebeobranu, znamenalo by to, že aktivním subjektem, na jehož straně je iniciativa, není proletariát, ale kapitál - a proletariát by bojoval jen za změnu podmínek svého vykořisťování. V komunistické revoluci ale proletariát nehraje hru kapitálu na hrací ploše kapitálu - hraje vlastní hru a subverzí kapitalistické hrací plochy si vytváří plochu vlastní.
Hovořit o „sebeobraně revoluce” jakožto alternativním termínu k diktatuře proletariátu je ale určitě něco jiného než tvrdit, že revoluce je sebeobranou. Podívejme se tedy tomuto termínu na zoubek. Lacina odmítá pojem „diktatura proletariátu” jako „vzhledem k anarchistické teorii naprosto zbytečný a vzhledem k nežádoucím konotacím i škodlivý”.[8] Je s podivem, že se stejným způsobem nezamýšlí i nad pojmem „sebeobrana revoluce”, jehož konotace nejsou o nic pozitivnější.
Vše, co doposud proletariát realizoval, byla revoluční povstání, v nichž se tou či onou měrou materializoval komunistický potenciál, a to v závislosti na podmínkách, za nichž k povstáním docházelo. To, že všechna povstání skončila vítězstvím kontrarevoluce, dokazuje, že tyto podmínky nebyly pro „velké odmítnutí” (pro totální negaci) nikdy zralé. Přesto, jak jsem již řekl, se v nich odhaloval komunistický „potenciál” i nevyhnutelnost nastolení diktatury proletariátu, k níž ale nikdy nedošlo.
Pravda, nejrůznější leninisté (lhostejno, jestli včerejší KSČ nebo dnešní trockisté) chápou bolševickou „komisařokracii” jako ztělesnění diktatury proletariátu (či alespoň pokusu o ni). Jejich ideologie a s ní související mytologie se totiž odvíjí především od tohoto dějinného momentu, kdy bolševická strana (až na disidentské frakce) definitivně přestoupila na stranu kontrarevoluce a zahájila rekonstrukci buržoazního státu a dynamický rozvoj kapitalismu v Rusku. Totéž plácají i buržoazní historiografové, od nichž ani v nejmenším nemůžeme očekávat, že pochopí dějinný proces komunistického hnutí. Každé epoše dominují ideje vládnoucí třídy, a proto si buržoazní věda nedokáže představit komunismus jako proces odehrávající se mimo postavy velkých vůdců a prapory ideologií, čímž vlastně pomáhá reprodukovat ideologickou hegemonii buržoazie.
Stejnou buržoazní mytologii bohužel akceptují i mnozí anarchisté a anarchistky, kteří si pod diktaturou proletariátu rovněž nedokáží představit nic jiného[9] (a těm, co to dokáží, naskakuje husí kůže z „nežádoucích konotací”). Tak jako Lacina se potom utíkají k „sebeobraně revoluce”, kterýžto termín je pro změnu zase zatížen anarchistickým debaklem ve Španělsku a vážnými chybami na Ukrajině. Jestliže jsem výše hovořil o tom, že tento pojem nikoli náhodně postrádá aspekt totálnosti a nekompromisnosti potlačování kapitálu, měl jsem na mysli fakt, že se jeví jako odraz panické hrůzy z autoritářství, která se táhne tradiční anarchistickou ideologií a v revolučních situacích jej překonaly jen menšiny anarchistů a anarchistek, které odmítaly ve jménu abstraktního antiautoritářství kapitulovat tváří v tvář kontrarevoluci (třeba machnovci či Přátelé Durrutiho).
