Po mnoha peripetiích se v polovině června vyjádříme v prvém historickém referendu, organizovaném v České republice k otázce našeho případného zapojení do struktury Evropské unie. Jde o velmi vážný moment v životě našich občanů. Jednak bude v celostátním měřítku použit institut, který ústavně korektním způsobem zjistí názory obyvatelstva a bude mít také na rozdíl od různých objektivních či subjektivních průzkumů veřejného mínění svůj ústavní rozměr. Pokud bude odpověď v referendu ANO, znamená to, že občané naší vlasti si dovedou představit svůj život v situaci, kdy nebudeme o některých svých věcech rozhodovat sami a kdy se budeme podřizovat rozhodnutím, která učinil někdo daleko od nás v Bruselu či Štrasburku a na nichž se mohla podílet jen nepatrná skupina lidí, kteří budou následně vybráni k ochraně našich zájmů. Na jednu stranu je to obrovská výhoda, že už za nás nebudou moci rozhodnout, jako vícekrát v minulosti ti politici, kteří něco jiného před volbami slibují a něco jiného po volbách dělají, jako tomu bylo v případě našeho vstupu do agresivního paktu NATO, tedy v době, kdy pravice trvale bránila přijetí zákona o referendu a byla přitom výrazně omezena naše suverenita. Nebo při rozbíjení našeho společného státu ČSFR. V té době zákon existoval, jen nebyl neústavně použit a suverenita státu nebyla sice omezena, ale jeho význam byl mezinárodněpoliticky snížen. Zde ale byla upřena a odebrána suverenita občanům.
V demokratickém rozhodování rozeznáváme v podstatě dva základní způsoby rozhodování, když odmyslím jiná kritéria a způsoby, jak k rozhodnutí dospět. Za prvé jde o přímé formy demokracie - tedy referendum a plebiscit. Referendum lze konat obecně o všech otázkách, pokud nevedou k zániku toho, kdo je oprávněn o konání takového hlasování rozhodnout (např. zákaz hlasování o zrušení daní, o zrušení základních práv a svobod apod.). Plebiscit je v podstatě referendum o změně území. Tedy zde se rozhoduje o změně původního ovládaného území, výměny státního území mezi státy, připojení k jinému státu odloučení od současného státu. Zde dochází ke změně podmínek i pro toho, kdo plebiscit vypsal.
Za druhé jde o nepřímé formy rozhodování - zastupitelskou demokracii, tj. zejména
různé formy zprostředkovaného rozhodování na základě zmocnění, - výslovného
nebo hromadného. Tj. udělením plných mocí nebo volbou. Různé formy parlamentarismu
od obcí přes územní celky až po celostátní nebo nadstátní zastupitelské sbory
všech forem (sověty, národní výbory, sbory pověřenců, zastupitelstva ustavená
přímou nebo nepřímou volbou), které jsou nadány rozhodnout o zákonech a jiných
normách upravujících chování fyzických a právnických osob.
Cesta ke konání referenda v České republice byla velmi složitá. Než byl schválen
platný ústavní zákon č. 515/2002 Sb., předcházelo mu 8 neúspěšných pokusů v
parlamentu. Čtyři návrhy předložil klub KSČM, a to v různých obdobích a v různých
verzích - ale vždy jako obecné referendum, dva návrhy předložila sociální demokracie,
také šlo o obecné referendum, jeden návrh byl od KDU-ČSL a US (ten jediný byl
pouze o vstupu do EU), poslední neúspěšný návrh vlády, který skončil po půl
roce v Senátu zamítnutím, umožňoval konat referendum také obecně o všech ústavně
možných otázkách. Referendum jako prvek přímé demokracie vždy odmítala ODS
a také jej nejvíce napadala. Vztah této pravicové strany k přímé demokracii
byl vždy negativní, jde o jejich strach ze síly občanů. Nakonec je podkladem
k platnému ústavnímu zákonu návrh Senátu, který obsahuje jen otázku přistoupení
k EU. Návrh vznikl v Senátu v září 2002, když senátoři nechtěli schválit zákon
o obecném referendu, a přitom bylo zřejmé, že je již politicky neúnosné a pro
partnery v Evropě nepřijatelné, aby do budoucna mohla Česká republika případné
přistoupení k EU zpochybnit. A tak v Poslanecké sněmovně ústavní většinou schválený
vládní návrh zákona o referendu dál ležel, v Senátu nebyla vůle jej schválit
a prostřednictvím ústavní komise vlády byl vytvořen nátlak na Poslaneckou sněmovnu,
aby ve zkrácené lhůtě 7 dnů projednala tento návrh ústavního zákona. Nakonec
povinováni občanům jsme tak učinili. Senátoři se totiž spoléhali na to, že
budeme fundamentálně trvat na obecném referendu a nebude žádný zákon - to byl
nakonec skutečný zájem české pravice. Nepřipustit občany rozhodovat jindy než
ve volebním aktu. To je pravý důvod, proč jsou data jednotlivých voleb od sebe
oddělena tak, aby se volilo poměrně často a tak vznikalo zdání, že se občané
podílejí na rozhodování.
