S narůstajícím vlivem komunistů by se měla v našem hnutí rozvinout diskuse nad tématem jak dál? V MP 12/2003 je ve slovníčku marxismu-leninismu téma: Změna kvantity v kvalitu. Ve stejný den, kdy jsem četl tento slovníček vyšel v HaNo rozhovor s předsedou francouzské socialistické strany Francoisem Hollandem, který říká: „abyste se stali dobrými revolucionáři, musíte se stát reformátory …“ Zdánlivě nevinná věta jednoho „sociáldemokrata“. Stojí však minimálně za malou úvahu. Spojení tohoto výroku s výše uvedeným tématem slovníčku spolu dost souvisí. Já chápu větu Hollanda asi takto: kapitalismus se musí plně rozvinout, tedy musí se dostat do fáze, kdy výrobní síly budou tak velké, dosáhnou takové kvantity, že nezbude jiná cesta, než kvalitativní skok. Tedy přechod k vyšší společensko-ekonomické formaci, socialismu.
Měli bychom tedy podporovat takové reformy kapitalistického systému, které povedou k jeho odstranění (viz článek v MP 01/2004 Kdo bude hrobařem …). Nejsem zastáncem toho, jak tvrdí někteří komunisté, že socialismus nemá šanci vyrůst v „lůně“ kapitalismu. Šance tu přeci jsou, jen se to chce lépe koukat. Například samosprávné podniky. Proletariát má šanci vstoupit na kapitalistický trh a zničit kapitalisty zevnitř, zároveň se začne formovat jako nově vznikající třída - společenských vlastníků, která bude mít minimálně stejný zájem na odstranění kapitalismu jako dělnická třída. Nemusíme se lekat vzniku nové třídy, vždyť socialismus jako takový ještě není beztřídní společností… Samosprávný podnik tedy nijak neodporuje Marxovu zespolečenštění výrobních prostředků a ani neumožňuje vykořisťování.
Proletariát si jen neuvědomuje své možnosti (tedy např. zakládání takových podniků) a kapitalistická třída si hájí své zájmy moc dobře na to, aby jim v tom pomohla. Oni nebudou ti, kteří jim to řeknou. My jsme avantgardou oněch hrobařů, které si kapitalismus plodí. Na nás je, položit základy k rozpadu vykořisťovatelských systémů. Společenské vlastnictví neznamená pouze vlastnictví státní. Navíc v samosprávném podniku je daleko větší stimul zaměstnanců respektive vlastníků ke zvýšení produktivity práce (rozvoji výrobních sil) než tomu bylo v první historické formě socialismu, tedy ve státním vlastnictví.
Jedním z rozporů jsou tzv. odpisy. Odpisy strojů na několik let vlastně znamenají, že po určitou dobu nedojde k obnově strojů, automatů, robotů… Nelze při takovéto úvaze vynechat základní ekonomické pravidlo kapitalismu, tedy zákon o nadhodnotě. A zde má samosprávný podnik na trhu hned několik výhod. Výrobky budou mít stejnou hodnotu jako mají výrobky kapitalistů (za předpokladu stejného vybavení podniku, a dalších faktorů). Jenže je zde první možnost, tedy že samosprávný podnik nebude přidávat k hodnotě výrobku celou nadhodnotu (s výjimkou nutné míry akumulace), tedy bude podstatně lacinější a zničí kapitalistu, který zkrachuje. Za druhé ponechá cenu (nebo nechá mírně menší) výrobku a tím získá nadhodnotu z výrobku, která ale nezůstane na kontě kapitalisty, ale bude se moci využít několika způsoby. Například investice do obnovy strojů, sociální vymoženosti vlastníků (zaměstnanců), rozšíření výroby (např. zapojení zaměstnanců, kteří odešli z kap. sektoru), snížení pracovní doby, atp. Možností pak je spousta. Takové možnosti se mohou stát zkázou pro kapitalistický systém a mohou být právě nahromaděním oné kvantity, která si vyžádá kvalitativní skok. Akcelerace výrobních sil v novém systému a změny vyvolané novou společensko-ekonomickou formací se pak stanou impulsem pro budování nové komunistické společnosti…
Chci se trochu dotknout posledního odstavce ve slovníčku, kde se tvrdí (v rozporu s předešlým), že reformy jsou pouze dílčími kvantitativními změnami a proto nevedou k odstranění kapitalismu. Vždyť o pár řádků výše se píše, že postupné kvantitativní změny vedou ke kvalitativnímu skoku … Použiji (já nestalinista) větu J. V. Stalina: „…kdy ke kvalitativním změnám dochází nikoli postupně…ale kdy k nim dochází vlivem nakupení postupných kvantitativních změn.“. Tedy postupné hromadění dílčích kvantitativních změn vede ke kvalitativnímu skoku spíše než jejich brždění. Je tedy na zvážení, zda naopak ti „reformisté“ nepochopili svoji revoluční úlohu daleko lépe a jsou tedy většími komunisty než samo „konzervativní“ křídlo …
Přečetl jsem si článek od VJM s názvem „Kvantita vs. kvalita“ a na zde uvedené názory jsem nemohl nereagovat.
