Thermská nevěsta, jak se někdy říká dvoumiliónové metropoli na severu Řecka, vybudované v Thermském zálivu v hellenistické době, pojmenované po sestře Alexandra Velikého Thessaloniki, metropoli pamatující slávu starověké Makedonie, Říma i Byzance, byla na pár dní (18.-21. 6. 2003) centrem Evropy. V hotelu Karas Pallace na poloostrově Chalkidiki nedaleko Soluně se konal summit evropské dnes již pětadvacítky, kterým bylo uzavřeno šestiměsíční řecké předsednictví.
Veškerá evropská masmédia se snažila ukázat tuto událost, jako by se ve světě snad ani nic jiného nedělo. Snad mají i pravdu. Ale záleží na tom, z kterého úhlu pohledu se rozhodnete schůzku hodnotit. Ano, tento summit je dalším mezníkem v dějinách Evropy; byla naplánována a odsouhlasena další opatření ve prospěch velkého nadnárodního kapitálu a opět byla pěkně ostříhána práva pracujících a jejich samozřejmé výdobytky a svobody. EU zase jednou prokázala, komu slouží a kdo má prospěch z této instituce. Opět se pootevřely nůžky třídních rozdílů a tento proces bude pokračovat. Proto byl zorganizován tzv. antisummit všech lidových sil a sil nesouhlasících s imperialistickou globalizací. Tento antisummit, podpořený mnohem větší účastí, masmédia téměř zamlčela. Nebýt odsouzeníhodných výtržností pár stovek anarchistů, snad jediné, co bychom se dozvěděli, by bylo, co jedli superbossové v hotelu Karas Pallace, kdy přijeli, čím, kolik měli bodyguardů a jakou garderóbu si přivezli. A dost možná také to, že summit byl velmi úspěšný.
Pro nás jsou důležitá úplně jiná fakta. Například to, že antisummitu se zúčastnilo na 80 000 demonstrantů, že jejich drtivá většina manifestovala naprosto spořádaně, že je nás zase víc, kteří věříme v lepší (socialistickou) společnost. Nám, kteří jsme se zúčastnili, zůstane těchto pár dní v Soluni dlouho v paměti, ale nejen nám.
Slunce hřeje poněkud nad normál v tuhle roční dobu, vzduch od moře je vlhký, ale naštěstí fouká mírný osvěžující větřík. Autobus zastavuje u přístavu. Vyskakujeme ven, konečně jsme tady. Všichni jsme poněkud unavení po 18hodinové cestě až z Kréty. Ale žádná vzdálenost není dost velká a rozhodnutí podniknout tak dlouho cestu dost složité, abys podpořil soudruha. Jasně, že jsme na trajektu ani v autobuse nespali. Debatovali jsme a diskutovali donekonečna s kolegy z Heraklionu, Chanii i z nejzapadlejší vesničky v horách. Ale teď je čas pracovat. Někteří z nás se hned chápou rudých pásek, které označují ostrahu demonstrace, my ostatní si bereme vlajky a transparenty. Nikdo nepůjde s prázdnýma rukama, ani Kula, které je 13 a přijela s tátou z nejjižnějšího města Evropy z Ierapetry, ale ani sedmdesátník Stamatis, podnikatel v důchodu. A hned se řadíme do desetistupů a vyrážíme směrem k našemu shromaždišti, kterým je náměstí Aristotelus. Po nábřežním bulváru se doslova valí davy stejným směrem. Náhodně se potkávají známí. Najednou zaznamenávám, jak po kraji zástupu "běží" československá vlajka. Rychle přidávám do kroku a utíkám za ní. "Kde se tady berete?" Rychlý stisk ruky a hned zase na svá místa. Strach z provokací je velký a nenecháváme nic náhodě.
Pohled, který se nám otvírá na náměstí Aristotelus, je nad očekávání. Náměstí, které je velké přibližně jako Václavák, je doslova a do písmene rudé a úplně plné lidí. O jednoho víc by se tam snad ani nevešlo.