CNT a FAI tak přes veškeré proklamování svého antietatismu na rozdíl od Leninovy minoritní frakce v bolševické straně, ale i řady levých eserů a mnoha ruských anarchistů,[10] přímo programově odmítly vést proletářský útok proti buržoaznímu státu a rozmetat jej. Machnovi anarchokomunisté to dokázali, ale opět programově odmítli zajít dál než za tuto podmínku komunizace společnosti (stejný útok proti státu pak zcela správně praktikovali - byť nedůsledně - i proti bolševickým snahám o jeho vzkříšení). Na ekonomickém a sociálním poli ale již nedokázali provádět tutéž diktaturu proletariátu jako na bojištích, což znamená, že nedokázali realizovat skutečnou komunizaci: opět programově propagovali nikoli zničení námezdního vztahu, ale jeho demokratizaci v jakési samosprávné vykořisťování v „pracovních (sic!) komunách” a skrze barterový obchod; Leninovým a Trockého kontrarevolucionářům a kontrarevolucionářkám ponechali ona Lacinova „občanská práva” a tam, kde se masy demoralizované kontrarevolučním terorem nedokázaly včas samy chopit realizace nových vztahů, vyklízeli pole bolševické straně, protože sami se organizování proletářské diktatury (čili komunizace společnosti) chopit nemohli (fakt, že jejich „programem” skutečná komunizace nebyla a ani být nemohla, ponechejme zatím stranou) - vždyť by se zpronevěřili dogmatu „žádnou moc pro nikoho”! To tak můžeme spolu s Lacinou možná nazvat eminentně anarchistickou zásadou, ale již ztěží zásadou revoluční.[11]
A lamentuje-li Lacina nad „revolučním terorem”, o němž hovoří ICG, a pod nímž si on sám představuje kontrarevoluční teror bolševické Čeky a Rudé armády, namířený jednak proti soupeřícím buržoazním frakcím, ale především proti proletariátu, opět pláče na špatném hrobě. Jako příklad „revolučního teroru” ICG například uvádějí způsob, kterým machnovci potlačovali a demoralizovali kontrarevoluční síly.[12] Jak tedy Lacina jistě dobře ví, nejednalo se o žádné koncentrační tábory a genocidu celých skupin obyvatelstva, ale o popravy těch, kdo se podíleli na kontrarevolučních represích nebo je aktivně podporovali.
Ano, nikdo z nás nemá přímé zkušenosti s revolučním násilím. Výjimkou ale není ani Lacina. I jeho přímá zkušenost s revolučním násilím se rovná nule a jeho sbírka palných zbraní není v této debatě relevantním argumentem ani jej nestaví do pozice, z níž by mohl posuzovat potřebnost „revolučního teroru” lépe než ostatní. Jak ovšem sám konstatuje, máme zprostředkované dějinné zkušenosti. A z těch doposud vyplývala nevyhnutelnost (ve smyslu jediné možné reakce komunistického hnutí, která nezávisí na agitaci a činnosti nějakých krvežíznivých „teroristů” shledávajících zálibu v násilí) „revolučního teroru” v situacích, kdy revoluční hnutí musí čelit kontrarevolučnímu teroru vyvíjenému státem a jeho ozbrojenými složkami - a tedy nikoli po vítězství revoluce v podobě jakési represe proti bývalým příslušníkům vládnoucí třídy, jak o tom mluví Lacina.
Dovolím si však opět tvrdit, že revoluce, která bude svým obsahem plně komunistická, bude především totální subverzí. A jako taková zřejmě ochromí síly kontrarevoluce daleko rychleji a nekrvavěji než všechny předchozí revoluce. „Revoluční teror” (= součást ozbrojeného boje zaměřená proti nejaktivnějším silám kontrarevoluce) se tak stane přinejhorším pouze okrajovou a minimální stránkou celého revolučního procesu a přinejlepším jej tento proces vůbec nezplodí...
Komunismus versus levičácké ideologie
Anarchismus versus marxismus - pomocí těchto ideologických nálepek Lacina shrnul podstatu dvou názorových stran této debaty. Protože ORA-S a ICG používají „marxistickou” terminologii, označil nás za marxisty a marxistky. Pak už následovala hodně neférová a ideologická polemika proti ORAS a ICG, v níž nám na základě svojí vlastní nálepky „marxisté” podsouval koncepce leninistické formy marxistické ideologie. Zkrátka nám předvedl, že docela zdatně ovládá amalgámovou metodu, kterou leninisté a leninistky všech odrůd používali a používají ke kydání špíny na odpůrce své vlastní ideologie a ke stmelení řad stoupenců a stoupenkyň této ideologie.
