Sebevědomí teoretikové jsou schopni vytýčit i grandiózní, globální programy ve velmi krátkém čase. V tomto smyslu pak v dílnách politických lídrů jejich „mozkové trasty“ plodí strategie a volebně laděné programy po tuctech. Co takových programů se u nás už zrodilo. Kdo by si dal práci s jejich nezaujatým porovnáním s realitou byl by nepříjemně překvapen. Jak triumfálně se nesly programy transformace, návratu do Evropy, obnovení ekonomického růstu atd. zpočátku formulované OF, posléze ODS a nakonec ČSSD.
A jak naproti tomu tísnivě působí rozladění obyvatelstva tváří tvář velké a rostoucí nezaměstnanosti, neuvěřitelnému zaostávání našich příjmů za západoevropskými, hrozivému růstu našeho veřejného dluhu. Zajisté není problémem vytyčovat smělé programy vládnete-li formulační lehkostí a notnou dávkou sebedůvěry. V některých oblastech to i docela projde, rozhodně však ne v ekonomice. Ale neztrácejme čas povídáním, že ekonomie je věda a přejděme rovnou k věci.
V tomto smyslu existuje standardní postup definování základních makroekonomických agregátů a jejich proporcí v časovém vývoji a mezinárodním srovnání. Takto lez uvést, že současný náš hrubý domácí produkt, tedy HDP k počátku r. 2004 činí zhruba 2300 mld Kč a po započtení úprav z metodických změn statistiky cca 2450 mld Kč. Přepočteno současným kursem je to cca 8 700 dolarů na obyvatele a v paritě kupní síly podle odhadu statistiků to činí zhruba 16 500 dol/obyv., což reprezentuje kolem 60-65% průměrného HDP Evropské unie a cca 50-55% HDP našich západních sousedů - Rakouska a Německa.
Růst HDP oproti předchozímu roku činí 2,9%. Možno pokračovat s charakteristikou hlavních pod-agregátů jako konečná spotřeba domácností, spotřeba vlády, tvorba hrubého fixního kapitálu a uvádět další standardní makroekonomické ukazatele týkající se produkce, vývozu mezd atd. Nemá smyslu však opisovat zde poslední statistické publikace jež jsou navíc uváděny ve všech mediích. Vládní politikové (ekonomové) z nich mohou vyvozovat pozitivní až pochvalné závěry, „vždyť takový růst HDP na pozadí německé stagnace je úspěchem a k tomu vysoký 6% tní růst reálných mezd, podstatný vzestup exportu a jeho převaha nad dovozem - cožpak to není úspěch?“ Opoziční politikové a ekonomové však mohou prohlašovat pravý opak : „cožpak růst HDP o 2,9% neboli o cca 65 mld Kč při vzestupu veřejného dluhu o cca 110 ml Kč je úspěch? Vždyť to je vlastně 65 mínus 110 tedy mínus 45, záporná efektivnost. Kdyby se těch vypůjčených 110 mld rovnou dalo lidem na platech a ti je utratili tak by se HDP zvýšil o 5% kdežto při tomto vládním hospodářství půlka celé půjčky přišla vniveč, rozkradla se, promrhala atd. atp.“
Tedy stejná makroekonomická čísla a zcela rozdílné názory. Popis základních makroekonomických agregátů a jejich vývoje tak jak je již po desítky let vyčísluje a předkládá Statický úřad, zřejmě nestačí. Totéž platí o jejich standardní mezinárodní aplikaci. Jestliže si budete stýskat, že naše průměrná mzda v kursovém přepočtu činí sotva 20% a v paritě sotva 40% německé, Mezinárodní měnový fond vás shovívavě poučí že to odpovídá rozdílům produktivity, neboť i váš HDP na obyvatele je pouze nějakých 20 - 25% a v paritě sotva 40 - 45% německého, takže vše je v pořádku. „Až se naučíte pracovat a budete mít stejnou produktivitu, tedy stejný HDP na zaměstnance, budete se mít také dobře“.
Přitom nejde jen o to, že těch makroekonomických ukazatelů a důležitých údajů musí být podstatně více ale vše je složitější. Jasně a stručně řečeno : oficiální statistická charakteristika úrovně české ekonomiky, již používají vrcholné politicko ekonomické orgány domácí i zahraniční (vláda, MMF, EÚ aj.) obsahuje určité prvky deformací (jak věcných, tak ryze statistických) vážně ohrožujících kvalitu a správnost rozhodovacích procesů. Určitá vrcholová politickoekonomická rozhodnutí se přijímají na základě zavádějících informací a závěrů a mají neblahé dopady na reálný vývoj české ekonomiky a sociálněekonomické postavení obyvatelstva.
Publikované modely a výpočty PgÚČSAV) byla daleko nejvyspělejší v celém socialistickém bloku a s HDP/obyv kolem 10 000 dol v r. 1985 se řadila zhruba k 80% úrovně Rakouska, Itálie, Nizozemí. Vzhledem k tomu, že čs. koruna nebyla přes 40 let volně směnitelná, zahraniční obchod se řídil různými simulacemi kursů, přičemž teoreticky doložené propočty ekonomického výzkumu situovaly paritu na 5-6 Kčs k 1 US dolaru a simulovaný kurs zhruba na dvojnásobek resp. 12 - 14 Kčs za dolar. Administrativně v r. 1990 nařízený kurs 28 Kčs představoval pětinásobek parity což odpovídalo relacím velmi zaostávajících rozvojovým zemím.
