Válka začala a pokračuje a přesto mi na úvod dovolte vzpomínku na první obraz z Čapkovy Bílé nemoci. Vzpomínáte na ten obraz, kdy první malomocný říká druhému: "...Nás lidí už bylo příliš mnoho na světě, a proto nás musí polovička vychcípat, aby bylo místo pro druhé. Tak je to. Ty jsi pekař a uděláš místo druhému pekounovi. A já jsem chudák a udělám místo druhému chudákovi, aby zas někdo jiný místo mne nuzoval a měl hlad. Proto musel přijít na lidi tenhle mor." Válka je zcela nepochybně mor. Je morem, bez něhož si mocipáni za Atlantikem nedovedou představit cestu, na jejímž konci má podle jejich plánů být světovláda strýčka Sama. Že bohatí budou ještě bohatšími a chudí ještě chudšími je jisté i bez divadelních her. To, co prožíváme, ovšem není hra.
Jako občané malé středoevropské země jsme se minulý čtvrtek probudili do děsivě změněného světa. Bezpříkladná americká agrese proti Iráku vrhla svět do druhé poloviny třicátých let, kdy bezmocná Společnost národů hleděla na agresivní válečnou politiku Hitlerova Německa, Mussoliniho Itálie a v neposlední řadě císařského Japonska, které s agresivní válkou začalo již o několik let dříve v Mandžusku. Následovala válka. Válka, jakou svět nepoznal, 50 miliónů mrtvých bylo mnohonásobkem obětí předcházející 1. světové války. Dnes je Organizace spojených národů a její Rada bezpečnosti zahnána rovněž do bezmoci. Jediný autoritativní orgán ve věci ochrany míru má "americký mor". Zasažena jakoby nervovým plynem a zároveň paralyzována americkou pýchou. Malý "Bušík", jak byl americký prezident - o němž panují čím dál větší pochybnosti, zda je zcela duševně zdráv - trefně nazván, táhne na město známé z Pohádek tisíce a jedné noci jako diktátor, který si podobně jako v minulém století Adolf Hitler umanul, že ovládne svět. Přitom nikdo neznáme konce tohoto kroku, který sledujeme z pohodlí obývacích pokojů s pocitem reálné bezmoci. Po světě milióny lidí vycházejí do ulic, aby Bushům, Blairům či Aznarům nastavili zrcadlo, ale tito hnáni vidinou pohádkových zisků z míst, kde Iráčané sedí na gigantických zásobách ropy, nevidí a neslyší. Je pravda, že tito "vůdcové" jsou v podstatě "duševně ubozí". Oni slyšet a vidět nechtějí. Totiž ten, kdo nechce, je na tom hůř, než ten, kdo nemůže. Tomu, kdo nemůže, je možné pomoci, kdo nechce, nechce ani pomoci a pak neuslyší ani neuvidí. A nebude se ani stydět. Neví, proč by se styděl, když nevidí a neslyší, že milióny lidí protestují proti válce. Mír a spravedlnost prohrává - řečeno sportovní terminologií - jedna nula. Vzdát se ovšem nesmíme. Přes všechnu technologickou převahu je agrese proti Iráku Saddáma Husajna, kterého se my komunisté nezastáváme, a to nejen proto, jak se choval ke komunistům ve své vlastní zemi, neospravedlnitelným zlem. Zlem, které se zřetězí a přinese zlo ještě větší. Neboť, co bude za pár dnů, ví dnes jen málokdo. Co přinese střet u Bagdádu či Tikrítu? Nový Stalingrad, nový Vietnam? V podtextu lhaní o obětech, postupech vojsk, vzdávání se divizí, kdy obě strany účelově klamou. Platilo a platí, že první obětí války bývá pravda, v informační době je to fakt dvojnásob. Ve vzduchu je možný dlouhý konflikt. V něm nás čeká boj muže proti muži, je cítit možná dlouhá válka. Tu nerozhodnou supermoderní bombardéry, ale morální stav pěchoty na obou stranách. Bush i Saddám se mohou odvolávat na Boha, ale ten první potřebuje válku bleskovou, zatímco ten druhý zdlouhavý konflikt. Má v tom nepochybně cvik: s Íránem vedl válku celých osm let. A navíc, Husajnovi sunnité brání vlastní zemi proti vetřelcům. Dlouhý konflikt s Iráčany má však pro svět další nesmírné riziko. Rozdělený pohled na iráckou krizi může vést k tomu, že se přiblíží doba, kdy se najde někdo, kdo se postaví za Saddáma i s konkrétní pomocí dodávek zbraní. Vyloučeno to není. Přesně takhle vznikly dva světové konflikty v minulém století. Doslova děs jde z této zatím teoretické možnosti. Prvním, kdo pohrozil, je dříve znepřátelený Írán, který se již dvakrát stal terčem amerického útoku, prý omylem.
Ano, desetimiliónová Česká republika konflikt, agresivní válku Ameriky v neuralgickém bodě světa neovlivní. Měli bychom ovšem stát důsledně stranou bez ohledu na závazky, které nás vážou k paktu NATO, do kterého většina našich občanů nikdy nechtěla. Musíme stát za veřejným míněním u nás. To si v drtivé většině válku nepřálo, nepřeje a obává se následků.
Nesmíme ochabovat v protestech. Vzpomínka na to, jak mírové hnutí v samotných Spojených státech amerických donutilo politickou elitu před více než třemi desítkami let korigovat agresivní politiku ve Vietnamu, budiž nám příkladem.
Začal jsem Čapkovou Bílou nemocí. Skončím tedy rovněž hrou našeho významného spisovatele. Na jejím úplném závěru křičí doktor Galén: Ne! Válka ne! Nesmí být žádná válka! Dav mu nadává do zrádců a zbabělců a ušlape jej, aniž by doktor Galén předal maršálovi lék proti Bílé nemoci. Nejmocnějšímu muži světa z jednoho Bílého domu ve Washingtonu o lék pro malomocné nejde. Svou agresí je naopak schopen svět zmalomocnět.
Proto nemáme jinou alternativu: na straně lidí dobré vůle křičet spolu s
Čapkem
Maršále z Texasu, dost!
Haló noviny, 28. března 2003