ORA-S, a pokud vím tak ani ICG, se nehlásí k marxismu ani anarchismu.[13] Revoluční teorie pro nás není otázkou přijetí nějaké ideologie. Jedná se o pouhou teoretickou reflexi komunistické tendence v proletariátu a dějinných momentů, kdy se v revolučních povstáních tak či onak generalizovala. Revoluční teorie je živý a až do nastolení komunismu nekončící proces, pro nějž jsou nálepky „anarchistický”, „radovecký” či třeba „levě komunistický” zcela irelevantní. Jediné, co pro ni relevanci má, je reálné komunistické hnutí a „ohmatávání stěn” našeho kapitalistického vězení. Proto spolu se situacionisty říkáme:
„Revoluční ideologie je mauzoleum. My ale musíme rozvíjet živou revoluční teorii. Začínáme u svých snů a tužeb a snažíme se je uvést v praxi. Učíme se ze své praxe - a tak rozvíjíme svoji teorii, která pak zase vede naši praxi, a takto dosahujeme pokroku. Nemůžeme čekat na to, až nám někdo předá dokonalou analýzu - musíme jednat na základě toho, co známe již teď.”[14]
Jediné, čemu můžeme a chceme být loajální, je reálné komunistické hnutí. Proto se řada z nás označuje maximálně za komunistky a komunisty. A protože komunistické skupiny, snažící se o teoretickou reflexi reálného hnutí, nemají žádnou ideologii, nejsou politické ani apolitické - jsou antipolitické. Prosazujeme komunismus mimo jiné právě proti všem formám levičáckých ideologií zvaných „marxismus” a „anarchismus”. Bojujeme „proti státu a proti všem skupinám, které se staví jako prostředníci mezi proletariátem a komunismem a které věří a ponoukají lidi, aby věřili v politická řešení.”[15] A proto:
„Revolucionáři se od pseudorevolucionářů neliší jen idejemi (či dokonce akcemi). Odlišný je samotný způsob, kterým se rozvíjejí. Pseudorevolucionář se vždy snaží nabrat a seskupit lidi, aby se tak mohl stát zástupcem velké skupiny lidí, a tak i silou v této společnosti. Revoluce ale vyžaduje pravý opak. Naším cílem není zastupovat lidi, abychom je vedli, či abychom jim sloužili. Komunisté nemají žádné vojáky kromě rudé „armády” v komunistické revoluční válce. Komunisté nejsou od proletariátu izolováni. Jejich akce není nikdy pokusem organizovat druhé; vždy se jedná o pokus vyjádřit svoji vlastní podvratnou reakci na svět. A konečně, všechny revoluční iniciativy budou muset být koordinované. Revolučním úkolem ale není primárně organizace; tímto úkolem je vyjádřit (textem nebo činem) podvratný vztah k světu. Jakkoli velký, či malý může takový akt být, jedná se o útok proti starému světu.”
Gilles Dauvé (Úpadek a opětovný vzestup komunistického hnutí - 1973)
Levičácká mentalita sebeobětování
O tom, že v Lacinově chápání anarchokomunismus ideologií skutečně je, svědčí mimo jiné jeho pocit, že je to něco, čemu se musí „obětovat”. Aby nedošlo k nedorozumění, nechejme pro jistotu promluvit jej samotného:
„Naše zkušenosti, tradice, poznatky - to všechno nespadlo z nebe, ale bylo získáno dlouholetou těžkou a obětavou prací - v českém hnutí naneštěstí stále omezenou na lidi, které osobně znám a mohl bych je spočítat na prstech. Když jsem se na jaře roku 1998 stal editorem Anarchistické knihovny, odepsal ze svého života volné večery a víkendy a postupně začal českým (a slovenským) čtenářům (včetně sebe) přibližovat anarchistickou tradici pomocí překladů, stál jsem stejně jako -do- a Lukáš na startovní čáře.”
„Podobná neprůkazná tvrzení, nahrazující seriózní diskusi, jsou až příliš často jedinou „odměnou” lidí, kteří svými fyzickými schopnostmi za cenu vysokého osobního rizika brání hnutí a vybojovávají mu prostor na veřejnou činnost, která by mnohdy bez jejich ochrany byla vysoce riziková.”[16]
Sebeobětování, těžká práce, málem snad i mučednictví - taková je mentalita levičáků a levičaček, kteří mají pocit, že o své ideologii musí přesvědčit všechny ostatní proletáře a proletářky a shromáždit je pod svůj prapor, jinak bude revoluce ztracena. Lhostejno zda jde o anarchisty a anarchistky nebo trockisty a trockistky, o aktivismus nebo militantismus, všude slyšíme totéž.