Příslušné oficiální přepočty makroekonomických ukazatelů a celkové ekonomické úrovně ČSR nás na hony vzdálily vyspělým zemím a srazily hluboko na dno klasických rozvojových zemí. Před celý svět byl předložen zarážející obraz „obnažující“ neuvěřitelný úpadek zemí socialistického bloku. Jestliže Československo při tomto pádu uvázlo alespoň na úrovni Mexika, pak Polsko, zejména pak Rusko, Ukrajina atd. klesly na úroveň chudých afrických zemí. Konkrétně od r. 1990 se oficiálně publikují tyto neuvěřitelné údaje o ekonomické úrovni resp. výši HDP v dolarech na 1 obyvatele.
|
|
1990
|
1999
|
|
1990 - 93
|
|
Česká republika
|
3 366
|
5 305
|
Mexiko
|
3 156 (4 929 pro r. 99)
|
|
Rakousko
|
20 917
|
25 670
|
Argentina
|
6 300
|
|
Německo
|
22 738
|
25 729
|
Brazílie
|
2 700
|
|
Finsko
|
27 414
|
25 023
|
Uruguay
|
3 090
|
|
Polsko
|
1 547
|
4 015
|
Chile
|
3 330
|
|
Rusko (r. 99)
|
|
1268
|
Namibie
|
1650
|
|
Ukrajina (r.99)
|
|
614
|
Zimbabwe
|
600
|
Reálná deformace kursová vázaná se statistickou deformací celé ekonomické úrovně ČSR měla velké praktické dopady (nevídané zvýhodnění zahraniční konkurence, masový výprodej čs. průmyslu). Odrazilo se to i v „optice“ mezinárodních finančních a ekonomických organizací jež nám doporučovaly reformy pro rozvojové země, jakož i v jednání zahraničních finančních, podnikatelských skupin a spekulantů, kteří si zde počínali jako v bezbranné rozvojové zemi a pomocí zvýhodněného kursu nás nezřídka začali okrádat. Do „perestrojky“ rozvinuté ekonomiky na rozvojovou se masivně zapojovali všichni domácí spíše „podnikavci“ než podnikatelé a celý proces vyústil až ve zdařilou autosugesci politické scény a vlád, že strategie rozvojové ekonomiky plně závislé na zahraničních firmách je pro nás vlastně nejvýhodnější.
Co následující neekvivalentní směnou jakož i privatizačním chaosem bylo ze země odsáto do zahraničí atd. již změnit nelze. Nicméně to nejcennější z relativně vysoké dřívější ekonomické úrovně, tedy vysoká vzdělanost a kvalifikace, stoletými tradicemi vybroušená schopnost samostatného uvažování a tvořivosti, vysoká úroveň kultury, zdravotnictví, hygieny, bydlení, infrastruktury apod. zůstalo.
Pro vytyčování vládní (celostátní) strategie pak z uvedeného rozboru vyplývá, že nechceme-li se vzdát staletých národních tradic a vrátit se o celé předstoletí zpět pak Česká republika nemůže jít cestou rozvojové země, nýbrž musí odstartovat VELKÉ PŘIBLÍŽENÍ k vyspělým zemím západní Evropy, především smělou expanzí národní sofistifikované výroby a vysoce kvalifikovaných služeb.
Když ekonomicky osvícení politikové, diplomaté a odborníci viděli toto nevěrohodné degradování Československa mezi rozvojové země připouštěli, že jde o dočasný výkyv způsobený mimořádným měnovým kursem a veškerá srovnávaní se zeměmi EU i všeobecně orientovali na přijatelnější bázi parity kupní síly. Rozdíly mezi ČR a jeho západoevropskými sousedy ze sedmi násobku v r. 1990 a pětinásobku v r. 1999 se takto snížily „jen“ na dvojnásobek.
Toto nesporné zreálnění se však neoprávněně ztotožňuje s realitou a v souladu s obecnými pravidly se pak odvozují „legitimní“ závěry, jež ve skutečnosti českou ekonomiku a obyvatelstvo poškozují.
Konkrétně lze uvést, že oficiální statistické vyčíslení českého HDP v paritě, je také zasaženo „kursovým šokem“. HDP na obyv. v r. 1990 byl vyčíslen na 12 459 dolarů v Statistické ročence je pak podrobněji publikován (v širokém kontextu mezinárodního srovnání) na úrovni 12 709 a po opravě 12 995 dolarů. Vychází se ze základního určení HDP na úrovni 626,2 mld Kč v r. 1990 což se téměř zcela shoduje s předcházející modelovou simulací provedenou v PgÚ (814,9 mld za celou ČSR) Rovněž tak v souladu s propočty PgÚ a výše vzpomenuté meziresortní komise expertů vlastní vyčíslení parity je orientováno na relaci 5 Kč : 1 dolar. Při těchto složitých propočtech však zřejmě zapůsobily obavy z příliš velkých rozdílů proti výpočtu v měnovém kursu a došlo k podcenění veřejné spotřeby. V relacích parity kupní síly za celý HDP je totiž nutno docenit především veřejnou spotřebu včetně neplacených služeb pro obyvatelstvo, které v čs. bilancích byly vedeny v nízkých skutečných nákladech bez odpovídajícího ocenění pracovní síly a dalších výrobních faktorů analogicky s metodologií západoevropských zemí. K tomu pak přistupují další cenové i necenové faktory (imputovaný zisk v bydlení, rektifikace odpisů, stínová ekonomika aj.) Proto byl v PgÚ konstruován mezinárodně srovnatelný model plné výše tvorby a užití HDP. Výchozí agregát HDP zde překročil hranici 1 bilionu Kč a původní propočty PgÚ a následně i statistického úřadu převýšil o cca 30%. To znamená, že hned první statistické zprávy o českém HDP/obyv v paritě byly citelně podhodnoceny, což se ovšem promítá i do oficiálních hodnot současných. Konkrétně to znamená, že náš současný HDP/obyv není 16 600 dolarů a 63% průměru EU, nýbrž se pohybuje kolem 21 000 dolarů tedy k 80% průměru evropské patnáctky oscilujícího kolem 26 000 dolarů v paritě. Proti našim nejbližším západním sousedům Rakousku a Německu bychom se takto přiblížili více méně na 75% což v setrvačné kontinuitě národohospodářského vývoje je daleko pravděpodobnější než zhruba 55% oficiálně vykazovaných od r. 1990 až po současnost.