Ani si nestačíme sdělit první dojmy a už zase stojíme v řadách a vyrážíme, teď již jako součást velkého průvodu, k dominantě Soluně, k Bílé věži. Čelo průvodu nevidíme. Za námi se řadí další. Konec také nevidíme. U Bílé věže čekají další demonstranti, kteří se připojí na konec průvodu. Je jich nespočet. Mávají nám a my jim. Stáčíme doleva, do ulice Tsimiski. Přibližně v její polovině se nachází americký konzulát. Kolem Bílé věže pochodoval průvod v desetistupech přesně hodinu a půl. Oficiálně bylo napočítáno na 50 000 demonstrantů. Zdravíme mládežníky po stranách ulice, kteří stráží naše bezpečí a brání, aby se do našich řad nedostal žádný provokatér. Skandujeme hesla, až nás bolí v krku. Vzduch duní našimi kroky a hesly. Voláme skandovaně: "Jen jeden je náš nepřítel - imperialismus! EU a NATO = válečné bratrstvo! Chceme socialismus a mír! Solidaritu Kubě! Komunistická strana - tvoje strana, národe!" Pod konzulátem zase křičíme: "Santinistas - Kuba - Vietkong - ani tady vás nechceme! Yankies go home!" a nebo "Náš národ vás nechce, sbalte si své základny a vypadněte!"
Po stranách ulice postávají šokovaní fotoreportéři a marně se snaží napěchovat do objektivů nekončící dav. Ulice Tsimiski je paralelní s nábřežní třídou. Příčnými ulicemi vidíme, že po nábřeží ještě pochodují naši. Ještě ani teď nevidíme jejich konec. "To snad není možné. Soudruhu, kolik myslíš, že nás je?" Sami jsme šokovaní z účasti.
Najednou k nám doléhají první zprávy o incidentech s anarchisty na třídě Egnatia. Jako vždy. Ale na nás si nepřijdou. Později se dozvídáme, že anarchisté, shromáždění na půdě teologické fakulty, vybavení bombami molotov, obklíčení policisty, čekali na svou příležitost. Když policie potvrdila, že od nás se žádných incidentů nedočká, otevřela prostě a jednoduše své řady a vypustila divou zvěř.
Banda se vydala ihned směrem k našemu průvodu, ale se zlou se potázala, když narazila na naší organizovanou ostrahu. Byli tak nuceni vrátit se na třídu Egnatia, kde právě probíhala demonstrace asi 8000 aktivistů Levicové koalice, Řeckého společenského fóra a skupiny Genova a dalších oportunistických aktivit. Cvičně prohodili jejich řady molotovy. Na to bystře zareagovala policie tak, že zamořila celou ulici naprosto neadekvátním množstvím slzného plynu s výsledkem, že vytvořila clonu pro řádící anarchisty, kteří vybaveni maskami a vazelínou začali celkem nerušeně rabovat a ničit obchody v ulici. Místo, aby policie odrušila anarchisty a bránila poklidnou demonstraci, podařilo se jí dobře mířenými zásahy slzného plynu rozehnat i tuto a poté se dala do honění rozptýlených jednotlivých anarchistů. Anarchisté prakticky zlikvidovali a vypálili několik obchodů.
Skupina asi 40 anarchistů zaútočila na budovu, ve které sídlí městský výbor Komunistické strany Řecka, Komunistické mládeže Řecka a radiostanice 904 FM, která také patří straně. Vypáčili vchodové dveře a jali se mlátit do všeho, co se jim ocitlo v optickém poli. Až do té chvíle, než zaznamenali, že také v této budově máme ostrahu - čtyři zedníky jako hory. Ihned byla upozorněna naše posila z ulice, která zavřela dveře a uvěznila tak anarchistické vandaly uvnitř budovy. Anarchisté byli ozbrojeni sekerkami, noži a bombami molotov. Byla jim zabavena veškerá výstroj a výzbroj. Komunisté se nenechali unést. Nezkřivili nikomu ani vlas. Anarchisté museli slíbit, že se ničeho ani nedotknou a poté byli po jednom vypouštěni na ulici. Zabavené předměty byly předány policii.