Komunisté a komunistky se ale nepotřebují obětovat pro „velkou věc”, byť by to byla emancipace proletariátu. Reagujeme na bídu naší existence v kapitalismu. To není život! O ten nás kapitál oloupil hned po narození! Je to jen mizerná existence, v níž „volno” není o nic víc životem než „práce” a v níž je „osobní život” jen další separací lidí od sebe navzájem! Bouříme se, protože je to jediná možnost, jak se nezbláznit, jak žít alespoň trochu neodcizeně! Veškerý náš veřejný anti-politický projev, boj na pracovištích, fyzická konfrontace s neonacisty či policií, naše milostné vztahy - to vše je každodenní vzpoura a radost!
Tak jako třeba němečtí Spartakovci nebo španělští Přátelé Durrutiho povstali coby malá menšina uvnitř proletariátu za destrukci buržoazního státu, protože prostě nemohli jednat jinak, tak i my povstáváme v každodenních aktech odporu. Neobětováváme se ničemu! Prostě se snažíme žít jinak, protože podmínky naší existence nám nedávají jinou volbu než poznat nutnost revoluce.
„Lidé, kteří hovoří o revoluci a třídním boji, aniž by se výslovně odvolávali na každodenní život, aniž by chápali, co je podvratného na lásce a co je pozitivního na odmítání donucování, takoví lidé mají v ústech mrtvolu.”
Vaneighem (Revolution of Everyday Life)
S kým chodit na pivo?
Lacina nás rovněž poučuje o tom, jak se máme chovat k trockistům a trockistkám. Na základě výše řečeného by však bylo možné rozšířit odpověď na jeho přednášku na téma, s kým smí kdo chodit do hospody a s kým nikoli, i na drtivou většinu anarchistů a anarchistek. Obojí lze totiž shrnout pod označení „levičáci a levičačky”. Anarchismus (ve většině svých podob)[17] a trockismus[18] jsou rub a líc téže mince levičáctví.
Jak anarchismus,[19] tak trockismus sdílejí jako stěžejní body svých ideologií otázky „revoluční organizace” a „uvědomění dělnické třídy”. Obě otázky vyplývají z toho, že ani jedna z forem těchto ideologií nechápe komunismus jako reálné hnutí, ale spíše jako ideál a představu budoucí společnosti, o níž je třeba přesvědčit dělnickou třídu - čili přinést jí uvědomění - a pro který je třeba vymyslet způsob jeho realizace. (Zde je nutno poznamenat, že zatímco některé proudy anarchokomunismu dokáží uchopit obsah komunismu, z trockistických proudů to nedokáže ani jeden!) V podstatě se jedná o buržoazní politiku přenesenou na ulici, před továrny a školy, kde levičáci a levičačky zápasí s vlivem buržoazních médií o „srdce a mysli” proletariátu.[20]
To, že jedni prosazují organizaci „demokratickou” a druzí „nedemokratickou”, je zcela sekundární problém. Jak trockistická politická strana stojící na principech demokratického centralismu, tak anarchistická politická federace, která se v případě FSA vydává i za sociální organizaci či hnutí, protože si pořídila papírové[21] odbory Rovnost, jsou stejnou snahou substituovat sebeorganizaci proletariátu. Jedni budují vedení a druzí hnutí (jednající jako ideové vedení). Co z toho? Za vším se skrývá stejné nepochopení skutečné dějinné dynamiky třídního boje a komunistického hnutí, stejné břednutí v buržoazní ideologii.
Anarchismus i trockismus (či bolševismus jakožto jeho předchůdce) se v minulosti již nejednou postavily na stranu kontrarevoluce a lhostejno, zda prosazovaly kapitalismus samosprávný nebo státní - stále to byl kapitalismus. Stejně tak ale vždy existovaly menšiny těch, kteří se vzbouřili proti oficiální linii svých partají, federací či skupin a pokusili se dát nový impuls komunistické revoluční teorii a napadnout důležité články víry svých ideologií (např. Machno, Aršinov, Balius, Castoriadis, James...).