Dokazujeme tedy, že náš HDP je až o třetinu větší než naše statistika vykazuje. Kde je ten přebytek skryt? Domnívám se, že především ve dvou velkých oblastech. Jednak v ocenění exportu, kdy část produkce exportované ze zahraničních firem je podhodnocována. Tyto firmy mají jednak velké dovozy cenově neprůhledných subdodávek i zařízení, jež jim umožňují účetně snižovat hodnotu čisté produkce stejně tak jako dosti libovolné kombinace tuzemských nákladů a cen se zahraničními při oceňování jejich celkového exportu. Současně působí cenové diskriminace našich firem, kdy naše podniky odhadují, že dosahované ceny českého vývozu činí jen 74% cen vyspělých zahraničních konkurentů (německých, rakouských), jinak řečeno, že tuzemská přidaná hodnota exportu dosahuje jen polovičního ocenění v srovnání se zahraniční konkurencí. Druhou ještě podstatnější oblastí je šedá ekonomika, kde jen různé expertní odhady daňových úniků od několika desítek až po řád jednoho sta miliard Kč představují snížení přidané hodnoty a vytvořeného HDP o 10 až 20%. Nejde tedy apriori o boj za přiznání vyšších statistických čísel Eurostatem, MMF aj. i když i to by bylo prospěšné, ale o realistické docenění a rozpohybování skrytého potenciálu. Jeho přehlížení znamená též zbytečné sebepoškozování v podobě příliš zaostávajících mezd a platů, či malého tlaku na snižování směnného kursu, nebo šíření psychózy státního bankrotu a nutné redukce sociálních vymožeností, či přijímání tvrdších podmínek ze strany EU apod.
Výše uvedené makroekonomické propočty a vyplývající změny v mezinárodních relacích neznamenají jakási dílčí statistická zpřesnění s mírnými pozitivními posuny. Jde naopak o zásadní změnu pohledu na naše mezinárodní postavení a ohodnocení naší vnitro i mezinárodně-ekonomické pozice. Až doposud uplatňované oficiální hodnocení vytváří mezi námi a našimi západoevropskými sousedy hlubokou propast. Propast mezi vysoce vyspělými zeměmi lidového blahobytu a zaostávající rozvojovou zemí s nízkou produktivitou a nezajištěnou životní úrovní zejména přežívajícími sociálními polštáři pro něž nejsou ekonomické zdroje.
Námi uváděná realistická korekce základních makroekonomických agregátů napovídá, že taková propast neexistuje, že přes velké kapitálové ztráty v poslední dekádě Česko se nevrátilo o půl století zpět, nevypadlo ze západoevropské ekonomické kultury a nepropadlo mezi rozvojové země typu Latinské Ameriky. Naopak má stále blízko k úrovni vyspělých ekonomik západní Evropy a má reálný potenciál, aby se do tohoto klubu zařadilo v relativně krátké historické době (např. 10 - 12 let). Tento potenciál je především spjat s tradiční vzdělaností, kvalifikací, samostatným tvůrčím myšlením a staletými tradicemi rozvoje řemesla a průmyslu. Proto vlastní rozvoj vysoce sofistikovaného průmyslu a služeb strhující na tuto cestu i zahraniční investory je hlavní ekonomickou šancí Česka pro tuto i další dekádu.
Tento typ zrychleného ekonomického růstu řádu 4 - 5% by měl cílit k všeobecnému národnímu blahobytu v tradicích zdravého lidového rozumu a sociálního smýšlení českého národa. Tím spíše by nebylo logické již historicky vytvořené sociální vymoženosti odbourávat a naopak neprodlenou racionalizací a zefektivněním státních výdajů nutno zajišťovat jejich vysokou kvalitu.
Zkratkou by se to dalo nazvat „ strategií VELKÉHO PŘIBLÍŽENÍ“.
Toto je ovšem jen základní strategický rámec, konkrétní možnosti, i problémy, jež nutno na této cestě řešit, uvádíme dále.
Proti současné naší strategické bezradnosti a malomyslnosti provázené psychózou zničujícího zadlužení s hrozbou státního bankrotu doporučujeme ambiciózní strategii akcelerovaného růstu a velkého přiblížení k bohaté západní Evropě, provázenou optimismem a důvěrou ve vlastní síly. Tento historický optimismus ovšem musí být spojen s přísným realismem a proto výše nastíněný makroekonomický skelet budoucí strategie opíráme o podrobnější analytickou charakteristiku výchozího potenciálu. Pochopitelně nejde o podrobné definování všech pozitivních možností i překážek jejich využití, ale jen o strategická východiska. Naše představa nemá nic společného se státním dirigismem avšak provedené analýzy naznačují, že z hlubokých deformací do nichž ekonomiku dohnala státní moc, nelze vykročit bez opětovné, ovšem výlučně pozitivní pomoci státu. Především jde o inspirativní a motivační impuls vlády k nastartování liberálního rozvojového automatu v němž stát právně i finančně posiluje rozhodující hybné síly, které řetězovou reakcí táhnou tisíce mikroorganismů a celé národní hospodářství vzhůru.
Téměř v celém posledním století základní hnací silou české ekonomiky byl průmyslový export. Jak již vzpomenuto z Rakousko Uherské monarchie na území první Československé republiky přešly 2/3 zpracovatelského průmyslu opírajícího se o 60-ti milionové vnitřní odbytiště monarchie. S republikou přichází nová vlna průmyslového rozvoje a modernizace, narůstá koncentrace a již mamutí české podniky během fašistické okupace pracují pro celou „Říši“, poté přichází vskutku gigantická „socialistická“ industrializace a český průmysl pracuje pro odbytiště SSSR a jeho satelitů, zpočátku i Číny tedy stovek milionů obyvatel.
České závody produkují i v celoevropských měřítcích ojedinělá kvanta produkce např. stovky mohutných elektrických lokomotiv i dieselelektrických souprav, tramvají a trolejbusů, desetitisíce těžkých, středních i lehkých nákladních automobilů, velké série textilních, kožedělných, tiskařských strojů, těžké i lehké zbrojní techniky, rozsáhlé a náročné investiční celky od celých potravinářských závodů, cementáren až po válcovací tratě, velké turbiny a generátory až po jaderné elektrárny atd.