Ne, že bych s těmito názory kategoricky nesouhlasil. Právě naopak. Byl bych velice rád, kdyby byl kapitalistický systém svržen pokojnou cestou postupných reforem. Ovšem otázkou zůstává, jestli je možné touto cestou kapitalismus svrhnout.
Za hlavní prostředek systémové změny považuje autor článku samosprávné podniky. Ty by podle autora měli konkurovat podnikům kapitalistickým např. nižšími cenami, ale zároveň by podnikaly kroky směrem k socialismu zlepšování postavení dělníků. Nic proti, ale je tato myšlenka v praxi reálná? K tomuto problému vzniká hned několik závažných otázek a já se na ně pokusím odpovědět.
Za prvé, kde vzít kapitál na vybudování samosprávných podniků, resp. na jejich zakoupení od kapitalistů? I kdyby se všichni pracující světa spojili a dali své finanční prostředky dohromady, nikdy jich nebudou mít dostatek na to, aby si mohli vytvořit tak silnou výrobní základnu jako gigantické nadnárodní podniky. Proto i kdyby se dělníkům povedlo nashromáždit kapitál, nikdy to nebude dost. Proto je třeba kapitalistům jejich prostředky vzít, abychom byli schopni vybudovat dostatečnou výrobní základnu.
Za druhé, pokud by si dělníci dokázali vytvořit výrobní základnu, opravdu by dokázali konkurovat? Odpověď na tuto otázku je stejná jako na otázku první. Vždyť mezinárodní kapitál má daleko větší možnosti, a to hlavně v otázce konečné ceny zboží. Autor se zmiňuje o tom, že by samosprávné podniky zlepšovaly postavení dělníků. Jenže to by nepochybně stálo určité prostředky. Tím by se nepochybně tyto podniky znevýhodnily proti podnikům kapitalistickým, které by šetřili na pracovní síle, tím by dokázali srazit cenu zboží a být tak konkurenceschopnější. Je úplně nemožné, že by samosprávné podniky zaměstnaly všechny dělníky světa, na to totiž prostředky mít nebudou. Proto je třeba zničit kapitalistické podniky, aby na jejich místě mohly být vybudovány podniky socialistické.
Za třetí, kdo by vedl tyto podniky? Já vím, že tato otázka je často hlavním argumentem buržoazie proti komunistům. I přesto nebo právě proto je třeba se jí zabývat. Tyto samosprávné podniky, pokud by chtěly obstát, by musely zaměstnávat odborníky různých profesí. A kde tyto odborníky vzít. Pochybuji, že dělnická třída a komunistické hnutí má tolik odborníků. V kapitalistickém systému má vzdělání hlavně ten, kdo má na to, aby si ho mohl dovolit. Proto by museli být najímání z řad kapitalistů, popř. dělnické aristokracie. Aby tito odborníci šli pracovat do samosprávných podniků, musely by jim tyto podniky slušně zaplatit a tím by je zvýhodňovaly proti ostatním pracujícím. Tím by nevzniklo nic jiného než jen další forma kapitalismu i když se socialistickým nádechem. Proto se musí změnit celý systém, aby socialistické podniky mohly skutečně fungovat.