Na skutečné lámání chleba totiž dochází až v průběhu reálného třídního boje a revoluce. Teprve v těchto situacích se ukáže, kdo na které straně barikády skončí. Teprve až se trockisté a trockistky (nebo anarchisté a anarchistky - ale klidně i my sami/y: komunisté a komunistky) postaví proti dělnické třídě, přichází čas nemilosrdné konfrontace i na fyzické rovině. Kdežto v nerevoluční době je třeba si uvědomovat, že jedinci, kteří se přidávají k anarchismu či trockismu, jsou povětšinou upřímně se bouřící proletáři a proletářky, kteří si je z nějakého důvodu zvolili za referenční body svého počínajícího osvojování si kritiky kapitálu. Tak jako já nebo Lacina, i všichni ostatní si prodělávají vývoj, v němž svoji kritiku prohlubují a rána pěstí slouží spíše jako jeho překážka než motor. Díky tomuto vývoji se dnes třeba s Lacinou můžeme shodnout na obsahu revolučního procesu a z bývalých trockistů jsou komunisté nebo anarchisté. Díky témuž procesu osvojování si revoluční kritiky kapitálu jsem se dostal od anarchismu ke komunismu. A Lacina sám se dovolává oprávněnosti téhož procesu, když se mylně domnívá, že mu jej Lukáš vyčítá.
Ostatně, kdybych si nesměl sednout na pivo s kýmkoli (jak Lacina implikuje), kdo se hlásí k nějaké buržoazní ideologii (pokud mne ovšem nechce, tak jako fašista, zabít či alespoň přizabít), nemohl bych se bavit ani se svými spolupracovníky a spolupracovnicemi, kteří mnohdy zastávají ještě kontrarevolučnější pohled na svět než stoupenci a stoupenkyně trockismu a anarchismu. A zavřít se do slonovinové věže ideologického purismu? Děkuji, ale to mne opravdu neláká.
Nejen k vojenskému aspektu revoluce
Souhlasím s Lacinou, že tento aspekt nelze opomíjet ani podceňovat. A machnovci v tomto ohledu skýtali zářný příklad, jak má vypadat a jednat proletářská armáda (opomineme-li jejich aliance s Rudou armádou). Nezbývá mi než opět citovat Gillese Dauvého:
„Pravda, kapitál bude zničen všeobecnou subverzí, jejímž prostřednictvím si lidé osvojí svůj vztah ke světu. Ničeho rozhodného ale nedosáhneme, dokud si stát (tj. všechny státy) udrží něco ze své moci. Naše společnost totiž nesestává jen ze sítě sociálních vztahů: tato síť se centralizuje do síly, která koncentruje moc uchovávající tuto společnost. Jakožto centrální síla musí být stát zničen centrální akcí, jež doplní akci ničící jeho moc všude možně. Nezbytné jsou obě. Samozřejmě, že by bylo naprosto absurdní začít teď organizovat nějakou centrální organizaci. Koordinace a systematická příprava na úkoly revoluce jsou ale potřebné již dnes. Jakýkoli jiný postoj by byl povrchní a naivní. Vojenská otázka je relevantní a je třeba se jí zabývat.”[22]
Rád bych jen Lacinovi připomenul, že to byl Lukáš, kdo v této diskusi jako první odmítl koncepci revoluce coby „frontové záležitosti”. Je tedy opět poněkud nefér, když implikuje (skrze svůj falešný ideologický konstrukt, že jsme marxisté a marxistky), že snad i ORA-S zůstává ve svém chápání revoluce uvězněna v Rusku roku 1917 nebo Španělsku roku 1936 a představuje si revoluci jako občanskou válku dvou armád.[23]
Svět podle Bondyho?
