Paní Libuše Šilhanová se v Lidových novinách z 10. srpna zostra pustila do presidenta ČR svou statí pod titulem Slova presidenta Klause jsou nehoráznost.
Autorka presidenta pokárala za to, že závažným způsobem zpochybnil rozsudek soudu, který poslal Hoffmanna na čtyři roky do vězení. Po odsudku údajného Hoffmannova trestného činu skončila svou stať slovy: Zpochybnit jeho jednoznačnou vinu - je buď nedokonalá znalost faktů a souvislostí, anebo nehoráznost.
Jakou znalost faktů však projevila paní Šilhanová? Sama uvádí, že Hoffmann vydal v noci z 20. na 21. srpna 1968 příkaz k zastavení televizního a rozhlasového vysílání, aby znemožnil šíření stanovisek legálních čs. orgánů. V této jediné větě je několik nepravdivých a tudíž podjatých tvrzení, že na ně není možné nereagovat.
Tolik zcela prokazatelná fakta. Již z jen tohoto vysvětlení je zjevné, že neznalost faktů je spíše na straně Libuše Šilhanové. Daleko závažnější je ovšem to, jak autorka hodnotí názor presidenta Klause. Soudy jsou dnes, alespoň na papíře, nezávislé, proto by jejich rozhodování nemělo být politicky ovlivňováno. President Klaus však svůj názor vyslovil nikoliv před, ale po vynesení rozsudku. Proč tedy takové rozhořčení? Horší je však to, že uvedená stať je podepsána za Český helsinský výbor. Kde však byl tento orgán, když do zahájeného trestních řízení za údajnou vlastizradu nepřípustně a nenávistně zasahoval jako president Václav Havel? Tlak na odsouzení obviněných politicky výslovně posvětil, neboť podle něho to bylo nutné kvůli kontinuitě mravního cítění společnosti, kvůli společenské hygieně. A když se přes všechny (nezákonné) tlaky nepodařilo nikoho za vlastizradu odsoudit (protože v té době soudci politickým tlakům odolali a nebyli ochotni odsoudit bez důkazů), podnikl, Havel, stále jako president, další, tentokrát brutální útok, aby dosáhl disciplinování soudců. Tehdy řekl: Podvědomý pocit určité míry spoluviny a spoluúčasti může vést k oslabení potřeby soudit předchozí režim a jeho činitele. Jenomže bez upřímné společenské objednávky, promítnuté do jasného politického odhodlání, se efektivnější a rychlejší práce vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců v této věci nedočkáme. Není jistě náhodné, že po tomto vystoupení Václava Havla se věci skutečně daly do pohybu. Proč k tomu Český helsinský výbor mlčel? Proč mlčela Libuše Šilhanová? Nepokládala snad takové nepřípustné tlaky za nehoráznost?
Je možno uvést ještě jeden příklad. Když se Jan Ruml, ještě jako ministr vnitra, vyjadřoval k trestnímu stíhání údajných vlastizrádců, prohlásil: Myslím, že to je velmi vážná věc, která musí být ovlivňována především veřejným míněním a prohlášeními politiků. Ponechme stranou, jaké veřejné mínění měl Jan Ruml na mysli; je určitě hanbou Libuše Šilhanové a ČHV, že se jako zastánci práva a nezávislosti soudců nepostavili proti veřejnému mínění pánů Cibulky a jemu podobných. Pokud je, jak se domnívám, Libuše Šilhanová manželkou Věnka Šilhana, čelného představitele KSČ v době Pražského jara, už sama skutečnost, že jí jsou vlastní silně antikomunistické Lidové noviny, její objektivitu a úlohu Českého helsinského výboru kompromituje. A ještě silněji kompromituje to, co nám politici Pražského jara v roce 1968 slibovali, neboť v éře kapitalismu, a zejména toho dnešního v Čechách, nelze mít o demokracii (vládě lidu) iluze. Protože jakou demokracií jsou nadáni nezaměstnaní? střadatelé zkrachovaných spořitelen a bank? podvedení stavební družstevníci? atd. Příklady situací, v nichž si statisíce lidí v dnešní demokracii nevědí rady, vidíme kolem sebe každý den.
A našim čtenářům, především však jednomu místopředsedovi naší strany, vzkazuji: Kdyby šlo jenom o Karla Hoffmanna, šlo by o osud jednoho jediného člověka. Když se kácí (socialistický) les, létají (kapitalistické) třísky. V osobě Karla Hoffmanna, tak jako v celém dnešním zákonodárství, je však odsouzena celá epocha socialismu, jakkoliv se zdál být jenom reálný. Jsou předem jako zločinci odsouzeni všichni komunisté (i ti, co do strany vstoupili těsně před převratem), a dokonce i ti, jako Libuše Šilhanová, kteří pro vlastní zmařené naděje (a snad i životy) zapomněli na podstatu svého tehdejšího politického přesvědčení. Kdo se dnes nezastane Karla Hoffmanna, nemůže čekat, že se jej zítra zastanou jiní. Historia magistra vitae - dějiny jsou učitelkou života. A pokud jde o autorku, ta se při psaní své stati řídila nenávistí, ta nikdy nebyla moudrým rádcem. Zejména ne tehdy, když popře celé mládí těch, kdo do nenávisti zabředli.
Haló noviny, 31. srpna 2004