Za čtvrté, už se o to někdo někdy pokusil? Ano, pokusil. A my komunisté bychom se měli poučit z historie. O něco podobného se pokusil už utopický socialista Robert Owen. O tom, jak to dopadlo se můžete dočíst v kterékoli učebnici marxismu. Mohl bych uvést i další příklady, například družstevní systém v Izraeli, který zkrachoval kvůli korupci ve vedení družstev. Příkladů by se našlo jistě mnoho. Proto bychom se měli poučit z úspěchů revolucí v Sovětském svazu, v Číně, na Kubě a v jiných zemích. Ani v jednom případě nedošlo ke svržení kapitalismu cestou reforem, vždy bylo zapotřebí revoluce.
Proto my komunisté (pokud jimi skutečně jsme) musíme konečně pochopit, že kapitalismus nepřesvědčíme, aby se stal postupně socialismem. I kdyby se nám podařilo uskutečnit dílčí reformy, kapitalismus bude mít dost prostředků, aby je zvrátil ve svůj prospěch (viz likvidace sociálních vymožeností v EU). Kapitalismu musí být odebrány všechny prostředky revoluční cestou a pak teprve existuje možnost účinně a dlouhodobě změnit postavení pracujících.
Ať žije socialistická revoluce!
Velmi mě zaujala úvaha VJM týkající se otázek, která třída se stane v současné společnosti hrobařem kapitalismu. K článku mám několik výhrad. Předně musím říci, že souhlasím s autorem, že nadnárodní kapitál nachází velmi výhodné podmínky v zemích tzv. Třetího světa, a že zde vzniká a rozvíjí se klasická dělnická třída žijící v 19. století v průmyslových zemích Evropy. Ale to vůbec neznamená, že se tato třída nenachází i v tzv. vyspělých zemích. Nejen, že nevymírá, ale zažívá pravou renesanci. Konkurence levné pracovní síly v Třetím světě nutí kapitalisty zaměstnávající pracovní sílu ve „vyspělých“ zemích ke snižování nákladů. Tedy roste obrovský tlak na zrychlování tempa práce (zvyšování produktivity) a udržování velmi nízkých mezd. Dělníkům je vysvětlováno, že když nebudou zvyšovat produktivitu své práce, budou země „vyspělého světa“ ještě více zaplaveny uprchlíky z rozvojových zemí. Tuto propagandu šíří i média a samy vlády.
Tzn., že i na Západě stále existuje klasická dělnická třída, jež je neustále zbídačována! Důkazem její existence jsou například třídní boje svedené v průběhu devadesátých let o belgickou ocelárnu Forges de Clabecq. Je pravdou, že dělníci netvoří většinu společnosti, ale což netvořili ani v průmyslových zemích v době Karla Marxe. Nadnárodní korporace dále ve svých závodech štěpí pracovní činnost na jednotlivé jednoduché úkony, které mohou být vykonávány za daleko nižší mzdu. Proto i kvalifikovaní dělníci čím dál tím více dělají nekvalifikovanou práci. Tím se neustále rozšiřuje armáda nekvalifikovaných pracovníků. Tak to přece vyhovuje velkým soukromým podnikům, protože jejich zisky rostou neuvěřitelně rychle, ale přitom pracovní a životní podmínky dělníků nemusí nijak zlepšovat. A k tomu ještě dochází k odbourávání sociálních práv a jistot, poskytovaných státem, a to i v zemích, které byly známy jako státy „sociálního blahobytu“.