Pokusil bych se ještě polemizovat s Lacinovým pohledem na vývoj současného kapitalismu, který zní tak trochu jako vize z knihy Cybercomics od Egona Bondyho. Lacina píše:
„Vedení a schopnosti k projektování a obsluhování klíčových technologií kapitalismu, se stále více omezuje na stále menší elitní kastu „dělnické šlechty”, manažerů a specialistů. Vedle nich a proti nim stojí stále se zvětšující masa stále méně vzdělaných a kvalifikovaných „lidských zdrojů”- a velká většina z nás, přiznejme si, disponuje stále méně a méně vědomostmi, potřebnými ke kvalifikovanému zprovozuschopnění post-revoluční anarchistické společnosti, zejména co se týče ekologicky udržitelných technologií. Sociální základna kontrarevoluce se současnými sociálními a ekonomickými přesuny naopak upevňuje a opevňuje ve „skvělé izolaci” moci, informací a technologií.”[24]
Byť se stále zmenšuje procento nepostradatelných kvalifikovaných lidí,[25] neznamená to ještě, že se z nich nutně stává jakási sociální základna kontrarevoluce - tou je ostatně v nerevoluční době každý proletář a proletářka, protože jsou sami součástí kapitálu, sami se podílí na reprodukci svého vězení a útlaku.
Současný kapitalismus se vyznačuje daleko podstatnější markantou - a tou je rapidní proletarizace lidstva. Procento lidí zaměstnaných v průmyslu - navzdory všem sociologickým předpovědím o konci průmyslového dělníka - poprvé celosvětově překročilo procento lidí zaměstnaných v zemědělství. Práce ve službách rovněž rozšiřuje řady proletářů a proletářek a zdá se, že i střední třídy dále odcházejí do propadliště dějin. Proletarizace se absolutně nevyhýbá ani aristokracii kvalifikovaných. Zdá se tak spíše, že kapitál dál rozšiřuje řady svých potenciálních hrobařů a hrobařek než svých obránců a obránkyň. To by znamenalo daleko zralejší podmínky pro totální subverzi, které neunikne žádná součást kapitalistického systému a která vojenský aspekt revoluce podstatně zredukuje.
Ale vývojový trend kapitálu by byl tématem na samostatnou diskusi, pro kterou zde již není prostor. Co mne však ještě na Lacinově argumentaci zaráží, je uvažování v intencích „kvalifikovaného zprovozuschopnění post-revoluční anarchistické společnosti”. Komunismus ale není otázkou kvalifikace a technologií. Komunismus je o nových vztazích, a proto nekvalifikované uklízečky a dělníci od pásu nebudou pro komunistickou revoluci o nic méně důležití než kvalifikovaní odborníci. A už vůbec si nelze představovat, že komunistická společnost bude chtít „kvalifikovaně zprovozuschopňovat” kapitalistické technologie. Není snad daleko pravděpodobnější, že teprve až na základě komunistických vztahů dají nově definované potřeby vzniknout novým technologiím a modifikacím těch starých? A nové vztahy budou přeci zároveň umožňovat i nové sdílení vědomostí...
Závěrem
Smyslem této polemiky v žádném případě nebylo paušálně odsoudit anarchistické hnutí jako kontrarevoluční (jak již bylo řečeno, i mnozí anarchisté v dějinách byli tak či onak projevem reálného komunistického hnutí). Pouze jsem se pokusil poukázat na některé kontrarevoluční aspekty, které se v něm vyskytují. Přestože tedy nemohu přijmout anarchistickou ideologii (stejně jako marxistickou) jako celek, mohu se shodnout třeba s Lacinou na obsahu revolučního procesu a třeba s OS na kritice ideologických přístupů. Zároveň však nemohu jinak než prosazovat komunismus proti celkové bídě levičáckých ideologií, jejichž rámec v té či oné míře stále vězí v buržoazním myšlení.