Ústavní zákon stojí na principu prezidentského referenda, tj. vyhlášení provádí prezident a to na základě ústavního zákona, jen pokud nebude úspěšné prvé referendum, může být opakováno po dvou letech na základě návrhu nejméně 2/5 poslanců nebo 2/5 senátorů. Nikdo jiný legitimován k iniciování referenda není. To je nejvážnější nevýhoda ústavního zákona, protože většina návrhů a všechny naše návrhy počítaly s tím, že pro možnost vyvolání referenda bude použita petice 250 000 resp. 350 000 občanů. Další nevýhodou schváleného ústavního zákona je to, že nemá žádné podmínky pro uznání platnosti hlasování než nadpoloviční většinu zúčastněných. To je pro tak vážné rozhodnutí jako je ztráta státní suverenity určitě špatné. Náš požadavek byl, aby se referenda muselo zúčastnit pro jeho platnost alespoň 50 % oprávněných voličů (tj. všech občanů starších 18 let). Samozřejmě při nízké účasti může být opět položena otázka skutečné legitimity rozhodnutí, když nelze dovodit to, že pokud se někdo nezúčastnil, že snad s přistoupením souhlasil. A tak kromě samotného vysvětlování PRO a PROTI nezbývá nic jiného, než ještě vysvětlovat potřebu samotné účasti. pokud máme na něco odpovědět jednoznačně ANO, tak je to právě otázka účasti. Jiná věc je jak odpovědět na samotnou otázku, která zní: Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie? Otázka je tedy postavena správně není bianko šekem, ale je to otázka na konkrétní podmínky vstupu. To potvrzuje, že celkový přístup KSČM byl po celou dobu vyjednávání správný, šlo nám o to, abychom neustále sledovali a hodnotili vyjednané podmínky. To se nám nakonec vyplatilo, protože právě odpověď na otázku bude i odpovědí na tyto podmínky zakotvené ve smlouvě o přistoupení.
Samotné provedení referenda bude standardní volební akt ve stálých volebních
okrscích a na výběr bude pouze ANO, NE. Prováděcí zákon je ještě v projednávání,
protože úvodní ústavní zákon přišel v podstatě pozdě.
Nyní je zřejmé, že pro samotné rozhodnutí občanů bude důležitá vysvětlovací
kampaň. V podstatě jde o to, zda ti, kteří budou říkat své názory na vstup
do EU, budou argumentovat se znalostí věci nebo pouze podle vlastních pocitů,
či dokonce pouze podle vlastního soukromého zájmu. Na samotnou kampaň, jak
je známo, vláda vyčlenila 200 mil. Kč. Je zřejmé, že kampaň vlády nebude objektivní,
protože vláda tuto kampaň předkládá v souladu se svým prohlášením tzn. Podpora
vstupu. Pro vnímání této kampaně platí tedy pravidlo opatrného přijímání a
kritického posouzení informace. Ještě jedna věc je na kampani zvláštní. První,
kdo využil dalšího zdroje ze státního rozpočtu, byla katolická církev, která
se do kampaně zapojila po přijetí peněz ze státního rozpočtu, a tak se dostala
do rozporu s českým právním řádem, protože místo, aby se věnovala otázkám víry
a humanitárním úkolům, zapojila se do politické práce, což je v rozporu se
zákonem o církvích a s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika
vázána. Vláda má výhodu v tom, že analýza dopadů vstupu je provedena profesionálně
a může vyjít z informací, které jsou pro její argumentaci výhodné a její kritici
takové možnosti nemají. Na druhou stranu, znovu opakuji, jde o argumentaci
předpojatou. Další, kdo povede kampaň k rozhodnutí o vstupu, resp. nevstupu
do EU, budou politické strany, jde o jejich legitimní činnost, formulování
politických přístupů. Vládní strany budou přitom kopírovat stanovisko vlády
a budou z těchto předpojatých informací vycházet. Odlišné stanovisko nebo shodné
stanovisko mohou zaujmout opoziční strany, tedy ODS a KSČM a mimoparlamentní
strany. Je věcí současného vedení ODS, k jakému stanovisku se přikloní a jak
bude argumentovat. Pokud bude vycházet z materiálu současného místopředsedy
Jana Zahradila, bude stanovisko spíše EUROSKEPTICKÉ, ale pozitivní s tím, že
jde o tzv. EUROATLANTICKÉ hodnoty. V případě, že se nemýlím, pak nesouhlasné
stanovisko bude zastávat KSČM a mimoparlamentní strany, včetně některých občanských
iniciativ, které již na své negativní kampani začaly pracovat.