Celá tahle krajina v mlze byla předvedena masmédii celého světa jako hlavní událost dne. Jako by se v Soluni nic jiného neodehrálo. Proč? Když mezi masmédii zuří nejsurovější antagonismus a i tu nejbezvýznamnější událost zveličují, aby se dobře prodala... Odpověď je jednoduchá. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Dost těžko může televize a nebo noviny patřící Berlusconimu objektivně ukázat průvod 50 000 mladých komunistů. Masmédia jako jeden z nástrojů celosvětového imperialismu plní přesně a věrně svou roli. Také v Řecku a hlavně v Soluni se jim podařilo vyvolat takovou paniku, že Soluň byla v sobotu odpoledne prakticky vylidněná a obchody, úřady a banky v centru města byly doslova zabarikádované a zatlučené plechem, někdy až do druhého patra! Tento plech byl pronajímán téměř za 20 euro na metr2! Zajímavé je, že anarchisté zlikvidovali právě obchody zatlučené plechem. Také vyvolávání paniky mělo zabránit spoustě lidí, aby se manifestace zúčastnili, nebo aby zabránili v účasti svým dětem.
Po demonstraci jsme se rozešli, organizátoři nás znovu dovedli na náměstí Aristotelus, kde se konal politický koncert. Náměstí zase přetékalo mladými lidmi, kteří si zpívali, objímali se, hledali své známé. Na všech byla vidět únava a nadšení. Pozdě večer jsme se rozešli. Obchodníci, majitelé kaváren, taveren a kiosků, kteří měli přes den otevřeno, nás prosili, abychom jim nechali nějakou ostrahu, neboť se báli anarchistů.
Pro všechny účastníky bylo zajištěno ubytování a občerstvení. Jen v campu pro mládež bylo ubytováno skoro 8000 osob. Organizace byla perfektní po celou dobu protestních akcí. Sobotní manifestace byla jasným vyvrcholením, ale lidé na ulicích byli už od pátku (pokud se nezmíníme o tom, že základní organizace komunistické strany se na "Soluň" připravovaly už rok). Hlavním organizátorem bylo hnutí "Akce Soluň 2003", odborové hnutí komunistické strany PAME, komunistická strana a komunistická mládež.
Sobota odpoledne nebyla jediným protestním dnem. Předcházela celá kaskáda akcí. První manifestující se začali scházet již ve čtvrtek, aby byli připraveni na demonstraci v městečku Neos Marmaras na Chalkidiki, kde se konal summit imperialistické pětadvacítky. Manifestace začala ve tři hodiny odpoledne a nábřežní třída prázdninového letoviska byla plná rudých vlajek. Tisíce lidí cestovaly z celého Řecka, aby vyjádřili svůj nesouhlas s politikou vlád států členů EU. V sobotu dopoledne se v centru Soluně konaly nejrůznější koncerty, byly pronášeny zdravice delegátů z celého světa. Odpoledne začal program nabírat obrátky. V 16.15 byl pronesen hlavní projev a v pět hodin začal výše popsaný bombastický pochod městem. Celý večer poté a celé nedělní dopoledne hrála jak u Bílé věže, tak na náměstí Aristotelous hudba, mluvili hosté z Iráku, Sýrie, Kuby.
Haló noviny, 16. července 2003
Kromě manifestací zorganizovala Komunistická strana Řecka již pošesté za sebou mezinárodní setkání komunistických a dělnických stran. Účast přijalo 59 stran z celého světa. Toto pracovní setkání se konalo na půdě univerzity Pandeio v Athénách.
Cílem Komunistické strany Řecka je podstatnou měrou přispět k synchronizaci a propojení mezinárodního dělnického a komunistického hnutí v uvědomění toho, že pouze spojenými silami můžeme změnit dnešní společnost. Na setkání jako tradičně dostal prostor každý účastník. Hlavní projev pronesla generální tajemnice KS Aleka Papariga. Mj. vyzdvihla: "V souladu s naším hodnocením se komunistické a dělnické strany nacházejí v bodě, kdy jsou mnohem lépe připraveny postavit se na odpor imperialistické útočnosti. Dokázaly se účinně a intenzivně aktivizovat proti imperialistické válce proti Iráku, jak před jejím vypuknutím, tak v jejím průběhu." Dále Papariga vyslovila názor, že v současné době jsme svědky dalšího dělení světa imperialistickými mocnostmi. Prozatím si porci vítěze přivlastňuje americký imperialismus. Ve jménu zvětšování kořisti budeme nutně svědky dalších útočných válek. Naše cesta je ještě dlouhá, ale ne nekonečná.