Anarchistické i marxistické ideologie se začaly vyvíjet v 19. století, kdy byly cíle starého dělnického hnutí politické, protože nemělo jinou volbu než usilovat o přivození podmínek komunismu, tj. organizovat rozvoj výrobních sil či tento rozvoj udržovat a podporovat (odtud tedy deset bodů o budování kapitalismu státem v Marxově Manifestu komunistické strany a produktivistická obsese bolševiků i španělských anarchosyndikalistů). Jinými slovy:
„Záměrem starého dělnického hnutí bylo převzít tento stejný svět a řídit jej novým způsobem: poslat zahálející do práce, rozvíjet výrobu a zavádět dělnickou demokracii (alespoň v principu). Jen malá menšinka „anarchistů” ale i „marxistů” zastávala názor, že odlišná společnost znamená destrukci státu, komodity a námezdní práce, i když to jen vzácně definovala jako proces, a ne jako program, který se po uchvácení moci zavede do praxe, často po velmi dlouhém přechodném období. Tito revolucionáři nedokázali uchopit komunismus jako sociální hnutí, jehož akce by podryla základy třídní a státní moci a špatně pochopili podvratný potenciál bratrských, otevřených, komunistických vztahů, které se znovu a znovu objevovaly v každém hluboko jdoucím povstání (Rusko 1917-19, Katalánsko 1936-37...).” [26]
Přišel tedy čas dát sbohem bídě levičáckých (a vůbec všech buržoazních) ideologií. Přišel čas subverze každodenního života a revoluční teorie. Nikdo nemůžeme mít odpověď na všechno (i já si uvědomuji, že zde nenabízím a ani nechci nabízet ucelený soubor myšlenek a praktických principů, nýbrž se jen pokouším o teoretickou reflexi) a kdokoli z nás může ve finále skončit na špatné straně barikády. Kdo z nás totiž ví, jaké podmínky přivodí skutečně komunistickou revoluci? Víme jen z minulosti a současnosti, které to určitě nebudou. Naší jedinou možností je tedy neutuchající úsilí o teoretickou reflexi reálného třídního boje a podvratnictví...
Alarm, 14.4. 2003
Autor: Vratislav Domovský (člen ORA-S)
osobní stanovisko autora
Poznámky:
[1] Rád bych zdůraznil, že termínem levičáctví nemám na mysli totéž, co Lenin ve své Dětské nemoci levičáctví v komunismu. Naopak, označuji jím ideologie, které - byť sami sebe subjektivně vnímají jako revoluční - zůstávají v zajetí buržoazního myšlení a tvoří pouze politickou levici či extrémní levici kapitalismu.
[2] Lacina, J.: Moc, diktatura a dějinné mýty - další díl diskuse, webová stránka FSA.
[3] Ještě jednou zdůrazňuji, že v jakékoli podobě, protože někteří anarchisté se často domnívají, že zruší-li se nějakým arbitrárním krokem peníze, znamená to konec námezdního vztahu. Ten se však může transformovat do podoby kolektivizovaného barterového obchodu a odměňování naturáliemi. Právě to je případ machnovců a řady španělských kolektivů.
[4] Lukáš, J.: V zajetí optiky moci. Alarm.
[5] Komplexní struktura komunistických sociálních vztahů bude spíše založena na živém dialektickém vztahu mezi centralizací a decentralizací. Osobně se domnívám, že i KW měl na mysli spíše toto.
[6] Dauvé, G.: Úpadek a opětovný vzestup komunistického hnutí, autorova předmluva k prvnímu českému vydaní, které připravuje ORAS.
[7] Lacina, J.: Moc, diktatura a dějinné mýty - další díl diskuse, webová stránka FSA.
[8] Lacina, J.: Moc, diktatura a dějinné mýty - IV. díl diskuse. Webová stránka FSA.
[9] O tom, jak málo se vymanili z rámce buržoazní ideologie, svědčí jejich interpretace převzetí moci bolševiky jako nějakého machiavellistického spiknutí. Lacina o bolševickém vedení například hovoří jako o „mocichtivých partajních kádrech” a o říjnu 1917 jako o „vojenském převratu”. Samotná ORAS ve své anarchistické etapě zase problém bolševiků analyzovala tak, že měli „špatné ideje”, což je buržoazní idealismus par excellance. Anarchisté a anarchistky si totiž zapomínají položit otázku, kde se ony „špatné ideje” a „partajní kádry” vzaly a jak je možné, že triumfovaly, když proti nim stály ty správné „antiautoritářské” ideje a skupiny, které byly v souladu s tužbami proletariátu, popřípadě proč se proletariát bolševických „zloduchů” sám nezbavil. Místo materialistické analýzy dialektického vztahu mezi objektivními podmínkami a subjektem dostáváme jen jiné buržoazní podání historie, která se točí kolem ideologií a velkých postav.