Různé výrobky dosahovaly u svých uživatelů značnou oblibu jako např. těžké nákladní automobily Tatra, které spolehlivě fungovaly i v extrémních podmínkách těžby a výstavby na Sibiři, obdobně velké elektrické lokomotivy, nebo na světových veletrzích často vítězné české tkalcovské stavy či přádelenské stroje aj. Ovšem na vysoce náročných západních trzích odbyt českých průmyslových výrobků se setkával s velkými problémy kvality, technické úrovně apod., např. u os. automobilů Škoda se měnily pneumatiky, vyměňovala elektrika atd. Příčiny v podobě malých dovozů elektroniky, kvalifikované chemie apod. ze západu, přílišné autarkie, špatné motivace apod. byly obecně známy.
Nejde však o exkurzi do historie, nýbrž odůvodnění teze, že ve směru průmyslového exportu dnes leží snad největší latentní zdroje ekonomického vzestupu republiky. Náš současný export - 1371 mld Kč v r. 2003, neboli cca 5 tisíc dolarů (v běžném kursu) na obyvatele, za malými otevřenými ekonomikami silně zaostává. Z posledních statistických mezinárodních srovnání vyplývá, že export Belgie na 1 obyvatele je sedmkráte vyšší, Nizozemí pětkráte, Norska, podobně Švédska i Švýcarska čtyřikráte a Rakouska i Finska třikráte vyšší než náš. Již jen z tohoto vyplývá, že zdvojnásobení až ztrojnásobení exportu z ČR by mohlo být reálnou strategickou ambicí na nejbližších 10 - 15 let. Jen touto cestou by bylo možné celkový HDP zvýšit až k dvojnásobku.
Starší průmysl, který před dvaceti léty procházel exportní konjunkturou dnes většinou leží ladem. Nové významné vývozy zabezpečují kapacity vybudované či rekonstruované a modernizované zahraničními investory. Mnohé rozestavěné provozy slibují další podstatný vzestup našeho exportu, zálohou nové velké expanze by ovšem mohly být právě starší dnes zanedbávané a opouštěné starší závody. Tuto devastaci dříve proslavených průmyslových exportérů těžce nesou zejména místní občané. Ztratili zaměstnání jejich města pak štědré sponzory veřejných investic a silné účastníky bytové výstavby. S využitím tohoto zájmu občanů, obcí, regionu, jejich akciemi i pomocí státu by bylo možno tyto závody znovu rozhýbat. Starší vysoce kvalifikovaní technici i dělníci jsou ještě k dispozici, pro mladší možno široce organizovat kursy zvýšení kvalifikace, ovšem i posílit příslušné učňovské školství, střední odborné školy technických směrů a vysoké učení technické, jež živoří ve stínu konjunktury práv, psychologie aj. dnes oblíbených až módních disciplín.
Vstříc tomuto novému trendu mohou přispět lepší platební možnosti „staronových“ trhů zemí bývalého sovětského bloku i Číny, taktéž Indie, Latinské Ameriky. Ovšem k ulehčení přístupu oživených podniků na nové trhy by bylo vhodné vytvořit dvě tři komplexní organizace pro zahraniční odbyt, od marketingu až po pomoc při obstarávání finančních zdrojů klientům.
Specificky významným úkolem by bylo vybavení těchto závodů výzkumně-vývojovými, projekčními a konstrukčními kapacitami a obecněji řečeno „tah“ na vysoce kvalifikované výrobní programy. Zde by také mohly výrazně přispět současně málo prakticky využité ústavy Akademie věd, kapacity vysokých škol aj. v podobě reálných a ne „papírových“ inovačních ohnisek. Právě vláda a její orgány by mohly pomoci rozhýbat tento obrovský lidský kapitál. Vyžaduje to mimo jiné okamžitě přikročit k pomoci technickému školství včetně ČVÚT, jinak v té módní vlně hypertrofovaného zájmu o studium filozofie resp. psychologie, práv, managementu apod., utoneme.
V této fázi je nutno pokud možno ihned narýsovat velkorysý program obnovy českého průmyslu a podpořit nové české podnikání finančně, čehož se musí iniciativně ujmout vláda.
Tento záměr nemíří proti zahraničním firmám. Ty jsou vítány, nutno dále posilovat Czechinvest a všechny rozumné nástroje k dalšímu jejich získávání. Přitom by bylo třeba více se zaměřit na sofistikované výroby provázené vlastními kapacitami vývojovými, konstrukčními atd, třeba i za cenu specifických pobídek. Přitom nutno usilovat, aby i u nás se zahraniční firmy chovaly stejně korektně, jako se chovají v západoevropských zemích, pochopitelně především pozitivními opatřeními, jako pravidelnými schůzkami premiéra i ministrů s vedením firem, zakotvením jistého kodexu dobrého chování, aktivnější pomocí orgánů EU apod.
K průmyslové expanzi je k dispozici rozsáhlý zdroj lidského kapitálu. Naší předností je nejen levná, ale současně celkově vzdělaná, kvalifikovaná pracovní síla. Zahraniční firmy jdou především po její láci a ze značné části k nám umísťují exportní výroby na kvalifikaci nepříliš náročné (typický fenomén „overskilled“ tj. „překvalifikovanosti“ resp. nadměrně kvalifikované pracovní síly). Často se o rostoucích podílech sofistikované výroby na našem exportu hovoří s přehnaným nadšením. V současném exportu (r. 2003) vedou osobní auta (98,5 mld Kč) a s očekávaným náběhem Toyota - Citroen tento podíl poroste, druhou nejsilnější skupinou jsou dosti hrubé výroby jako desky a tyče z železa a oceli, dráty, kabely, vodiče, čerpadla dohromady 62 mld Kč a součástky do traktorů za 11,2 mld Kč a konečně nastupují vychvalované položky „zařízení na zpracování dat“ 43 mld Kč a „další součástky do počítačů“ za 11,2 mld Kč. Zajisté to působí příznivě, ale u těch počítačových produktů jde především o manuální montážní činnost a zdaleka ne o výzkum, vývoj, konstrukci atd. Že totéž převládá u naší výroby automobilů není nutno rozvádět.