Dále, co se týče tříd. Třídy se od sebe liší svými znaky tříd. Podle Leninovy definice patří mezi tyto znaky i výše příjmu. Z historie víme, že své třídní postavení si nejlépe uvědomí právě ti nejchudší. Od nich pochází téměř veškerá revoluční aktivita. Těžko si můžeme představit majetného proletáře, který by si dokázal uvědomit své postavení faktického otroka. Ačkoli je pravdou, že ani v jeho případě se vztah vykořisťování neruší. Příslušníci vrstvy majetných proletářů se stávají revolucionáři skutečně zřídka - jen nejuvědomělejší jednotlivci. Tím samozřejmě nepopírám, že konkrétní schopní jedinci se nemohou stát významným katalyzátorem revoluce. Ale určitě nepatří mezi vrstvu, o kterou bychom se měli opírat, a která by měla uchopit moc. Tzn., že nejrevolučnější složkou společnosti jsou nejchudší pracující, tedy především dělníci, kteří vykonávají nekvalifikovanou práci!
Podle mého názoru kapitalismus svrhnou společně chudí dělníci, což jsou, jak jsem již naznačil, hlavně pracovníci s nižší kvalifikací a zaměstnanci oděvního a textilního průmyslu, kde jsou tradičně velmi nízké mzdy; chudí sloužící proletáři - zdravotní sestry, sociální pracovníci, zaměstnanci velkých supermarketů a hypermarketů; malí zemědělci, kteří sice většinou doktrinářsky trvají na soukromém vlastnictví, což ovšem neznamená, že nemohou pomoci zničit současný systém a stát se revolucionáři, vždyť velký kapitál je ničí stejně jako jiné chudé vrstvy - je pro ně stejně nepřátelský; dále je to velká armáda nezaměstnaných a lidí bez přístřeší; a v neposlední řadě revoluční studenti a učni, kteří jsou vždy významnou silou každé revoluce.
Sociální skupina nezaměstnaných je velmi různorodá a je zde potřeba rozlišovat, zda se jedná o nezaměstnaného proletáře, jenž měl i v době své pracovní aktivity bídný plat a teď je tedy na tom ještě hůř, nebo o dočasně nezaměstnaného manažera či právníka, který může v pohodě žít i bez podpory v nezaměstnanosti několik let. U chudých nezaměstnaných a lidí bez přístřeší je velmi problematická organizovanost, proto si myslím, že by z velké míry měla naše uvědomovací činnost směřovat právě sem. Při spojení všech těchto vrstev bude možné svrhnout kapitalismus. Hodně bude ale také záležet na skupině vůdčích revolucionářů, jejímž úkolem bude stát v čele všech těchto sociálních skupin a vrstev. Určitou roli v revoluci může hrát i maloburžoazie, jež je sice velmi kolísavá, ale v samotném revolučním aktu není vyloučeno, že se z větší části nepostaví za proletariát.
Domnívám se, že k revoluci dojde dřív, než se vývoj dostane tak daleko, že jen několik tzv. počítačových prolétů bude zajišťovat téměř veškerou výrobu a rozvine se rozpor, týkající se informačních technologií, mezi nimi a kapitalisty. A také si myslím, že bychom se měli snažit o co největší možné urychlení revoluce a ne čekat až na chvíli, kdy se tento rozpor rozvine, hlavně pokud bude dále docházet k dalšímu zbídačování dělníků, převážně těch nekvalifikovaných, k tlaku na větší snižování mezd a zároveň vyšší produktivitu i ve „vyspělých zemích“, tak aby se zdejší pracovníci vyrovnali konkurenci velmi levných dělníků a dělnic ve Třetím světě.
Je jasné, že nejbližší revoluce můžeme očekávat hlavně v rozvojových zemích - velmi zřetelné vykořisťování, na jedné straně velká koncentrace chudoby a na druhé straně bohatství, časté autoritativní vlády, velmi bídná situace malých rolníků a bezzemků, kteří v mnoha nerozvinutých státech tvoří většinu obyvatelstva. Revoluce zde budou, tak jako doposud, často spojeny s národně-osvobozeneckými boji a boji proti otevřeným diktaturám. Hlavní oporu budou pravděpodobně tvořit rolníci a zemědělští dělníci, kteří hodně jasně vidí rozdíl mezi jejich chudým životem a životem velkých plantážníků, plného všelijakých rozmarů.