[10] Ti všichni se v říjnu 1917 stali skutečným „předvojem” proletariátu a přirozeně kolem sebe centralizovali (aby nedošlo k nedorozumění, raději použiji Lacinův anarchisticko komunistický slovník a dodám, že tím míním soustředění) jeho revoluční síly. To však nic nemění na faktu, že adheze Leninovy frakce k sociálně demokratické ideologii byla natolik silná, že po říjnu nedokázala nic jiného než se vrátit k obnově buržoazního státu a definitivně tak přešla na stranu buržoazní kontrarevoluce.
[11] Lacina, J.: Moc, diktatura a dějinné mýty - IV. díl diskuse. Webová stránka FSA.
[12] ICG: Proletářské povstání na Ukrajině. ORAS tuto stať připravuje k vydání.
[13] ORAS tuto již nějakou dobu patrnou realitu potvrdila na letošní březnové konferenci a po další diskusi se odrazí i v názvu organizace.
[14] Law, L.: Spectacular Times č. 12, „The bad days will end”, Spectacular Times (Londýn, 1986).
[15] Dauvé, G.: Úpadek a opětovný vzestup komunistického hnutí, „Slovo úvodem” (předmluva z roku 1973).
[16] Lacina, J.: Moc, diktatura a dějinné mýty - IV. díl diskuse. Webová stránka FSA. Zvýrazněná místa: V. D.
[17] Vzhledem k tomu, že pojem anarchismus zahrnuje řadu ideologií, z nichž některé nemají s třídním bojem ani zbla společného, rád bych upozornil, že zde pod něj zahrnuji jen ty jeho formy, které na třídním boji staví.
[18] Na rozdíl od anarchismu, jehož některé formy mají více či méně komunistický obsah, trockismus je ve všech svých formách zcela kontrarevoluční a v ničem se nevymiká ze svého postavení kapitalistické levice.
[19] Antiorganizační proud v „class struggle anarchism” zůstává v zajetí naprosto stejných falešných otázek, jen na ně odpovídá záporně. Tím se však k uchopení skutečného obsahu třídního boje a komunismu nepřibližuje o nic více než anarchosyndikalisté nebo kropotkinovští či platformističtí anarchokomunisté.
[20] viz Lacina, J.: Moc, diktatura a dějinné mýty - další díl diskuse, webová stránka FSA. To, že organizace revolučních minorit považuje za jakýsi pupek revoluce, dává Lacina najevo těmito slovy: „Protože anarchisté-komunisté, provádějící anarchistickou-komunistickou revoluci, své hnutí vytvořili a provedli spletitou cestou, vedoucí k revoluci, na základě anarchistických-komunistických hodnot, které nenacházejí zalíbení v násilí, protože jej vedli podle zásady, že prostředky musí odpovídat účelu, protože své organizace a asociace nezakládali a nebudovali jako organizace na jakékoli dobytí moci (ve státě, v odborech apod.), ale jako zárodečné struktury nové společnosti - proto anarchisté-komunisté nepovedou revoluci bolševickou cestou.” (zvýrazněná pasáž: V. D.)
[21] Právě jejich „papírovost” chrání FSA před totálním bankrotem zdánlivé revolučnosti anarchosyndikalismu. Jen to, že Rovnost nejsou reálně fungující odbory, brání tomu, aby se i zde naplno projevilo, že spory mezi MAP a CGT spolu se SAC jsou neshodou reformistů ohledně toho, jak moc být reformističtí.
[22] Dauvé, G.: Úpadek a opětovný vzestup komunistického hnutí, „Slovo úvodem” (předmluva z roku 1973).
[23] Lacina, J.: Moc, diktatura a dějinné mýty - další díl diskuse, webová stránka FSA.
[24] Lacina, J.: Moc, diktatura a dějinné mýty - IV. díl diskuse, webová stránka FSA.
[25] V této souvislosti stojí za to připomenout si, že anarchisty či komunisty rad adorované principy dělnické samosprávy (=samosprávného dělnického kapitalismu) se zrodily právě jako „utopie kvalifikované práce”, kterou vývoj kapitálu prozatím pohřbil.
[26] Dauvé, G.: Úpadek a opětovný vzestup komunistického hnutí, „Kvůli budoucnosti” (předmluva z roku 1997).