Obecněji tento problém demonstruje vývoj relací vývozních cen. Při vývozu do vyspělého jádra EU (Německo, Francie, Británie, Itálie) kilogramové ceny vývozu zpracovatelského průmyslu ČR dosahovaly jen 63% úrovně vývozu Rakouska a 68% úrovně Maďarska. Dokonce nás mírně předstihovalo i Polsko. Přitom ve strojírenství a elektrotechnickém průmyslu je tento obraz v náš neprospěch ještě výraznější jestliže průměr vývozu v uvedených západoevropských zemí je 100% pak kilogramové ceny vývozu Rakouska činily 141,9%, u Maďarska 128,8%, Polska 83% a Č.R. pouze 80,6% (šetření za r. 1999).
Průmyslová expanze může vyřešit i velmi tíživý problém stále rostoucí resp. velmi rozsáhlé chronické nezaměstnanosti.
Přestože ekonomika již pátým rokem roste zhruba 2,5 - 3% ročně, zaměstnanost místo, aby klesala, stoupá. Její současný stav téměř 600 tisíc osob a 11% z obyvatelstva v produktivním věku značně překračuje stav malých západoevropských ekonomik, které dlouhodobě udržují nezaměstnanost kolem 4%. Při současném vývojovém trendu Česku hrozí, že 10-11% nezaměstnanosti bude trvalým, resp. dlouhodobým problémem. Již dnes můžeme považovat za potvrzené, že 3% tní růst HDP k jejímu snižování nepostačuje. Má to některé výrazné příčiny. Dřívější plná zaměstnanost se jednak opírala o mimořádnou průmyslovou konjunkturu danou velkými zakázkami sovětské ekonomiky. Šlo především o dodávky těžkého průmyslu a strojírenství vůbec ve velkých sériích a objemech k nimž bylo především zaměřeno zhruba 100 velkých podniků s více než 5 tisíci zaměstnanců, mnohé z nich s 10, dokonce i 30 - 40 tisíci. Většina těchto podniků dnes živoří a jejich činnost zabezpečuje pár stovek zaměstnanců. Jsou ovšem výjimky, jako např. automobilka Škoda, ale jde nám jen o rámcovou, hrubě orientační charakteristiku. Přitom dřívější plná zaměstnanost byla spojena i s určitou sociální zaměstnaností resp. tolerovanou přezaměstnaností, která mohla činit 10 snad i více procent.
Na pomoc jak známo přicházejí zahraniční investoři, pochopitelně v zájmu svého profitu. Považuji za nedorozumění, že ve zpracovatelském průmyslu se většinou dosavadním velkým a středním závodům vyhnuli a dali přednost výstavbě na zelené louce. Tím se již tradiční závody vybavené komplexním týmem včetně vývoje, projekce, konstrukce i vysoce kvalifikovaných řídících i dělnických profesí rozpadly a ztratila se možnost efektivní reorientace výroby. Nově budované závody štědře dotované levnými pozemky, inženýrskými sítěmi a nabídkou levné pracovní síly se zhusta zaměřují na kvalifikačně a mzdově nejméně náročné výroby s důrazem na montáž a pásový charakter výroby s vysokou intenzitou, což i při velkých obratech znamená menší zaměstnanost. Stávající (starší) průmysl i služby jsou rovněž pod velkým tlakem, aby jakékoliv zbytky dřívější přezaměstnanosti vypotily, přitom různé jejich malo lukrativní ostrůvky jsou postupně likvidovány. Obecně pak působí, že velký podíl málo kvalifikovaných výrob a nízké mzdy se na povrchu hospodářských bilancí odrážejí v podobě nízké produktivity - ve srovnání se západoevropskými státy většinou 30 - 40%, což tlak zahraničních majitelů na produktivitu posiluje. Celý tento proces „zeštíhlování“ českého průmyslu stále ještě probíhá, takže zatím není naděje, že v nejbližších letech nezaměstnanost nastoupí trvale sestupný trend. Pravda, některé nové zahraniční investice jsou slibné, zdá se však, že jejich pozitivní vliv na růst zaměstnanosti bude převýšen pokračujícím plynulým propouštěním ve stávající výrobě a službách.
Specificky v tomto směru působí jistá, velmi citelná ztráta vnitřního trhu se silnými dopady do domácího zemědělskopotravinářského komplexu i řemeslné výroby. Poslední desetiletí je érou supermarketů, z nichž, žel, ani jeden není český. Supermarkety nejen vytlačily možná několik set tisíc drobných obchodníků a jejich zaměstnanců, ale tím, že většinu svého zboží dovážejí ze zahraničí nesmírně snížily odbyt tradičních domácích producentů. Platí to i pro potravináře a zemědělce tradičně vázané na tuzemský odbyt. Porovnáme-li výrobu hlavních potravin, stavy domácích zvířat, sklizeň hlavních plodin až po celkový objem výroby a počet osob zaměstnaných v potravinářsko zemědělském komplexu pak mezi léty 1990 až 2003 zaznamenáme masivní pokles. Přitom v těch oborech, kde se podstatné objemy této výroby udržely vzrostla produktivita práce až několikanásobně. Supermarkety nabízejí též širokou škálu nejrůznějších dříve našich tradičních železářských, truhlářských, nábytkářských atd. výrobků rovněž převážně z dovozu. Rovněž nelze ignorovat konkurenční vliv různých přímých dovozců ze zahraničí a zejména zahraničních komunit (vietnamských, čínských, ruských) obsazujících distribuční a restaurační síť. Zde pak možno všeobecně připomenout velký konkurenční tlak na našem trhu práce způsobovaný přílivem zahraničních pracovníků, zejména ukrajinských stavebních dělníků. Včetně osob bez řádného povolení se jejich počet odhaduje na více než 100 tisíc. Pochopitelně vývoj nelze vracet zpět od supermarketů k maloobchodu. Nicméně vtírá se analogie s někdejším gigantem Slušovic. Proč nepodpořit novou moderní variantu až po síť vlastních supermarketů i exportních filiálek.