Revoluce budou vznikat a vítězit hlavně v místech slabých větví onoho pomyslného imperialistického globálního stromu. Dnes se koncentrují hlavně do oblastí Střední a Jižní Ameriky (Mexiko, Kolumbie), jižní Asie (Nepál, Indie), Blízkého Východu (Palestina, Kurdistán). Méně už samozřejmě do Evropy a Severní Ameriky. To však neznamená, že bychom neměli připravovat revoluce i zde a uvědomovat a revolucionizovat výše uvedené potenciální revoluční vrstvy.
Často v diskusi slýchám, jak ti zlí komunisté by zakázali používání internetu a podobné nesmysly. Pokusím se teď na chvíli zapřemýšlet, jak by se současní komunisté měli postavit k informačním technologiím a jejich vývoji. Otázka tedy zní: jak se staví současní komunisté k rozvoji IT a robotizace?
Předně největší boom prodělal internet a IT všeobecně zhruba od poloviny devadesátých let minulého století, takže nevíme ani my, ani naši oponenti, jak by se komunistické vlády minulého systému postavily k tomuto médiu. Každý má svůj pohled a ani jedna strana tu druhou nepřesvědčí.
Když se podíváme na současné rozložení a transformace tříd, tak zjistíme, že klasická dělnická třída se přesunula dál na východ (Indie, Malajsie, Indonésie atd.), kde je pro potřeby kapitálu lepší prostředí. Tedy možnost dětské práce, neexistující nebo nefungující odbory, chudoba, nezaměstnanost, žádné pracovní zákonodárství, autoritativní režimy - tedy podstatné faktory, které snižují cenu práce a kapitálu zachovávají zisky.
Dělnická třída se začíná formovat do nové podoby, říkejme jí počítačový proletariát a cognitariát (vědečtí pracovníci). Tato třída si zatím neuvědomuje své postavení a svou dějinnou úlohu. K nabourání jejího třídního vědomí přispívají i často vysoké platy, které ovšem neruší vztah vykořisťování. Málokdo si totiž dnes uvědomuje, že do tříd nejsou lidé členěni podle platů, ale podle svého postavení k výrobním prostředkům. Tato nová podoba dělnické třídy přispívá k pokroku lidstva mílovými kroky. To vše je v pořádku a kapitál tento pokrok v oblasti výrobních sil ZATÍM podporuje. Díky počítačům a robotům se zvyšuje efektivita práce a internet boří všechny vzdálenosti, co se týká komunikace. To jsou dvě věci, které na určitém stupni rozvoje (podle mého soudu) začne kapitál brzdit.
Pokud se podíváme na rozvoj počítačové techniky, tak uvidíme nesmírný nárůst a stále zvyšování a zrychlování strojů. Tento rozvoj pomáhá třídě kapitalistů ke snižování počtu zaměstnanců, při zachování výkonnosti podniku (mnohde se výkonnost i zvyšuje). I toto je jeden z důvodů, proč se plní úřady práce. Při pohledu dále do budoucnosti se dá říci, že může nastat situace, kdy pokrok dojde do takového stádia, že továrna bude jeden velký robot, kde strčíte na jedné straně dřevo a drát a na druhém konci budou vypadávat z robota pastičky na myši … (samozřejmě je to jen příklad). Pak bude kapitalistovi stačit jeden dva zaměstnanci, kteří budou hlídat robota resp. nějakou kontrolku a to bude jejich celá práce.