Na setkání také bylo kritizováno a analyzováno heslo oportunistických stran a hnutí (jako jsou soc. dem., hnutí Genova, v Řecku např. Synaspismos, KS Francie atd.) "Člověk nad zisky". Toto heslo se zdá být na první pohled v pořádku. Poněkud se však podobá Žáčkovu: "Člověk především, řekl lidojed". Ale musíme si uvědomit, že my se nemůžeme nikdy spokojit s tím, že zisky kapitalistů podlézáním a prošením zmenšíme tak, aby se dalo imperialistické utiskování a vykořisťování jakžtakž unést. My jsme zásadně proti ziskům. Veškeré výrobní prostředky a zisky z jejich využívání plynoucí patří a priori lidu. Výdobytky pokroku a výsledky lidské práce se musí lidu zase zpátky vrátit a musí být lidu rozdělovány.
Na setkání padl návrh, aby se strany neomezovaly pouze na centrální setkání všech stran, ale aby byla svolávána též pracovní setkání stran menších regionů, kde prožívají podobné problémy, aby byla organizována mezinárodní setkání před velkými mezinárodními událostmi a také otevřená setkání všech protiimperialistických hnutí.
Všech 59 zúčastněných stran podepsalo společnou rezoluci, ve které mimo jiné byla vyjádřena bezmezná solidarita Kubě, odsouzena EU, která je plnoprávným pomocníkem Bushových snah o zvrácení režimu na Kubě. Podepsané strany se zavázaly, že zorganizují účinnou kampaň ve svých zemích na podporu kubánské revoluce. Jednohlasně odsoudily embargo. Rovněž se zavázaly, že budou požadovat od svých vlád, aby se žádným způsobem neúčastnily boje proti Kubě.
Z masmédií jsme se v podstatě dozvěděli jen to, kdy a jak se náčelníci do Karas Pallace dostavili, kolik helikoptér je doprovázelo, kolik vojáků a vozidel bylo potřeba na jejich ochranu, co jim servíroval řecký kuchař a kdo se na koho usmíval a jak si pěkně porozuměli. Zde v Řecku nás ještě informovali, že všichni zúčastnění říkali, jak skvělý je náš předseda vlády Kostas Simitis. Byla pozorovatelná snaha předvést proběhlý summit jako superúspěšný, mírový a harmonický dýchánek našich hodných opatrovatelů.
Ale my se jen tak lehce ukolébat nedáme. Jedním z hlavních bodů jednání byla tzv. stať Solana. Jedná se o vrcholný příklad reakčnosti EU. Autor statě Javier Solana je reprezentantem EU pro témata zahraniční politiky EU. Jméno, které nese tento dokument, je "Bezpečná Evropa v lepším světě". My se ptáme: "Lepším pro koho?" Stať byla přijata všemi 25 představiteli a je sestavená na základě amerického dogmatu bezpečnosti. Obsahuje tři témata: Boj proti terorismu, držení zbraní hromadného ničení a organizovaný zločin. Citujme část tohoto dokumentu: "Naše tradiční chápání sebeobrany, které platilo do války v Perském zálivu, bylo založeno na strachu z útoku zvenčí na naše území. S novým typem výhrůžek, které se dnes objevují, bude první frontou naší obrany zahraničí!!!" Jedná se o tzv. preventivní války a vývoz války za hranice vlastního státu podle vzoru USA.
Ve stati je také pojednáno o státech odpadlících, které se postavily vědomě i nevědomky mimo "spořádané" společenství států. Úkolem EU je pojmout znovu tyto odpadlíky a přivést je na správnou cestu (amen).
Solana také vyjádřil za podpory všech zúčastněných nutnost rychlého ozbrojení EU. Právě plánovaná euroarmáda bude vývozcem "obranných" válek, bude kompetentní zasáhnout všude v Evropě, kde si to podle Rady Evropy situace vyžádá.
Dalším bodem byla tzv. Ústava EU. Debatovalo se již nad detaily, kolik států bude v užší radě, kdo bude prezidentem, kolik představitelů budou mít malé země v radě atd. Jako by toto byly hlavní problémy obyčejného občana Unie. Jedná se o problémy, které zajímají obří koncerny sídlící ve velkých zemích a jejich definování jim zajistí maximální ziskovost a volný pohyb po kontinentu za požehnání evropské rady.