Všechny tyto, ale i další specifické vlivy se promítají do vážného zaostávání zaměstnanosti v našich službách. Stručně řečeno podíl služeb na celkové zaměstnanosti se u nás pohybuje kolem 56%, zatímco v západoevropských zemích většinou v rozpětí 65 - 70%. Již jenom překonání tohoto rozdílu by k likvidaci naší nezaměstnanosti zcela postačovalo - vytvořilo by kolem 600 tisíc pracovních příležitostí. Ovšem to opět je jen teoretické schéma, praktický problém jak toho dosáhnout je otevřený. Přesto, alespoň některé možnosti praktického řešení lze naznačit. Jednak je to nová expanze turistického ruchu. Zatímco naše roční příjmy se zde pohybují kolem 3,5 mld dolarů ročně v sousedním Rakousku je to až čtyřnásobek. Pravda Rakousko má Alpy, některé informace však indikují naprostou převahu Vídně, doprovodně pak některých dalších známých měst. Přitom i podle rakouských expertů turistická atraktivita Prahy je s Vídní srovnatelná. Reálný výhled zdvoj až ztrojnásobení zahraničního turistického ruchu u nás a konečně i jisté zvýšení domácího turismu by podle hrubého odhadu mohlo přinést 60 -80 tisíc nových pracovních příležitostí. Samozřejmě, takovýto ambiciózní projekt nutno velmi důkladně připravit, přitom iniciativu by měla vyvinout i příslušná vládní místa.
Specifickým problémem podvyživenosti našich služeb je rozšířená praxe zahraničních firem obstarávat si výzkum, vývoj a různé další sofistikované služby v mateřských zemích. Vzhledem k dominantní pozici zahraničních firem v naší výrobě a exportu tento vliv na celkový stav našich služeb je značný, bez podrobnějšího průzkumu jej však nelze vyčíslit. Ani to není nutné, protože praktické řešení spočívá v naší ofenzivní nabídce sofistikovaných služeb. Mimo jiné cestou většího napojení výzkumných pracovišť Akademie i vysokých škol na výrobní podniky. Obecně lze poznamenat, že počet zaměstnanců výzkumné a vývojové základny za dekádu 1990 - 2000 se snížil ze 106 na 53 tisíc osob. Ovšem zcela zásadní úlohu v potlačení hrozby vysoké chronické nezaměstnanosti musí sehrát již charakterizovaný program obnovy částečně devastovaného domácího průmyslu.
O nízkých mzdách jsme uvykli pojednávat jako o přednosti české ekonomiky vytvářející specifickou, vysokou konkurenceschopnost a také příliv zahraničních investic.
Nutno však hodnotit i druhou, opačnou stránku věci. Podstatu lze vyjádřit jednoduše. Jestliže mzdy západoevropských zemí kolísají kolem dvaapůlnásobku našich , znamená to, že jejich výroba a export se musí orientovat na relativně nákladné výrobky ve vysokých cenových polohách. Levná produkce by je neuživila. Tím pádem levné výroby a služby pokud nejsou místně vázány se stěhují do zemí s nízkými mzdami. Tomu napomáhají procesy tzv. globalizace resp. nové vlny deregulace.
Nejde však o obecnou diskusi této otázky, pouze v tomto kontextu připomínáme novou historickou situaci postkomunistických zemí východní Evropy. Po společenských změnách a převratech v r. 1989 v důsledku špatně provedených reforem dochází ve všech východoevropských zemích k prudkému poklesu ekonomiky i mezd. Není to jen vliv špatně nasazených směnných kursů a následná hra statistických čísel, ale věcné změny horkokrevné privatizace, devastace domácího průmyslu z části i zemědělství. Když kurs nešel za paritou, jde parita za kursem a životní úroveň klesá. Dříve nezdravě zprůměrovaný standard přechází do opačného extrému příkré diferenciace, či spíše polarizace. Na jednom pólu vykrystalizo- vala méně početná vrstva velkých i středních zbohatlíků na druhém se usazuje asi většinová skupina zchudlých, dříve středních vrstev až po novodobou chudinu zahrnující lidi s nízkými penzemi a nejnižšími mzdami, nezaměstnané, bezdomovce a pod.
Průvodním procesem je krátkodobě prudký pokles mezd (reálná mzda v r. 1991 klesla na cca 65% úrovně r.1989), který se jen velmi pomalu vyrovnává (zhruba po 12 i více letech). Proto v mezinárodních relacích je příliš ostrý a dlouhodobý. V současnosti jsou to země hluboce nejnižších evropských mezd. Konkrétně, na počátku r. 2004 hodinová mzda v Česku představuje pouze 11% dánské a 17% německé, v Rusku 4% dánské, Bulharsku 3% na Ukrajině a Bělorusku dokonce jen 1% dánské. V absolutních hodnotách je to v Dánsku 28 EUR neboli 925 Kč, Německu 17,5 EUR a 582 Kč oproti 3,06 EUR a 101,7 Kč v ČESKU (na srovnatelnou kupní sílu, neboli paritu násobíme koeficientem 1,75 a dostaneme cca 180 Kč). Relativně nízké postavení Česka podtrhuje fakt, že i Maďarsko má v kursovém přepočtu vyšší mzdy - 110,90 Kč a stejně tak Turecko, přitom Řecko (231,10 Kč) se Slovinskem (194,10 Kč) osciluji dokonce kolem dvojnásobku a Španělsko (341,90 Kč) přesahuje trojnásobek.