A nyní podrobně ke stanovisku KSČM. Stanovisko schválilo plénum ÚV KSČM, jde o tzv. měkké NE. Toto stanovisko je doprovázeno doporučením referenda se určitě zúčastnit. K vysvětlení jsou tedy čtyři věci. Za prvé, proč je potřebné využít svou možnost podílet se na rozhodnutí a jít k referendu. Za druhé, jak jsme k doporučení dospěli a za třetí, proč NE a za čtvrté, proč není odmítnutí kategorické.
Proč jít k referendu jsem již naznačil výše a považoval bych náš boj za marný, kdybychom ho nyní devalvovali nízkou účastí. Toto právo je potřeba prostě využít maximálně, a to nejen za sebe, ale přesvědčovat o účasti v referendu i své okolí.
Jak jsme k názoru dospěli, je důležitý prvek našeho stanoviska. Nejdříve jsme ve vedení KSČM podle stanoviska V. sjezdu naší strany zaujali k průběhu přístupových jednání tzv. neutrální postoj, což umožňovalo podrobně zkoumat přístupová jednání a kriticky posuzovat výsledky jednotlivých kapitol a dopady na občany ČR. Zároveň jsme si ověřovali reakce našich politických partnerů na evropské politické scéně a mohli jsme je i někdy požádat o pomoc. Nakonec bylo zřejmé, že kromě nesporných výhod vstupu, jako jasný příklad lze uvést mezinárodněprávně zakotvené právo na práci, které bychom asi uměli v souvislosti s jinými našimi právními předpisy i více efektivně využívat, nebo výhod společné obranné politiky, která může být nástrojem oddělení od válečnických choutek USA a nesporných nevýhod vstupu, jako je vytváření druhořadosti českých občanů jako občanů EU (viz dvojí schengenská hranice), zvláště požadavky na naše dopravce a zemědělce a další omezování českých požadavků v nárocích na volný pohyb pracovních sil, pro který není jiný důvod než ještě více uvolnit ruce silnému zahraničnímu kapitálu, aby devastoval sotva vzniklé české podniky, převažují nevýhody. Podmínky vstupu v podstatě zakotvují tzv. německý model, »dvourychlostní Evropy«, kdy staré členské státy plní měkčí podmínky, než státy asociované. Navíc získávají výhodu absolutní liberalizace pohybu kapitálu, doprovázeného zvýhodněním zahraničních investorů, při nedostatku vlastního vlivu na cenu peněz vstupujících do ekonomiky, když jsme se zbavili možnosti ovlivňovat komerční bankovní sektor. To vše nás vedlo po posouzení podmínek, že naše odpověď má být NE. A pak bylo důležité připomenout, že NE není kategorické. Při našem rozhodování bylo vzato v úvahu, že proces integrace je v podstatě procesem objektivním a že se tedy prosazuje nikoli jakousi subjektivní vůlí, ale dosažením určitého stupně stavu výrobních sil a mezinárodní dělby práce a je tedy zřejmé, že pokud je proces objektivní, je důležité v tomto procesu hledat pro nás ty nejvýhodnější podmínky. Ty jsme však nevyjednávali, ani jsme je nemohli ovlivnit, takže za ně nemůžeme převzít odpovědnost. A nechť tedy důsledky takto vyjednaných podmínek nese na sobě vládní koalice a nikoli KSČM.
Na závěr mi dovolte ještě ocitovat závěrečné stanovisko KSČM:
»KSČM chápe evropskou integraci z dlouhodobého a strategického hlediska za objektivní záležitost a nezpochybňuje členství v EU v dlouhodobějším časovém horizontu. Přesto vzhledem k vyjednaným podmínkám, nepřipravenosti země na vstup do evropské integrace a neznalosti toho, jaká bude EU po připravované reformě, nemůže občanům doporučit, aby v referendu hlasovali pro vstup do EU v roce 2004.«
Jde o doporučení, které spočívá na skutečně objektivním a všestranném posouzení podmínek, podle kterého se mohou naši členové a sympatizanti svobodně rozhodnout.
Haló noviny, 17.4.2003