Ale co ostatní? Co bude s těmi ostatními, s těmi dělníky, kteří přišli o práci? Budou na podpoře? Kdo bude pak ty pastičky kupovat? Co by tato továrna znamenala pro ostatní kapitalisty? Je reálné, aby v takovém případě ještě existoval kapitalismus? Pokud to vezmeme popořadě, pak ostatní opravdu skončí na podpoře, není reálné, aby si všichni bývalí zaměstnanci pořídili svou továrnu na pastičky se stejným vybavením (robotem). Kdo bude kupovat pastičky, pokud bude na podpoře? Podpora je příjem tak akorát na přežití, pokud ne, kdo by kapitalistovi hlídal robota za peníze, které v podobné míře dostane na ÚP … Ostatní kapitalisté také snižují své náklady a takováto továrna by v nich vyvolala potřebu podobného vybavení. To znamená propouštění dalších dělníků v tomto oboru. Robotizace bude znamenat minimálně krizi, ne-li zánik kapitalismu. Kdo bude kupovat zboží? Za co?
Tento vývoj předvídali klasikové v Manifestu, kde říkají: „Buržoasie ….je neschopna panovat, poněvadž není schopna zajistit svému otroku existenci ani v rámci jeho otroctví, poněvadž je nucena nechat ho klesnout do postavení, kdy ho musí sama živit, místo aby byla živena jím.“
Když se podíváme kolik lidí je bez práce (10%), jak se dle průzkumů využívá pracovní doba (60%), pak nezbývá než konstatovat, že podmínky pro snížení pracovní doby jsou již přezrálé. Trochu si započítáme:
5 mil. zaměstnaných lidí při 8 hod. pracovní době za jeden měsíc (20 dní) představuje 800 mil. hodin práce. Budeme počítat s nějakou tou zahálkou a počítejme s tím, že využíváme 70% pracovní doby. Z 800 mil. hodin odečtěme 30%, zbude nám: 560 mil. hodin. Pokud zpětně vydělíme tento výsledek 20 dny (měsíc) tak na jeden den je potřeba 28 mil. hodin od všech pracovníků. Zahrňme všechny nezaměstnané i zaměstnané a zjistíme, že pokud bychom chtěli mít plnou zaměstnanost, plně využívat pracovní dobu a přitom nebýt v práci „zbytečně“ pak stačí aby pracovní doba byla : 5,1 hod. …
Závěr z tohoto počtu: požadavek KSM ke snížení pracovní doby na 30 hodin týdně je již nyní plně obhajitelný a reálný. Samozřejmě nepočítal jsem s jistou mírou přesčasů, ale ta je na druhou stranu kompenzována někde nižší pracovní dobou, nemocemi a dovolenou. Výpočet je velmi hrubý a pokud se někomu nelíbí, může oponovat a přepočítávat. Jedná se o data v ČR, někde jinde to bude trochu jinak … Pokračující rozvoj techniky bude znamenat snižování konečného výsledku, i když samozřejmě i tento rozvoj bude znamenat další potřebu práce, ale vznik nových nároků bude kompenzovat snižování pracovní doby v jiném odvětví … Příklad pastičky byl použit v jedné diskusi na stránkách HaNo, proto jsem jej použil pro tento článek.
Je čas na vyvození závěrů, jak bychom se měli postavit k rozvoji informačních technologií a robotizaci. Myslím, že z výše uvedeného je zřejmé, že vývoj bude překážet samotným kapitalistům, kteří se budou snažit v zájmu zachování systému pro ně nejlepšího, tedy kapitalismu o jeho zbrždění. Nebudou s to se s pokrokem sami vypořádat. Logika kapitálového vztahu se dostane do akutního rozporu s logikou rozvoje výrobních sil a člověka jako takového. Rozvoj výrobních prostředků bude zpomalen a to bude rozpor, který budou chtít odstranit počítačoví proléti a vědečtí pracovníci. Zde je jiskra nové revoluce. Revoluce, která by mohla vést k tomu, o co nám jde, tedy k sociálně spravedlivé společnosti, k socialismu. Má odpověď tedy zní: jako komunisté, kteří se hlásí k pokroku, bychom určitě měli tento podporovat.
První tři příspěvky převzaty z Mladé pravdy, 2/2004, únor 2004, poslední z 1/2004, leden 2004