Celkové náklady práce (mzda plus příspěvky zaměstnavatele) se v Dánsku pohybují na úrovni 180-190 tisíc a v Německu 125 tisíc měsíčně zatím co u nás činí zhruba 23 tisíc Kč. To znamená, že vyrábí-li německý Volkswagen automobily v Česku tak oproti své výrobě v Německu, šetří na jednom dělníkovi více než 100 tisíc měsíčně díky rozdílu v nákladech práce. Ročně pak to je přes 1,2 milionu Kč (mzdový analytik obvykle tyto údaje koriguje o rozdíl v produktivitě na tzv. „jednotkové náklady práce pak naše jednotkové náklady práce jsou dvojnásobkem nominálních).
Vykazované rozdíly v produktivitě práce však mají svoje úskalí. Přesto se užívají jako argument všeobecné, absolutní platnosti. Při jednání s mezinárodními organizacemi jako MMF apod. stále slyšíte, že „vaše mzdy jsou nízké proto, že máte nízkou produktivitu. Až své západní sousedy doženete v produktivitě, dohoníte je i ve mzdách a budete se mít rovněž dobře“. To ale je jistá mystifikace. Se stejným úspěchem bychom mohli tvrdit, že naše produktivita je nízká protože máme nízké mzdy. Produktivita se totiž měří mzdou resp. náklady práce a ziskem,(přidanou hodnotou) resp. objemem HDP na pracovníka. Demonstrujme to konkrétně : naše nemocnice, vysokou kvalifikací lékařů, ošetřovatelského personálu kvalitou i výkonností své práce jsou srovnatelné s průměrem západní Evropy. Jestliže hodnotový objem jejich výkonu počítáme podle našich zdravotnických platů, je v kursovém přepočtu nejméně desetkráte, v paritě šestkráte menší v Německu. Ovšem dosadíme-li zdravotnické platy německé rázem se vše vyrovná. Tak bychom mohli pokračovat - je přece jasné, že „německy“ organizovaná automobilka Škoda, nemůže mít nějak výrazněji nižší produktivitu než podobný závod v Německu a podobně i zdejší banky, supermarkety atd. Mají stejnou firemní kulturu, jako jejich mateřské firmy v západní Evropě. Vycházíme přitom ze skutečně západoevropské úrovně české vzdělanosti a kvalifikace, s kteroužto premisou asi nemohou pracovat třeba Bulhaři či Rumuni atp.
Jde o klíčový problém ocenění reálné konkurenceschopnosti Česka, jeho komparativních výhod a základních příznivých možností budoucí hospodářské expanze. Mimo jiné jsou s tím rovněž spojeny tyto praktické problémy:
Celkové řešení nepříznivých mzdových (příjmových) relací mezi Českem a západní Evropou je ovšem velkým ekonomickým a kardinálním politickým problémem. Jestli tento problém chceme správně pojmenovat jde o bolestivé zaostávání životní úrovně českého obyvatelstva. Politikové se tento problém až donedávna snažili bagatelizovat. Dlouho se úspěšně poukazovalo na zlepšování kvalitativních stránek životní úrovně - dosažení světového sortimentu nabídky, exploze zahraničních dovolených, strmý růst automobilismu, špičkové léky a přístroje v medicíně, prodloužení průměrné délky života aj. I když zde působily i silné negativní vlivy, především obavy obyvatelstva o osobní bezpečnost, dále vzestup prostituce, užívání drog, pokles porodnosti aj., výrazné zkvalitnění životní úrovně je nesporné.
K tomu přispívalo rychlé šíření technických novinek jako internet, mobily aj., široké otevření pole zábavy atd., což s euforií z nabyté svobody vytvářelo atmosféru široké spokojenosti. Ekonomické zájmy však působit nepřestaly a tváří v tvář nové nabídce obyvatelstvo citlivěji zvažovalo svoji kupní sílu, zejména její dlouhodobou stagnaci i relativní poklesy u poměrně širokých vrstev. Mezinárodní zaostávání domácí kupní síly v konfrontaci s hýřením četných skupin turistů, arogancí domácích zbohatlíků, posledními nepopulárními daňovými a cenovými opatřeními vlády a strmým růstem nezaměstnanosti zřejmě začíná vytvářet novou situaci široké nespokojenosti. Nutno střízlivě vidět, že velká část obyvatelstva nedosahuje na úroveň reálných příjmů z posledních let, před listopadem 1989. Především se to týká velké většiny starobních a invalidních důchodců, jichž je celkově 2,5 milionu.
Samozřejmě v tak obrovském počtu obyvatel existují i značné rozdíly ekonomického postavení např. v závislosti od výše úspor, ekonomické úrovně dospělých dětí resp. celé nejbližší rodiny, doplnitelného zaměstnání, zajištění bydlení apod. Nicméně pro celou tuto skupinu se statisticky vykazuje mírný pokles průměrného reálného důchodu oproti r. 1989. Doprovodem tomuto zhoršení působí změna relací cen a výdajů, především prudký vzestup výdajů na bydlení, což je fixní výdaj na němž lze těžko ušetřit a který omezuje prostor na zdravou výživu a osobní výdaje důchodce ku zlepšení kvality jeho života. Neuvážené komunální privatizace vedoucí k zarážejícímu vzestupu cen např. vodného a stočného na dvacetinásobek atp. nutí většinu důchodců přísně vážit i ty nejdrobnější útraty a obavy z větších oprav, zdravotních výdajů, či vzestupu nájemného jsou značné. Vzhledem k velké psychologické citlivosti ekonomiky, vlna posledních zpráv o předpokládaném růstu cen služeb, potravin, nájemného, zdravotních poplatcích apod. zapůsobila na celkové ekonomické očekávání této skupiny velmi negativně. Mezinárodní srovnání našich důchodů se západní Evropou je pro nás velmi nepříznivé, ještě více než u mezd a platů. Jestliže reálné mzdy se pomalu ale přece jenom vracely na úroveň r. 1989 a u řady profesí i posléze nad ni, reálné důchody po příkrém poklesu v r. 1961 (na 72%) kromě kompenzace další inflace se zvyšovaly nepatrně a jejich relace k průměrné mzdě se zhoršovala z cca 50% na cca 41%.