Všichni se také shodli na linii imigrační politiky, kdy si představují dnešní EU hermeticky uzavřenou a považující imigranty za živel, který má klíčovou odpovědnost za nezaměstnanost a zločinnost. (Jen jim ani moc nevadilo, že právě v Karas Palace byli obsluhováni špatně placeným personálem hlavně z Bulharska a Albánie).
Debatovalo se také na téma databáze evropských občanů, na jejímž základě bude možné zneužití jakéhokoliv osobního údaje. Ve jménu tzv. konkurenceschopnosti bylo požehnáno změnám ve sféře pracovních vztahů a sociálního pojištění.
V Soluni také demonstrovala poměrně velká část občanů s tzv. růžovým blokem, ve kterém byly nosnou silou evropské sociální demokracie, hnutí Genova a další subjekty. Nesmíme nad jejich snahami mávnout rukou. Jak jsme již naznačili výše, tato hnutí se aktivizují s požehnáním centrální moci a jsou jí používány v boji proti hnutí komunistickému. Jejich projev je líbivý, ale nepojímá podstatu. Jejich hesla jako Člověk nad zisky a Lepší svět je možný, dokážou splést obyčejného člověka. Naše hnutí nesmí přestat neúnavně vysvětlovat pracujícím, že jen prostřednictvím třídního boje, prostřednictvím našich odborů a sjednoceni v lidové frontě dokážeme opravdu změnit společnost. Naší jedinou cestou je socialistická společnost, a ne učesaný kapitalismus. Dělník, pracující, živnostník, zemědělec i nezaměstnaný musí naším prostřednictvím pochopit, že lepší společnost pro každého z nich, je právě socialismus. Ano, to jsou věty, které rozvážný člověk v České republice nepronáší na veřejnosti. (Pokud čtete diskusní fórum na internetových stránkách KSČM a Haló novin, tak chápete, o čem mluvím). Komunisté se mohou projevovat jen opatrně, zamaskovaní třešinkami. Promiňte, ale co je špatné na tom, že chceme spravedlivou společnost pro dělníka? Proč se máme stydět za to, že banky a velký kapitál shromáždily veškeré světové bohatství a prakticky ani neví, co s ním? V EU máme průměrnou nezaměstnanost na 10 procentech a např. jen v Řecku žije na 25 % občanů pod úrovní životního minima. To je cíl českých eurooptimistů? Proč se stydět za to, že bojujeme proti válce za zisky, naftu, území, přírodní bohatství? Naším posláním je přesvědčit pracující, kdo opravdu stojí za jejich zájmy, aby si uvědomili, kdo jen zneužívá jejich potřeby a šplhá přes jejich záda. Každý člověk má právo na osobní štěstí, nikdo se nenarodil, aby bojoval za lepší zisky svého zaměstnavatele a za světovládu amerického prezidenta.
My sami si na druhou stranu musíme uvědomit, že naše podmínky jsou značně hendikepované. Máme: 1) mnohem horší přístup k masmédiím, 2) všichni jsou spojeni proti nám, 3) disponujeme jen velmi skromnými prostředky, 4) je proti nám používána velmi primitivní propaganda.
Naším úkolem je přesvědčit dělníky, rolníky, mládež a živnostníky o naší ideologii, odbourat demagogický strach z nás, vybudovat sebevědomí dělníka, který neohroženě žádá a nárokuje svá základní práva, neobchoduje s nimi, neprosí a nediskutuje o nich se zaprodanými odbory. Máme povinnost pomoci dělníkovi jít do ulic, psát, diskutovat a debatovat s každým, kdo si o to žádá a hlavně: nesmíme se bát! Je konec doby, kdy jsme se zpovídali z minulosti. Nemáme se za co omlouvat. Soudný člověk, který srovnává život v dnešní Unii a socialistickém státě, musí dojít k závěru, že žijeme v krajně reakčním režimu. Naší povinností je změnit svět. Dlužíme to všem mladým lidem, nejen těm, kteří se sešli v Soluni a také všem, kteří položili život za výdobytky, kterých se minulá generace tak lehce zřekla a vyměnila je za pozlátko hypermarketů.
Nedejme se zbídačovat dál! Imperialisté světa si zase dělí svět a hranice vyznačují krví lidu! Kdo jen trpně přihlíží, nese díl své viny.
Haló noviny, 17. července 2003