Pokud však jde o vzestup mezd i zde jsou některé bolestivé body. Především dvě třetiny zaměstnaných na průměrnou mzdu nedosahují a kolem 40% zůstává pod mzdovou úrovní r. 1989. Přitom je otevřenou otázkou nakolik cenový růst s ohledem na ošidnost průměrných cen byl skutečně podchycen. Reprezentativní počet konkrétních případů ukazuje výše. Každopádně lze usuzovat, že kolem 2 milionů zaměstnaných a s jen mírnou korekcí na rodinné příslušníky cca 3 miliony obyvatel žije z nižších reálných mezd než před r. 1990. Konečně je zde nová skupina téměř 600 tisíc nezaměstnaných, s rodinnými příslušníky snad 1,5 milionu, která v podmínkách plné zaměstnanosti do r. 1990 neexistovala.
Všechny tyto tři skupiny, dohromady představující kolem 6,5 - 7 milionů, neboli 60% až 70% obyvatel této země žijí z nižších reálných příjmů než před r. 1990. Přitom dodatečně na tyto vrstvy obyvatelstva dopadá citelné snížení většinou úplné odbourání dřívějších výhod a nadlepšení z veřejných fondů - vysoké dotace školního, závodního a veřejného stravování, rekreace a různé léčebné resp. rekonvalescenční pobyty zdarma, bezplatné resp. téměř bezplatné mateřské školky atd.
Nelze se divit, že jakmile tato masa ztrácí perspektivu zvýšení své životní úrovně a naopak se cítí ohrožena možnou ztrátou i toho „špatného“ zaměstnání resp. dalším snížením již tak nízkého reálného příjmu, přechází do výrazné politické opozice, k vzdoru a negaci. Právě tyto nálady stoupají v posledním období s hrozbami dalších sociálních redukcí z titulu reformy veřejných financí. Když i vysocí sociálnědemokratičtí činitelé (vč. exministrů) publikují názory o nutném zrušení penzí, omezení úhrad z nemocenské pokladny jen na případy smrtelných úrazů a těžkých operací, plné privatizace školství a tedy všeobecného školného atp. většiny obyvatelstva se zmocňuje hluboká skepse. K tomu působí i silná pravděpodobnost cenového růstu zejména potravin po vstupu země do EU a pochopitelně i každodenní konfrontace s korupcí, nezákonným obohacováním, rozhazováním státních a obecních prostředků atd.
Ekonomika je z velké části psychologie. Optimistické očekávání a výhledy do budoucnosti jsou hnacím motorem ekonomického růstu. Proto nestačí jen úzce ekonomická strategie potřebujeme sociálněekonomickou strategii. Jejím ústředním nervem by mělo být budování státu národního blahobytu. Ovšem je nutno začít s konkrétními opatřeními. Snad prvními by mohlo být rázné ukončení trapné komedie s rušením tzv. 13 a 14 platů státních zaměstnanců a naopak přikročení k dalšímu zvýšení platů ve vysoce kvalifikovaných oborech tedy vědeckých pracovníků, odborných učitelů středních a vysokých škol s výrazným preferováním škol technických směrů, špičkových lékařů v nemocnicích atd. Pro rychlý rozvoj sofistikovaných oborů výroby a exportu jsou tyto kroky nutné.
Během příprav a neobyčejně halasného prosazování reformy veřejných financí se mnoho hovořilo o hrozbě rostoucího státního dluhu. Zpočátku to byly spíše politické vášně protože ještě v r. 2001 čs. státní dluh patřil k nejnižším v celé Evropě. Během této politické dramatizace však vláda uzavírá státní rozpočty se stomiliardovými schodky, vzdává úsilí o minimalizaci ztrát z pochybených bankovních pohledávek a smiřuje se s prodělečnými státními garancemi takže státní dluh za dvě poslední léta a úhrn roku současného se zvyšuje o několik set miliard. I když situace není docela průhledná, lze seriozně odhadovat, že na konci tohoto roku náš veřejný dluh dosáhne řádu 850 mld Kč - některá čísla Eurostatu ukazují o 100 mld výše, (pravděpodobně však s nadhodnocením prodělků z garancí).
Avšak ani tato výše dluhu by nebyla fatálně hrozivá pokud by se další růst podařilo zásadně zbrzdit. Konkrétně při stlačení dalších ročních schodků pod maastrichské kriterium 3% HDP, tedy při průměrném schodku o cca 75 mld Kč ročně, v době vstupu do evropské měnové unie v r. 2010 by náš státní dluh činil zhruba 1,3 bilionu Kč neboli 42% HDP (při průměrném 4% tním růstu HDP ročně). Do vyčerpání maastrichského kriteria pro výši celkového státního dluhu (do 60% HDP) by nám ještě zbývala reálná možnost, přísně účelové půjčky pro uvažovanou exportní expanzi, ve výši půl bilionu Kč, což by podle předběžných propočtů postačovalo. Přitom i za tohoto stavu by náš veřejný dluh byl pod průměrem EU kde některé země jako např. Belgie, Itálie, Řecko dokonce překročily 100%.
Vše závisí na tom, zda jsme schopni běžné rozpočtové výdaje snížit. Konkrétně ze současného schodku řadu 125 mld Kč na zmíněných 75 mld tj. o cca 50 mld Kč. Přitom s ohledem na výše charakterizovaní sociální pnutí, by to nemělo být na úkor nízko příjmových vrstev obyvatelstva. Za tohoto předpokladu, kdy dosavadní reformní zisky pro státní pokladnu by se obyvatelstvu z podstatné části vrátily bylo by nutno oproti současným ročním výdajům ušetřit kolem 35 mld Kč. Hrubý rozbor naznačuje, že taková úspora by mohla být reálná - následně provádíme alespoň zkratkovitou demonstraci:
V případě selhání úsporných opatření lze přistupovat k výjimečným krokům progresivního zdanění majetku, privatizace některých státních akciových podílů apod. Přitom jak výše naznačená mzdová a sociální analýza ukazuje místo současného opatrného utahování daňového šroubu nutno naopak přejít k zřetelnému i mediálně výraznému podporování růstu životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva.
Britské listy, 4. 6. 2004